Zemědělské půdy ubývá. Kolik jí vlastně potřebujeme?

Ze statistických dat vyplývá, že nedostatek potravin, zvyšování jejich cen ani jiná přímá „tvrdá“ nebezpečí nehrozí. To není špatná zpráva.

Vít Kučík 9.4.2014
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Statistická data hovoří o mírném úbytku zemědělské půdy, ekonomická zase o tom, že nejde o žádný problém. Ten z tohoto úbytku mají dělat zájmové skupiny, což se zemědělskou půdou souvisí jen okrajově.

Nejen v evropských či amerických, ale i v českých médiích se pak pravidelně objevují alarmující zprávy o úbytku zemědělské půdy. Například článek v týdeníku Ekonom uvádí její „rekordní úbytek“ a udává absolutní číslo v tisících hektarů, které pro zvýšení dramatičnosti převádí na počet okresů, jež by tato plocha zabrala. Ubývá dramaticky zemědělská půda, a pokud ano, vyplývá z toho nějaký zásadní problém?

Statistická data

Základní data o tomto úbytku zemědělské půdy poskytuje Český statistický úřad. Vyplývá z nich, že za uplynulých 23 let – 1989 až 2012 – se snížil podíl zemědělské půdy z 54,5 procenta výměry všech pozemků České republiky na 53,6 procenta, tedy o 0,9 procenta. Orné půdy v rámci těchto pozemků sice ubylo o něco více (1,9 procenta), ale přibylo zejména luk a pastvin – 2,1 procenta – a nepatrně i vinic a zahrad.

Mírný úbytek zemědělské půdy vyvolává na rozdíl od jiných odvětví neúměrné vášněV 0,9procentním nárůstu nezemědělské půdy na 46,4 procenta hrají největší roli plochy lesů (o 0,5 na 33,8 procenta), následovány takzvanými „ostatními plochami“, mezi které patří nejen skladištní pozemky a komunikace, ale i například městská zeleň, rekreační a chráněné oblasti, rokle či bažiny (nárůst o 0,3 na 8,9 procenta), zastavěné plochy narostly z 1,6 na 1,7 procenta, tedy o jedno promile celkové výměry všech pozemků za 23 let.

Celkem vzato žádné drama. Český statistický úřad čísla lakonicky komentuje jako dlouhodobý „mírný pokles“ zemědělské půdy oproti mírnému nárůstu nezemědělské půdy, především lesů. Trend je trvalý, nijak dramatický, podobně jako ve většině rozvinutých zemí, a mohl by být přirovnán například k úbytku těžkého průmyslu doprovázeného nárůstem služeb. Nicméně i takto mírný úbytek zemědělské půdy vyvolává na rozdíl od jiných odvětví neúměrné vášně.

Člověkem vytvářený zdroj

Co je vlastně zemědělská půda? Dosud uvedená data vyjadřovala plochu, která je zemědělská z administrativního rozhodnutí a zanesená s tímto statusem do databází katastrálních úřadů. Fakticky obdělávatelná půda je pojem mnohem širší a elastičtější. Dle obecné laické představy dobrá půda buď je, anebo není, a tam kde je, stačí zasít semena, z nichž následně vyroste rostlina.

V neolitu nebyla vhodná zemědělská půda v Evropě téměř nikde, byla příliš „těžká“, podmáčená, kamenitá, a především zarostlá soustavnou vrstvou vegetace. Během celého starověku a většiny středověku ji člověk vytvářel – například mýcením lesů, odvodňováním bažin, stavěním teras na svazích, orbou, vláčením či zavlažováním. Zemědělská půda se sama o sobě v přírodě nevyskytuje, každou její píď člověk musel vytvořit svým rozumem a fyzickou prací.

S nadsázkou lze říct, že zemědělský pozemek lze vytvořit téměř kdekoliv, třeba v suterénu obchodního domuPostupem času se v této kultivaci půdy zdokonalil natolik, že tu neúrodnou dokázal přeměňovat v úrodnou stále rychleji a levněji, takže dnes se vyplatí pěstovat plodiny i na místech nebo v ročních obdobích, která byla v minulosti nemyslitelná. Efektními ukázkami ze současnosti jsou například satelitní snímky pouštních oblastí, které Izraelci díky otočnému a kapkovému zavlažování proměnili v zelené oázy. Nebo vyhřívané skleníky v Nizozemsku, ve kterých se na slané, dříve mořské půdě pěstují květiny a zeleninu i v zimních měsících.

Technologie hydroponických farem, kdy je k růstu plodin třeba pouze voda, hnojiva a umělé osvětlení, je známá od sedmdesátých let 20. století. S nadsázkou lze říct, že zemědělský pozemek lze vytvořit téměř kdekoliv, třeba v suterénu obchodního domu. Otázkou jsou pouze náklady – a ty s rozvojem technologií klesají.

Dopad technologických a politických změn

Existují místa, jež jsou pro danou zemědělskou technologii levnější, nebo dražší. Produkce sleduje v liberálním systému efektivitu – buď vybírá nejefektivnější plodiny a technologii, nebo se stěhuje do efektivnějších zón, a to v rámci státu i mezinárodně. V agrární éře s nepatrným růstem výkonnosti byla plocha extenzivně rozšiřovaná.

V industriální éře produktivita rostla natolik rychle, že se nejen extenzivní rozšiřování půdy zastavilo, ale dokonce mírně klesalo. A to od těch míst, kde byla půda nejméně efektivní, jako jsou podhorské terasovité svahy či chladnější kopcovité oblasti s nedostatkem vláhy. Technicky jsme tedy schopní zemědělské půdy vytvořit mnohem více, než jí v současnosti máme. Z toho, že ji nevytváříme, či se jí vzdáváme, vyplývá, že jí již není na takové ploše třeba.

Navíc potřebu zemědělské plochy ovlivňují technologické, politické a trendové změny více, než si lidé uvědomují. Například v Indii se podle amerického ekonoma Juliana Simona (1932–1998) v roce 1897 využívaly téměř dva miliony akrů půdy k pěstování indigovníků. Poté chemický průmysl přišel se syntetickým umělým barvivem, které bylo levnější než přírodní, a pěstování indigovníku rázem ztratilo smysl. Totéž platí například pro přírodní kaučuk či len.

Na druhé straně politické rozhodnutí o daních za takzvaná ekopaliva změnilo ekonomické výpočty o pěstování olejnatých plodin a tisíce hektarů půdy v současnosti zežloutlo řepkou. Moderní stravovací trendy ve vyspělých zemích zase hlásají omezení konzumace bílé mouky, cukru a živočišných tuků.

V důsledku toho se trvale snižuje spotřeba chleba a vepřového masa ve prospěch třeba zeleniny či ryb, čímž ubývá osevních ploch pšenice, cukrové řepy a dalších krmných plodin. Uvedené příklady naznačují, že termín „potřeba zemědělské půdy“ není statický, ale relativní a odvozený od měnících se lidských rozhodnutí.

Hodnota půdy

Úvahy o hodnotě zemědělské půdy tím dostávají širší, filozofický rozměr. Má půda hodnotu absolutní, nebo jen relativní? Pro členy některých zájmových skupin má hodnotu vždy absolutní, kterou definuje idea dané skupiny. Například ekologický aktivista bude vždy proti zástavbě pole domy, protože „příroda“ pro něho představuje absolutní hodnotu, o níž se nediskutuje, a domy méně „přírodu“ než pole.

Umírněné politické strany by v zájmu společenského smíru měly dávat veřejným statkům relativní hodnotu, k jejímuž měření byly vyvinuty penízeZ toho neexistuje cesta ven nějakým kompromisem, což pobízí zájmové skupiny k nesmiřitelnému měření sil. Státotvorné strany umírněné levice či pravice by proto v zájmu společenského smíru měly dávat veřejným statkům relativní hodnotu, k jejímuž měření historie vyvinula univerzální měřítko – peníze.

Poměřovat veřejné statky penězi zastánce absolutních hodnot nesmírně dráždí: „Vy si myslíte, že si za peníze můžete koupit všechno!“ Všechno ne, to by peníze rychle došly. Místo absolutního „všechna pole zastavíme“ nebo „žádná pole zastavovat nebudeme“ peníze umožňují jakousi formu hlasování o každém pozemku zvlášť – jaký má být jeho účel a kolik jsme ochotní na to vsadit. Uvedu příklad:

Na okraji města je řepkové pole, na kterém chce investor postavit supermarket. Majitel pole souhlasí, protože za cenu nabídnutou investorem může řepku pěstovat kdekoliv jinde. Investor nabídne vyšší cenu, protože hektar supermarketu mu vynese podstatně více než hektar řepky, ale supermarket nemůže přenést jinam, na nějakou pustinu, kde nelze nic pěstovat, protože tam nejsou v blízkosti lidé, kteří do něj budou chodit nakupovat.
Ve skutečnosti nastává neviditelné „hlasování“ občanů. Majitel pole hlasuje pro, majitelé okolních domků se zdržují hlasování, protože za svůj výhled nechtějí utratit ani korunu, investor hlasuje také pro, nikoliv však svými penězi, ale zákazníků z okolí, kteří podle jeho odhadu budou po léta nakupovat a investici v konečném důsledku zaplatí. Tímto „hlasováním“ dávají skutečně zainteresovaní občané najevo, zda má daná půda pro ně vyšší hodnotu jako supermarket či řepkové pole.

Tři skupiny

V praxi je situace komplikovanější. Na scénu vstupují nezainteresovaní občané nebo skupiny se svými partikulárními zájmy, které se snaží prosadit nepeněžním, administrativním způsobem. Podívejme se na tři typické skupiny a ideové proudy usilující o administrativní ochranu zemědělské půdy.

Konzervace statutu quo z nostalgie a estetických důvodů

Nejčastější argument nejen národovecko-konzervativních politických skupin, ale i například širokých vrstev obyvatel či různých laických ekologických hnutí. Vychází z toho, že krajina s mozaikou polí a políček je pěkná, a proto je třeba ji zachovat.

I v Česku je běžná myšlenka ochrany zemědělské půdy a subvencování zemědělství kvůli „zachování krajinného rázu“Přidávají se k tomu vzpomínky z dětství, obrazy rurálního vesnického života, sklizně, vůně sena, ornice, procházky kolem lánů dozrávajícího obilí. Když jedou do hor, nechtějí vidět poloprázdné osady, ze kterých lidé utíkají za prací a snazším životem do měst, ale živé vesničky, jejichž obyvatelé obhospodařují okolní pastviny a jejich mládež touží u rurální dřiny svých otců zůstat.

Odrazem těchto přání jsou snahy italského, německy mluvícího horolezce, cestovatele a spisovatele Reinholda Messnera v Evropském parlamentu o vyšší subvence alpských oblastí na základě myšlenky, že „horalové zachovávají estetický vzhled horských luk pro městskou populaci, a mají právo být za to placeni“. Tyto úvahy nejsou vzdálené ani Česku, neboť i zde je běžná myšlenka ochrany zemědělské půdy a subvencování zemědělství kvůli „zachování krajinného rázu“.

Tyto úvahy trpí tím, že jejich většinou městští stoupenci chtějí, aby jejich romanticko-estetické touhy uskutečnil někdo jiný, a to nejlépe zadarmo či z veřejných peněz. Rádi by viděli krajinu obdělávaných políček z okna auta či domu na městské periferii, stáda ovcí během dovolené na horách, ale sami o vesnickém životě zemědělce či horského pastevce neuvažují. Rádi by svůj „krajinný obraz“ pořídili hlasováním a administrativními omezeními druhých lidí.

Maskování skupinových zájmů

Každou společnost tvoří nepřeberné množství skupin, které mohou mít na úbytku či restriktivní ochraně zemědělské půdy zájem. Ten sice mohou hlásat otevřeně, většinou však – aby usnadnily jeho prosazení a nebyly obviněny ze sobeckého partikularismu – jej zahalí nějakou ctnostnou legendou celospolečenského zájmu. Takových skupin je řada, zmiňme v případě zemědělské půdy ty nejaktivnější.

Každou společnost tvoří nepřeberné množství skupin, které mohou mít na úbytku či restriktivní ochraně zemědělské půdy zájemNejpřirozenější skupinou jsou zemědělci. Jejich zájmem je neomezené množství půdy za zanedbatelnou cenu. Přesně to umožňuje administrativní restrikce státu v typologii pozemků a jejich velmi nesnadné vyjímání z půdního fondu, které udržují cenu zemědělské půdy na minimu a navíc je nic nestojí. Proto zemědělci volají mezi prvními na poplach. Navzdory faktu, že mnoho polí se nevyplatí osévat, jim totiž z administrativní změny jejich statusu žádné výhody nevyplývají.

Proti tomu je pochopitelně stavební lobby, které takové restrikce jen zvyšují propastný rozdíl cen mezi stavebními a ostatními typy pozemků.

Další skupinou jsou profesionální ekologické organizace a jejich aktivisté s politickými ambicemi. Ekologicko-politický aktivismus je řemeslem, které kromě jiného přináší živobytí a kariéry stovkám lidí, pracovní místa, dotace, fondy, publikační byznys a vše, co k takové činnosti náleží. Neustálé odhalování ekologických kauz a boj s protivníky je udržuje v aktivitě a živí jejich rozpočty.

Pokud lze na nějakém společenském problému objevit sebemenší ekologický aspekt (a to jde vždy), tyto ekopolitické skupiny z něj vytěží maximum. Je totiž v jejich zájmu, aby problémy existovaly, bylo jich více a byly stále dramatičtější. Od nich pocházejí mediálně přitažlivé slogany, například o „zacementování krajiny“.

Pokud lze na nějakém společenském problému objevit sebemenší ekologický aspekt (a to jde vždy), tyto ekopolitické skupiny z něj vytěží maximumDalší významnou skupinou jsou majitelé domů na krajích měst. Koupí nemovitostí uvítali, že městská zástavba pokročila až k nim, ale chtěli by ji zastavit, aby si uchovali otevřený výhled a příjemný bonus, který výhodám městského života dává i blízkost venkovské krajiny začínající hned za domem. Tato skupina se přidává k ekologům a zemědělcům, zejména pokud jde o pole, na které dohlédnou z vlastního okna.

Mýtus potravinové soběstačnosti

Častým argumentem, proč konzervovat plochu zemědělské půdy, respektive dotovat celé zemědělství, je strategická pojistka, aby národ v případě mezinárodní krize přežil a neměl hlad. O iracionalitě snah o potravinovou soběstačnost již bylo za uplynulých sto let napsáno mnoho ekonomických studií, navzdory tomu se neustále vrací. Zřejmě proto, že myšlenka rezonuje s existenciálním stavem mysli části laické populace, přičemž politická elita se z tohoto faktu snaží těžit.

Proti mýtu potravinové soběstačnosti stojí ekonomická teorie komparativních výhod. Ta ve stručnosti říká, že je mnohem výhodnější specializace – ať se každý člověk či stát soustředí jen na to, co umí nejlépe (a nejlevněji) a zbytek si koupí. S trochou nadsázky lze říct, že Česká republika bude mít více kvalitních a levnějších potravin, soustředí-li se třeba na výrobu škodovek, než bude-li se snažit si všechny potraviny pracně vypěstovat sama.

Úplné potravinové soběstačnosti společnost dosahovala ve středověku, což ale asi není meta, které bychom chtěli dosáhnout. Od té doby rostl mezinárodní obchod, včetně bohatství a efektivity, jež z něj vyplývají. Nejbohatší země jsou ty, které jsou nejvíce zapojené do mezinárodního obchodu, nikoliv nejvíce soběstačné. A co když se mezinárodní obchod náhle zhroutí?

Úplné potravinové soběstačnosti společnost dosahovala ve středověku, což ale asi není meta, které bychom chtěli dosáhnoutNa to lze odpovědět jen tak, že jde o velmi nepravděpodobnou možnost, která staví před volbu ze dvou strategií – obětovat současné příležitosti přípravám na budoucí scénář, který nejspíše nikdy nenastane (podle vzoru amerických survivalistů, kteří hromadí konzervy fazolí v očekávání zániku centrální vlády), nebo žít teď, využít příležitostí mezinárodní specializace a vybudovat si bohatší základnu toho, za co svět rád levné potraviny vymění i v krizových dobách.

Odlišné preference

Pomalé ubývání zemědělské půdy ve vyspělých zemích je tedy dáno tím, že jí není již tolik třeba. Umíme totiž jednak vypěstovat více na menší ploše, jednak se produkce stěhuje do oblastí, kde je levnější.

Pozvolný úbytek zemědělské plochy není daný nějakou násilnou vnější okolností, ale změnou lidských preferencí. A nevyplývá z něj ani nedostatek potravin, ani zvyšování jejich ceny, ani jiná přímá „tvrdá“ nebezpečí. To minimálně ukazují statistických dat. A tento závěr není nijak špatný.

Wachtl Miloš Fondy půdu nakupují. . 6:30 5.4.2014

Počet příspěvků: 21, poslední 28.4.2014 05:10 Zobrazuji posledních 21 příspěvků.