Ze světa islámu: Dluh splacený po 70 letech Aloisi Musilovi

Kniha nestora české orientalistiky měla původně vyjít za Protektorátu. Alois Musil v ní mnoho desetiletí před tím, než si kulturní antropologové začali klást otázky, kolik je islámů, rozebral cesty, po nichž se islám vydal v regionech, kam se šířil.

Alois Musil, Ze světa islámu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Alois Musil, Ze světa islámu | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Alois Musil, Ze světa islámu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nedlouhý časový odstup dělí od doby, kdy islám zajímal jen hrstku odborníků a tu a tam se k němu vyjadřovala o málo větší skupina novinářů a publicistů. Dnes naopak patří k široce rozebíraným tématům, což se odráží nejen v médiích a na internetu. Vedle černobílé produkce zdárně parazitující na obavách z muslimů všeho druhu i v Česku roste počet zasvěcených komentátorů dění ve „světě islámu“.

Zájem o islám se odráží i na českých knihkupeckých pultech. Novinka, jež je nedávno obohatila, zaujme především vážnější zájemce o islám, kteří chtějí poznat více než mediální odlesky tragédií spojených s muslimy. Kniha Ze světa islámu profesora Aloise Musila (1868–1944), nestora české orientalistiky, měla původně vyjít za Protektorátu, ale spletitými cestami se tak stalo až po více než 70 let od jejího vzniku.

Lze si proto položit otázky: Má toto Musilovo dílo šanci přinést po tolika letech něco nového? Může ještě nějak obohatit dostupné knihy o islámu, ať původní či překladové? A také lze spekulovat, zda rozsáhlý spis spatřil světlo světa, aby rozšířil současné poznání, či jsou-li za jeho vydáním vznešené, leč nezřídka odrazující pohnutky, tedy respekt k dílu významného zesnulého a především pocit dluhu – Musil totiž měl být za minulého režimu odsouzen k zapomnění.

Může Musilův výpravný opus dnes nabídnout něco přínosného vážnějším zájemcům o islám, nebo je osloví především jako příspěvek k dějinám orientalistiky?

Zklamání

Při pohledu na české knihkupecké pulty nebo internetové portály lze nabýt dojmu, že se u nás nikdy nepsalo a nečetlo o islámu a muslimech tolik jako dnes. Odmyslíme-li si, že do přihrádky „islámský“ bývají často řazena i díla, jež mají s islámem něco společného především v hlavě autora či vydavatele, je šíře nabídky vzhledem k velikosti českého trhu pozoruhodná – vedle děl vědeckých či popularizačních produkce muslimská i protiislámských klasiků Ibn Warraqa a Roberta Spencera.

Kdo by čekal, že s rostoucí kvantitou produkce o islámu poroste rovněž tematická pestrost či snaha pokrýt v češtině dosud nezmapovaná území, zklamal by se

Kdo by však čekal, že s rostoucí kvantitou produkce poroste rovněž tematická pestrost či snaha pokrýt v češtině dosud nezmapovaná území, zklamal by se. Neplatí to bezezbytku, neboť za uplynulé dva roky vyšly kupříkladu tři monografie věnované islámskému právu, což vzhledem k nárůstu zájmu o tuto oblast třeba ocenit.

V současných debatách o islámu se často silné emoce pojí s nevalnou poučeností a s tím, jak média nezadržitelně směřují k „infotainmentu“, u některých témat včetně těch islámských je navíc složka informační zatlačována do pozadí potřebou zaujmout. To se, bohužel, nezřídka děje soustředěním se výlučně na zprávy tragické, kuriózní, brutální či obecně nějak mezní.

Ani v tomto ohledu však není třeba přemíra skepse, neboť rozpor mezi kvalitou a prodejností titulů, na nějž se neustále poukazuje, není nepřekonatelný, o čemž vypovídá i páté (ve svém oboru rekordní) vydání Duchovních cest islámu Luboše Kropáčka.

Síla i slabina

Úctyhodný svazek doprovázený mnoha dobovými fotografiemi obsahuje vedle bohatě komentovaného Musilova díla tří úvodní studie: Luboš Kropáček přehledně přibližuje Musilův život a dílo; Jaroslav Franc si všímá jeho teologického myšlení; a Pavel Žďárský, editor svazku, knihu představuje v kontextu Musilovy celoživotní tvorby. Velkorysé grafické pojetí myslí i na detaily – například Musilův text je na jiném typu papíru než úvodní statě i závěrečné přílohy.

Síla Musilovy knihy tkví především v její komplexnosti, ale vzhledem k době vzniku rukopisu v tom samém spočívá i její největší slabina

Kniha vychází shodou okolností v době, kdy si připomínáme 70 let od Musilovy smrti. Úvod editora Žďárského to výstižně shrnuje: „Tato kniha vychází navzdory – osudu, těžkým časům, složitým poměrům společenským i individuálním, zle vůli… Každý nechť vybere či doplní dle svého. Nevydali ji nacisté, nehodila se komunistům, její rukopis byl svého času považován za ztracený. I knihy mívají osudy, jejichž nepřízeň bývá nutné zlomit.“

Síla Musilovy knihy tkví především v její komplexnosti, ale vzhledem k době vzniku rukopisu v tom samém spočívá i její největší slabina. Podstatná její část – „Nynější vývoj“ – je dnes opravdové „retro“, které patrně ocení zejména studenti orientalistických oborů či religionistiky.

Poznávání Orientu

V mnohém však jsou Musilovy postoje překvapivě čerstvé. Byl u zrodu Orientálního ústavu a dlužno dodat, že za první republiky byl ústav rozdělen na dvě sekce, vědeckou a národohospodářskou, přičemž Musil se vedle práce vědecké programově věnoval i tomu, co se dnes někdy označuje „službou veřejnosti“.

Tento bod je třeba připomenout právě v současnosti, kdy se stále hojnější rozpravy o smyslu a poslání společenskovědních pracovišť i častý apel na větší zapojení se vědců do celospolečenských debat v rovině rétorické pozoruhodně prolínají s reálným nezájmem o hlubší poznatky či prezentace, jež nepodléhají okamžitým trendům a obvykle postrádají přitažlivost mediálních konstrukcí či se vzpírají různým ideologizujícím šablonám, jež jsou momentálně „in“.

Poznávání Orientu bylo Aloisi Musilovi cestou, jak si lépe uvědomovat sebe sama a jak se vymanit z provinciálnosti

Musil se vedle práce badatelské věnoval aktivitám, k nimž by se dnes patrně mnoho vědců stavělo v lepším případě rezervovaně. Psal dobrodružné romány pro děti a mládež, jimiž se snažil rozvíjet jejich zájem o Orient, jejž, poněkud v jiné rovině, hodlal podněcovat i mezi podnikateli a politiky – například jedenáct svazků hospodářsko-politických příruček Dnešní Orient. Pořádal veřejné osvětové akce, učil spisovnou arabštinu, byť počet jeho studentů byl nepřímo úměrný náročnosti a tempu učitele. Angažoval se v řadě směrů a dnešním slovníkem by ho bylo možné označit za workoholika.

Poznávání Orientu mu bylo cestou, jak si lépe uvědomovat sebe sama a jak se vymanit z provinciálnosti. Na to narážel i ve své stati „Naše úkoly v orientalistice a v Orientě“ z roku 1920, kde mimo jiné píše: „Malý náš stát snaží se upraviti své styky s cizinou, i musí proto vybudovati základy těchto styků doma. Značnou část významné pro nás ciziny tvoří Orient, a to jak blízký, tak daleký. Musíme se vůbec snažiti, by si náš akademický dorost získal širšího rozhledu světového. Kdo stále jen doma sedá, má domácí jen rozum.“

Autentické zkušenosti

Musil byl nejen orientalista, ale i kněz. Jeho poznání a hodnocení islámu proto lze vidět také v souvislosti se současnými pokusy o dialog mezi náboženstvími, respektive častými skeptickými otázkami, zda je takový dialog možný a má-li smysl. Musilovo shrnutí může mnohé překvapit: Islám a Západ (byť nejde o symetrické kategorie), dnes často vnímané i rozebírané jako antiteze, spatřuje poněkud v jiném světle: islám je pro něho součástí stejného civilizačního okruhu jako křesťanství.

Musilovy poznatky o islámu vyrůstají nejen z bádání v knihovnách, ale především z autentických zkušeností života mezi muslimy. Přívlastek „osobitý“ odpovídá Musilovu dílu o islámu – jeho pohled lze totiž jen obtížně vměstnat do dobových kategorií, a i v kontextu soudobého bádání o islámu je proto poněkud „samorost“.

Musilovy poznatky o islámu vyrůstají nejen z bádání v knihovnách, ale především z autentických zkušeností života mezi muslimy

Musil psal v době, kdy ještě neexistovala politická korektnost bránící vyřknout tvrdá slova tam, kam patří. Důkazem je i kapitola „Jaký byl a co vykonal“, v níž rozebírá proroka Muhammada. Jeho přístup je věcný a místy až staromilsky puntičkářský, a to když vedle sebe klade Prorokovy klady a zápory, nikoliv však proto, aby byl vyvážený či korektní, ale pouze proto, aby byl poctivý.

Tato kapitola nenadchne muslimy ani jejich odpůrce. Musilova věcnost se přitom opírá o výbornou znalost prostředí, které se v mnoha ohledech od časů Prorokových změnilo pramálo, tedy beduínské společnosti.

Bytostná blízkost

Musilův přístup k islámu poznamenala jeho duchovní východiska kněze i dobová úroveň poznání (studium islámu bylo stále „v plenkách“), navzdory tomu dodnes v mnohém zůstává jedinečný. Luboš Kropáček to ve své studii ozřejmuje následovně: „Musil vykládá počátky i některé další prvky islámu se silným důrazem na beduínské mentální kořeny. Tímto akcentem na prostředí a spiritualitu, které tak jedinečně znal, se jeho práce liší od rozsáhlého fondu výkladových monografií o islámu vydaných a stále vydávaných od konce druhé světové války do dneška.“

Musil klade důraz na existenci a blahodárnost bytostné blízkosti islámu a jeho staršího příbuzného křesťanství v teologii i v kultuře

Své sympatie Musil dává najevo i při rozlišování arabských a pozdějších perských a tureckých přístupů. Klade důraz na existenci a blahodárnost bytostné blízkosti islámu a jeho staršího příbuzného křesťanství v teologii (používá termínu „bohověda“) i v kultuře (v jeho slovníku „osvětě“). A dospívá až k názoru: „Díváme se na islám jako na orientální vyznání, a přece je ve skutečnosti východním výběžkem evropské osvěty.“

I mistr tesař se někdy utne, a proto tu a tam jsou v knize věcná pochybení, která editor uvádí na pravou míru v rozsáhlém poznámkovém aparátu. Ten se v rámci intertextových odkazů často pokouší zařadit části knihy do širšího kontextu Musilovy tvorby. Samostatnou kapitolu představuje Musilův přepis arabštiny, jenž není kompatibilní ani s dobovými, ani se současnými zvyklostmi – v knize je však transkripce arabských pojmů podřízena současnému zjednodušenému úzu.

Žádná antiteze

Musilovo podání vyvrací mimo jiné dvě věci, s nimiž se v současných debatách o islámu setkáváme, až někdy bývají považované za samozřejmost. Islám není pro Musila antitezí, neboť společného a sdíleného je více než rozdílného. Mnoho desetiletí před tím, než si kulturní antropologové začali klást otázky, kolik je islámů, respektive antropologií islámu/ů, Musil rozebral cesty, po nichž se islám vydal v regionech, kam se šířil – od arabských pouští až k perským zahradám.

Islám není pro Musila antitezí, neboť společného a sdíleného je více než rozdílného

V soudobých českých debatách, kde běžně figuruje abstraktní muslim skoro jako jiný živočišný druh (například internetové přestřelky i výroky politiků o islámu) čili organismus fungující výhradně dle šaríových ustanovení, Musil poukazuje na to, k nakolik rozdílným důsledkům víra přiváděla své věřící v proměnách věků i prostředí.

Musilova kniha vychází v době, kdy jsou hovory o islámu naléhavější než kdykoli v minulosti. Editor Žďárský pak ve svém textu připomíná dluh, jejž navzdory mnoha počinům v uplynulých 20 letech zpřístupňujícím a propagujícím Musilův odkaz vůči němu dosud máme. Vydání knihy nejen napomůže tento dluh splatit, ale má i šanci vnést do turbulentní současnosti v mnohém nečekaný a patrně hodně osobní a zaujatý, ale nikoliv přežilý či archaický pohled na islám.

Ze světa islámu (editor Pavel Žďárský)

AUTOR: Alois Musil

VYDAL: Akropolis, Praha 2014

ROZSAH: 444 stran

Počet příspěvků: 3, poslední 27.2.2015 09:54 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.