Zelené Německo, ušmudlané Česko?

Dle médií se zdá, že v souboji Německa s Českou republikou o ekologičtější zemi v energetice vítězí náš soused. Každá statistika „zelenosti“ však má slabiny. Při srovnání energetické politiky obou zemí je lepší sledovat jejich uvažování o energetice než kritéria pro „zelenost“.

Německá a česká zelenost. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Německá a česká zelenost. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Německá a česká zelenost.

Existují různá kritéria pro „zelenost“ zemí. Hlavní jsou však tři, která v energetické politice a politice ochrany klimatu sleduje Evropská unie a jež v podobě cílů pro rok 2020, respektive 2030, o kterých se nyní jedná, promlouvají do života evropských občanů – podíl obnovitelných zdrojů energie (OZE) na energetickém mixu, energetická efektivita (nakolik využíváme spotřebovávanou energii) a emise skleníkových plynů.

První kritérium zdánlivě nejvíce odpovídá představě o zelené energetice. Podíl OZE na spotřebě energie je ale svým způsobem podřadný, zejména ve srovnání s úsilím o snížení emisí skleníkových plynů, které jsou až na třetím místě. O globální oteplování jde totiž především a rozvoj OZE je pouze jedním z kroků k vyrovnání se s ním.

Záměr zvýšit podíl zelených zdrojů v energetice pomocí závazného cíle lze spíše chápat jako snahu o to, aby zejména bohaté státy podpořily vývoj a rozvoj zelených technologií, a ty se následně vyplatily bez dotací. Nezezelenají totiž jen evropské ekonomiky, ale zlevněné technologie se mohou rozšířit i mimo ně. Odtud pramení, že německá Energiewende, jejíž náklady se odhadují na stovky miliard eur, je největší rozvojový projekt, na který kdy Německo přispělo.

Z tohoto hlediska je dobře, že cíl je stanoven obecně, a je na jednotlivých státech, na která odvětví (elektřina, teplo, doprava) a technologie se zaměří. Navíc nejde o hru s nulovým součtem. Dotace mohou přispět k rozvoji tuzemského know-how, které se pak může výhodně exportovat.

Nejen energetika

Druhým kritériem je energetická efektivita, tedy jak nejlépe využít spotřebovanou energii. I v tomto případě jde do určité míry o druhořadý cíl. Pokud bychom například veškerou energii získávali z OZE, pak by nezáleželo na tom, kolik jí spotřebujeme. Ze střednědobého hlediska však budeme jen stěží schopní veškerou energii získat bez dopadů na životní prostředí, a proto mezi zelené cíle patří i energetická efektivita. Zde se mimochodem potkává cíl energetické politiky „ekologie“ s cílem „energetická bezpečnost“, protože energie se nemusí dovážet z nespolehlivých zemí. Navíc peníze ušetřené třeba za nákup ruského plynu zůstanou doma.

Energetika není jediným odvětvím, které emituje skleníkové plyny (v roce 2014 v Německu jen 39 procent), ale i průmysl jako takový (20 procent), doprava (18 procent), domácnosti (deset procent) a zemědělství (sedm procent)

Třetí kritérium je svým způsobem zastřešující. Vrcholem snah je pokles emisí skleníkových plynů, čímž se zastaví nebo zpomalí klimatické změny. Nezapomínejme však, že mezi skleníkové plyny nepatří jen nejznámější oxid uhličitý, ale i metan, oxid dusný a další. Oxid uhličitý je nejdůležitější – dle Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) představuje tři čtvrtiny skleníkových plynů. Na jeho ekvivalent se také pro lepší sovnání přepočítávají emise dalších skleníkových plynů. Na druhém místě je metan s šestinovým podílem.

Energetika však není jediným odvětvím, které emituje skleníkové plyny (v roce 2014 v Německu jen 39 procent), ale i průmysl jako takový (20 procent), doprava (18 procent), domácnosti (deset procent) a zemědělství (sedm procent). Zejména zemědělství, lesnictví a změny ve využívání půdy, kam například spadají i požáry původní džungle v Indonésii, hrají globálně mnohem větší roli než v Německu (viz graf).

Globální emise skleníkových plynů podle ekonomického odvětví v roce 2010

Zelená energie, Česko, Německo 1

Pramen: IPCC (2014)

Důsledek omylu

Kdo je zelenější podle prvního kritéria – Česká republika, nebo Německo? Kupodivu ČR, alespoň podle metodiky EU, kterou poměřuje splnění cíle pro rok 2020 a jež vychází z podílu OZE na konečné spotřebě energie v každoroční energetické bilanci. Hodnoty se však trochu upravují, například u výroby elektřiny vodními a větrnými zdroji, aby výsledky silně závislé na sezóně z roku na rok příliš nekolísaly.V roce 2016, pro který existují poslední kompletní údaje Eurostatu, vykázala ČR podíl na konečné spotřebě 14,9 a Německo jen 14,8 procenta. To vzhledem k mediální pozornosti německé energetické revoluci překvapuje.

Omyl tkví v tom, že se většinou mluví o německých úspěších ve výrobě elektřiny – zelené zdroje pokrývají třetinu její hrubé spotřeby. Českých 14 procent působí oproti tomu chudě, zejména když se tento ukazatel v uplynulých letech de facto nezměnil.

Omyl tkví v tom, že se většinou mluví o německých úspěších ve výrobě elektřiny – zelené zdroje pokrývají třetinu její hrubé spotřeby. Českých 14 procent působí oproti tomu chudě, zejména když se tento ukazatel v uplynulých letech de facto nezměnil. Česko však Německo poráží ve vytápění (20 ku 13 procentům), v dopravě je situace víceméně vyrovnaná (6,4 ku 6,9 procentům). Protože na výrobu tepla připadne až polovina celkově spotřebované energie, zatímco na elektřinu jen přibližně čtvrtina, české teplárenství umazává německý zelený náskok v elektřině.

Český úspěch trochu hatí statistika Mezinárodní energetické agentury (IEA), jež ČR přisoudila pro rok 2015 jen jedenáct „zelených procent“, zatímco Německu čtrnáct. Rozdíl spočívá v odlišném pohledu. Zatímco EU vychází z podílu zelených zdrojů na konečné spotřebě energie, IEA přihlíží k jiné statistické rovině – k primární spotřebě energetických surovin. Nejde tedy o energii spotřebovávanou koncovými odběrateli, třeba domácnostmi nebo průmyslem, ale o energetické suroviny, které vstupují do energetiky.

Procentuální nárůst podílu

Rozdíl pohledů spočívá zejména v přeměně některých surovin na elektřinu a teplo v elektrárnách a teplárnách, takže na úrovni primární spotřeby je například jaderné palivo nebo sluneční energie a také mnohem více uhlí, protože zahrnuje i surovinu později spálenou při výrobě elektřiny nebo tepla. Naopak v konečné spotřebě je uhlí mnohem méně – zůstalo jen to, které jde přímo odběratelům, a místo jaderné a sluneční energie je tam už dodaná elektřina a teplo.

„Špinavá“ část českého energetického koláče se v průběhu energetické transformace v našich elektrárnách a teplárnách smrskne relativně více než v případě Německa. Zbude proto větší prostor pro zelený podíl, který procentuálně naroste.

Transformace na teplo a elektřinu je také klíčová pro pochopení, proč je ČR v konečné spotřebě úspěšnější než v primární (tento úspěch neupírá ani IEA). Transformace nezelených zdrojů je totiž v ČR méně účinná než v Německu a současně je energetická transformace OZE v ČR v rámci této statistiky o něco účinnější.

„Špinavá“ část českého energetického koláče se v průběhu energetické transformace v našich elektrárnách a teplárnách smrskne relativně více než v případě Německa. Zbude proto větší prostor pro zelený podíl, který procentuálně naroste. Grafy ukazují situaci v roce 2014, kdy podle EU na konečné spotřebě energie obě země vykazovaly stejný podíl OZE.

Podíl zelených zdrojů na primární spotřebě (TPES) a konečné spotřebě energií (TFC) v ČR a Německu (2014, Mtoe energie, kterou vydá milion tun ropy)

Zelená energie, Česko, Německo 2-1
Zelená energie, Česko, Německo 2-2

Pramen: IEA

Komplikace dovozu a vývozu

Je otázkou, který úhel pohledu je správnější. Někteří tvrdí, že je třeba sledovat primární spotřebu energie, tedy „zelenost“ toho, co do energetiky teče. Jenže každá statistika má své problémy. Například v rámci této se započítává veškerá energie uvolněná jaderným štěpením. Vzniklé teplo ale zatím lze ve velkém měřítku použít jen k výrobě elektřiny, a proto se přibližně tři čtvrtiny uvolněné energie vypouštějí do vzduchu.

Teplo by šlo použít k vytápění, ale tento postup má zejména u takového velkého zdroje technologická omezení a i ve světě je vzácný (IEA mluví o 872 terajoulů tepla vyrobeného z jádra v ČR, z uhlí pro srovnání byl zhruba stonásobek, a nulové hodnotě pro Německo). Do primární spotřeby se ale počítá veškeré teplo uvolněné jadernou reakcí, takže jádro nedopadá dobře.

Vše komplikuje vývoz a dovoz elektřiny. Její vývoz se od primární spotřeby odečítá, protože vyvezený proud spotřebuje soused. Jenže ze spotřeby se odečítá pouze energetická hodnota vyvezených elektronů, a nikoli energie nutná k jejich výrobě.

Navíc vše komplikuje vývoz a dovoz elektřiny. Její vývoz se od primární spotřeby odečítá, protože vyvezený proud spotřebuje soused. Jenže ze spotřeby se odečítá pouze energetická hodnota vyvezených elektronů, a nikoli energie nutná k jejich výrobě. Pokud tedy vyvezeme jednu megawatthodinu elektřinu, odečte se od primární spotřeby jen jedna megawatthodina. To, že jsme na její výrobu ve skutečnosti potřebovali třeba tři megawatthodiny energie obsažené v uhlí, statistika opomíjí. V konečném důsledku máme energetickou spotřebu o dvě megawatthodiny vyšší.

Statistika podle konečné spotřeby, ve které ČR exceluje, má také velký problém. Staví totiž na stejnou úroveň energetický obsah různých energetických „nosičů“ dodaných konečným spotřebitelům, ačkoli se využijí s rozdílnou účinností. Jedna megawatthodina obsažená v elektřině, třeba ze solárního panelu, se rovná té, kterou obsahuje hromada uhlí nebo naštípaného dříví. Při konečné spotřebě elektřiny však jsou mnohem nižší ztráty než při pálení uhlí nebo polínek, zejména pokud jsou páleny ve starém, energeticky nevyhovujícím kotli.

Bližší pohled do české statistiky ukazuje, že polovina zelené energie, kterou spotřebováváme, připadá na biomasu dodanou domácnostem – viz graf. Pokud bychom tedy chtěli zvýšit podíl OZE, bylo by dle této metodiky nejlepší zaplatit domácnostem kotle na dřevo, ačkoli účinnější je pálit biomasu v centrálním zdroji a pak ji rozvádět po městě v podobě tepla. Dokonce by paradoxně bylo lepší pálit polínka s nižší účinností než třeba dřevěné peletky v kotlích s vyšší účinností, protože v prvním případě přistane domácnostem na dvorku více zelené energie.

Podíl zelených zdrojů na české konečné spotřebě energie v roce 2015

Zelená energie, Česko, Německo 3

OZE = obnovitelné zdroje energie; BRKO = biologicky rozložitelný komunální odpad

Pramen: MPO

Energetická revoluce

Každá statistika má tedy své problémy, přičemž nelze nevzpomenout údajný výrok Winstona Churchilla: „Věřím jen statistikám, které jsem sám zfalšoval.“ To neznamená, že statistiky jsou špatné, a proto bychom je měli ignorovat, jen je musíme opatrně interpretovat. Metodika EU ale asi opravdu trochu zvýhodňuje pálení biomasy v domácnostech oproti například výrobě elektřiny ze zelených zdrojů. Rozhodně však nelze paušálně říct, že by bylo lepší se soustředit třeba na elektřinu a méně na teplo.

Energetická revoluce se bude muset odehrát ve všech odvětvích včetně dopravy. Výhoda důrazu na elektřinu, a chceme-li německého přístupu, spočívá pouze v jejím postavení coby nejušlechtilejší formy energie – elektrony totiž můžeme svítit, topit i pohánět stroje včetně automobilů.

Energetická revoluce se bude muset odehrát ve všech odvětvích včetně dopravy. Výhoda důrazu na elektřinu, a chceme-li německého přístupu, spočívá pouze v jejím postavení coby nejušlechtilejší formy energie – elektrony totiž můžeme svítit, topit i pohánět stroje včetně automobilů. Zásadní průlom v její obnovitelné výrobě, skladování (například baterie) a přenosu (vysokonapěťové „dálnice“ pro stejnosměrný proud) může „ozelenit“ i teplárenství a dopravu.

V rámci férového přístupu a zkoumání statistik je třeba upozornit na problém s německým zeleným zázrakem ve výrobě elektřiny. Statistika totiž ignoruje vývoz a dovoz elektřiny. Přitom německý export elektřiny je zelenější než dovoz. Německo proud vyváží, především když jsou příhodné podmínky pro sluneční panely a větrné turbíny, a naopak dováží, pokud nefouká a nesvítí. Statistici v tomto případě však pouze sečtou megawatthodiny vyrobené v zelených zdrojích a vydělí je německou spotřebou elektřiny.

To, že se Německo postupně stává největším exportérem elektřiny v Evropě, a nebýt sousedních zemí, muselo by zřejmě častěji vypínat své zelené zdroje, se ví méně. Elektron z fotovoltaického panelu je sice k nerozeznání od toho, jejž zrodila uhelná elektrárna, ale mělo by třeba zavést statistiku, která by více zohledňovala objem mezinárodního obchodu, a kdy přetoky nastávají.

Reflexe přírodních podmínek

Jak jsme na tom s plněním cílů pro rok 2020? Především každý členský stát EU má odlišný. Zatímco zelené zdroje by v roce 2020 měly ve Švédsku pokrývat polovinu energetické spotřeby, Maltě stačí jen desetina – viz graf. Cíl pro každou členskou zemi by měl reflektovat přírodní podmínky pro rozvoj OZE, výchozí situaci a ekonomické možnosti, v souladu se zásadou, že bohatší země si mohou dovolit štědřejší podporu. Podle těchto kritérií se cíle pro státy rozpočítaly tak, aby v roce 2020 v EU zelené zdroje celkově dosáhly pětinového podílu.

V případě ČR a jejích sousedů nejvyšší cíl – 34 procent – směrnice z roku 2009 přisoudila Rakousku. Na druhém místě je Německo s 18 procenty, které mělo udělat největší skok – podíl zdvojnásobit. A stejně Polsko, jež má v roce 2020 dosáhnout 15 procent. Rozdílné cíle také vedou k tomu, že některé státy, ač jsou nyní podobně „zelené“, mají víceméně splněno (například ČR a Maďarsko s cílem 13 procent), zatímco u jiných panují pochyby, jestli to zvládnou, například Německo nebo Francie s cílem 23 procent – viz graf.

Cíl pro každou členskou zemi by měl reflektovat přírodní podmínky pro rozvoj OZE, výchozí situaci a ekonomické možnosti, v souladu se zásadou, že bohatší země si mohou dovolit štědřejší podporu. Podle těchto kritérií se cíle pro státy rozpočítaly tak, aby v roce 2020 v EU zelené zdroje celkově dosáhly pětinového podílu.

Co se týká cílů pro rok 2030, nejvíce se řeší dvě otázky – velikost podílu OZE na unijním energetickém mixu v roce 2030, a zda mít jen jeden společný cíl na úrovni EU, nebo postupovat jako u cílů pro rok 2020 a stanovit závazné cíle pro členské země. Každý ze tří hlavních orgánů EU, Evropská komise, Evropská rada a Evropský parlament, vše důkladně zvážil a přišel se svou verzí. Takzvaný trialog určí konečnou podobu politiky EU.

Zatímco členské země a komise žádají, aby podíl zelených podíl činil v roce 2030 minimálně 27 procent, parlament chce alespoň 35 procent. Zástupci nevládních organizací sice označují i 35 procent za málo ambiciózní cíl (chvíli ale hrozilo, že by to bylo jen 30 procent), ale protože pouhou „setrvačností“ by EU do roku 2030 dosáhla asi 24 procent, stále to oproti alternativním 27 procentům znamená, že EU bude muset zvýšit úsilí. Někteří poslanci proto chtěli výrazně více, až 50 procent.

Závazné cíle pro členské země odmítají jejich představitelé a komise mluví jen o cílech indikativních (podle metodiky by na ČR připadal podíl 18 nebo 19 procent). Parlament se vyslovil pro dobrovolné cíle s možností desetinové odchylky. Zatím se zdá, že závazné cíle pro členské země nebudou a debata se spíše povede o způsobu, jak EU zajistí, že se splní unijní cíl, pokud na něj nebudou dobrovolné závazky členských států stačit.

Cíle podílu obnovitelných zdrojů energie členských států EU v roce 2020 a jejich plnění v roce 2016

Zelená energie, Česko, Německo 4

Pramen: Eurostat

Ekonomická vyspělost

Pro posouzení, kdo je energeticky šetrnější, tedy „zelenější“, podle jiné definice, potřebujeme vědět, kolik daná země spotřebovává energie, což bude horní číslo ve zlomku pro porovnání, přičemž se obvykle používá primární spotřeba energie. Německo v roce 2015 spotřebovalo 308 milionů tun ropného ekvivalentu (Mtoe) a ČR jen 42, téměř osmkrát méně. Zatímco tento krok nevzbuzuje kontroverze, je poměrně obtížné najít správné číslo pod zlomkovou čáru. Vůči čemu energetickou spotřebu poměřovat?

Jednou možností je k tomuto úkolu přistoupit demokraticky – každý obyvatel Země by měl spotřebovávat stejné množství energie, a proto energetickou spotřebu dané země vydělit počtem jejích obyvatel. V tomto případě jsou na tom o něco lépe Němci, když jeden spotřebuje 3,8 tuny Mtoe, zatímco každý Čech čtyři tuny. Tento postup však nebere v úvahu odlišné klimatické podmínky, takže by Kanaďané byli vždy „špinavější“ než obyvatelé karibských ostrovů, a opomíjí vyspělost zemí.

Není správné, aby mongolští pastevci nebo obyvatelé rovníkové Afriky s očekávaným dožitím okolo 65 let byli zelenější než šetrní Dánové, kteří se dožijí 80 let. Fakticky to tak ovšem je. Vyspělost společnosti si lze vykládat nejjednodušeji, nikoli však nejsprávněji jako ekonomickou vyspělost, která se nejsnáze vyjadřuje HDP, ačkoli tento ukazatel má řadu kritiků.

Není správné, aby mongolští pastevci nebo obyvatelé rovníkové Afriky s očekávaným dožitím okolo 65 let byli zelenější než šetrní Dánové, kteří se dožijí 80 let. Fakticky to tak ovšem je. Vyspělost společnosti si lze vykládat nejjednodušeji, nikoli však nejsprávněji jako ekonomickou vyspělost, která se nejsnáze vyjadřuje HDP, ačkoli tento ukazatel má řadu kritiků. Velikost ekonomiky potom lze převést na americké dolary buď aktuálním kurzem, nebo přihlédnout k odlišným cenovým hladinám a použít takzvanou paritu kupní síly.

Oba postupy vyznívají ve prospěch Německa. Největší rozdíl je, pokud energetickou spotřebu vydělíme hospodářským výkonem podle platného kurzu. Protože pivo v hospodě v Německu stojí okolo 90 korun, zatímco u nás spíše 30 korun, je výsledek pro Němce obzvlášť příznivý. Pokud zohledníme cenové rozdíly, pak česká ekonomika je zhruba o polovinu energeticky náročnější než německá – viz graf.

Některým se však nelíbí ani tento postup. Podle nich je ještě třeba zohlednit, čím se daná země především živí, tedy její ekonomickou strukturu, a opět také mezinárodní obchod. Energie, kterou například Číňané musejí vynaložit na výrobu zboží dovezeného do EU, do těchto výpočtů nevstupuje. Churchille, Churchille…

Spotřeba energie, respektive elektřiny, přepočítaná na obyvatele a hospodářský výkon (2015, ktoe/10 milionů dolarů, respektive MWh/deset tisíc dolarů pro elektřinu)

Zelená energie, Česko, Německo 5

TPES = primární energetická spotřeba; GDP = HDP; GDP (PPP) = HDP po přepočtu podle parity kupní síly

Pramen: IEA, IMF

Otázka snížení spotřeby

V roce 2014 se český Úřad vlády ve svých dokumentech k energetické politice pokusil při srovnání energetické náročnosti členských zemí EU zohlednit rozdílné složení jejich ekonomik, ale ani to nepomohlo. Pokud by podíly průmyslu, zemědělství a služeb byly ve všech zemí stejné, byly by stále ČR a bývalé země východního bloku energeticky náročnější. Oproti předchozím výpočtům by si polepšily jen trochu.

To nepřekvapuje kvůli jejich socialistické minulosti a faktu, že chudší země potřebují na jednotku ekonomického výkonu více energie než bohatší. Teprve prosperita zlepšuje tento parametr, protože ekonomika obvykle roste rychleji než energetická spotřeba, což mimo jiné souvisí s tím, že zpravidla expandují služby. Nejlepší by bylo zjistit, kolik se v dané zemi potřebuje na výrobu stejného výrobku, třeba litru piva nebo tuny cementu. Takové statistiky zatím bohužel k dispozici nejsou.

S ohledem na postupnou elektrifikaci dopravy, je ale otázkou, dává-li cíl snížení spotřeby elektřiny smysl. Otázka směřuje především do budoucna, protože do roku 2020 se žádný boom elektromobilů v Německu neočekává. V případě cílů pro rok 2030 je situace značně nepřehledná. Už jen definice hlavního cíle je problematická.

Co se týká plnění cílů v energetické efektivitě do roku 2020, uvádí zpráva komise z počátku roku 2017, že obecné cíle již EU jako celek splnila (konečná spotřeba energie) nebo pravděpodobně splní (primární energetická spotřeba), ačkoli oba ukazatele značně fluktuují. Z hlediskanárodní úrovně je zajímavé zejména Německo, které si dalo jasný cíl k roku 2020. Oproti roku 2008 by se mělo spotřebovávat o 20 procent energie méně. Současně by o deset procent měla klesnout spotřeba elektřiny.

Jak ukazuje graf, jsou Němci od svých cílů poměrně vzdáleni. S ohledem na postupnou elektrifikaci dopravy, je ale otázkou, dává-li cíl snížení spotřeby elektřiny smysl. Otázka směřuje především do budoucna, protože do roku 2020 se žádný boom elektromobilů v Německu neočekává. V případě cílů pro rok 2030 je situace značně nepřehledná. Už jen definice hlavního cíle je problematická.

Cíl pro rok 2020 nezní spotřebovávat o 20 procent méně energie oproti předchozímu roku. Pokles se vztahuje k energetické spotřebě, kdyby se do roku 2020 žádná úsporná opatření neprovedla. Tento postup dává statistikům a následně politikům velký prostor ohýbat čísla a cíle. I v energetické efektivitě je opět o trochu ambicióznější Evropský parlament, který ji chce v roce 2030 snížit o 35 procent oproti prognózované spotřebě. Rada EU a komise by se spokojily s 30 procenty, přičemž rada přišla s řadou natolik velkorysých výjimek, že by v konečném důsledku podle některých odborníků nemusela EU udělat vůbec nic.

Primární spotřeba energie a hrubá konečná spotřeba elektřiny v ČR a Německu (1990–2015) a německé cíle pro rok 2020

Zelená energie, Česko, Německo 6

Pramen: IEA, IMF

Zájem o skleníkové plyny

Už bylo řečeno, že hlavním cílem obratu energetiky k zeleným technologiím je snaha redukovat emise skleníkových plynů a zmírnit změny klimatu. Nebýt nebezpečí, že nárůst teploty způsobí na Zemi nedozírné škody, mohli bychom nadále pálit fosilní paliva a o nic se nestarat. Ovšem pod podmínkou, že nám nevadí, že to není dlouhodobě udržitelné.

Globální oteplování není stoprocentně doložené, protože to příliš nejde, a také o podílu lidské činnosti se diskutuje. Kdo se ale nespoléhá na to, že se drtivá většina současných klimatologů mýlí, měl by se o emise skleníkových plynů zajímat.

Několik příštích desetiletí by bylo relativně bezstarostných. Globální oteplování není stoprocentně doložené, protože to příliš nejde, a také o podílu lidské činnosti se diskutuje. Kdo se ale nespoléhá na to, že se drtivá většina současných klimatologů mýlí, měl by se o emise skleníkových plynů zajímat.

Pokud se podíváme na takto definovanou „zelenost“ Německa a ČR, dostaneme podobný obrázek jako u energetické spotřeby. Jen rozdíly jsou o něco větší – viz graf. Jako celek si EU v roce 2009 dala za cíl snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů o pětinu oproti roku 1990, neboli o 14 procent oproti roku 2005, kdy odstartoval evropský systém obchodování s emisními povolenkami (EU ETS).

Tento cíl byl rozdělen na dva podcíle. V odvětvích spadajících pod EU ETS by měly emise klesnout oproti roku 2005 o 31 procent. K současnosti byl dosažen přibližně čtvrtinový propad a tento cíl není ohrožen. V odvětvích, která do systému EU ETS nespadají, například doprava či zemědělství, pak celounijně stačí pokles o desetinu. Tuto snahu si členské země EU rozdělily nerovnoměrně, některým, mezi nimi ČR, bylo dokonce povoleno vypouštět emisí více. A až na malou Maltu všechny své cíle v této oblasti splnily.

Emise skleníkových plynů EU, Německa a ČR v roce 2015 (přepočtené na ekvivalent CO2)

Zelená energie, Česko, Německo 7

Pramen: World Bank, IMF

Splněný cíl

Celkově už EU splnila cíl snížit emise o 20 procent oproti roku 1990. Více emisí skleníkových plynů než v roce 1990 již vypouštějí jen některé státy jižní Evropy a Irsko, tedy staré členské země, které za uplynulých 25 let zažily hospodářský růst. V bývalých socialistických státech sice také nastal silný hospodářský růst, ale současně se ekonomiky transformovaly od těžkého k lehkému průmyslu a službám. Propad je pak nejmarkantnější v bývalých sovětských republikách v Pobaltí. Je však třeba dodat, že po ukončení ekonomické transformace někdy okolo roku 2000 další snížení emisí nenastalo (viz graf).

Celkově už EU splnila cíl snížit emise o 20 procent oproti roku 1990. Více emisí skleníkových plynů než v roce 1990 již vypouštějí jen některé státy jižní Evropy a Irsko, tedy staré členské země, které za uplynulých 25 let zažily hospodářský růst.

Cíl pro rok 2020 je tedy de facto splněn a zajímavější je debata o novém cíli pro rok 2030, přičemž všechny hlavní instituce se shodly na snížení emisí o 40 procent oproti roku 1990. Pro odvětví v rámci EU ETS by to znamenalo 43 procent (opět vztaženo k roku 2005), pro odvětví mimo emisní povolenky 30 procent s následným rozdělením mezi členské země (na ČR by připadl pokles o 14 procent).

Nevládní ekologické organizace by uvítaly, kdyby se jako nový závazek v rámci Pařížské dohody cíl posunul na 55 procent. Některé emisní cíle pro rok 2030 by totiž mohly být dosaženy už těsně po roce 2020 a ozelenění kontinentu by bylo možné urychlit.

Celkové emise skleníkových plynů v zemích EU v roce 2015

Zelená energie, Česko, Německo 8

Pramen: Eurostat, EEA

Jádro versus OZE

Je tedy zelenější Česká republika, nebo Německo? Vyšší podíl OZE na energetickém mixu má dle použité statistiky jednou ČR, jindy Německo. V energetické efektivitě jsou jasně lepší Němci, zejména když se zohlední jejich vyšší ekonomický výkon. Co se týče omezení emisí skleníkových plynů, je na tom lépe ČR, která ovšem více než Německo těží z transformace ekonomiky po pádu socialismu. Relativně méně emisí ale vypouštějí Němci, opět zejména po zohlednění jejich ekonomické síly. Které kritérium je důležitější, ať si každý rozhodne sám.

Možná je důležitější směr, kterým se obě země vyvíjejí, a způsob jejich uvažování o energetice. A v tom je rozdíl evidentní. Ne že by ČR postupně nezelenala a zelenat dále nechtěla, ale nelze se ubránit dojmu, že postoj je oproti Německu spíše opatrný a vyčkávací. Občas se zdá, že nebýt mezinárodního tlaku, v našem případě zejména EU, příliš by se toho u nás v zelené energetice nedělo. A protože zelené zdroje jsou pravděpodobně budoucností, byla by to škoda. Mimochodem většina Čechů je podporuje, i když s placením za ně je to horší.

Česká republika se zatím tváří, že půjde především cestou jádra. Místo jádra, problematického z ekologických, bezpečnostních i ekonomických důvodů, sázejí Němci zejména na slunce, vítr a technologické a organizační schopnosti. Jsou přesvědčeni, že dovezou rozjetou Energiewende bezpečně do zeleného přístavu. Uvidíme, kdo bude zelenější za deset let.

Němci naopak začali na klimaticko-energetických cílech vehementně pracovat a na národní úrovni si některé ještě zpřísnili. To neznamená, že by je plnili. Kromě výroby zelené elektřiny se ukazuje, že další cíle jsou často příliš ambiciózní. Přebudovat celou energetiku a předpovědět následky některých rozhodnutí je velmi obtížné. Není však pravda, že by se německá energetika rozpadala a našim sousedům hrozily v důsledku Energiewende nenávratné ekonomické škody. Ani se německé domácnosti zatím nebouří kvůli ceně elektřiny, jež patří k nejvyšším v Evropě.

Bude zajímavé, jak obě země přistoupí k novým cílům pro rok 2030 a jak se je budou snažit splnit. Česká republika se zatím tváří, že půjde především cestou jádra.A poukazuje se i na její omezený potenciál OZE – nemá šelfová moře ani větrné pláně. Němci naopak jádro odmítají a do roku 2022 vypnou všechny reaktory, přestože to udrží při životě špinavé hnědouhelné elektrárny.

Místo jádra, problematického z ekologických, bezpečnostních i ekonomických důvodů, sázejí Němci zejména na slunce, vítr a technologické a organizační schopnosti. Jsou přesvědčeni, že dovezou rozjetou Energiewende bezpečně do zeleného přístavu. Uvidíme, kdo bude zelenější za deset let.