Zdeněk Zacpal: Redaktoři Charlie Hebdo hrdinové jsou

Na zamyšlení Tomáše Halíka, co debata ohledně jeho článku „Proč nejsem Charlie“ ukázala a jak si lze případ Charlie uvědomit v širších souvislostech naší doby, reaguje Zdeněk Zacpal: „Opravdu věříte tomu, že katolická církev je ,jedinou morálně-kulturní institucí, která je schopná být prostředníkem mezi islámem a sekulární kulturou Západu?‘“

Tomáš Halík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tomáš Halík. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Tomáš Halík.

Tomáš Halík ve svém textu Případ Charlie interpretuje činnost redaktorů a karikaturistů časopisu Charlie Hebdo nepodloženým tvrzením, že prý „kvůli zábavě nejhrubšího zrna cynicky přilévali olej do ohně skupinových předsudků a uráželi menšiny ve francouzské společnosti“.

Připomeňme v této souvislosti, že se jednalo o nevelký časopis, který si člověk zpravidla musel těžko shánět po trafikách v samotné Francii, natož u nás. Samotný Francouz se na Charlie Hebdo tak zpravidla dívat nemusí, ba často ani nemůže. Leč čtenář, který na rozdíl od pátera Halíka francouzsky mluvit a číst umí, a může se tak blíže seznámit jak s karikaturami, tak s promyšlenými texty Charlie Hebdo, snadno nahlédne, že v časopisu nejsou, jak tvrdí Halík – „malůvky, které předtím bylo možno spatřit jen na stěnách veřejných záchodků“. Jeho náplň je zcela jiná.

Spolupráce „církve“ a státu

Časopis je součástí mnohasetleté francouzské satirické tradice, která u nás a ve většině jiných zemí světa není bohužel příliš rozvinutá. Jedním z jeho předchůdců byl ostatně před stoletím taktéž týdeník L‘Assiette au beurre, do nějž přispíval i malíř a kreslíř František Kupka. A Charlie Hebdo jednak pomáhá odhalovat nešvary i slabosti francouzských i světových politiků, a jednak cílí na tu otevřenou, tu skrytou alianci politiků s vůdci vládnoucích náboženských směrů, dominující veřejným rozpravám a upozaďující ty, kteří s nimi nechtějí mít nic společného.

Jedna z obálek časopisu Charlie Hebdo.

Jedna z obálek časopisu Charlie Hebdo.

Tedy na něco, co již dávno (nikoli levicový!) francouzský politolog Alexis de Tocqueville (1805–1859) v jednom svém dopise charakterizoval následovně: „Běžným stavem v dějinách není revolta kléru proti státní moci: obvyklým a dlouhotrvajícím stavem bývá spíše servilita kléru anebo přinejmenším vzájemná dohoda s vládou na potlačení svobody: jeden potlačuje svobodu svědomí a druhý svobodu politickou.“

Ano, s páterem Halíkem lze souhlasit, aby „oddělení politiky a náboženství“ bylo nově a hlouběji kriticky prověřeno. Ale snad, proboha, nemyslel vážně své tvrzení, že na „Západě“ započalo již sporem o investituru (končícím roku 1122). Slušní lidé byli přece právě za své názory usmrcováni právě v těch nejkatoličtějších oblastech Evropy za skryté či zjevné spolupráce státních a církevních orgánů ještě po 700 dalších let! To spíš středověká myšlenková totalita, doprovázená likvidací notné části antické kultury i jiných církví a společenství církví dominantní, byla ustavena za pouhých několik generací.

Po ovocích jejich poznáte je

Tomáš Halík v článku i jindy často užívá pojmu „sekularismus“, i když jej zpravidla nedefinuje. Podejme tedy velice obecnou, hrubou a široce přijímanou definici, třebas takovouto: „Sekularismus je hnutí, směřující k oddělení náboženství od vládní či státní moci, aby takto zamezilo diskriminaci na základě náboženství a chránilo práva náboženských menšin anebo jednotlivců, nepříslušejících k žádné církvi.“

Jak pak Halík vysvětlí, že některé jiho- a východoasijské země, jejichž kultura je formována mírumilovnějšími a historicky tolerantnějšími myšlenkovými a duchovními systémy, nyní lépe prosperují?

Pak ale Halíkovo tvrzení, že „sekulární laicita, která by se chtěla odervat od svých křesťanských kořenů a od spirituálního a etického bohatství křesťanské tradice“, by skončila špatně, ztratí svůj smysl již jen poukázáním na některé jiné kultury. Jak pak Halík vysvětlí, že některé jiho- a východoasijské země, jejichž kultura je formována mírumilovnějšími a historicky tolerantnějšími myšlenkovými a duchovními systémy, nyní lépe prosperují? Proč se tam člověk cítí leckdy příjemněji a v souvislosti se statistikami i oprávněně bezpečněji než na Západě?

Sekulární společnost se přece do značné míry vyvinula mnohem dříve ve starověké (ale i středověké) Indii a Číně. A v Indii pak i po islámské invazi znovu silně pod Sikhy. Alespoň v tom smyslu, že jednotlivec se po mnohasetletá období historie těchto zemí a za mnoha vládců těšil velké míře tvůrčí a myšlenkové svobody a měl běžně možnost volby svého náboženství, aniž by byl státními autoritami k nějakému náboženství donucován či od jiného odrazován a aniž by bylo jedno náboženství oficiální. V Číně bylo dokonce běžné více náboženství kombinovat. Díky tomu mohlo v obou zemích působit tolik nejen starověkých (jako v evropské „předkřesťanské“ antice), ale i středověkých originálních myslitelů.

Naopak evropský středověk zlikvidoval antické filozofické školy (v Athénách roku 529 našeho letopočtu), vytvořil, také díky Justiniánovu kodexu (kolem poloviny 6. století našeho letopočtu), systém apartheidu zaměřený proti židům a soustavně pálil knihy a usmrcoval myslitele a lidi s jinými názory. Je smutnou skutečností, že alespoň trochu originálnější „křesťanské“ myšlení se mohlo vyvíjet spíše mimo území pod nadvládou katolické církve: tedy ještě za římských „pohanských“ autorit a pak pod muslimskou (například Jan z Damašku) a britskou anglikánskou vládou (kardinálové Newman a Manning). Obdobně jako dnes vydavatelé arabských listů, které mají být svobodné (Al-Haját, aš-Šark al-Awsat), je přesídlili raději do Londýna.

Evropský středověk byl, pátere Halíku, spíše dobou temna, kdy si lidé mohli dělat legraci jen po tu mez, za níž se nacházely hranice, dragonády a křižácké výpravy. Byl tedy spíše nejobtížnějším přechodem od větší svobody k ještě větší svobodě. Anebo, vyjádřeno v porovnání s jinými kulturami, lidé se těšili poměrně velké svobodě páchat zločiny (a pak se z nich vyzpovídat), zato poměrně malé svobodě myšlení.

Naštěstí alespoň Čína byla od „jedinečné civilizace“ Západu dál, byla jí zčásti ušetřena, a tak se mohly tamní školy, ba i soukromé akademie rozvíjet po značnou část uplynulého tisíciletí...

Antické školy, ne-mocensky orientované křesťanské církve a nezávislé myšlenkové instituce byly vylikvidovány fanatiky raně křesťanskými, naše Habsburky po roce 1620, buddhistické univerzity severní Indie, kde se daly studovat i jiné filosofické směry, byly i s učitelským sborem vypáleny fanatiky muslimskými a menší univerzity Srí Lanky fanatiky katolickými, kteří členy učitelských sborů pro změnu házeli zaživa krokodýlům.

Naštěstí alespoň Čína byla od „jedinečné civilizace“ Západu dál, byla jí zčásti ušetřena, a tak se mohly tamní školy, ba i soukromé akademie rozvíjet po značnou část uplynulého tisíciletí. Je to náhoda, že nás nyní konfuciánské země Východní Asie předhánějí nejen v ekonomickém růstu, ale začínají nás i zahanbovat svou poctivostí a zdvořilým chováním? A lidé se za mírových podmínek dnes vraždí v průměru nejvíc v katolické Latinské Americe?

Je pravda, jinde se nedá najít přesně takový koncept sekularismu, jenž by se navlas podobal pojmům a kritériím toho, který se v posledku vyvinul, spíše navzdory oné dominantní církvi, v Evropě. Vzhledem k běžným definicím ovšem nemá Halíkova hojně zastávaná teze o vzniku sekularismu v katolické Evropě o moc větší informační hodnotu než Leibnizovo tvrzení, že „každá věc je identická pouze sama se sebou“.

Kdo si zaslouží vůdcovství?

Opravdu věříte, pátere Halíku, tomu, že katolická církev je „jedinou morálně-kulturní institucí, která je schopná být prostředníkem mezi islámem a sekulární kulturou Západu“? Že je tak nezastupitelná, jako v pozdní antice, pro předávání – tehdy již notně účelově zredukovaného – kulturního dědictví „barbarům“? Bude o to svět stát? To neznamenají nic univerzity? Občanská či dobročinná sdružení? Většina studentů s vůdcovským potenciálem z rozvojových zemí ostatně studuje ve světě formovaném spíše protestantskou kulturou.

Jako leckdy v minulosti, tak i dnes ty země, v nichž se katolická církev těší největší prestiži a politiky ovlivňuje nejvíce, upadají: katolické Filipíny se po desítkách let propadly na dno a staly se v regionu jihovýchodní Asie, kde jinde převládají jiná náboženství, nejchudší zemí ze všech těch, které tam mohly tak dlouho nerušeně rozvíjet tržní ekonomiku. I převážně muslimské Turecko se svým dříve příslovečně vysmívaným hospodářstvím vyváží dnes hlavně průmyslové výrobky a země již v hrubém domácím produktu na hlavu předhonila celou řadu latinskoamerických, tedy katolických zemí včetně Mexika! Nejnižší míře korupce se po staletí těšily vesměs země s protestantskou kulturou, ovšem za posledních asi patnáct let korupci snížily a začínají dýchat na záda vyspělé země konfuciánské. A Itálii předhonila v míře poctivosti dokonce již řada zemí arabského světa i „černé“ Afriky.

I převážně muslimské Turecko se svým dříve příslovečně vysmívaným hospodářstvím vyváží dnes hlavně průmyslové výrobky a země již v hrubém domácím produktu na hlavu předhonila celou řadu latinskoamerických, tedy katolických zemí včetně Mexika!

Pokud budou naši obhájci „Západu“ spojovat kult nejsilnější církve s kultem státním, jak tomu je po roce 1989 i u nás (a jak tomu nebylo u nás za první republiky a jak tomu naštěstí dodnes není ve Francii), pak se pro milovníky svobody a národní suverenity může stávat stále lákavější perspektivou již dnes „Západem“ nebýt. Již dnes společenství jihovýchodní Asie Asean dokázalo na rozdíl od EU uchovat mír nejen ve svém rámci, ale i ve svém širším okolí. Asean navíc svým členům nevnucuje svou legislativu a nesmyslné regulace, ani je jako Schengen nenutí k totálnímu otevření svých vlastních hranic. Země si tak do značné míry mohou počet přistěhovalců regulovat samy.

Polistopadové tendenční a leccos zamlčující výklady historie lidi od víry spíše odrazují. Ne všichni pak se svým vášnivým antiklerikalismem dokazují či chtějí dokazovat, „že berou víru a její nároky velmi vážně“. Nechť to páter Halík pochopí zrovna tak, jako již jistě pochopil, že třeba dominikán Józef Maria Bocheński marxismus-leninismus studoval, třebaže, anebo právě proto, že mu byl Sovětský svaz z hloubi duše protivný.

I když se člověk s Charlie Hebdo nemusí ztotožnit, tito redaktoři jsou a budou hrdiny, jakých v této zemi není. Právě oni s vědomím smrtelného rizika šli do souboje právě proti typům, které již po tisíciletí ruku v ruce tahají za mocensko-duchovní nitky a pro sebe si vzájemně porcují náš židovsko-křesťansko-islámský Západ.

Počet příspěvků: 32, poslední 4.3.2015 06:45 Zobrazuji posledních 32 příspěvků.