Zoufalství amerických konzervativců: Prohrávají boj za svobodu a malý stát

Na 50. setkání konzervativní nadace The Philadelphia Society v Chicagu vládla pesimistická, neamericky pesimistická nálada, píše Roman Joch.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © montáž: ČESKÁ POZICE, Richard Cortés / foto: WikimediaČeská pozice

Od 4. do 6. dubna proběhlo v Chicagu jubilejní 50. setkání konzervativní neziskové vzdělávací nadace The Philadelphia Society. Jeho tématem letos byla Cesta vpřed: nevolnictví, nebo svoboda? – parafráze na slavnou knihu Augusta Friedricha von Hayeka (1899–1992) Cesta do otroctví, jež byla poprvé zveřejněna přesně před 70 lety a v níž tento ekonom rakouské školy kritizuje socialismus a nacismus (nacionální socialismus) směřující k totalitnímu státu.

Většina současných členů The Philadelphia Society zastává konzervativní nebo libertariánské politické názory a mnozí z těch bývalých, například zmíněný von Hayek, ekonom Milton Friedman (1912–2006), filozof Eric Voegelin (1901–1985) či William F. Buckley mladší (1925–2008), který v roce 1955 založil čtrnáctideník National Review, výrazně ovlivnili vývoj konzervativního hnutí v USA.

Mezi významné osobnosti letošního setkání patřil například Edwin Feulner, který mu předsedal a jenž byl dlouholetým prezidentem největšího amerického konzervativního think tanku The Heritage Foundation, či historik Lee Edwards, bývalý předseda Victims of Communism Memorial Foundation (Nadace památníku obětí komunismu), která loni na podzim udělila exprezidentu Václavu Klausovi Truman-Reaganovu medaili Svobody, již dostávají bojovníci proti komunismu, což nebylo v Česku přijato příliš pozitivně.

Letošního setkání The Philadelphia Society se zúčastnil i Roman Joch. Dle něho byla nálada na něm značně pesimistická, až neamericky pesimistická. Zdá se tedy, že nejen česká, ale ani americká pravice na tom není příliš dobře. Jeden účastník setkání dokonce smutně a suše konstatoval: „Už si ani nevyprávíme vtipy.“

Reportáž Romana Jocha

„Proč se instituce jmenuje The Philadelphia Society? Protože se vždy schází v Chicagu.“ To je jen jeden z vtipů o diskusní společnosti, již její členové láskyplně nazývají zkráceně PhillySoc. Tato konzervativní nezisková vzdělávací nadace byla založena v roce 1964, kdy poprvé po druhé světové válce kandidoval na prezidenta USA politik z pravého křídla Republikánské strany – senátor Barry Goldwater.

Americké poválečné pravici se říká konzervativci, nebo konzervativní hnutí. Americký konzervatismus je širší a bohatší než evropský a je syntézou či koalicí tří myšlenkových směrů:

  • ekonomických a politických klasických liberálů a libertariánů, kteří obhajují individuální svobodu, malý stát, nízké daně a kapitalismus;
  • morálních a hodnotových tradicionalistů, kteří obhajují morální hodnoty, ctnostný život, řád a mravní autoritu;
  • antikomunistů, kteří požadovali nejen zadržování mezinárodního komunismu a sovětského imperialismu, ale i ofenzivní postup vůči nim s cílem rozpadu sovětské říše, čehož dosáhli v letech 1989 až 1991.

Barry Goldwater byl první americký politik v poválečném období, který tyto názory zastával a kandidoval na prezidenta. V roce 1964 prohrál s kandidátem Demokratické strany Lyndonem B. Johnsonem, a to výrazně poměrem 61,5 ku 38,5 procentům hlasů. Američané tehdy konzervatismus odmítli, ale už v tomtéž desetiletí začali být nespokojení s vítězným prezidentem a během sedmdesátých let se tři významné části populace postupně posunovaly do prava:

  • neokonzervativci, do té doby levicoví intelektuálové;
  • evangelikálové, do té doby nepolitičtí konzervativní protestantští křesťané;
  • a takzvaní Reaganovi demokraté – chudí běloši italského, irského a slovanského, zejména polského původu, většinou katolíci, kteří do té doby z ekonomických důvodů volili demokraty, ale nyní se z morálních a zahraničněpolitických (antikomunistických) důvodů posunuli do prava a k republikánům.

Tyto skupiny představovaly většinu amerických voličů a v roce 1980 zvolily Ronalda Reagana 40. prezidentem USA. Jak žertoval významný americký publicista George Will: v roce 1964 Barry Goldwater vlastně vyhrál, jen trvalo 16 let, než se sečetly všechny hlasy.

Libertariáni a tradicionalisté

V roce 1964 „goldwaterovští“ intelektuálové založili The Philadelphia Society, diskusní společnost, ve které si vyměňují názory a jejíž motto zní: „Budeme usilovat o porozumění, nikoli o konformitu.“ V jejím názvu je Filadelfie, protože v tomto městě byla vyhlášena Deklarace nezávislosti, ustavena americká republika a vytvořena Ústava.

Za uplynulých 50 let na setkáních promluvili všichni významní konzervativní a libertariánští mysliteléNa počátku se setkání odehrávala v Chicagu (dnes se města mění, ale stále to jsou nejčastěji Chicago nebo Filadelfie), protože v té době bylo středem USA – Američané z celých USA to měli nejblíže do Chicaga. Za uplynulých 50 let na setkáních promluvili všichni významní konzervativní a libertariánští myslitelé. K historicky nejzajímavějším diskusím patřila ta na počátku The Philadelphia Society mezi libertariány, kteří hájí svobodu a individualismus, a tradicionalisty, pro něž hraje hlavní roli morálka a řád.

Lze tyto dva postoje nějak sloučit? Nejlépe se to podařilo politickému mysliteli Franku S. Meyerovi (1909–1972), dle něhož mají pravdu libertariáni i tradicionalisté, ale obě skupiny v jiném řádu. Libertariáni v řádu politickém, v němž je svoboda nejvyšší politickou hodnotou a jeho cílem. Tradicionalisté pak v řádu morálním, jehož nejvyšší hodnotou je ctnost, nikoli svoboda.

Dle nich je cílem lidského života ctnost, nikoli svoboda. Ta představuje jen prostředí, v němž mohou lidé usilovat o svůj skutečný cíl – ctnost. Aby jí však byla, musí si ji člověk zvolit dobrovolně – ctnost není, a ani nemůže být z donucení. Státní moc nemůže přinutit lidi, aby se stali ctnostnými. Proto správným cílem politiky je svoboda, nikoli státní přinucování k jakýmkoli jiným cílům. Tento postoj získal (nehezké) označení „fúzionismus“ a dodnes tvoří krédo amerického konzervatismu.

Nejvýznamnější diskuse

V šedesátých letech se odehrávaly diskuse libertariánů, tradicionalistů a „fúzionistů“, v sedmdesátých pak například o 16. prezidentu Abrahamu Lincolnovi (1809–1865) a jeho roli v amerických dějinách. Proti němu vystupoval například obhájce Konfederace Mel Bradford (1934–1993), zastával se ho Harry Jaffa, jeho největší americký konzervativní stoupenec i Unie, tedy Severu, ve válce proti Jihu.

V osmdesátých letech, konkrétně v roce 1986, se uskutečnila debata o kladné, nebo záporné roli neokonzervativců v americkém konzervatismuV osmdesátých letech, konkrétně v roce 1986, se uskutečnila debata o kladné, nebo záporné roli neokonzervativců v americkém konzervatismu. Mimochodem, právě na setkání The Philadelphia Society na začátku sedmdesátých let ústřední postava a „kmotr“ amerického neokonzervatismu Irving Kristol (1920–2009) oznámil americkým konzervativcům: „Už nejsem jedním z nich (levice), nýbrž jedním z nás.“

Slavný je drsný výrok o neokonzervativcích profesora historie Stephena Tonsora (1923–2014) na setkání v roce 1986: „Vždy mi přišlo divné, dokonce perverzní, že bývalým marxistům bylo umožněno – dokonce byli pozváni – hrát vedoucí roli v konzervativním hnutí 20. století. Je skvělé, když se děvka obrátí na víru a vstoupí do církve. Občas může být dokonce dobrou vedoucí kostelního pěveckého sboru, ale když začne faráři říkat, co má být obsahem jeho nedělních kázání, věci zašly příliš daleko.“

Na to Arnold Beichman, významný antikomunista, který také začínal v levicovém odborovém hnutí, Tonsorovi namítl, zda odmítá i politické myslitele a spisovatele, jako je James Burnham (1905–1987), Whittaker Chambers (1901–1961), Frank Meyer, George Orwell (1903–1950), Arthur Koestler (1905–1983) či Paul Johnson. Tonsor mu odpověděl: „Byl by pro vás přijatelný bývalý nacista?“

Konzervativci versus neokonzervativci

Tonsorovy poznámky byly vtipné, ale nebyly férové. Nejen představitelé neokonzervatismu, jako je Irving Kristol či Norman Podhoretz, ale i mnozí z první generace amerického konzervatismu začínali na levici. Tonsorův přítel, učitel a zakladatel „fúzionismu“ Frank Meyer byl v mládí komunistou stejně jako ústřední postava antikomunismu Whittaker Chambers, jenž byl dokonce agentem sovětské tajné služby GRU. Stratég James Burnham i tradicionalista a myslitel konzervativního populismu Willmoore Kendall (1909–1968) byli trockisty.

Konzervativci mají právo nesouhlasit s neokonzervativci, ale měli by vítat jejich praktickou i intelektuální kritiku levice a levicových státních programůA nezapomínejme, že i Friedrich August von Hayek, hlavní iniciátor renesance či restaurace klasického liberalismu ve druhé polovině 20. století, kterou zahájil svou knihou Cesta do otroctví z roku 1944, jejíž 70. výročí si tedy letos připomínáme, byl v mládí socialistou, než ho na klasický liberalismus obrátil jeho učitel Ludwig von Mises (1881–1973).

Na napjatém setkání společnosti v roce 1986 uklidňoval vášně Eugene Meyer, syn Franka Meyera a šéf konzervativní právnické The Federalist Society: konzervativci mají právo nesouhlasit s neokonzervativci, ale měli by vítat jejich praktickou i intelektuální kritiku levice a levicových státních programů.

Letos zesnulý Tonsor patřil k nejlaskavějším lidem, které jsem poznal. Když jsem v roce 2001 psal knihu o Franku Meyerovi Vzpoura proti revoluci dvacátého století a navštívil Tonsora v jeho domě v Ann Arbor se seznamem otázek, nejenže mě se svou manželkou pozval na oběd, ale po něm zavedl do své knihovny s tím, že si mohu odnést jakoukoli knihu. Když jsem na to nechtěl přistoupit, sdělil mi, že knihy jsou od toho, aby se četli, a že on už je přečetl a teď by z nich měl mít požitek a užitek někdo jiný.

Smích a humor

Pro PhillySoc jsou typické smích a humor, což platí pro všechny konzervativce. Brian Mulroney, úspěšný konzervativní kanadský premiér v osmdesátých letech, prohlásil, že v mládí chtěl vstoupit do Liberální strany, hlavní levicové strany své země, ale zjistil, že všichni její mladí členové jsou snobové a berou se příliš vážně, a proto vstoupil ke konzervativcům, kde vládl smích a humor.

Za nejvtipnějšího mezi americkými konzervativci je považován Stanton Evans, stoupenec Meyerova „fúzionismu“, který napsal zajímavou knihu Blacklisted by History: The Untold Story of Senator Joe McCarthy and His Fight against America’s Enemies (Odsouzen dějinami na seznam nežádoucích osob. Nevyprávěný příběh Joa McCarthyho a jeho boj proti americkým nepřátelům) o (nechvalně) proslulém antikomunistiovi. Na setkáních The Philadelphia Society pronesl například tyto vtipné výroky:

  • Snížení daní je jako sex. Když je to dobré, je to hodně dobré. A když to není dobré, stále je to ještě dost dobré.
  • Lídři americké náboženské pravice oznámili, že od této chvíle chtějí podporovat sexuální výchovu na školách, protože pokud budou státní školy vyučovat sex stejně jako vše ostatní, velmi brzy o něm nikdo nebude vědět vůbec nic.
  • Během války o Falklandy se mě mladí konzervativci zeptali, na čí straně mají být jejich sympatie, zda Argentiny nebo Velké Británie, a jaký je konzervativní pohled na tuto válku. Řekl jsem jim, že na to lze obtížně, velmi obtížně odpovědět, protože na jedné straně je pravicová vojenská diktatura a na druhé britské impérium. My konzervativci jsme vždy podporovali pravicové vojenské diktatury, ale současně také vždy kolonialismus a imperialismus. Takže je to těžké, velice těžké...

Situace konzervativního hnutí

Setkání k 50. výročí založení The Philadelphia Society se konalo letos o prvním dubnovém víkendu v Chicagu 4. až 6. dubna. Tématem byla Cesta vpřed: otroctví, nebo svoboda?, přičemž jde o parafrázi slavné Hayekovy knihy Cesta do otroctví. Odráží se v něm však i zoufalství konzervativců ze současného amerického prezidenta Baracka Obamy, především z jeho zákona o zdravotní péči, takzvaného Obamacare.

Situace konzervativního hnutí se dnes velmi podobá té po Goldwaterově porážce v roce 1964, kdy byla založena The Philadelphia SocietyNebude-li zrušen – přičemž aby to nastalo či byl alespoň výrazně pozměněn, je nutné, aby republikáni měli většinu v obou komorách Kongresu, Sněmovně reprezentantů a Senátu, i vlastního prezidenta, neboť ten demokratický by zákon, jenž by rušil Obamacare, určitě vetoval – republikáni se obávají, že většina Američanů bude trvale záviset na státu a v důsledku toho volit už jen levici. Z tohoto hrozícího otroctví mají strach.

Nálada na letošním setkání The Philadelphia Society byla značně pesimistická, až neamericky pesimistická. Většina účastníků a řečníků vyslovovala obavu, že ve střetu „všemocného státu a svobody“ se USA posunují od svobody k všemocnému státu a že konzervativní hnutí existující téměř 60 let od založení časopisu National Review v roce 1955 boj za svobodu a omezení státu prohrává.

Situace konzervativního hnutí se dle nich dnes velmi podobá té po Goldwaterově porážce v roce 1964, kdy byla založena The Philadelphia Society. A že za těch 50 let existoval v podstatě jediný skutečný úspěch – Ronald Reagan. Nálada v Chicagu byla netypicky tísnivá a zoufalství konzervativců z Obamy a jeho jednání skutečné. Jeden účastník dokonce smutně a suše konstatoval: „Už si ani nevyprávíme vtipy.“

Muzeum obětí komunismu

Jubilejního 50. setkání The Philadelphia Society se z těch, kteří by mohli být známí i v České republice, například zúčastnili:

  • Edwin Feulner, který mu předsedal a jenž byl dlouhou dobu prezidentem největšího amerického konzervativního think-tanku The Heritage Foundation.
  • Jeho nástupce Jim DeMint, bývalý dlouholetý senátor z Jižní Karolíny, který představoval v Senátu politické hnutí Tea Party ještě předtím, než na jaře 2009 vzniklo. Značně překvapilo, když bylo loni oznámeno, že v Senátu končí a nahradí Feulnera v čele Heritage Foundation.
  • Edwin Meese, bývalý Reaganův ministr spravedlnosti.
  • Historik Lee Edwards, bývalý předseda Victims of Communism Memorial Foundation (Nadace památníku obětí komunismu), jež každoročně uděluje medaili Svobody bojovníkům proti komunismu.
  • Vdova po významném konzervativním mysliteli Russellu Kirkovi – paní Annette.
  • Významná politická myslitelka Midge Decterová, manželka jednoho z duchovních otců neokonzervatismu Normana Podhoretze.

Nadace památníku obětí komunismu plánuje ve Washingtonu v příštích třech letech vybudovat Muzeum obětí komunismu. Má být otevřeno k 7. listopadu 2017, tedy k 100. výročí zrození krvavé bestie neboli Velké říjnové socialistické revoluce. Na toto muzeum maďarská vláda Viktora Orbána přispěla vysokou částkou v dolarech, jež má více nul, než je prstů na ruce.

Nadace památníku obětí komunismu plánuje ve Washingtonu v příštích třech letech vybudovat Muzeum obětí komunismuNadace hodlá přesvědčit i ostatní středo- a východoevropské vlády, aby přispěly. Za sebe říkám, že by měly, ačkoli jsem proti státním výdajům a utrácení peněz daňových poplatníků. Toto muzeum patří stejně jako obrana a bezpečnost k těm výjimkám, na něž dát peníze daňových poplatníků je správné.

Nejpozoruhodnější myšlenky

Hlavní projev u večeře v pátek 4. dubna měl komentátor deníku The Wall Street Journal Dan Henninger a kritizoval v něm Obamacare a současnou Demokratickou stranu. V sobotu 5. dubna se odehrály tři panelové diskuse pod názvy „Cesta vpřed ve světě ekonomiky, politiky a kultury“, „Cesta vpřed v politice: od Goldwatera k roku 2016“ (příštích prezidentských voleb) a „Veselí konzervativci a radostní libertariáni: rétorická cesta zpět ke zdvořilosti“. Hlavní projev u oběda měl ekonom Allan Meltzer na téma „Regulace a právní stát“.

V neděli 6. dubna dopoledne se uskutečnil jediný panel – všichni žijící bývalí předsedové, The Philadelphia Society, současný i nastávající pronesli či zaslali krátká zamyšlení na téma „Budoucnost The Philadelphia Society na základě její minulosti“. Nebudu se detailně věnovat všem příspěvkům, jen zmíním některé myšlenky, které zazněly:

  • Je-li Obama v titulku novinového článku, počet čtenářů roste.
  • Toto není optimistická doba.
  • Demokratická strana byla v minulosti stranou odborů v soukromé sféře, nyní je stranou odborů ve veřejné sféře. Ztratila jakékoli spojení se soukromou sférou.
  • Milton Friedman byl v roce 1964 osamocený, nakonec však jeho ideje změnili myšlení lidí.
  • Některé ženy si nechávají zmrazit vajíčka pro případ, že by chtěly mít děti – umělým oplodněním – ve vyšším věku. Těmto vajíčkům se říká maybe babies (možné děti).
  • V Boha věří 69 procent Američanů a 77 procent se modlí. To by mě zajímalo, ke komu se modlí těch osm procent, a proč to vlastně dělají.
  • Jak řekl Russell Kirk, takzvané abstraktní umění vůbec není abstraktní, protože není abstrakcí ničeho! Je to jen binec.
  • Whittaker Chambers prohlásil, že Bůh a krása jsou jedno a totéž. Transcendentno je nekonečné, my lidé jsme koneční. Krása je prostředkem, jak my koneční lidé můžeme vnímat nekonečné transcendentno.
  • Když nečtu deník The New York Times, cítím se neinformován. Když čtu The New York Times, cítím se dezinformován.
  • V dějinách neexistují vysoké státní deficity, jež by nevedly k vysoké inflaci. Možná, že současné USA jsou prvním případem, kdy to neplatí, ale příliš tomu nevěřím.
  • Barry Goldwater byl v amerických dějinách v prezidentských volbách poraženým kandidátem, který měl následně největší vliv. Všechny myšlenky, které obsahoval manifest „Kontrakt s Amerikou“, s nímž republikáni v roce 1994 získali po 40 letech většinu v obou komorách Kongresu, vyznával Goldwater už v roce 1964.
  • Italský komunista Antonio Gramsci učil, že z kulturní hegemonie vyplývá politická moc.
  • My konzervativci musíme vyrvat goldwaterovsko-reaganovskou duši z těla mrtvé, zahnívající rockefellerovsko-romneyovské Republikánské strany (Nelson Rockefeller byl hlavním republikánským konkurentem Barryho Goldwatera v roce 1964, Mitt Romney republikánským kandidátem na prezidenta v roce 2012 – pozn. red.) a založit novou, kterou můžeme nazvat například Federalistickou.
  • Když jsem si ve svém mládí v osmdesátých letech stěžoval, že je Ronald Reagan konzervativního hlediska slabý, jeden starší a zkušenější konzervativec – William Rusher – mi řekl: „Mladý muži, časem budeš vzpomínat na dobu Ronalda Reagana jako na zlatý věk.“ A měl pravdu.
  • V současnosti čelíme hrozbě zániku svobody v této zemi jako jen dvakrát v minulosti: během války za nezávislost a během občanské války. Už si ani nevyprávíme vtipy. Na naši zemi sestoupily mraky, což je nebezpečné.
  • Důvod k optimismu. Když byli v průzkumu veřejného mínění Američané dotázáni, co považují za nejnebezpečnější – velký stát, mocné odbory nebo velké korporace –, 72 procent odpovědělo velký stát. Dnes v úplných rodinách vyrůstá jen 40 procent dětí, ale 70 procent Američanů si myslí, že děti by měly vyrůstat v úplných rodinách.
  • V roce 1964 náklady na Goldwaterovu prezidentskou kampaň činily třináct milionů dolarů, tedy v dnešním přepočtu sto milionů. Prezidentské volby v roce 2012 přišly na dvě miliardy dolarů.
  • Larry Fortensky byl posledním, sedmým manželem Elizabeth Taylorové během jejího osmého manželství (za Richarda Burtona byla vdaná dvakrát – pozn. red.). Když s ní po svatbě odjížděl na líbánky, novináři se ho ptali, zda se těší. Odpověděl: No, vím co dělat, ale nevím, jak to udělat zajímavým.
  • Máme Sochu svobody, nikoli Sochu sociální spravedlnosti. Tento svět však nedává přednost svobodě, ale jistotě a rovnosti.
  • Potřebujeme novou fúzi podobnou té, kterou před půl stoletím provedl Frank Meyer. Na pravici je fúze, na levici konfuze.
  • Co mají konzervativci akceptovat z minulosti? New Deal (sociální stát), sexuální revoluci? Pro konzervativce je obtížné akceptovat první i druhé, ale spíše se spokojím s nahými boky než s přežranými deficity.
  • Levice se musí smířit s tím, že Američané milují Boha a zbraně.
  • Pokud jde o budoucnost, chci, aby byla stejná jako minulost.
  • Thomas Jefferson: Odpor vůči tyranům je poslušností vůči Bohu!
  • Základem naší společnosti jsou Atény, Řím, Jeruzalém, Londýn a Filadelfie.
  • Jak říká Stanton Evans, ve Washingtonu máme Zlou stranu a Hloupou stranu. Občas v duchu nadstranickosti spolupracují a výsledkem jsou zákony, jež jsou zlé i hloupé.
  • Nejlepším způsobem, jak ochránit budoucnost, je vytvořit ji.
  • Konzervativci jsou dnes dědici a obhájci osvícenského racionalismu. Ne že by byl úplně neproblematický, jak na to upozorňoval už Edmund Burke, ale dnešní levice na dědictví osvícenského racionalismu totálně rezignovala.
  • Lidská svoboda je nejzajímavější věcí v dějinách světa.
  • Henry Ford řekl: ať si myslíte, že to dokážete, nebo nedokážete, pokaždé máte pravdu!
  • Jsme menšinou, ale chceme se stát většinou, nikdo však nezná budoucnost. Ať však vždy platí: Sic semper tyrannis! (Pryč s tyrany!)

Tolik k letošnímu jubilejnímu 50. setkání The Philadelphia Society. Příspěvky ze všech jejích setkání budou časem dostupné na jejích webových stránkách. Doporučuji zejména ty z prvního setkání v roce 1965, na němž hovořili Frank Meyer, Milton Friedman, Russell Kirk a další. Ať The Philadelphia Society žije dalších 50 let!