Zima záchranu nepřinesla. Sucho pokračuje

Letošní zima sice přinesla dost sněhu a zdá se, že si krajina vede dobře, ale není to pravda, sucho pod zemí trvá dál.

Sucho (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sucho (ilustrační foto) | foto: Shutterstock
Sucho (ilustrační foto)

Celé jaro i léto bude panovat lezavé chladno a vytrvalý déšť… Kdyby takhle vypadala předpověď, většina Čechů otráveně protáhne obličej, ale vodohospodáři by odzátkovali šampus. Vysvědčení letošní zimy, přestože celkově bylo dost sněhu, vyznívá neblaze a hrozbu sucha svede odvrátit leda typicky anglická podoba dalších ročních období.

„Musíme si uvědomit, že to byla teplá zima, pořád nám chybí sníh, byť jsme ho kolem viděli spoustu. Nebyl ale v objemu, aby nám situaci dlouhodobě vyřešil. Tento typ zimy pomohl v tom, že se situace nezhoršuje, ale bohužel taktéž nezlepšuje. Sucho trvá, podzemní voda chybí,“ shrnul pro LN Tomáš Urban, ředitel Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka (VÚV).

Aktuální mapy, které odrážejí stav vláhy, ukazují, že voda zůstává na povrchu. Na první pohled tak mají Češi pocit, že si krajina vede dobře: řeky jsou nasycené, často se objevují přeháňky. Špatné je to ale tam, kam není vidět, pod povrchem. „Více než dvacet procent území se nachází pod sníženou dostupností vody a jedná se převážně o intenzivně zemědělsky využívané lokality,“ vysvětlil hydrolog Adam Vizina.

V hlubších vrstvách půdy vláha chybí, přičemž zrovna tam je potřebná, pokud se mají doplnit hladiny podzemních vod. A ty jsou na velké části země pod průměrem. Odborníci nečekají, že by se to mohlo ještě výrazně zlepšit, protože většina vloček už roztála.

I když hladiny na povrchu jsou aktuálně saturované, u menších toků je reálné nebezpečí, že zase rychle poklesnou, jakmile ustanou srážky. V zásadě platí, že třetina toho, co v korytech proudí, je dotovaná z podzemí, a tam není odkud brát. Nepřijde-li voda z nebe, na říčkách a potocích to bude rychle znát.

Navíc v nížinách se bílá peřina dlouho neudržela, odtála rychle a zmizela, aniž by se z ní nasytily spodní rezervoáry. Nejhorší situace je ve zmíněných „sýpkách“ republiky: v Polabí, na jižní a východní Moravě. Právě tam se na zdraví půdy negativně podepsalo neuvážené zemědělství – zemina je vyčerpaná rozsáhlými lány monokultur, jako je řepka či kukuřice, na východní Moravě pak smrkem sežraným kůrovcem.

V úhrnu byla zima průměrná, nálož sněhu až nadprůměrná, jenže po čtyřletém suchopárném martyriu to nestačí, aby se zásoby vrátily do optima. Pokud se zopakují vysoké jarní a letní teploty, jaké byly loni, o hlavních prázdninách se řada obcí opět propadne do stavu, kdy jim dojde pitná voda a bude se muset navážet. „V Česku i ve světě se stále častěji setkáváme s lokálním a regionálním nedostatkem vody spojeným s výskytem hydrologického sucha, které již v některých případech dosáhlo živelní pohromy s masivními dopady,“ dodal Vizina.

I když hladiny na povrchu jsou aktuálně saturované, u menších toků je reálné nebezpečí, že zase rychle poklesnou, jakmile ustanou srážky. V zásadě platí, že třetina toho, co v korytech proudí, je dotovaná z podzemí, a tam není odkud brát. Nepřijde-li voda z nebe, na říčkách a potocích to bude rychle znát.

Aktuální čísla, která vyjadřují skóre zimy, přišla pár dnů po začátku astronomického jara a Světovém dni vody. Jeho letošním tématem bylo Voda pro všechny. Nejde o radostné zvolání vyjadřující nadbytky, naopak – motto upozorňuje na rostoucí potíž s naplněním základní potřeby. V rámci planety čelí 40 procent populace vážnému nedostatku pitné vody, dvě miliardy lidí k ní vůbec nemají zajištěný přístup. Buď musejí urazit značné vzdálenosti, aby se napili, nebo se osvěžují přímo z potoků či řek, kde však není záruka zdravotní nezávadnosti.

Problém přestává být abstraktní hrozbou i pro Čechy. Ještě před pár lety platilo, že ten, kdo upozorňuje na sucho, je bláznivý alarmista, ale mentalita se už proměnila. Podle průzkumu investiční skupiny Amundi, kam spadá i vodohospodářská společnost Veolia, se největší obavy Čechů pojí právě s dlouhotrvajícím suchem, to straší 67 procent respondentů.

Žíznivé regiony

Česká republika má vysoký podíl obyvatel napojených na veřejný vodovod, ale rozhodně to nejsou všichni. Vedle měst či vesnic, kde spoléhají na studny, jsou rizikoví i malí obecní vodohospodáři, kteří se s nikým nespojili. Jejich zdroje jsou omezené a náchylnější na vyschnutí.

K regionům, kde pomyslně bliká výstražná kontrolka, patří hlavně Plzeňský a Jihočeský kraj. V tom prvním chybějí skupinové vodovody, mnohde ani není objektivně možné je dostavět. Jižní Čechy zase zabírají relativně velkou plochu s malou hustotou obyvatel, takže vyjde draho dovést přípojku do každé domácnosti.

K regionům, kde takto pomyslně bliká výstražná kontrolka, patří hlavně Plzeňský a Jihočeský kraj. V tom prvním chybějí skupinové vodovody, mnohde ani není objektivně možné je dostavět. Jižní Čechy zase zabírají relativně velkou plochu s malou hustotou obyvatel, takže vyjde draho dovést přípojku do každé domácnosti. Posílit však potřebují i střední Čechy či Praha. Ministerstvo zemědělství počítá s tím, že zdroje a přívody pitné vody pomůže v hejtmanstvích finančně zajistit, náklady se počítají na zhruba 26 miliard korun.

V loňském roce se lokální problémy s nedostatkem pitné vody vyskytovaly ve stovkách obcí a zasáhly prakticky každý okres. Obyvatelé to často nepoznali, protože jejich starostka či starosta nechali vodojem naplnit cisternou. „Tohle je však možné dělat jen tehdy, když se jedná o kratší časový úsek, není možné takto překlenovat celé suché období,“ řekl LN již dříve Aleš Kendík, náměstek ministra zemědělství pro vodohospodářství.

Suché dědictví

Svízel české krajiny spočívá v tom, že zhruba od 19. století ji velcí vlastníci půdy, ať už zemědělské, nebo lesní, masivně odvodňovali, aby jim pozemky víc vydělávaly. Korunu tomu pak nasadila komunistická kolektivizace, spojování polí do obřích půdních bloků, mimochodem největších v Evropě. Po revoluci se na přístupu nic moc nezměnilo, k čemuž přispěla i dotační politika vůči farmářům. Z krátkodobého a dravčího úhlu pohledu se vyplatilo a vyplácí osít od západu k východu řepku, vzít si subvenci na hektar, a netrápit se pipláním s citlivějšími brambory či zeleninou. Obrat v chování vůči krajině přichází až v posledních letech, kdy se systematické odvodňování republiky spojilo s klimatickou změnou v ničivém svazku. Na medicínském příměru je to podobná situace, jako kdyby přišla na člověka chřipková epidemie ve chvíli, kdy má úplně zničenou imunitu. Stát teď vydává miliardy na to, aby se řeky zase vlnily, pole byla menší a osázená pestřejší skladbou plodin, aby se do lánů vrátily remízky a lesy opustily svoji nepůvodní smrkovou podobu ve prospěch té originální smíšené.

Bude to ale trvat. „Pět deset let nehraje roli, ať už v budování vodohospodářské infrastruktury, či změně lesní kultury. Nejsou to rychlá řešení a my žijeme v době, kdy je každý očekává. Příroda tak nefunguje. A druhá věc, pořád si myslíme, že všechno udělá někdo jiný. Stát, škola, zaměstnavatel. Ale musíme začít u sebe,“ vysvětluje ředitel VÚV Urban.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.