Změna postavení Číny ve světě přináší novou geopolitickou hrozbu

Čína už není jen světovou továrnou, ale od roku 2000 i expandující obchodní velmocí. Zvyšuje investice ve světě, a aby je ochránila, bude v něm častěji zasahovat.

Mathieu Duchâtel, Géopolitique de la Chine. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mathieu Duchâtel, Géopolitique de la Chine. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Mathieu Duchâtel, Géopolitique de la Chine. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Mathieu Duchâtel, francouzský náměstek ředitele asijsko-čínské sekce Evropské rady pro mezinárodní vztahy, nabízí na začátku své knihy Géopolitique de la Chine (Čínská geopolitika) několik údajů o Číně – od roku 1964 vlastní jaderné zbraně, od roku 1971 je stálým členem Rady bezpečnosti OSN, od roku 2010 je druhou největší ekonomikou na světě a od roku 2012 má druhý nejvyšší rozpočet na armádu.

V roce 2015 byl čínský HDP na hlavu 8239 dolarů, čímž dostihla Bulharsko, nejchudší členský stát Evropské unie. Navzdory tomuto vzestupu na mezinárodní scéně však zůstává otázkou, zda se v budoucnu Čína stane hlavní velmocí. Podle většiny odborníků nikoli.

Obhajoba statusu quo

Čína se snaží proměnit mezinárodní vztahy ve vlastní prospěch, hájí svůj status quo. Její vojenská síla sice znepokojuje Japonsko, ale Čína považuje budování armády za důležité pro vlastní obranu. Kritiku svých mocenských choutek však odmítá, protože staví na obchodním modelu win-win a válka by obchodu neprospěla. Tento postoj ukazuje i čínský prezident Si Ťin-pching, který se snaží znovu vybudovat hedvábnou stezku. Budování obchodních cest však také může zvýšit napětí mezi Čínou a světem.

Čína se snaží proměnit mezinárodní vztahy ve vlastní prospěch, hájí svůj status quo. Její vojenská síla sice znepokojuje Japonsko, ale Čína považuje budování armády za důležité pro vlastní obranu.

Hedvábná stezka má vést i přes Jihočínské moře, přičemž tato oblast je zdrojem konfliktu Číny a USA. Podle Duchâtela má čínská strategie původ v její historii – vždy se opírala o okolní země coby své vazaly, a to zejména za dvou posledních dynastií Ming (1368–1644) a Čching (1644–1911). Korea, Laos, Nepál a další země posílaly daně císařskému dvoru. Čína je oplácela, nebyla predátorská, na čemž dokonce ekonomicky tratila. Tento systém však přinesl to, oč Čína nejvíce usiluje – stabilitu.

Země, jež nejsou vazalské, tedy zbytek světa, jsou v Číně považované za barbarské a nekulturní. Když například Angličané poslali v 18. století do Číny diplomatickou misi, byli přijati jako vazalové, což zablokovalo vztahy mezi oběma zeměmi, neboť anglický diplomat se odmítl před čínským císařem uklonit k zemi.

Národní jednota

Tento postoj k jiným národům má původ v čínském myšlení, podle nějž je císař odpovědný za harmonii nebe a země. Každý rok se vydával do Nebeského chrámu v Pekingu přinést oběť, která rozhodovala o jeho osudu i Číny. Císařovo morální chování ovlivňovalo tuto harmonii, takže nepředvídaná přírodní katastrofa ohrožovala jeho legitimitu.

Hlavním zájmem čínské politiky je národní jednota. Čína se považuje za dědice dynastie Čching, a proto vede mnoho územních sporů – od Tchaj-wanu po ostrovy v Jihočínském moři.

Toto myšlení se ukazuje i v současné čínské politice. Když USA kritizovaly generála Jang Ťie-čch’ za rozpínavost Číny v Jihočínském moři, prohlásil: „Čína je velká země, zatímco ostatní malé.“ Všechny ekonomické úspěchy jsou politické, upevňují moc prezidenta Si Ťin-pchinga. Hlavním zájmem čínské politiky je národní jednota. Čína se považuje za dědice dynastie Čching, a proto vede mnoho územních sporů – od Tchaj-wanu po ostrovy v Jihočínském moři.

Čínská politika nebyla jen úspěšná. Vznik Mongolska byl ústupkem Stalinovi, za který si Čína ponechala vnitřní Mongolsko. A pro Číňany představuje 19. století pokoření, čehož symbolem je zničení letního paláce v Pekingu v roce 1860 západními mocnostmi Anglií a Francií. Toto ponížení vyvrcholilo odstoupením Hongkongu v roce 1897 Spojenému království. Jeho návrat pod čínskou správu po sto letech čínští představitelé považovali za konec příkoří od západních mocností i za nedostatečnou satisfakci.

Čínské pokoření přivodily nejen západní mocnosti, ale i japonské invaze. V průběhu války v letech 1937 až 1945 Japonsko nikdy neovládlo celé čínské území a způsobilo ohromné ztráty na životech, zejména civilních obyvatel (20 milionů). V předmluvě k čínské ústavě z roku 1982 se uvádí, že Mao Ce-tung v roce 1949 porazil „imperialistické, feudální a kapitalistické“ síly.

Víra ve vyjednávání

Čínská lidová republika (ČLR) má hranice z roku 1911, kdy padla dynastie Čching, a na rozdíl od Tchaj-wanu uznala nezávislost Mongolska. V případě územních sporů pak Čína útočí první – v roce 1962 na Indii, v roce 1969 na Sovětský svaz a v roce 1988 na Vietnam. Všechny tyto konflikty však byly vyřešeny u kulatého stolu, což ukazuje čínskou víru ve vyjednávání i její schopnost smlouvat.

V případě územních sporů pak Čína útočí první – v roce 1962 na Indii, v roce 1969 na Sovětský svaz a v roce 1988 na Vietnam. Všechny tyto konflikty však byly vyřešeny u kulatého stolu, což ukazuje čínskou víru ve vyjednávání i její schopnost smlouvat.

V případě vztahů s Tibetem dalajláma v roce 1951 souhlasil s jeho integrací do ČLR výměnou za autonomii, přestože mnoho Tibeťanů ji odmítalo. V roce 1959 vypuklo povstání, které čínská armáda potlačila, a dalajláma musel uprchnout do Indie. Číňané byli přesvědčeni, že povstání podporovaly zahraniční mocnosti, především CIA.

Tato událost přiměla Čínu k novému stanovení hranic se sousedními zeměmi. Po složitých jednáních uzavřela v roce 1960 smlouvu s Bangladéšem a v roce 1963 s Nepálem. Přerušení sovětsko-čínských vztahů v roce 1960 pak donutilo Číňany uzavřít nové smlouvy o hranicích s Afghánistánem (1963), Pákistánem (1963) a Mongolskem (1964). Smlouva z roku 1962 vyřešila územní spor se Severní Koreou, když byly za hranici zvoleny řeky Tuman a Amnokkang.

Tři zájmy

Čína má komplikované vztahy s Indií, která je vůči ní kvůli Tibetu velmi podezřívavá. Smlouvu o hranicích sice spolu dosud neuzavřely, což však nebrání jejich hospodářské spolupráci ani společnému působení v BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika). Čína považuje Indii za neškodnou zemi druhého řádu, s níž se však z dlouhodobého hlediska mohou vztahy zkomplikovat.

Rusko-čínské vztahy byly v uplynulých 50 letech turbulentní, přičemž usmíření nastalo v roce 1989. Čína sleduje v Rusku především tři zájmy: energetický, vojenský a stabilitu ve střední Asii.

Čínsko-ruské vztahy nejsou tak jednoduché, jak se prezentuje, a jejich historie dodnes ovlivňuje jednání Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga. Stalin a Mao Ce-tung uzavřeli 30. června 1949 spojenectví, které však o 20 let později skončilo, když Čína napadla ruské pohraniční hlídky na Damanských ostrovech. Při střetu padlo sto lidí a Čína se obávala jaderné odvety Moskvy. V osmdesátých letech 20. století měl sovětský režim více než 600 tisíc vojáků na čínských hranicích.

Rusko-čínské vztahy byly v uplynulých 50 letech turbulentní, přičemž usmíření nastalo v roce 1989. Čína sleduje v Rusku především tři zájmy: energetický, vojenský a stabilitu ve střední Asii. Podle Stockholmského mezinárodního mírového výzkumného institutu (SIPRI) v letech 1991 až 2013 Čína 80 procent vojenské techniky nakoupila v Rusku. Současné nekonfliktní čínsko-ruské vztahy umožňují jen vzájemné sympatie Putina a Si Ťin-pchinga.

Obrat na moře

Požadavky Číny jsou nejsložitější na moři, přičemž obrat od pevninských k mořským zájmům je důsledkem jejího ekonomického růstu. Čína v uplynulých desetiletích expandovala především díky příklonu k velkým námořním ekonomikám, jako je Japonsko, Hongkong, Tchaj-wan, Jižní Korea či Singapur. Tento vzestup symbolizuje rozmach přístavního města Šanghaj, které čínští komunisté dlouho zanedbávali.

Budoucí konflikty a napětí mezi Čínou a okolním světem se pravděpodobně budou odehrávat na moři, přičemž jedním z jejích dlouhodobých geopolitických cílů je obklíčit námořně Tchaj-wan

V roce 2012 Čínská komunistická strana prohlásila, že se Čína stane námořní mocností, přičemž podpořila zejména budování lodní flotily. Budoucí konflikty a napětí mezi Čínou a okolním světem se pravděpodobně budou odehrávat na moři, přičemž jedním z jejích dlouhodobých geopolitických cílů je obklíčit námořně Tchaj-wan.

V roce 1979 podepsal Tchaj-wan smlouvu s USA o ochraně, jeho demokratizace od roku 1980 však dává prostor silám, které požadují větší národní identitu. Peking je považuje za hrozbu a Tchaj-wan za překážku rozšiřování čínského obchodu do Asie a vlivu v ní, přičemž se neustále snaží se s ním znovu sjednotit pod heslem „jedna země, dva systémy“. Situace Tchaj-wanu se značně změnila a dnes jej nikdo neuznává za legitimního vládce Číny, což se odehrávalo postupně.

Vztah s Tchaj-wanem

Francouzský prezident Charles de Gaulle byl prvním představitelem západních mocností, který v roce 1964 uznal čínskou komunistickou vládu. Především proto, aby utvrdil francouzskou zahraniční politiku, takzvanou třetí cestu, nezávislou na tehdejších dvou velmocích USA a SSSR. Dnes však diplomatické styky s Tchaj-wanem udržuje pouze 21 států. Čína odmítla německý návrh uznání dvou států a požaduje od svých partnerů přerušení diplomatických vztahů s Tchaj-wanem, protože podle ní existuje pouze jedna Čína.

Pekingu na Tchaj-wanu nejvíce vadí demokratické volby, protože v jejich důsledku je jeho politický systém nekompatibilní s čínským. Situace se vyhrotila v roce 2017, kdy v tchaj-wanské vládě zasedla nacionální strana usilující o nezávislost.

Mění se i vojenská situace obou zemí. Ještě v roce 1995 byl obranný rozpočet Tchaj-wani stejný jako Číny, v důsledku čehož byl poměrně vojensky silný. V roce 2015 však Čína investovala do své armády 215 miliard dolarů, zatímco Tchaj-wan tuto investici několik desetiletí nezměnil – ročně 10,7 miliardy dolarů. Z tohoto hlediska z něj zůstává jen národní ideologie.

Pekingu na Tchaj-wanu nejvíce vadí demokratické volby, protože v jejich důsledku je jeho politický systém nekompatibilní s čínským. Situace se vyhrotila v roce 2017, kdy v tchaj-wanské vládě zasedla nacionální strana usilující o nezávislost, již podporuje japonský premiér Šinzó Abe, a Donald Trump proto může Tchaj-wan používat k nátlaku na Čínu.

Tchaj-wansko-čínské vztahy jsou sice napjaté, ale obě země spolu čile obchodují. V roce 2015 jejich obchod dosáhl 200 miliard dolarů a 40 procent exportu Tchaj-wanu směřovalo do Číny. Navíc od roku 1991 v ní investoval 130 miliard dolarů a více než 70 tisíc tchaj-wanských firem zde podniká. V Šanghaji žije až milion Tchajwanců, především majitelů společností nebo řídicích pracovníků –, a to kvůli lepším daňovým podmínkám. Čína vede spor s Japonskem o ostrovy Diaoyu a Senkaku, přičemž se odvolává na historii, zatímco Japonsko na mezinárodní právo.

Podpora globalizace

Změna postavení Číny ve světě přináší novou geopolitickou hrozbu.Není již pouze světovou továrnou, ale od roku 2000 expandující obchodní velmocí, globálním ekonomickým hráčem, který disponuje stále silnějším domácím trhem. V důsledku její neustále rostoucí ekonomické moci bude i více zasahovat do bezpečnostních otázek. Čína zvyšuje své investice ve světě, jejím cílem je 20 tisíc miliard dolarů v roce 2020. A aby je chránila, bude častěji zasahovat.

Čína je nakloněná volnému obchodu mnohem více než třeba Evropané, ale současně je velmi ostražitá, aby utvářel právní systém. Podporuje globalizaci, ale zároveň jí nepřizpůsobuje svou zahraniční politiku, již používá jen na ochranu svých specifických zájmů.

Čína je nakloněná volnému obchodu mnohem více než třeba Evropané, ale současně je velmi ostražitá, aby utvářel právní systém. Podporuje globalizaci, ale zároveň jí nepřizpůsobuje svou zahraniční politiku, již používá jen na ochranu svých specifických zájmů.

Tuto strategii však zřejmě bude muset v příštích letech porušit, protože desítky tisíc jejích občanů podniká v zemích, jako je Irák, Pákistán, Nigérie nebo Mali. V roce 2011 Čína evakuovala více než 35 tisíc svých občanů z Libye. Ochrana investic a občanů nevyhnutelně povede k většímu zapojení Číny do světových událostí a konfliktů, přestože chce hájit svůj status quo.

Géopolitique de la Chine

Čínská geopolitika

AUTOR: Mathieu Duchâtel

VYDAL: Presses Universitaires de France 2017

ROZSAH: 128 stran



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.