Život jako sen aneb Mannové, nacismus, holocaust a komunismus

Jindřich Mann, potomek slavných spisovatelů, vypráví ve své knize Poste restante nejen vlastní příběh, ale i unikátní historii své rodiny.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © LabyrintČeská pozice

„Čas od času se mi zdává o rodičích. Zemřeli před 20 lety. A tak se mi zase jednou, po delší době, zdálo o otci. Byl to zvláštní sen. Jenže každý sen je zvláštní. A navíc existuje, i když obecně ne zcela uznávaná teorie, že náš život je pouhý sen,“ píše v úvodu své vzpomínkové knihy Poste restante spisovatel, scénárista a režisér Jindřich Mann.

V přeneseném smyslu a s velkou nadsázkou to dnes opravdu působí jako divný a krutý sen. Obsah knihy totiž tvoří příběh minulého století se všemi jeho dramatickými momenty, jako byl nacismus, holocaust a nakonec nástup komunistické totality. Nejde však ani o odtažitý pohled na část moderních evropských dějin, ani o rozmáchlou historizující odosobněnou fresku.

Mannovo vyprávění je plné lidské účasti, křehké poezie a až filigránské jemnosti a vtipu a jedním z pokusů, jak i po dlouhé době objevit smysl a obecně srozumitelný rozměr v komplikovaném dramatu přesahujícím veškerou dosavadní lidskou zkušenost. Mann na to jde bezprostředně: na pozadí tehdejších událostí vypráví nejen svůj příběh, ale i unikátní historii své rodiny. A ta nebyla ledajaká.

Velké dobrodružství

Jméno Jindřich Mann napovídá, že jde o potomka slavné „spisovatelské“ rodiny Mannů – jeho dědečkem byl spisovatel Heinrich Mann, bratr neméně proslulého autora strhujících existenciálních románů Thomase Manna, a má i další slavné příbuzné, například spisovatele Klause či Golo Manna. Jejich rodinná historie je spletitá a sahá – geograficky – od Polska přes Čechy a Německo až po Brazílii. V jistém smyslu jejich příběh souzní s celou zapeklitou historií první poloviny 20. století.

Rodinný příběh, a tím i Mannovo vzpomínání, je o to komplikovanější, že jeho otcem byl spisovatel knih pro děti Ludvík Aškenazy

Mannové se stali nejen výjimečnými literárními mluvčími své doby, ale i hlasitými kritiky hitlerovského Německa. Byli pronásledovaní a bez ohledu na jejich intelektuální úspěchy (Thomas Mann je nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929) za své postoje perzekvovaní. Museli před nacisty utíkat z jedné země do druhé a někteří členové rodiny se nakonec stali oběťmi holocaustu.

Prababička Jindřicha Manna z matčiny strany Hermína pocházející ze sedmi dětí zahynula v 78 letech ve vyhlazovacím táboře. Po obsazení Polska nacisty ukrývající se babičku Pavlu z otcovy strany (rodina se tehdy nacházela ve Stanislavi nedaleko dnešního Lvova) ubili po udání místních občanů rozběsnění esesmani přímo na ulici. (Dle Manna to přesně nelze zjistit, jiné verze totiž uvádějí, že ji měli zastřelit či zaživa upálit.)

Rodinný příběh, a tím i Mannovo vzpomínání, je o to komplikovanější, že jeho otcem byl spisovatel knih pro děti Ludvík Aškenazy. Ten zase coby student slovanské filologie ve Lvově uprchl před nacisty do Sovětského svazu, kde se aktivně bojoval proti nacismu ve Svobodově armádě, později se stal komunistou a nakonec jako jeho odpůrce skončil v emigraci.

Četba přináší velké dobrodružství s mnohdy nečekanými podrobnostmi, zákruty a konci. Dozvídáme se, jak se tito lidé vystavení brutálnímu ataku promítají do osobních vzpomínek jejich syna a vnuka – jak se projevovali v rodinných vztazích, co se jim stalo a jak si vedli v tehdejší době.

Zasvěcený a intimní pozorovatel

Nejsou to však běžné paměti, kterých o 20. století vyšly desítky a v nichž je vše už v obecné rovině popsané. Mann totiž své vnímání vlastní rodiny či tehdejších událostí neprosívá ani přes „spisovatelské“ úspěchy slavných předků, ani přes známá encyklopedická data.

Mann není ani historik, ani politolog, ani mravokárce, ale důsledně sleduje vlastní, byť jen kusé, podvědomé zážitky

Nezaujímá roli odtažitého kritika či přísného posuzovatele, ale ve svém místy až detektivním zkoumání volí jinou metodu – zasvěceného a intimního pozorovatele s plným pochopením pro činy a povahy svých předků. Navíc se schopností vcítit se do jejich osudů a jako v případě jeho návštěvy Terezína je i zpětně spoluprožívat. V tomto kontextu pak nepostrádáme pregnantní reflexi například minulosti jeho otce coby rozhlasového komentátora v komunistických padesátých letech a její absence je v podstatě srozumitelná.

Mann není ani historik, ani politolog, ani mravokárce, ale důsledně sleduje vlastní, byť jen kusé, podvědomé zážitky, právě ty ho v naprosto osobním, definitivním „rozklíčování“ zajímají. Jeho cílem je nějakým způsobem překlenout děsivé mezery a prázdno, které často minulost a jeho blízké doprovázejí. Prostřednictvím příběhů svých nikdy nepoznaných příbuzných se pak stává osobitým průvodcem tehdejší dobou se všemi jejími absurditami.

To, co zažil coby německý emigrant jeho dědeček Heinrich se svým bratrem Thomasem těsně po nástupu nacismu, kdy využili možnosti ukrýt se před nacisty v demokratickém Československu a získat dokonce jeho občanství, poznal Jindřich Mann v opačném směru po okupaci Československa v roce 1968 sovětskými vojsky. Stal se úplně stejným emigrantem, který prožil několik desítek let v Německu. A seznámení se s jeho dojmy po prvním setkání s demokratickým světem na konci šedesátých let je zajímavé.

Dětství

Jindřich Mann ale své vzpomínání začíná úplně odjinud. Líčí své v podstatě šťastné dětství v polovině padesátých let na pražském Náměstí Jiřího z Poděbrad. Jak s tatínkem chodili pozorovat vlaky na nedaleké nádraží, jak se stal u spolužáků oblíbeným vypravěčem smyšlených příběhů, jak školní chodby zdobily obří portréty Stalina, Gottwalda či Ho Či Mina či jak se ho dotkla komunistická měnová reforma – naspořenou a schovávanou tříkorunu při nákupu vytoužených hliněných kuliček k jeho velkému zklamání odmítli přijmout.

Vše pak oživuje anekdotickými příhodami, třeba o cíli školního výletu – nabalzamovaném generálním tajemníkovi Komunistické strany Československa Klementu Gottwaldovi v mauzoleu na Vítkově. Vzpomíná také, že doma takřka neustále klapal otcův psací stroj. I na to, jak v dospívání chodil s otcem „kamarádsky“ do kavárny Evropa na Václavském náměstí s atmosférou „kouzelného“ distingovaného předválečného světa.

Jak se zamiloval do své budoucí manželky a objevil rock and roll či jak se blížilo Pražské jaro se všemi klamnými přísliby a podivnými představiteli státu. Nic nenasvědčovalo jeho pozdějším zážitkům ani tomu, co se bude postupně a na pozadí nacistické doby dozvídat o své rodině.

Odkrývání zapomenutých detailů

I tyto popisy zdánlivě obyčejného života však mají předem netušený rozměr. O několik desetiletí později, kdy už je po „všem“ a Česko svobodnou zemí, totiž ve stejné kavárně Evropa jako dospělý muž objevuje stejnou atmosféru, jako když v ní sedával s otcem a jeho společníky. Namísto nezávazného hovoru však konečně čte pravdivě informující noviny a přemýšlí nad tragickým koncem generála Heliodora Píky, kterého komunisté popravili shodou okolností přesně rok po Mannově narození.

Man se nesnaží tehdejší dobu převyprávět či interpretovat po svém, spíše odkrývá řadu dávno zapomenutých či nepovšimnutých, a přitom pozoruhodných detailů. Například si uvědomuje, že jako malý chlapec žil v padesátých letech v nenápadném a obyčejném činžáku, jehož mnoho obyvatel mělo zkušenost s komunistickým vězením.

Man se nesnaží tehdejší dobu převyprávět či interpretovat po svém, spíše odkrývá řadu dávno zapomenutých, a přitom pozoruhodných detailůNa fotografii z pražského zasedání literárního PEN klubu ve třicátých letech, na němž česká spisovatelská obec oslavovala jeho dědečka Heinricha Manna, pak objevuje netušené souvislosti – vedle dědečka je Karel Čapek s Maxem Brodem a Marií Majerovou. Při četbě dobového tisku zase zjišťuje, jak z kontextu vytržený a nereálný byl pocit sebevědomí a nedotknutelnosti demokraticky úspěšného Československa v době, kdy se v Německu chopili moci nacisté. Navzdory tomu považuje tuto dobu za šťastnou.

Naši předci byli tehdy absolutně svobodní a měli příslib zázračné prosperity. I tehdejší výkony například v umění či architektuře snesou srovnání se ostatním světem, což o dnešní době tak úplně říct nelze. Mannovo líčení pak dokreslují různé příhody. Například Heinrich Mann během návštěvy Prahy po nástupu do tramvaje poctil všechny cestující zvednutím klobouku a pozdravem: „Má úcta.“

Podstatné otázky

Do realistických záblesků běžného života Jindřich Mann vplétá osobní reflexi občas složitých rodinných vztahů s veškerým koloritem, který k nim patří. Dozvídáme se, že jeho pradědeček Filip byl zřejmě úspěšný podnikatel s kapsami nacpanými polámanými tužkami a všelijakými provázky a tkaničkami a že jeden z dědečků během několika týdnů po svatbě propil manželčino věno, ale v rodině se o tom nikdy nemluvilo.

A také že babička Marie byla herečka, pocházela z židovské rodiny z Čáslavi a v mládí, kdy se tehdejší svět pozvolna měnil v moderní, měla odvahu se vydat z českého provinčního městečka za svým snem do neznámého světa – s pražskou zastávkou v dnes už neexistujícím divadle Uranie do velkoměsta Berlín.

Do realistických záblesků běžného života Mann vplétá osobní reflexi občas složitých rodinných vztahů s veškerým koloritem, který k nim patříZde pak potkala svého budoucího manžela a Mannova dědečka Heinricha, s nímž si tehdejší svět do sytosti užila. Po určité době se s ním však rozešla a s maminkou Jindřicha Manna a dcerou Heinricha Manna, dospívající Leónií, se ve třicátých letech vrátila, respektive utekla před Hitlerem z Německa, do Čech, kde žila v bytě na pražském Smíchově.

Jak tehdy bez manžela a otce žily? Co dělaly? Jaké měly sny a touhy? S kým se stýkaly? Tyto zdánlivě banální otázky jsou pro Jindřicha Manna podstatné. Zejména, když se oběma ženám za protektorátu často věnovalo gestapo, například proto, že neodevzdaly rozhlasový přijímač, přestože byly židovského původu, a tudíž druhé kategorie, a také na příslušném protektorátním úřadě musely odevzdat i kočku, kanárka a psa. Babička Marie skončila v Terezíně a po návratu tato zlomená a nemocná žena záhy zemřela. Její vnuk – Jindřich Mann – ji nikdy neviděl.

Bolestné vzpomínání

Pro Manna zůstalo mnoho záležitostí nedopovězeno či neodžito, a proto jsou tématem jeho domýšlení, asociací a reflexí. Zejména je-li konkrétních stop o životě některých jeho předků poskrovnu, občas jen v úředních dokumentech, zmínkách v dopisech či na zašlých fotografiích. A také na zdi pražské Pinkasovy synagogy, na níž je 80tisícový seznam obětí nacismu – jeho prababička Hermína Nettlová zemřela 22. března 1943. Ta je pro Manna zdrojem krátkého příběhu: svou babičku při deportaci do koncentráku doprovázela a nesla jí kufr na shromaždiště u Veletržního paláce v Holešovicích jeho maminka.  

Po všech jako by zůstal jen prchavý pocit: informace o milovaném otci, matce, dědečkovi či babičce je dnes obtížné získat. Mann lituje, že se víc neptal, dokud byl čas. V paměti se mu totiž zachovaly o všech těch výjimečných záležitostech jen zmínky matky či otce.

Navzdory bolestnému vzpomínání Jindřich Mann v sobě oživuje vše, co do sebe od svého raného dětství vstřebával, a toto klubko dojmů a podvědomých náznaků se pokouší utřídit a dát jim smysl a řád. V rámci této mozaiky nezapomíná ani na vlastní dětské objevování, například malé sošky černouška – „černého anděla“, stylizovanou kasičku s důmyslným mechanismem, kterého jako malý kluk objevil v katolickém kostele a jenž na vhození mince reagoval děkovným pokyvováním hlavou. Mann vzpomíná, že právě toho se nemohl nabažit.

Magická atmosféra

Jindřichu Mannovi se těmito detaily daří dávno minulé době vdechnout nový život. Možná proto, že všechno, o čem přemýšlí a sní, se v nějaké podobě „opravdu“ stalo. A jak v úvodu knihy naznačuje, může být snění v propletenci s realitou v bdění i v memoárech jednou z přípustných metod pátrání v paměti. Vytváří tím nečekané možnosti směřování zdánlivě bezvýznamné situace či nepřímo objevit znění hlasu své babičky či co znamenal její úsměv na jediné dochované fotografii.

Tato správně namíchaná směs má pak moc uprostřed všeobecného dramatu a zkázy vytvořit neopakovatelnou až magickou atmosféru – dramatické okamžiky se střídají s prostým popisem různých okamžiků ze života jeho postav či s Mannovým rozhlížením se po světě. Mannova kniha občas připomíná jiné vzpomínky, unikátní paměti „Svět včerejška“ Stefana Zweiga, jež jsou plné bolesti a nostalgie.

Vyprávění Jindřicha Manna není zatěžkané zbytečnou sentimentalitou ani hysterií, je uměřené a precizní, často s jemnou ironií. Místy je to osobitá, ale navzdory tomu obecná úvaha nejen o popisované době, ale i o možnosti, jak ji znovu či svým způsoben nasvítit a uchopit. A také, jak je kvůli své neopakovatelnosti a nevyčerpatelnosti důležitý jednotlivý lidský příběh. Všechno ostatní můžeme chápat jako jen občas sice značně zvláštní, ale přesto pomíjivý, a proto možná i úlevný sen.

„Existuje hypotetický, avšak promyšlený náhled na náš svět a naše bytí: Podle této úvahy je náš dojem, že existujeme napříč časem, jen jednou z oněch matoucích iluzí, ve které se většina z nás podomácku zabydlela. Ve skutečnosti jsme já, malý chlapec, i má matka stále ještě v parku na náměstí Krále Jiřího. I stíny dávno vykácených stromů tam jsou. Stíny listí a větví strnuly v bezvětří na sluncem ozářeném asfaltu cestiček do tmavých obrazců. Maminka mě svírá za ruku. Auto zatroubí, pak mizí. Je dusno a vedro. Přestože je mezitím říjen. A já jsem o dvacet let starší než byla tehdy má matka…

Výše zmíněná hypotéza míní, že minulost nikdy nepomine, budoucnost stále je a bude. A pokud bych tu eventualitu našeho pozemského bytí přijal za svou, co spatřím na nedozírné ploše, na tom neobyčejně rozlehlém jevišti, kde v takovém případě vedle sebe pobývají (a probíhají) paralelně všechny časy? Co spatřím, když selektivně zaostřím pohled přímo tam, kde se zrovna odehrávají malé a jednoduché věci, které právě popisuji? Spatřím epochu. A hned si přeji, aby všechny hypotézy, které ji prezentují jako věčně jsoucí, našly oponenturu“.