Životní pouť Jaroslava Putíka na konci: Jak se zbavit nemoci stalinismu

Český spisovatel, jenž zemřel v 90 letech 31. října, je symbolem opěvovatelů nového řádu, kteří později sami podemílali komunistický režim.

Přemysl Houda 22.11.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTKČeská pozice

O Jaroslavu Putíkovi, jenž skonal 31. října, se nikdy příliš nemluvilo a on se nikam nedral. V médiích se objevilo několik, vesměs agenturních zpráv: zemřel devadesátiletý český spisovatel, a čtyři pět odstavců. Nic víc, vody se zavřely.

Putík přitom patří do generace intelektuálů-spisovatelů, jako je Milan Kundera či Ludvík Vaculík, často spjatých s padesátými lety minulého století a komunistickými iluzemi, jež bohužel postupně upadá do zapomnění, přestože i dnes má hodně co říct.

Před několika lety, kdy jsem psal esej do jedné kolektivní monografie, jsem se s ním několikrát setkal a Putík – právě jsem podruhé v krátké době a v okouzlení pročítal jeho skvělý román Muž s břitvou – mi posloužil jako symbol zklamaných opěvovatelů nového řádu, kteří později sami intelektuálně podemílali komunistický systém.

Vypořádávali se se stalinistickou minulostí Československa, nebo spíše s minulostí svého osobního podílu na stalinismu? Přišlo mi, že zrod pražského jara lze nahlížet psychologicky – jako vymítání démonů stalinismu z intelektuálů uvědomujících si svůj podíl na zločinech spáchaných před několika lety.

Vylosovaný pro svůj osud

Chorvatský filozof Boris Buden ve své knize Konec postkomunismu zmiňuje film Andreje Tarkovského Stalker z roku 1979. A připomíná z něj několikaminutovou scénu, v níž na drezíně putují zničenou industriální krajinou tři lidé do zakázané zóny – z dálky překrásné, plné světel a pestrých barev. Očekávají, že se jim v ní splní všechna přání. Je to však pouhá iluze.

Jaroslav Putík měl svou stalinistickou minulost – sen o krásném pestrobarevném světě

Poté, co totiž do této zóny dojedou, pochopí, že jejich sny se nesplní. A vracejí se do šedivého světa, z nějž vyšli, ale obohacení o zkušenost viděného – do reality. Tarkovského metafora vystihuje i životní zkušenost putíkovské generace. (Jejich vrstevníci, jako je Jan Zábrana nebo Josef Škvorecký, však mají odlišnou zkušenost.)

Putík měl svou stalinistickou minulost – sen o krásném pestrobarevném světě. A v jednom rozhovoru mi řekl, že se cítil doslova vylosovaný pro svůj osud. V necelých 20 letech – v roce 1942 – byl zatčen za odbojovou činnost v levicovém Národním hnutí pracující mládeže. Následovalo odsouzení a věznění v Protektorátu Čechy a Morava, Polsku a také v koncentračním táboře v Dachau – vzpomínky na tuto dobu uložil do novely Zeď. A po válce vyústění – vstup do KSČ. Nebylo to logické?

Intelektuál stojící vně

Pro celou generaci komunistických intelektuálů je mimořádně důležitá Putíkova vzpomínka na únorový převrat v roce 1948. V rozhovoru (mluvil jsem s ním v roce 2010) mi řekl:

„Teď vypukl příšernej řev a já sem tak jako nezúčastněně to pozoroval, takovej obraz těch lidí. Byl sem na straně vítězů, ale měl sem značný pochyby. Směs víry a skepse.“

Putíkova přítomnost, ale současně „nezúčastněné“ pozorování nadšeného davu při Gottwaldově projevu o Benešově přijetí demise ministrů, jeho „pochyby“ a „směs víry a skepse“ jsou symbolické, a to přímo v původním řeckém významu tohoto slova (symbállô: házím dohromady, srážím).

Knize smíchu a zapomnění Milana Kundery je identická postava pochybujícího intelektuála během únorových dní roku 1948. Zatímco ostatní zpívají v kruhu, Kunderův hrdina stojí vně něj, je sám, pochybuje, kolísá. Je nezúčastněný. Byť stejně jako Putík stojí na straně vítězů, nepociťuje radost davu.

Sebeospravedlňující konstrukt

Intelektuál stojící vně je ovšem až následný sebeospravedlňující konstrukt. Putíkova první kniha z roku 1950 totiž vyšla pod titulem Sovětský svaz: světová velmoc míru a jako redaktor Lidových novin (tehdejší list Syndikátu českých novinářů) zveřejnil například v roce 1949 článek Dělnické milice pochodují, v němž mimo jiné napsal: „Pracující lid se stal pánem této země. Na dějinný výměnek bylo odstrčeno vše, co se stavělo proti němu.“ Takto nepíše člověk stojící vně, člověk pochybující.

„Velké“ události dostávají smysl až díky předchozímu každodennímu nahlodávání velkého ideálu, v tomto případě reálnou praxí komunismu padesátých letNic však není schematické. „Velké“ události dostávají smysl až díky předchozímu každodennímu nahlodávání velkého ideálu, v tomto případě reálnou praxí komunismu padesátých let. Chruščovův tajný projev na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 by nezpůsobil zemětřesení v komunistickém bloku, kdyby pro ně nebyla předem připravená půda v paměti mnoha zúčastněných osob. I Jaroslavovi Putíkovi se začal ideál drolit podstatně dříve – Chruščovův projev pro něho nebyl otřesem, ale potvrzení (byť monstrózní) skrytých myšlenek.

Například v roce 1955, už jako redaktor Literárních novin, nechal zveřejnit překlad článku polského prozaika a básníka Jerzyho Putramenta Vitamin I, přičemž šifra „I“ znamenala „informace“. Článek jasně sděloval: „Jediným působivým prostředkem boje proti klepům je to, když se noviny vyzbrojí 1. hojnými, 2. rychlými, 3. průkaznými a 4. nezištnými informacemi. Z těchto čtyř nezbytných předností vitaminu I se naše noviny mohou chlubit jedině třetí…“ Český komunistický režím zareagoval tak, že Putíka napomenul a dočasně odklidil.

Od záblesků reality k radikální proměně

Ani rok 1955 však nebyl pro Putíka přelomový. V rozhovoru se mnou vzpomínal na svou první návštěvu Sovětského svazu na přelomu čtyřicátých a padesátých let. A vybavil si například naříkající gruzínské ženy u zaplombovaných vagonů naplněných jejich muži, kteří byli posílání na Sibiř, či na příjezd do Voroněže:

„To sme přijeli, přiletěli do Voroněže, to bylo pět let po válce. A na obrovský pláni stálo takové smutné stavení, dřevěné, taková kůlna a na ní bylo napsáno ,Voroněž‘. Ale když ste se k tomu přiblížil, tak ste zjistil, že sou tam dvoje dveře a nad těma dveřma pravejma bylo: ,Tolko dľa děputátov i geněrálov.‘ A já, blbec, říkám: ,No co tohle je za demokracii?‘“

Z Putíkovy pouti od propagátora komunismu k distancování se od něj si lze vzít ponaučení i v současnostiPodobných Putíkových vzpomínek, záblesků, střípků by bylo možné uvést mnoho. Třeba jeho tehdejší parodování Nezvalových veršů – také symbolická, de facto sdílená, generační vzpomínka –, za což dostal stranickou důtku. (Stále je však mít na paměti, že když Putík dostával stranickou důtku, odehrávaly se politické procesy.) Tyto záblesky reality však vytvořily podhoubí pro radikální Putíkovu proměnu, jež ho později přivedla k aktivní účasti na Pražském jaru a k přežívání v ústraní v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy mu československá nakladatelství žádnou knihu nezveřejnila.

Z Putíkovy pouti od propagátora komunismu k distancování se od něj si lze vzít ponaučení i v současnosti. I dnes se totiž zdá, že společnost poté, co se nenaplnily její sny z listopadu 1989, připomíná Tarkovského metaforu – šedivou realitu, tentokrát plnou korupce, klientelismu a pocitu, že nejde nic změnit. Mnoho lidí proto sní (nebo blouzní?) o něčem krásnějším, lepším a opět občas hledá i revoluční alternativy.

Generace intelektuálů, jako byl Jaroslav Putík, však poskytuje odlišnou zkušenost. Doufejme jen, že se jednou nebudeme muset stejně jako ona distancovat od svých snů, a tentokrát přijmout „reálný kapitalismus“ jako nejlepší ze všech špatných možností.

Jaroslav Putík

Narodil se 25. července 1923 v Mostě. Za druhé světové války se podílel na odbojové činnosti, v roce 1942 byl zatčen a odsouzen pro přípravu velezrady. Do konce války prošel několika věznicemi, poslední zastávkou byl koncentrační tábor v Dachau. Po válce vstoupil do KSČ a jako prorežimní novinář postupně prošel několika redakcemi (Mladá fronta, Lidové noviny, později Literární noviny). V téže době začíná publikovat i knižně. V průběhu padesátých let jeho nadšení nad novým komunistickým systémem ochlazuje, což vyústí v aktivní podporu Pražského jara a následně ve 20 let nucené odmlky. Napsal například romány Muž s břitvou, za nějž obdržel prestižní Cenu Egona Hostovského, Smrtelná neděle, Zeď či Plyšový pes, který napsal po listopadu 1989.

Počet příspěvků: 2, poslední 12.11.2013 09:57 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.