Zrcadlo představ Františka Hudečka

Druhá světová válka běsnila a humanita skomírala. Dosud opěvovaná civilizace a technický pokrok se obrátily proti člověku – mizí ničím nezatížená poetika a do obrazů se vkrádá pocit vnějšího ohrožení, odcizení, bloudění i vzhlížení. Toto rozpoložení nabízí i výstava Františka Hudečka (1909–1990) v Galerii U Betlémské kaple v Praze.

František Hudeček - Zrcadlo představ | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy František Hudeček - Zrcadlo představ | foto: Galerie u Betlémské kaple
František Hudeček - Zrcadlo představ

Ani ve válkou sužovaném Československu múzy zcela neumlkly. A dokonce se rodila díla, která i z dnešního odstupu patří k nejvýznamnějším počinům domácího výtvarného umění 20. století. Rozběh surrealismu v předchozích dvacátých a třicátých letech přestával být v temné atmosféře na pořadu dne.

Namísto experimentů formy i průzkumů podvědomí obracela se nastupující generace k zbylým i záchytným bodům lidské existence, k tématům země, a zejména města jako důležité identity. Aby přicházely závratě a nevšední přesahy – fantasmagorické pocity – nebylo potřeba ani opouštět realitu.

Druhá světová válka běsnila a humanita skomírala, zasažena v samém srdci. Dosud opěvovaná civilizace a technický pokrok se obrátily proti člověku – mizí ničím nezatížená poetika a do obrazů se vkrádá pocit vnějšího ohrožení, odcizení, bloudění i vzhlížení. Toto rozpoložení nabízí také současná výstava Františka Hudečka (1909–1990) v Galerii U Betlémské kaple v Praze.

Všechna tvůrčí období

V expozici převážně unikátních kreseb a maleb můžeme díky tomuto počinu nahlížet do umělcovy „kuchyně – laboratoře“, jak se v ní odvíjel čas a dobové reflexe neklidné epochy. Kolekce mapuje snad veškeré Hudečkova tvůrčí období od počátečního kubismu i surrealismu k vrcholnému válečnému civilismu i pozdním východiskům spojovaným s geometrií či op artem.

Kolekce mapuje snad veškeré Hudečkova tvůrčí období od počátečního kubismu i surrealismu k vrcholnému válečnému civilismu i pozdním východiskům spojovaným s geometrií či op artem

Důraz je ale kladen na umělcovu nejrespektovanější tvorbu pocházející ze čtyřicátých let. V této době se také zjevili Hudečkovi slavní „Chodci“ – nadlouho rozvíjené téma osamělého člověka kráčejícího nočním velkoměstem. Později, v roce 1968, na tento okamžik Hudeček vzpomínal:

„Vnější podnět, který tu dlouhou řadu nočních chodců vyvolal k životu, byl celkem náhodný. Pozdní noční procházka končinami kolem nádraží, kdy daleko široko nebylo vidět jediné světlo než porůznu roztroušená blikátka a v jejich odlesku síť kolejí, rozbíhajících se jakoby do prázdna, do nicoty...

A k tomu hvězdy, moře hvězd, které ve velkoměstě neuvidíte. Ale přitom v zoufale černém válečném zatemnění jich bylo plné nebe. Jistě nejvýmluvnější obraz úzkosti, které člověka tehdy dusily a zároveň nadějí, které bylo možno čerpat z takovýchto představ člověka, ztraceného v kosmu, ale zároveň prostoupeného jeho zářením, jeho hvězdami...“

Stranou společenského provozu

V tuto chvíli, roku 1940, nachází Hudeček svého „poutníka“ i nový smysl umění a vzápětí vznikají tři akvarelové realizace v náhlém prozření a celé jeho „erbovní“ téma. Ale i celková atmosféra nabádala k novým stanoviskům a jejich projevům. Téhož roku totiž vyšla v Programu D 40 slavná stať teoretika Jindřicha Chlaupeckého (1910–1990) pod názvem Svět, v kterém žijeme.

Hudeček trvale pobýval v Praze od roku 1928, i když se spíše stranil společenského provozu

V závěru zásadního shrnutí se lze dočíst: „Má-li umění nabýt ztraceného významu v životě jednotlivcově, musí se vrátit k věcem, mezi nimiž a s nimiž žije... Neboť nejen tématem, ale smyslem a záměrem umění není nic jiného než každodenní, úděsné a slavné drama člověka a skutečnosti: drama záhady čelící zázraku.“

Hudeček trvale pobýval v Praze od roku 1928, i když se spíše stranil společenského provozu. Víme však, že tento programový generační text upoutal také tohoto samotářského malíře, a proto není divu, že se stal záhy členem Skupiny 42, jejímž mluvčím byl právě Chalupecký.

Skupina 42

Společnost to byla vskutku mimořádná. Z básníků v ní byli zastoupeni Ivan Blatný, Jan Hanč, Jiřina Hauková, Josef Kainar a Jiří Kolář, z malířů František Hudeček, Jan Kotík, František Gross, Kamil Lhoták, Bohumír Matal, Jan Smetana a Karel Souček. A tuto plejádu dnes slavných doplňoval fotograf Miroslav Hák a sochař Ladislav Zívr spolu s teoretiky Jindřichem Chalupeckým a Jiřím Kotalíkem.

Ve Skupině 42 našel konečně Hudeček – osamělec a plachý introvert z rovinaté Hané – spřízněné duše i společné cíle

Takto působili a prezentovali se však jen v krátké etapě let 1942 až 1948. Činnost této skupiny zaměřené na město a současnost byla po „únoru“ násilně rozpuštěna, ale osobní cesty, byť skryté v ateliérech, pokračovaly. Ve Skupině 42 našel konečně Hudeček – osamělec a plachý introvert z rovinaté Hané – spřízněné duše i společné cíle.

Návrat k „obyčejnému“ nebyl, jak současná výstava dokládá, nijak akademický či pasivně ilustrativní, nýbrž poctivý i rafinovaný. V nejsilnějších dílech nepostrádal nenapodobitelnou magickou obrazivost, jakýsi prostup do otevřeného nebeského univerza, tajemné až gnostické vzhlížení a tázání. Jakási směsice poetismu, surrealismu a civilismu se v různých akcentech a poměrech u Hudečka vyskytovala v celé tvorbě.

Otevřenost experimentům

Na vystavených kresbách, které Hudeček považoval za definitivní práce, lze vypozorovat jeho úsilí a otevřenost různým experimentům. Do nich se promítá nejen skupinová poetika (nejblíže měl Hudeček snad ke Kamilu Lhotákovi) a osobní zkušenost (privátní mytologie), ale v průběhu času i ohlasy následných vývojových proudů. A tak můžeme zaznamenat inspiraci informelem (strukturální malbou), která kulminovala na počátku šedesátých let na zdejší neoficiální scéně.

Na vystavených kresbách, které Hudeček považoval za definitivní práce, lze vypozorovat jeho úsilí a otevřenost různým experimentům. Do nich se promítá nejen skupinová poetika a osobní zkušenost, ale v průběhu času i ohlasy následných vývojových proudů.

Hudečkovy vystavené práce naznačují také sklony ke geometrismu, jaké se projevovaly zprvu na Nočních chodcích – v podobě jakýchsi sítí, siločar nebo paprsků, imaginárních konstrukcí prostoru a času a paměti. Nečiní si nárok na definitivum, spíše jsou stopami hledání a zkoušení, objevování a posunování, činění a tázání.

Ostatně Hudeček zůstal po celou svou dráhu ceněným reprezentantem odkazu Skupiny 42 s řadou vlivů i volných podnětů. Přízračná jsou jeho městská prostranství bez proudících davů, a spíše bývají nasycená podmanivým kouzlem chiricovským – metafyzickým tichem. Chalupecký to ve svém respektive skupinovém programu také vyhlašuje:

„Nejste-li pomocníky, alespoň svědky jste. Tam od vás někde se ozývá odvaha, na níž se bude muset lidské dílo asi dohodnout: odvaha být a nerozumět, neboť toto jest právě život. Přivolávám obrazy italských měst a francouzských koupališť, zřené Chiricem, provždy nedokončený stroj Duchampovy Mariée, chrál Joyceova Odyssea a bolavé listy knih Jouveových, drsnou a svěží citlivost veršů a próz básníků amerických, Pařížského sedláka Aragona, omámené text Farguovy, vítr z hvězd, který vane básněmi Holanovými, také přísnost Dalíovu, některá děsivá plátna Bonnardova, záludné protokoly Bretonovy, také fotografie Atgetovy a těch, kdo to dovedli po něm, také scény z některých starých filmů, cihlové zdi a plynoměr z Chaplinova Kida především – pokládejte za bláhovost sestavovat takový soubor, a přece: tady odevšad zaznívá něco, co nazvu mytologie moderního člověka čili svět, v kterém žijeme.“

Pokračování v cestě

František Hudeček pokračoval ve své cestě a tichém naplňování, experimentoval nejen v kresbách, ale i s frotážemi nebo fotogramy; myšlenky a představy se přesouvaly a cestovaly do různých výtvarných linií. Ty se také dotýkaly řady drobných realizací – plakátů, ilustrací či poštovních známek, které jej však odváděly od vlastní malířské nebo kreslířské tvorby.

František Hudeček pokračoval ve své cestě a tichém naplňování, experimentoval nejen v kresbách, ale i s frotážemi nebo fotogramy; myšlenky a představy se přesouvaly a cestovaly do různých výtvarných linií

Tu můžeme na výstavě pozorovat i za pozdního období, kdy se ubírala převážně dvěma směry – fantazijně surrealistickým nebo geometricko-konstruktivním. Na nich je však již znát v některých případech jisté opakování a rozmělňování původně silných východisek. Tato pozdní nejistota však bývá celkem běžná.

Navzdory tomu je výstava Františka Hudečka pod názvem Zrcadlo představ jedinečnou příležitostí. Zde můžeme slevovat v převážně intimních kresebných projevech mimořádnou, ale ne vždy jednoduchou cestu českého „klasika“. Koncepce výstavy v Galerii U Betlémské kaple se ujal historik umění Jiří Machalický, znalec díla Františka Hudečka a také spoluautor jeho knižní monografie z roku 2011.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.