Životní pouť Richarda Pipese 20. stoletím z Cieszyna do Harvardu

Práce Richarda Pipese, amerického historika a poradce bývalého prezidenta USA Ronalda Reagana na Sovětský svaz, který se narodil v polském Cieszyně a zemřel 17. května v 94 letech, by měl číst každý, kdo má co dělat s mezinárodní politikou.

Richard Pipes, americký historik. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Richard Pipes, americký historik. | foto: Foto WordPress
Richard Pipes, americký historik.

S jistou nadsázkou by se dalo říci, že za studené války na Východě diktovali politici historikům, co mají psát, kdežto na Západě radili historici politikům, co mají dělat. Hezkou ukázkou takového západního historika je americký historik Richard Pipes, který zemřel 17. května v 94 letech.

Pipes byl rodákem ze Slezska, narodil se 11. července 1923 v polském Cieszyně na československých hranicích v židovské rodině. Původně se jmenovali Piepesovi a doma se mluvilo polsky nebo německy. Když byly malému Richardovi čtyři roky, přestěhovali se do Krakova a poté do Varšavy, kde se otec Marek věnoval obchodu. Těsně před vypuknutím války však rodina odjela z Polska do Itálie a poté přes Španělsko a Lisabon do USA, kam připluli v den Richardových 17. narozenin.

Studium ruštiny

Příchod na Muskingum College ve středním Ohiu znamenal pro mladého Pipese něco jako návrat do 19. století. „Místo působilo konejšivým stabilním dojmem, jaký jsem nikdy předtím nezažil. Jak byla pro ty lidi Evropa odlehlá, vyjevuje poznámka chytré a hezké dívky, se kterou jsem chodil. Řekla mi, že se se mnou náramně ráda potkala, protože o existenci Evropy sice věděla, ale v hloubi duše tomu nikdy úplně nevěřila. Kromě rektora a několika profesorů nikdo v Evropě nebyl.“

Richard Pipes studoval dějiny a rétoriku a nedlouho po vstupu USA do války se pustil s gramatikou a se slovníkem do ruštiny, protože si uvědomoval, že se znalostí polštiny může jazyk zvládnout snáz než jeho kolegové, a znalost ruštiny se mu může hodit. Skutečně se mu hodila, a to nejen za války, kdy sloužil mimo jiné jako tlumočník, ale především potom, v profesionálním životě historika.

Pipes studoval dějiny a rétoriku a nedlouho po vstupu USA do války se pustil s gramatikou a se slovníkem do ruštiny, protože si uvědomoval, že se znalostí polštiny může jazyk zvládnout snáz než jeho kolegové, a znalost ruštiny se mu může hodit. Skutečně se mu hodila, a to nejen za války, kdy sloužil mimo jiné jako tlumočník, ale především potom, v profesionálním životě historika.

O holokaustu a jeho rozsahu se ve skutečnosti dozvěděl – podobně jako většina světa – až po válce. Mělo to, jak napsal, na jeho psychiku veliké důsledky: „Mám radost z každého dne života, který mi byl dopřán, neboť jsem byl zachráněn před jistou smrtí. Cítil jsem a dodnes cítím, že jsem nebyl ušetřen proto, abych svůj život promarnil nevázaností a sebezbožněním, ale proto, abych šířil mravní poselství tím, že budu na příkladech z dějin ukazovat, jak vedou zlé ideje ke špatným koncům.

Badatelé toho o holokaustu napsali požehnaně, a proto jsem nabyl přesvědčení, že mým úkolem je předvést tuto pravdu na příkladu komunismu. Dále jsem cítil a stále cítím, že abych se vzepřel Hitlerovi, jsem povinen vést plnohodnotný a šťastný život, být spokojen s tím, co život přináší, radovat se nebýt protivný: smutek a stížnosti mi připadají jako rouhání a lež – a lež a lhostejnost jsou pro mne projevy krutosti.“

Rusové

Po válce Pipesovi otevřel takzvaný vládní účet (G. I. Bill) možnost postgraduálního studia – vláda platila válečným veteránům výuku a navíc jim poskytovala skromné stipendium, Přihlásil se na tři školy, které považoval za nejlepší: na Kolumbijskou univerzitu, Yaleovu univerzitu a na Harvardovu univerzitu. Přijaly ho všechny tři a zvolil si Harvard, kde pak setrval až do odchodu na odpočinek. Měl představu, že se bude věnovat rusistice a obecným kulturním dějinám, ale nakonec z toho byla ruská historie.

Ruskem se zabýval celý profesionální život, a je proto možná na místě dát mu slovo, aby vysvětlil, co k té zemi cítí: „Ostře rozlišuji mezi ruským státem a ruským národem a dále mezi vzdělanými Rusy a obyvatelstvem jako celkem. Chovám nesmírný obdiv a sympatie k ruským intelektuálům (a to i tehdy, když kritizuji jejich politiku).

Rusové jsou nesmírně osobní lidé, nikdy se jim však nepodaří převést srdečné lidské city do neosobních vztahů, potřebných k efektivnímu fungování společenských a politických institucí. Proto požadují ,silnou ruku‘, která by usměrňovala jejich veřejný život: vertikální kontrolu, která má nahradit chybějící horizontální vazby, jež se tak dobře vyvinuly v západních společenstvích.

Když čtu Turgeněvovy, Tolstého nebo Čechovovy prózy, poezii Pasternaka nebo Achmatovové, když poslouchám písně Okudžavy nebo Vysockého, když pozoruji hrdinství Sacharova, jsem jako ryba ve vodě. Cítím se skutečně skoro jako Rus. Věci se mi však začnou jevit v naprosto jiném světle, když začnu studovat ruskou politiku, a tomu se jako historik především věnuji, nebo když se setkám s Rusy, kteří zastávají nějakou veřejnou funkci.

Rusové jsou nesmírně osobní lidé, nikdy se jim však nepodaří převést srdečné lidské city do neosobních vztahů, potřebných k efektivnímu fungování společenských a politických institucí. Proto požadují ,silnou ruku‘, která by usměrňovala jejich veřejný život: vertikální kontrolu, která má nahradit chybějící horizontální vazby, jež se tak dobře vyvinuly v západních společenstvích.“

Uvedený citát shrnuje, v čem Pipes považoval Sovětský svaz za zemi, která není v pravém smyslu evropská. Ukazuje také, že neměli pravdu jeho oponenti, kteří ho desítky let označovali za rusofoba, a vysvětluje, že o předmětu svého zájmu hodně věděl a měl k němu hluboký vztah.

Odmítnutí sovětského člověka

Při psaní disertace v roce 1950 udělal Pipes senzační objev: Rusko bylo před revolucí i po ní mnohonárodnostní říše. Může to dnes připadat jako banalita, jenže v 50. letech 20. století za studené války tomu tak nebylo. Jak Rusové, tak Američané měli sklon pohlížet na Sovětský svaz do jisté míry podobně jako na USA: jako na obrovský tavící kotel, v němž se příslušníci mnoha národů zčásti dobrovolně vzdávají své identity ve prospěch nové, vyšší národnosti.

Pipes reálný vznik nového, „sovětského“ člověka popíral – a velká část příslušníků národů sdružených (často nedobrovolně) v Sovětském svazu, od Pobalťanů přes Ukrajince po Zakavkazce, by mu jistě byla dala zapravdu; ostatně mu zapravdu daly dějiny, když neruské národy nakonec sovětskou říši rozbily a vydaly se vlastními cestami. Něco takového ovšem v 50. letech připadalo skoro každému nemyslitelné.

Pipes však reálný vznik nového, „sovětského“ člověka popíral – a velká část příslušníků národů sdružených (často nedobrovolně) v Sovětském svazu, od Pobalťanů přes Ukrajince po Zakavkazce, by mu jistě byla dala zapravdu; ostatně mu zapravdu daly dějiny, když neruské národy nakonec sovětskou říši rozbily a vydaly se vlastními cestami. Něco takového ovšem v 50. letech připadalo skoro každému nemyslitelné.

K národům a sovětskému člověku si dovolím připojit osobní historku: před několika dny jsem na právě zesnulého Pipese ptala Davida Bardzenešviliho, někdejšího disidenta a předsedy Republikánské strany v Gruzii. Smál se a vyprávěl mi, jak se s Pipesem, oblečeným v tričku s nášivkou gruzínské vlaječky, setkal někdy před deseti lety.

Žertem se ho zeptal, zda mu nevadí, že Stalin nebyl Rus, že byl Gruzín. „Ne,“ odpověděl profesor. To nebyl Gruzín. Byl to bolševik.“ A nevadí mu, že řada předních představitelů také nebyli Rusové, ale Židé? Pipes trval na svém: „To nebyli Židé, to byli bolševici!“

Lhaní

Pipes ještě léta po absolvování neměl akademickou definitivu: neměl profesorské místo a nevěděl, kde bude vyučovat. Příležitost přednášet měl skoro vždycky a přednášel na různých školách, ale k definitivnímu místu, které znamenalo zajištěné postavení a každý čtvrtý rok akademické volno to mělo daleko.

Pipes: Největší potíž jsem při návštěvách Sovětského svazu – tehdy i později – neměl s bídou a šedí, ale se vše prostupující lží. Nemám na mysli bezostyšné lži oficiálního propagandistického aparátu: těmi se nikdo z lidí, s nimiž jsem se potkal, téměř nezabýval. Spíš mám na mysli to, že všechny vztahy s lidmi vyjma okruh rodiny, byly založeny na předstírání. Každý lhal, každý věděl, že víte, že lže, a přesto jste museli předstírat, že to tak není.

Našel si v těch letech první příležitost navštívit Sovětský svaz, což v 50. letech nebylo nijak jednoduché, zejména ne pro člověka, který se na tuto zemi díval kriticky. Získal však na cestu grant od univerzity v Indianě a poprvé měl možnost vidět na vlastní oči zemi, o které psal. Navštívil Leningrad, Moskvu, Soči, Tbilisi, Taškent a Alma Atu – a ačkoli pak byl v Sovětském svazu ještě nejednou, nikdy se nezbavil dojmů, které si přivezl z této první návštěvy, naopak se mu vždy znovu a znovu potvrdily.

Nešlo jen o věčné sledování a znepokojování zahraničních návštěvníků, ale o cosi hlubšího: „Největší potíž jsem při návštěvách Sovětského svazu – tehdy i později – neměl s bídou a šedí, ale se vše prostupující lží. Nemám na mysli bezostyšné lži oficiálního propagandistického aparátu: těmi se nikdo z lidí, s nimiž jsem se potkal, téměř nezabýval. Spíš mám na mysli to, že všechny vztahy s lidmi vyjma okruh rodiny, byly založeny na předstírání. Každý lhal, každý věděl, že víte, že lže, a přesto jste museli předstírat, že to tak není.“

Boj se sovětology

Zanedlouho po návratu z této poučné cesty potkalo Pipese kýžené štěstí: byl jmenován mimořádným profesorem ruských dějin na Harvardu, nejstarší univerzitě v USA. Od nástupu tam strávil skoro 40 let a přednášel o různých aspektech ruských dějin: o středověkém či imperiálním Rusku, o dějinách ruských institucí a ruské civilizace. A samozřejmě psal do časopisů a vydával knihy.

Soustavný boj Richarda Pipese s většinou „sovětologů“ byl pověstný. Často musel čelit otevřeným i skrytým útokům, nebyl „tím pravým“ příslušníkem většinové historické obce. Nehodil se do ní.

Nebyla to ovšem jen bezstarostná procházka. Soustavný boj Richarda Pipese s většinou „sovětologů“ byl pověstný. Často musel čelit otevřeným i skrytým útokům, nebyl „tím pravým“ příslušníkem většinové historické obce. Nehodil se do ní, nechtěl uznat, že dochází k postupné „konvergenci“ demokracie s komunismem, že je vhodné, ba nutné přispívat ke smíření obou světů, nesouhlasil s tím, že rozdíly nejsou příliš podstatné a že je třeba dělat stále další ústupky.

Navíc své akademické i novinářské protivníky značně převyšoval: uměl výborně rusky a znal svůj předmět do velkých detailů. Když napsal knihu Rusko za starého režimu, dostal se do konfliktu i s tím, kdo by teoreticky měl být příznivcem jeho odmítání komunismu – s Alexandrem Solženicynem.

Kulturní příčiny

Kladl v ní totiž důraz na patrimoniální povahu carské moci, ukazoval, „že se tato moc značně lišila od západního absolutismu, protože ten instituce soukromého vlastnictví vždy odkazoval do patřičných mezí. V závěru jsem naznačoval, že ruský komunistický režim, za nějž měla vládnoucí strana neomezenou kontrolu nad politikou a ekonomikou, za mnohé vděčí této patrimoniální tradici.“

Pipes se domníval, že nepochopení ruských motivů a záměrů má i kulturní příčiny

Na to ovšem zatvrzelý antikomunista a ctitel dávného Ruska Solženicyn nemohl přistoupit – stejně jako řada jiných, kteří sice sdíleli Pipesovu tezi o nepřijatelnosti utlačovatelského režimu, ale měli za to, že kdyby se Sovětský svaz zbavil komunismu, mohla by z něj být země jako každá jiná. Že by ruský imperialismus a snaha ovládat své sousedy (nejlépe pak celý svět) měl hlubší než komunistické kořeny, pro ně bylo nepřijatelné.

Pipes se domníval, že nepochopení ruských motivů a záměrů má i kulturní příčiny. Američané jsou podle něho většinou přesvědčeni, že jsou si všichni lidé rovni, což je vede k domněnce, že jsou v jádru stejní jako oni, což však není pravda.

Pipesova pravda

„Byl jsem připraven kdykoli vyjádřit své mínění o Sovětském svazu a dát radu politikům, které zajímala, ale nikdy jsem netoužil zastávat nějakou funkci. Funkce byly pro mne nicotné, byl jsem spíš intelektuálem, který chce ovlivňovat myšlení a pocity lidí než člověkem, kterého těší moc nebo touží být celebritou.“ Tak začíná Pipes vyprávění o svém dvouletém pobytu v politice.

Jedním z důvodů, které ho přivedly v letech 1981 až 1982 jako poradce do týmu prezidenta Ronalda Reagana, bylo prosazovat tvrdší linii než obec „sovětologů“, kteří všemožné ústupky odvodňovali nutností zamezit jaderné válce. Pipes si stejně jako Reagan jadernou ani nejadernou válku nepřál, snažil se jen skoncovat s nekonečnými ústupky velmoci s argumentem, že Sovětský svaz nemusí přetrvat navěky a že jakékoliv pokusy jej změnit jen posilují jeho postoje.

Pipes si stejně jako Reagan jadernou ani nejadernou válku nepřál, snažil se jen skoncovat s nekonečnými ústupky velmoci s argumentem, že Sovětský svaz nemusí přetrvat navěky a že jakékoliv pokusy jej změnit jen posilují jeho postoje. Čas měl ukázat, že měl pravdu a že stanoviska jeho odpůrců byla mylná.

Čas měl ukázat, že měl pravdu a že stanoviska jeho odpůrců byla mylná.Měl ovšem příležitost zjistit, že boje a zákulisné manévrování v politice jsou ještě složitější a obtížnější než v akademickém světě. Dařilo se mu však postoje prezidentské administrativy i USA ovlivnit, zejména za krize v Polsku, kdy se generál Jaruzelski rozhodl potlačit Solidaritu a udržet komunistický režim nastolením výjimečného stavu. Americká velmoc přitvrdila.

Navzdory tomu Pipes nepřijal žádné další nabídky na politické funkce: byla mu milejší osobní svoboda a čas, který mohl věnovat bádání a psaní – a v neposlední řadě výuce studentů Po návratu na Harvard byl přece celebritou, ať chtěl nebo nechtěl, jeho přednášky byly plné k prasknutí. Když člověk čte Pipesovy práce (česky zdaleka nevyšly všechny, jen čtyři), nestačí žasnout, jak je možné, že nejsou povinnou četbou pro každého, kdo má co dělat s mezinárodní politikou.

Kdyby jí byly, možná bychom se nesetkávali s tolika nesmysly, které se na nás často linou z médií nebo od politiků – a zdaleka nejen českých. A nemusí jít jen o zaprodanost: Pipes hravě dokáže přesvědčit, že jde mnohdy o prostou neznalost a nevědomost, které se zahnízdí jako nesmyslný kolektivní názor.



Počet příspěvků: 1, poslední 28.6.2018 08:32 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.