Zemřel poetický teolog Milan Balabán

Dne 4. ledna 2019 zemřel v Libici nad Cidlinou evangelický teolog, básník a mimo jiné signatář Charty 77 Milan Balabán. Propagátor hebrejského myšlení a písemnictví a autor řady textů by se letos v září dožil 90. let.

Jan Schneider 11.1.2019
Milan Balabán. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Milan Balabán. | foto: Pamět národa
Milan Balabán.

Zemřel stár a syt dnů. V necelých devadesáti letech, po životě plném příběhů a situací škály až k nevíře pestré. Paradoxně až tragikomicky stručný je rozsah hesla s jeho jménem na Wikipedii. Snad je to jen dnešním úpadkem vzdělanosti, a nikoliv důsledkem snahy vymazávat z dějin osoby, jejichž připomínáním by byl evokován kontext, který by mohl být pro někoho nepříjemný až kompromitující.

Milan Balabán totiž vytvrzoval své teologické postoje osobní integritou, která byla podrobována snad až nepřetržitým zkouškám. Životem oprubovaná teologie však Balabána zpětně nabíjela energií a inspirovala jeho poezii.

Heslo ve Wikipedii uvádí, že Balabán ztratil státní souhlas s výkonem duchovenské činnosti v roce 1975. Poté následuje již jen obligátní poznámka, že signoval Chartu 77. A pak už máme rok 1990 a svoboděnku. Některé nekrology ještě zmiňují, jak Balabán rozšiřoval obzory svým spolupracovníkům po hospodách, ale to je asi tak všechno.

Všechno však probíhalo poněkud odlišně, hlavně strastiplněji. Už s tím podpisem Charty to měl Balabán trochu jiné. Sice ne tak jiné jako ti Adámkové a další, co byli v abecedě před ním, ale stejně byl vždycky brzy na řadě, a navíc byl duchovním – to bylo vždy něco extra. O pozornost státobezpečnostních orgánů si proto ani nemusel nijak zvlášť koledovat.

Jak však takový duchovní se zákazem činnosti mohl přežívat tak dlouhé roky? Když někteří radní Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) radili zaměřit se na téma „normálního života“ za „normalizace“, strhla se bouře odporu, zvláště od těch, co chtějí dělat „velké dějiny“ i tam, kde nejsou – i tam, kde zlo je zdánlivě banální, jak kdysi provokativně napsala Hannah Arendtová.

Kanálník i učitel zároveň

Právě s tím se celé ty roky Balabán potýkal. Je jasné, že mnozí současní odpůrci bývalého režimu se brání konfrontaci svých životaběhů s Balabánovým martyriem. Pokud vím, nějakou dobu například myl černé nádobí ve vinárně, pak dlouho pracoval v Pražských kanalizacích. Brodil se po pás v produktech Pražanů.

Při svačinách a obědech si kanálník Balabán na svých spolukanálnících zkoušel co nejpřístupnější způsoby výkladu teologických problémů. Když začali chápat oni, jistě byl na dobré cestě sdělit to srozumitelně i svým studentům na svém pravidelném religionistickém semináři. Měl ho každé úterý od roku 1978 do roku 1990.

Při svačinách a obědech si kanálník Balabán na svých spolukanálnících zkoušel co nejpřístupnější způsoby výkladu teologických problémů. Když začali chápat oni, jistě byl na dobré cestě sdělit to srozumitelně i svým studentům na svém pravidelném religionistickém semináři. Měl ho každé úterý od roku 1978 do roku 1990.

Dlouhé roky navíc s Milanem Machovcem a Egonem Bondym vedl bytový seminář o dějinách filozofie a náboženství. Čas od času bylo třeba navštívit i jiné bytové semináře, například Ladislava Hejdánka nebo Jakuba Trojana.

Jsme znovu u toho „taoistického“ fenoménu. Bylo to nesmírně vyčerpávající období, ale studium mělo vždy smysl. Čím více do něj investoval, tím více bylo užitku. A vyučování obzvlášť. Bytové semináře totiž obohacovaly životy mnohých dalších účastníků, neboť svět podle dávných moudrých spočívá na práci, studiu a dobrých skutcích.

Nedogmatický přístup

Balabánův religionistický seminář se nazýval Hebrejské myšlení a jeho skutečný význam začíná teprve s uplývajícím časem (alespoň v mé mysli) nabývat stále zřetelnějších kontur. Nebylo totiž takového druhého kroužku, kde by byl důraz kladen na proces myšlení, na dynamiku tradování, na vznik rafinovaných kompozic, na synergickou úlohu poezie.

Balabánova koncepce byla radikálně nedogmatická, dokonce by se dalo říci protidogmatická, což třeba ani nemuselo být Balabánovým záměrem. Nebyl provokatérem, kromě mýtů nic nebořil. Pouze inicioval myšlení svých posluchačů,

Balabánova koncepce byla radikálně nedogmatická, dokonce by se dalo říci protidogmatická, což třeba ani nemuselo být Balabánovým záměrem. Nebyl provokatérem, kromě mýtů nic nebořil. Pouze inicioval myšlení svých posluchačů, v nichž chtěl dynamicky podnítit jejich vlastní vykročení na jejich vlastní cesty. Až se těm důsledkům někdy divil a občas nad nimi vrtěl hlavou, ale neodmítal je. Věděl z dějin myšlení, že když se dráždí představivost a odvaha, může se udát neočekávaně mnoho nového. Ale věděl také velmi dobře, jak nezbytně je třeba tyto výboje doplnit ohrádkou tradičního učení.

O nepředmětném myšlení bádal tehdy na svém semináři Ladislav Hejdánek, o nesubstanční ontologii psal Egon Bondy, a Balabán přemýšlel o religionistice nejen nedogmaticky, ale přímo dynamicky. My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví duch sám, zpívali do toho všeho Plastic People Bondyho text.

A tak se děly věci, ale ještě spíše se dalším událostem připravovaly základy a formovaly mysli; mnoho z toho nazrálo a vyjevilo se až dlouho poté, protože ony procesy byly dobře založeny. Takový obraz mi dává vzpomínka na styl a důsledky vyučování Milana Balabána.

Stopa v Cambridgi

Dlužno však vzpomenout i jednoho formálního úspěchu, kromě nevyčíslitelných a těžko vyhodnotitelných, jak už to ve vzdělávacím procesu bývá. Milanu Balabánovi se totiž podařilo s pomocí Nadace Jana Husa ve Velké Británii získat podporu University of Cambridge, která v rámci svého programu Study of Religion akceptovala účast jeho pražských studentů s tím, že za nimi občas přijedou přednášející z Cambridge, studenti pak napíší určité „domácí úkoly“ a každoročně se budou moci přihlásit k účasti na zkouškách. Ty však proběhnou v Praze (a v češtině) za supervize někoho z Cambridge a na cambridgeské univerzitní formuláře.

Milanu Balabánovi se podařilo s pomocí Nadace Jana Husa ve Velké Británii získat podporu University of Cambridge, která v rámci svého programu Study of Religion akceptovala účast jeho pražských studentů s tím, že za nimi občas přijedou přednášející z Cambridge, studenti pak napíší určité „domácí úkoly“ a každoročně se budou moci přihlásit k účasti na zkouškách.

Texty následně Miloš Calda (vzácný to muž) přeložil do angličtiny a zaslal k vyhodnocení na univerzitu. Za tyto ústupky však bylo stanoveno, že studenti – k úspěšnému absolvování programu museli složit v průběhu pěti let šest písemných zkoušek – si těchto šest témat nemohou vybrat ze šestnácti možných, jako to mohli učinit ti, kteří se ke složení zkoušek dostavili do Cambridge. Témata byla stanovena natvrdo. Program Study of Religion absolvovalo úspěšně šest Balabánových studentů, přičemž první zkoušky byly skládány potajmu ještě v létě 1989. K těm dalším, po předání moci, bylo nutno studenty trochu donutit, protože měli najednou úplně jiné starosti.

Na podzim loňského roku byla na Faculty of Divinity at Cambridge University odhalena pamětní deska, připomínající tuto výjimečnou událost. Příznačné je, že účast tamních profesorů na Balabánově religionistickém semináři v Praze se odehrávala v tak diskrétním režimu, že mnoho funkcionářů University of Cambridge dodnes o něčem takovém nemělo tušení. Přitom sem jezdily hvězdy univerzitního nebe, za všechny jmenujme Hyama Maccobyho. Jenže tehdy nebyl internet a míru jejich proslulosti bylo možno jen tušit.

Na té desce v Cambridge se nyní skví jméno Milana Balabána. Právem. Zaslouženě. Díky, Milane.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Jan Schneider

Jan Schneider | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články

SCHNEIDER: Chvályhodná BIS

22.1.2019 - 14.17