Změna politiky od faktů k datům

Téma postfaktické či postpravdivé doby patří k současným fenoménům. Bláboly vrcholných politiků lze považovat za jeden ze symptomů postfaktické či postpravdivé doby. Postpravda nevypovídá primárně o hledání a objevování pravdy, ale o naší ochotě nechat se nést na vlně emocí.

Evan Davis, Post-Truth: Why We Have Reached Peak Bullshit and What We Can Do... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Evan Davis, Post-Truth: Why We Have Reached Peak Bullshit and What We Can Do... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Evan Davis, Post-Truth: Why We Have Reached Peak Bullshit and What We Can Do...

Češi díky svému současnému prezidentovi vědí, že kouření po sedmadvacátém roce života již neškodí, protože se tělo přehouplo do věku dostatečně vyvinutých plic. Českého čtenáře knihy Post-Truth: Why We Have Reached Peak Bullshitand What We Can Do About It (Postpravda. Proč jsme na vrcholu plácání hovadin a s tím můžeme udělat) anglického ekonoma a novináře Evana Davise potěší, že tuto nepříliš známou informaci dostává i mezinárodní veřejnost.

Davis totiž tuto informaci hned v úvodu uvádí jako příklad toho, co nazývá typickou „hovadinou“. Takové bláboly přitom stále častěji padají z úst vrcholných politiků, a proto je lze považovat za jeden ze symptomů postfaktické či postpravdivé doby.

Jádro problému

Poté, co společnost Oxford Dictionaries vyhlásila v roce 2016 pojem post-truth (postpravda) slovem roku, vyšla na toto téma řada publikací. Vedle Davise napsal svou knihu Post-Truth. The New War on Truth and How to Fight Back (Postpravda. Nová válka o pravdu a jak přejít do útoku) o postpravdě i novinář deníku The Guardian Matthew D’Ancona. Brání v ní pravdu z tradičních pozic – běda vám, kteří si neověřujete informace, a nikdy neváhejte postavit se na obranu pravdy.

Jádrem problému je, že kdyby si člověk chtěl ověřovat všechny informace, na které za den narazí, prakticky by nic jiného nedělal. Srovnávat boj o pravdu v nesvobodném režimu s bojem o pravdu v demokratických společnostech je samo o sobě postfaktické.

Pozoruhodné je, že i D’Ancona povolává do služby své knihy českého prezidenta, nikoliv však Miloše Zemana, ale Václava Havla, kterého považuje za ikonu boje o pravdu i rytíře víry v to, že spolu s nebezpečím roste i naděje na záchranu. D’Anconova kniha je ale nepřesvědčivá. Nikdo nebude zpochybňovat doporučení k ověřování informací, jenže jádrem problému je, že kdyby si člověk chtěl ověřovat všechny informace, na které za den narazí, prakticky by nic jiného nedělal.

Ani odkaz na Václava Havla není výstižný. Srovnávat boj o pravdu v nesvobodném režimu s bojem o pravdu v demokratických společnostech je samo o sobě postfaktické.Ukazují to i mediální analýzy, kterým se ve své knize věnuje Davis – americký prezident Donald Trump je možná králem postfakticity, ale může si snad někdo myslet, že jeho protivníci bojují za čirou pravdou? Řečeno jinak, Havlova situace byla, co se týče otázky, kde je pravda a kde lež, o trochu přehlednější.

Jednoznačná vazba

V době postfakticity, jejíž počátek lze podle d’Ancony datovat do roku 2016, je na první pohled vidět, že v demokratické politice rozhoduje něco jiného než fakta. Otázka ale je, zda je to zavrženíhodné, jak tvrdí d’Ancona. Podíváme-li se totiž na věc z druhé strany, pak v politice se hraje o hodnoty a rozhoduje o skutečnostech, na něž lze legitimně nahlížet z různých úhlů. Politici navíc do těchto různých úhlů pohledu vkládají – a i to je legitimní – své politické zájmy.

Lež není totéž, co postpravda. Na rozdíl od postpravdy má totiž jednoznačnou vazbu na fakta, která popírá. Naopak postpravdivé výroky nelze hned deklasovat jako lživé.

Ukázkovým příkladem mohou v této souvislosti být dvě hlediska na přijímání uprchlíků – diskuse dosud neutichly a asi jen tak neutichnou. Důvod je nasnadě. Ani jedna skupina nepředložila přesvědčivé argumenty a obě mají svůj díl pravdy. Od tohoto dílu pravdy je samozřejmě třeba odlišit zjevné lži odpůrců migrace, ale na druhou stranu můžeme do kategorie postpravdy zařadit i mediální zamlčování trestných činů spáchaných migranty.

Lež není totéž, co postpravda. Na rozdíl od postpravdy má totiž jednoznačnou vazbu na fakta, která popírá. Naopak postpravdivé výroky nelze hned deklasovat jako lživé. Z toho však vyplývá, že se lží můžeme být rychle hotovi – je-li lhář usvědčen a nachytán, jeho lež ztrácí moc. Ovšem ten, kdo tvrdí postpravdu, chce být slyšen a chce, aby s ním jeho odpůrci vedli boj, jakkoliv nesmyslné může být jeho tvrzení. Jenže právě v tomto boji rozpoutává hysterii, která je jeho hlavní zbraní a jež je s postpravdou neoddělitelně spjatá.

Jde totiž především o emoce. Fenomén postpravdy nevypovídá primárně o tom, jak hledáme a nacházíme pravdu, ale o naší ochotě nechat se nést na vlně emocí a posuzovat politiky a veřejné představitele podle toho, jaké emoce vyvolávají. V této souvislosti upozorňuje Evan Davis, že názory dávno nepojímáme jako okno do duše, ale jako průkaz totožnosti či spíše průkaz příslušnosti k dané skupině.

Nová povaha informace

Dosud možná nejpodnětnější pojednání napsal k fenoménu postpravdy profesor politické ekonomie na University of London William Davies. Ve svém článku The Age of Post-Truth Politics (Doba postpravdivé politiky) zveřejněném v deníku The New York Times 24. srpna 2016 tvrdí, že procházíme revolucí v povaze toho, co považujeme za informace.

Procházíme revolucí v povaze toho, co považujeme za informace

A upozorňuje, že se dějí zajímavější věci, kterých si lidé vyzývající k ověřování informací často nevšímají. Změnila se totiž povaha toho, co je informace. Davies tuto změna zasazuje do příběhu o vzestupu a pádu faktů – v dávné minulosti se lidé za svou pravdu bili fyzicky a nerozhodovala fakta, ale moc.

Postupně vznikaly soudy a nezávislé instance, které rozsuzovaly znesvářené strany na základě skutečných událostí, přičemž se opíraly o poměrně přehledný a změřitelný terén faktů. To je ostatně první podmínka doby, jíž vládnou fakta – musí panovat shoda na metodách, jak k nim dospějeme. Druhá podmínka je neméně důležitá – občané musejí alespoň rámcově důvěřovat institucím, které následně vynášejí závěry či rozsudky.

Společenská proměna

Obojí se od druhé poloviny 20. století rozpadá. Ukázkovým příkladem postfakticity přitom nejsou Trumpovy výroky a další události roku 2016, který je tradičně považován za počátek postfaktické éry. O přelomu lze hovořit spíše v souvislosti s tvrzením amerických vládních představitelů o přítomnosti zbraní hromadného ničení v Iráku. Pentagon v té době dělal, co mohl, aby předvedl ukázkový postfaktický manévr, a dodal domnělým faktům a pocitům, že tam nejspíš něco bude, auru faktů skutečných.

O společenské proměně také svědčí, že padesátníky události roku 2016 šokovaly, zatímco jejich potomci takový výsledek často předvídali

Podle Daviese jsme svědky proměny politiky založené na faktech v politiku založenou na datech. Zvláštností dat je, že mohou být jak pravdivá, tak nepravdivá. Davies tuto okolnost ukazuje na brexitu. Když veřejnost sledovala vývoj na burze či odhady sázkařů, nesledovala fakta, ale data o pocitech a názorech, na jejichž základě si vytvářela vlastní pocity a názory.

Kdyby totéž dělali politici, nemusel by je brexit či zvolení Trumpa tolik překvapit. O společenské proměně pak také svědčí, že padesátníky události roku 2016 šokovaly, zatímco jejich potomci takový výsledek často předvídali. Proč se středobodem politiky stávají data spočívající spíše na náladách než faktech?

Politické blábolení

Podle Daviese se trh s fakty přesytil. Nejen lidé, kteří si neověřují informace, nevědí, co je pravda. Neví to (nejspíše) nikdo. Existuje příliš zdrojů a metod s různými stupni důvěryhodnosti v závislosti na tom, kdo tyto metody podporuje či financuje. Na tom lze ukázat další specifikum postfaktické doby.

Král filozofů Platón zřejmě nepředpokládal, že nastane doba, kdy občané prohlédnou, že politikovým denním chlebem je blábolení, ne vždy ale proto, že ví, co je pravda a chce ji zastírat

Politici vždy lhali a manipulovali. Král filozofů Platón doporučoval vznešené lži jako legitimní výbavu politiků. Zřejmě však nepředpokládal, že nastane doba, kdy občané prohlédnou, že politikovým denním chlebem je blábolení, ne vždy ale proto, že ví, co je pravda a chce ji zastírat. Tento nebohý politik totiž ví stejně málo jako občan, ale na rozdíl od něho se musí ke všemu vyjadřovat, a aby toho nebylo málo, ještě nese odpovědnost.

Podle Daviese změnu dynamiky společnosti již postřehli voliči, politikům však zatím uniká. A v této souvislosti poznamenává, že kdyby britská vláda věnovala více času zjišťování voličských nálad a méně se vysilovala otázkou, zda britská ekonomika bude, či nebude z brexitu profitovat, mohla by postavit kampaň jinak a možná úspěšněji.

Osudný krok

Novinář Matthew D’Ancona na tento posun od faktů k datům nemíní přistupovat. A ve své knize napadá mimo jiné intelektuály, kteří rozšířili blud, že pravda neexistuje a že existují jen interpretace. Právě tito intelektuálové mohou za to, že si nyní musíme vychutnávat trumpovsko-zemanovská moudra. D’Ancona se však v této otázce zásadně mýlí.

Osudné by bylo, kdybychom nyní ze strachu před údajně zkázonosným interpretováním hledali „tvrdé pravdy“, jimiž bychom mohli rozvleklou politicko-mediální hysterii utišit

Chybně totiž ztotožňuje stanovisko „vše je interpretace“ s relativismem, který definuje tak, že všechna hlediska si jsou rovná. Z toho, že se vždy pohybujeme uprostřed interpretací, však rozhodně nevyplývá, že si jsou všechna hlediska rovna či stejně pravdivá. Nadále totiž záleží na tom, zda je interpretace přesná a přesvědčivá, nebo lživá či manipulativní.

Bylo by ostatně chybou považovat postfaktickou či postpravdivou dobu za dobu, kterou pravda nezajímá. Poptávka po pravdě byla málokdy stejně vysoká jako v době postpravdivé. Osudné by však bylo, kdybychom nyní ze strachu před údajně zkázonosným interpretováním hledali „tvrdé pravdy“, jimiž bychom mohli rozvleklou politicko-mediální hysterii utišit.

Jedno dítě postfaktické doby však již máme – fundamentalismy všeho druhu. Ty předkládají pravdu bez interpretace – věčnou a nenapadnutelnou –, jejíž majitelé však napadají verbálně i fyzicky všechny ostatní. Mravokárci, jako je d’Ancona, zděšeně vykřikují, že pravda podle politiků, intelektuálů a naivních občanů neexistuje, a proto už nic nemůže být řečeno, fundamentalisté zase, že pravda existuje, a tudíž je vše řečeno. Pravdu nemá ani jeden.

Post-Truth: Why We Have Reached Peak Bullshit and What We Can Do About It

Postpravda. Proč jsme na vrcholu plácání hovadin a s tím můžeme udělat

AUTOR: Evan Davis

VYDAL: Little, Brown 2017

ROZSAH: 368 stran

Post-Truth: The New War on Truth and How to Fight Back

Postpravda. Nová válka o pravdu a jak přejít do útoku

AUTOR: Matthew D’Ancona

VYDAL: Ebury Press 2017

ROZSAH: 176 stran



Počet příspěvků: 3, poslední 28.12.2017 11:41 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.