Změny způsobené lidmi stále více ohrožují přírodní zdroje

Člověk, jenž se během své dosavadní historie z přírody do velké míry vydělil, se s ní opět spojuje, ale ne už jako její součást, ale naopak, příroda se stala součástí světa lidského.

Antropocén. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Antropocén. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Antropocén.

Příslušníci rodu Homo, kteří se na Zemi objevili před více než dvěma miliony let, postupně ovládli oheň a začali používat kamenné a další nástroje. Nastala starší doba kamenná a první velký zlom v dějinách lidského rodu – paleolitická revoluce. Před 200 až 300 tisíci lety se pak objevil ve východní Africe současný lidský druh (Homo sapiens), který až do doby před 100 až 60 tisíci lety žil jen v Africe.

Tito lidé vypadali jako my a byli lovci a sběrači, ale existují i umělecká díla, z nichž nejstarší jsou z doby před 30 až 40 tisíci lety (Věstonická Venuše je stará okolo 27 tisíc let). Postupně se zdokonalovaly postupy, jimiž si lidé opatřovali potravu, zejména lovu, z nichž některé vyvolávají úžas technickou úrovní. Lidský život značně ovlivňovalo klima tehdejší doby ledové. Lidé starší doby kamenné zůstávali v zásadě součástí přírodních ekosystémů, na něž měl často dopad lov i používání ohně.

S šířením paleolitických lovců a sběračů je spojen zánik řady živočišných druhů (zejména velkých savců) a další změny, například úbytek lesa až úplné odlesnění regionů, zejména v Severní Americe. Před deseti až dvaceti tisíci lety moderní člověk osídlil všechny kontinenty (s výjimkou Antarktidy) včetně míst velmi nehostinných, jako je Arktida, a počet obyvatel na Zemi dosáhl několika milionů. Nejstarší stadium paleolitické revoluce, která přinesla první globalizaci, bylo dovršeno.

Nový útvar – agroekosystém

Ledová doba začala ustupovat, před 11 700 lety skončilo střídání dob ledových (glaciálů) a meziledových (obvykle kratších, interglaciálů). A nastupuje současné geologické období – holocén –, které přineslo nejen teplejší, ale i podstatně stálejší klima. Lidé dokázali této příležitosti využít a přibližně před deseti tisíci lety začala a postupně se odehrála druhá radikální proměna nazývaná zemědělská evoluce, nástup neolitu, mladší doby kamenné, která znamenala počátek současné civilizace a určila její směr.

Lidé přestávají být součástí přírodních ekosystémů lesů, savan, břehů moří, řek či jezer a vytvářejí nový, člověkem vytvořený útvar, agroekosystém, jehož základ tvoří obdělávaná pole s domestikovanými zemědělskými plodinami. Na rozdíl od lovných zvířat či přístupných divoce rostoucích plodů však pole, louky i les někomu patří, společenské uspořádání je jiné.

Její původ byl především spojen se společenským vývojem, vzmach duchovní kultury je doložen například dosud zachovalými velkými rituálními stavbami. Nová epocha přináší planetární zemědělskou civilizaci. Výrazně odlišný způsob obživy je založen na pěstování zemědělských plodin, zejména zrnin – pšenice, rýže, kukuřice a dalších. A s nástupem zemědělství se radikálně změnil vztah přírody a lidí.

Ti přestávají být součástí přírodních ekosystémů lesů, savan, břehů moří, řek či jezer a vytvářejí nový, člověkem vytvořený útvar, agroekosystém, jehož základ tvoří obdělávaná pole s domestikovanými zemědělskými plodinami. Na rozdíl od lovných zvířat či přístupných divoce rostoucích plodů však pole, louky i les někomu patří, společenské uspořádání je jiné.

Velké negativní důsledky

Nový způsob obživy je značně produktivnější, poskytuje dlouhodobě skladovatelné přebytky, s nimiž lze obchodovat i na delší vzdálenosti. Spolu se stálým počasím umožňuje růst počtu lidí i vznik větších sídel a postupně měst, z nichž jedno z nejstarších je například biblické Jericho, o němž se soudí, že už před přibližně deseti tisíci lety mělo tisíc obyvatel (existuje dosud, žije zde okolo dvaceti tisíc lidí).

Civilizační vývoj nebyl vždy plynulý a harmonický, lidská historie je historií rozkvětů a propadů, období úspěšných i doprovázených katastrofami. Špatné hospodaření s přírodními zdroji mnohdy mělo velké negativní důsledky, o čemž svědčí rozsáhlé odlesnění, degradace půd a jiné negativní změny, jež občas vedly až k civilizačnímu úpadku.

Zásadně se změnil život lidí, jejich stravování i nemoci, vznikly profese zajišťující nové produkční postupy, rozvíjely se nové způsoby společenské organizace a vládnutí včetně tržní ekonomiky (například nakládání se zásobami obilí, které někdo musel sledovat a rozhodovat o nich) a postupovala stratifikace společnosti. Před šesti až pěti tisíci lety vznikly první velké organizační celky včetně státních, zpravidla v čele s panovníkem. Utvářely se první velké civilizace, k čemuž významně přispělo písmo.

Civilizační vývoj nebyl vždy plynulý a harmonický, lidská historie je historií rozkvětů a propadů, období úspěšných i doprovázených katastrofami. Špatné hospodaření s přírodními zdroji mnohdy mělo velké negativní důsledky, o čemž svědčí rozsáhlé odlesnění, degradace půd a jiné negativní změny, jež občas vedly až k civilizačnímu úpadku, jak o tom ve svých knihách o kolapsech vyprávějí například americký vědec Jared Diamond nebo český egyptolog Miroslav Bárta.

Antropocén

V celém tomto období až do nedávna zůstával vztah lidí a přírody v zásadě stejný, a to navzdory často dramatickým dějinným událostem – válkám a rozvoji lidské kultury a civilizace. Zemědělství se věnovalo přinejmenším 90 procent lidí svázaných s agroekosystémy polí, luk a vesnic, kde žili.

Třetí velkou transformací a změnou v historii vztahů lidí a přírody je globální industriální epocha, průmyslová revoluce. Nastává současná doba, kterou nazýváme podle laureáta Nobelovy ceny za chemii Paula Crutzena a biologa Eugena Stoermera antropocénem.

Přebytky, jež odcházely mimo tento systém, představovaly zdroje pro celý civilizační a kulturní vývoj, který známe jako lidskou historii od starověku až do nedávné doby. Ve skutečnosti ovšem představovaly jen malou část, nanejvýš okolo desetiny z celkové produkce.

Třetí velkou transformací a změnou v historii vztahů lidí a přírody je globální industriální epocha, průmyslová revoluce. Nastává současná doba, kterou nazýváme podle laureáta Nobelovy ceny za chemii Paula Crutzena a biologa Eugena Stoermera antropocénem. Nazvali nové období, kdy lidská přítomnost zásadně mění planetu Zemi, termínem analogickým těm používaným pro geologická období a počátek symbolicky položili do roku 1784, kdy James Watt patentoval poslední verzi svého parního stroje.

Konkrétnější a nezpochybnitelná definice

Terminologicky odvážný návrh dnes posuzují geologové (jde o nové geologické oddělení) a v zásadě jej přijímají, ale dle nich by počátek antropocénu měl být definován konkrétněji a nezpochybnitelně pro přírodovědce, a proto je třeba posunout jej až do 50. let 20. století, kdy vrcholily zkoušky jaderných zbraní v atmosféře a pod mořskou hladinou, které zplodinami zamořily celou planetu – masivní radioaktivní spad v podobě specifických izotopů je uchován v půdních vrstvách a recentních mořských a jiných sedimentech z této doby.

Počátek antropocénu by měl být definován konkrétněji a nezpochybnitelně pro přírodovědce, a proto je třeba posunout jej až do padesátých let 20. století, kdy vrcholily zkoušky jaderných zbraní v atmosféře a pod mořskou hladinou, které zplodinami zamořily celou planetu

Důsledky lidské činnosti zůstanou rozpoznatelné i v následujících staletích, tisíciletích i v mnohem delším období, protože zplodiny z explozí z krátkého období okolo padesátých. let zanechaly v geologických vrstvách trvalou a jednoznačnou stopu. Ať tak či onak, dnes žijeme v epoše antropocénu.

Předpoklady a okolnosti vzniku a postupného upevnění zemědělské společnosti známe jen přibližně, protože chybí nejdůležitější pramen historického poznání – písemné doklady. Víme však, co předcházelo nástupu antropocénu. Především je třeba jmenovat vědu, její evoluci od počátku civilizace, zejména pak od Řeků a Římanů přes renesanci až po zakladatele současného vědeckého pojetí, jako byl Galileo Galilei či Isaac Newton, ústícího v moderní techniku, která v antropocénu postupně změnila svět.

Dramatická změna populace

Neméně významná, snad ještě závažnější je sebereflexe společnosti, jež umožnila velké revoluce – americkou a francouzskou, tedy Deklaraci nezávislosti v roce 1776 a dobytí Bastily v roce 1789. Společnost se postupně stala v zásadě demokratickou díky uplatnění univerzálních lidských práv a nového způsobu vládnutí.

V 19. století se počet lidí zdvojnásobil na 1,6 miliardy, a dnes, na začátku roku 2018, žije na světě 7,6 miliardy lidí (více než polovina ve městech), tedy téměř desetinásobný nárůst za pouhých zhruba 200 let. Podobně dramaticky se prodloužila průměrná očekávaná doba života při narození, jež se po celou předchozí lidskou historii příliš neměnila.

Třetím, neméně důležitým prvkem je duch moderního kapitalismu (dílo Adama Smitha Bohatství národů vyšlo v roce 1776), který nastolil jako základní cíl společenského vývoje blahobyt a cestu k němu – ekonomický růst. Podobně jako v dávné minulosti při paleolitické či neolitické revoluci změnila civilizace v antropocénu zásadním způsobem své dosavadní vývojové trendy – zasahuje všechny oblasti lidského života, vztahy lidí i s přírodou a znamená stejně hluboký přeryv jako zmíněné revoluce.

Zásadní je především změna velikosti světové populace. Na začátku neolitické revoluce před deseti tisíci lety žilo na Zemi pravděpodobně okolo pěti milionů lidí, po převládnutí zemědělství 200 až 300 milionů v době narození Krista a růst pokračoval, ale velmi pomalu a nerovnoměrně až k přibližně k 800 milionům na přelomu 18. a 19. století.

Od té doby se však obrovsky zrychlil. V 19. století se počet lidí zdvojnásobil na 1,6 miliardy, a dnes, na začátku roku 2018, žije na světě 7,6 miliardy lidí (více než polovina ve městech), tedy téměř desetinásobný nárůst za pouhých zhruba 200 let. Podobně dramaticky se prodloužila průměrná očekávaná doba života při narození, jež se po celou předchozí lidskou historii příliš neměnila – okolo 30 let ve všech dobách a všude na světě. V roce 2015 však dosáhla v globálním průměru 71,4 roku.

Nevídaný ekonomický růst

Ještě rychleji než počet lidí rostla ekonomika. Ve srovnání s počátkem antropocénu vzrostl do současnosti ekonomický výkon měřený hrubým domácím produktem na obyvatele asi 15krát, v absolutních hodnotách více než 120krát. Tento obrovský ekonomický růst byl umožněn vedle mnohostranných a hlubokých společenských změn rozsáhlým nástupem nových technologií, především využitím nových zdrojů energie.

K nevídanému ekonomickému růstu přispěly i další nové technologie, které postupně proměnily všechna odvětví – od zemědělství přes výstavbu, dopravu a komunikaci až po medicínu. Dnes žijeme zcela jinak než lidé všude na světě ještě před 200 lety.

Do začátku industriální éry byla téměř výhradním zdrojem energie biomasa – potrava pro lidi, krmivo pro hospodářská zvířata, palivové dříví. Antropocénní využití fosilních paliv tuto situaci převratně změnilo – energie z uhlí, ropy a plynu znásobila lidské síly do té doby závislé především na svalech. Celkově vzrostl objem využívané energie od počátku antropocénu do současnosti zhruba stonásobně – egyptský stavitel měl pro výstavbu pyramidy asi tolik energie jako dnešní operátor velkého buldozeru.

K nevídanému ekonomickému růstu přispěly i další nové technologie, které postupně proměnily všechna odvětví – od zemědělství přes výstavbu, dopravu a komunikaci až po medicínu. Dnes žijeme zcela jinak než lidé všude na světě ještě před 200 lety, přičemž základní způsob života našich předků se v zásadě celá tisíciletí nezměnil. Je však třeba si uvědomit, že základna přírodních zdrojů je pro lidské hospodaření stejně důležitá jako v minulosti, v tom není zásadní rozdíl. Dokážeme je však díky moderním technologiím využívat podstatně efektivněji a navíc jsme jejich škálu výrazně rozšířili.

Epochální zlom

Antropocén představuje zásadní a epochální zlom a zvrat v lidské historii, navíc je důležité neustálé zrychlování změn, zejména po druhé světové válce. Na mnoha vývojových křivkách je vidět zlom po roce 1950, kdy se zvýšilo tempo zaznamenaných trendů. Tento vývoj je natolik významný, že se hovoří o velkém zrychlení způsobeném zejména prudkým technologickým rozvojem i dalšími změnami. Návrh na začátek antropocénu v tomto období je odůvodněn i těmito skutečnostmi.

Antropocén představuje zásadní a epochální zlom a zvrat v lidské historii, navíc je důležité neustálé zrychlování změn, zejména po druhé světové válce

Všude, kde se objevil člověk ve své expanzi začínající paleolitickou revolucí, nastaly v přírodních ekosystémech menší či větší změny. Lidským přičiněním vymřelo mnoho druhů živočichů, zejména ti s velkými rozměry, takzvaná megafauna. Například v Austrálii před příchodem prvních lidí zhruba před 50 tisíci lety žily desítky druhů velkých savců, ptáků či plazů, ale jejich přítomnost nepřežili.

Po zmizení velkých predátorů a jiných zvířat i dalších zásazích – například plošné využití ohně – následovaly velké změny mnoha přírodních ekosystémů včetně částečného nebo úplného odlesnění. Tento proces zesílil s příchodem zemědělství, které zásadně proměnilo krajiny včetně jejich rostlinného pokryvu a celé kontinenty, i když postupně a pomalým tempem v průběhu tisíců let.

Nejvýraznější planetární síla

Antropocén výrazné prohloubil změny a zrychlil je. Bezprecedentní nárůst počtu lidí spolu s vysokými materiálními nároky a stále mocnějšími technologiemi má rovněž bezprecedentní dopady na planetární procesy. Dnešní zásahy výrazně ovlivňují podobu planety Země nejen v současnosti, ale i v budoucnu, na dlouhá staletí a tisíciletí i na mnohem déle. Člověk se stal nejvýraznější planetární silou, jež svými důsledky předčí mnohé přírodní procesy včetně geologických.

Člověk se stal nejvýraznější planetární silou, jež svými důsledky předčí mnohé přírodní procesy včetně geologických

Antropocenní změny na povrchu pevnin jsou zřejmé i při pohledu z vesmíru. Mezi nově vytvořené útvary patří velké stavby a jejich soubory, městské aglomerace nebo dálnice, povrchové doly s obrovskými jámami o několika krychlových kilometrech a velká vodní díla, jež navíc výrazně mění globální hydrologický cyklus.

Odlesňování doprovázelo lidskou civilizaci od nástupu paleolitické revoluce, jeho tempo se v důsledku potřeby ploch pro zemědělství jen poněkud zvýšilo od neolitu, na jehož počátku bylo zalesněno 51 procent souše (mimo zaledněná území). Navzdory celosvětovému pěstování plodin a dlouhému období zemědělské civilizace tento podíl až do nástupu průmyslového věku poklesl jen málo, přibližně na 45 procent. Tehdy zaujímaly pastviny a pole okolo 12 procent souší, v současnosti však pokrývají lesy jen 36 a pastviny a pole 37 procent.

Změny klimatu

Málo viditelné, ale důležité jsou planetární změny „chemického“ prostředí – složení vzduchu, vody, půdy a rostlin. Roste přítomnost živin, zejména dusíku a fosforu, i cizorodých látek, jež jsou součástí hnojiv, pesticidů, kosmetiky, plastů či potravin a globálně kontaminují životní prostředí.

Dnes jsme svědky změny klimatu projevující se celkovým (byť ne všude stejným) oteplením, rostoucí extremitou počasí s častějšími a silnějšími bouřemi, hurikány, záplavami i devastujícím suchem a překvapivě rychlým zvyšováním hladiny moří, jež navíc mění své chemické složení

To se především týká mimořádně velkých změn zemské atmosféry, jejíž složení jsme emisemi poznamenali natolik, že se mimo jiné zvětšuje její přirozený skleníkový efekt, jenž svou stálostí zajišťoval stabilní klima více než deset tisíc let. Dnes jsme svědky změny klimatu projevující se celkovým (byť ne všude stejným) oteplením, rostoucí extremitou počasí s častějšími a silnějšími bouřemi, hurikány, záplavami i devastujícím suchem a překvapivě rychlým zvyšováním hladiny moří, jež navíc mění své chemické složení.

Oceány pokrývající dvě třetiny povrchu planety se donedávna považovaly za natolik velké, že je lidská činnost ovlivňuje jen zanedbatelně, dnes se však zjišťují rozsáhlá narušení – od zániku korálových útesů přes devastaci rybích lovišť až po obrovské „umělé“ ostrovy z plastových odpadů. To vše jsou důsledky expanze lidské technosféry spojené s růstem světového obyvatelstva a zvýšením jeho materiálních nároků.

Začátek šestého velkého vymírání

Obzvlášť neblahou stránkou změn, jež přináší antropocén, je zničující vliv na živou přírodu. Člověk vždy působil vymírání živočichů a rostlin, ale dnešní tempo je natolik vysoké ve srovnání s minulostí, že mnozí odborníci hovoří o začátku „šestého velkého vymírání“, přičemž poukazují na události v geologické historii planety, z nichž poslední pátá znamenala mimo jiné zánik dinosaurů na konci křídového období před 66 miliony let.

Člověk vždy působil vymírání živočichů a rostlin, ale dnešní tempo je natolik vysoké ve srovnání s minulostí, že mnozí odborníci hovoří o začátku „šestého velkého vymírání“

Vymírání v geologické historii měla mimořádně zhoubné následky, nesrovnatelné s dnešní situací, byla však podstatně pomalejší než současné změny, trvaly miliony let. Právě tempo dnešních změn vyvolává obavy. Mimo to, že z povrchu planety mizí stále více biologických druhů, prudce klesají počty jedinců některých druhů.

Sami smutně pozorujeme, že v naší krajině téměř nejsou zajíci, motýli jsou stále vzácnější (podle odhadů jich u nás ubylo devět desetin) či že ještě nedávno vrabci hojní všude z některých míst úplně zmizeli. Taková situace není jen u nás či v Evropě, ale na celém světě. Služby, jež lidem poskytuje planetární příroda a které lze souborně nazvat přírodními zdroji, stále více ohrožují změny způsobené člověkem.

Nejistá půda

V případě destrukce živé přírody už byly překonány některé takzvané planetární meze definované Johanem Rockströmem a jeho spolupracovníky z Centra resilience při Stockholmské univerzitě. A určili dalších osm mezí ve znečištění atmosféry a oceánů, zdrojích vody, využití území, globální chemické kontaminaci a zejména změně klimatu, z nichž některé jsou již rovněž překročeny.

Globálně jsme opustili „environmentálně bezpečný prostor“ pro lidské aktivity a ocitli se na nejisté půdě. Tato situace vyvolává mimo jiné potřebu stále náročnějších adaptačních opatření, jež se dnes přijímají například na dopady změny klimatu

V těchto případech jsme globálně opustili „environmentálně bezpečný prostor“ pro lidské aktivity a ocitli se na nejisté půdě. Tato situace vyvolává mimo jiné potřebu stále náročnějších adaptačních opatření, jež se dnes přijímají například na dopady změny klimatu a mohou přesáhnout ekonomické a sociální možnosti postižených regionů zejména v chudých rozvojových zemích. A v extrémních případech vést až ke katastrofickému vývoji s nedozírnými následky.

Pronikavá změna vývojových křivek mnoha civilizačních parametrů i ve vztazích lidí a přírody v antropocénu je rysem naší doby. Počátek uvědomění si nové situace na globální úrovni je spojen se Stockholmskou konferencí OSN o lidském životním prostředí v roce 1972. Jejím mottem bylo „Pouze jediná Země“, byla na ní pojmenována většina problémů, které hrozí naší planetě v důsledku neuvážené lidské činnosti, a vyjádřen požadavek jim předcházet.

Základní principy

Ukázalo se však, že jeho splnění brání rozpor mezi civilizačním rozvojem a zejména ekonomickým růstem na jedné straně a na druhé účinnou ochranou prostředí a přírodních zdrojů, který s velkou naléhavostí prezentovala studie Meze růstu manželů Meadowsových a jejich spoluautorů rovněž z roku 1972.

Mezi základní principy, kterými by se měla řídit především ekonomická politika, patří: změnit kvalitu růstu, uchovávat a obohacovat základnu přírodních zdrojů, zajistit udržitelnou úroveň populace, nově orientovat techniku a odstraňovat její rizika, při rozhodování integrovat ekologické, sociální a ekonomické aspekty, reformovat mezinárodní hospodářské vztahy a posílit mezinárodní spolupráci

Toto dilema se pokusila opět vyřešit OSN, jež v roce 1987 zveřejnila zprávu Naše společná budoucnost. Její hlavní poselství je, že ekonomický rozvoj se – na rozdíl od studie Mezí růstu – nemusí, a ani nesmí zastavit, ale je třeba zásadně změnit jeho podobu, musí se stát trvale udržitelným. Udržitelný rozvoj má zajistit naplnění potřeb současné generace, aniž by bylo ohroženo naplnění potřeb generací příštích.

Tato definice má nedostatky, protože se lze obtížně shodnout, jaký objem a jakou podobu lidské potřeby mají, a rovněž lze obtížně předjímat, jaké budou potřeby příštích generací, navzdory tomu je stále všeobecně přijímána. Jejím důležitým rysem je etika – ohled na budoucí, dosud nenarozené generace a důraz na kriticky důležitou dlouhodobou perspektivu.

Mezi základní principy, kterými by se měla řídit především ekonomická politika, patří: změnit kvalitu růstu, uchovávat a obohacovat základnu přírodních zdrojů, zajistit udržitelnou úroveň populace, nově orientovat techniku a odstraňovat její rizika, při rozhodování integrovat ekologické, sociální a ekonomické aspekty, reformovat mezinárodní hospodářské vztahy a posílit mezinárodní spolupráci.

Konference OSN

Principy udržitelného rozvoje byly stanoveny, ale zůstala otázka, jak změn dosáhnout. Ideu udržitelného rozvoje se pokusilo uskutečnit několik konferencí OSN. Na Summitu Země, jak je nazývána Konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiru v roce 1992, byl vypracován akční plán Agenda 21 o 40 kapitolách a přibližně tisíci stranách.

Konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiru v roce 1992 se shodla, že ekonomický vývoj není dosud v žádné zemi ani odvětví environmentálně příznivý, přičemž jedinou cestou vpřed je sladit ekonomický rozvoj s ekologickými principy na základě udržitelného rozvoje. Vývoj však obrat nepřinesl.

Konference se shodla, že ekonomický vývoj není dosud v žádné zemi ani odvětví environmentálně příznivý, přičemž jedinou cestou vpřed je sladit ekonomický rozvoj s ekologickými principy na základě udržitelného rozvoje. Vývoj však obrat nepřinesl a s podobným výsledkem skončil další summit v Johannesburgu v roce 2002. Světová komunita pod vedením OSN to proto zkusila ještě jednou a na rok 2012 svolala další celosvětové zasedání – Konference OSN o udržitelném rozvoji Rio+20.

Výsledkem bylo zformulování ambiciózních globálních Cílů udržitelného rozvoje, jež byly jednomyslně přijaty na zasedání Valného shromáždění OSN v září 2015 v New Yorku za přítomnosti více než 150 prezidentů a předsedů vlád jako základní vodítko celosvětového rozvoje. Tyto cíle mají usměrnit vývoj současné společnosti na úrovni globální i jednotlivých zemí na příštích 15 let, jak odpovídá titulu přijaté závěrečné deklarace Měníme náš svět: Agenda udržitelného rozvoje do roku 2030.

Udržitelný rozvoj

Odpověď na výzvy antropocénu je formulována v pěti zastřešujících závazcích, ke kterým se přihlásily všechny státy světa:

Lidé: Jsme pevně rozhodnuti vymýtit chudobu a hlad ve všech jejich formách a rozměrech a zajistit, aby všichni lidé mohli plně využít svého potenciálu důstojným a rovným způsobem a ve zdravém životním prostředí.

Planeta: Jsme rozhodnuti chránit planetu před degradací, a to i prostřednictvím udržitelné spotřeby a výroby, udržitelného řízení přírodních zdrojů a přijímáním naléhavých opatření v oblasti změny klimatu tak, aby mohla zajišťovat potřeby současných a budoucích generací.

Prosperita: Jsme rozhodnuti zajistit, aby všichni lidé mohli žít prosperující a naplňující život a aby ekonomický, sociální a technologický pokrok probíhal v souladu s přírodou.

Mír: Jsme rozhodnuti podporovat mírové, spravedlivé a inkluzívní společnosti, prosté strachu a násilí. Udržitelný rozvoj není možný bez míru a mír není možný bez udržitelného rozvoje.

Partnerství: Jsme rozhodnuti mobilizovat prostředky potřebné k provádění této agendy prostřednictvím obnoveného globálního partnerství pro udržitelný rozvoj, budovaného v duchu posílené globální solidarity a zaměřeného především na potřeby nejchudších a nejzranitelnějších, s účastí všech zemí, všech zainteresovaných subjektů a všech lidí.“

Globální cíle udržitelného rozvoje jsou dnešní odpovědí na výzvu antropocénu a dosud posledním úsekem cesty nastoupené při počátcích celosvětové společenské reflexe planetárních problémů, jež získala tvar na Stockholmské konferenci v roce 1972

Celkově bylo stanoveno 17 hlavních cílů, přičemž každý je specifikován podcíli, jichž je celkem 169. Pro každý podcíl je stanoven jeden nebo více indikátorů, kterými lze měřit pokrok a posoudit, nakolik je cílů a podcílů dosaženo. Globální cíle udržitelného rozvoje jsou dnešní odpovědí na výzvu antropocénu a dosud posledním úsekem cesty nastoupené při počátcích celosvětové společenské reflexe planetárních problémů, jež získala tvar na Stockholmské konferenci v roce 1972.

Přírodní a antropocénní procesy a jejich příčiny v době antropocénu nelze oddělit. Člověk, který se v průběhu své dosavadní historie z přírody do velké míry vydělil, se s ní opět spojuje, ale ne už jako její součást, nýbrž naopak, příroda se stala součástí světa lidského. Z toho vyplývá i jednoznačná lidská odpovědnost za další planetární vývoj.

Životní prostředí, trendy planetárního systému.
Životní prostředí, socioekonomické trendy.


Počet příspěvků: 2, poslední 22.1.2018 05:10 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.