Zdeněk Kalvach: Vůči starším lidem máme mnoho předsudků

Česká společnost nemá ráda své seniory. A ti se cítí osamělí, bez podpory i šance na uplatnění. „To jde naprosto proti Evropě, která prosazuje koncept bezvěké společnosti,“ říká geriatr a exmístopředseda České geriatrické a gerontologické společnosti.

Zdeněk Kalvach, geriatr | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zdeněk Kalvach, geriatr | foto: Richard CortésČeská pozice
Zdeněk Kalvach, geriatr | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V průzkumech veřejného mínění, třeba v Eurobarometru, česká veřejnost skóruje v rámci Evropské unie na okrajích, jako jakýsi extrém, domnívá se Zdeněk Kalvach, který vyučoval na Univerzitě Karlově geriatrii a gerontologii.

A dále mimo jiné tento bývalý člen Rady vlády pro seniory, který vedle odborných prací publikuje i fejetony a úvahy na zdravotnická témata, v rozhovoru říká: „Zúžení zájmu na to, jestli jsem zaměstnaný nebo už beru penzi, a k tomu sice možná pracuji, ale pak je mě třeba zesměšnit jako ,prdůcha‘, který bere mladším pracovní příležitost, jsou klíčové problémy, které česká společnost má. A za situace, kdy se nedaří vytvořit dostatek pracovních příležitostí a stát má problémy se zaměstnaností mladých lidí, vzniká pocit, že senioři situaci na trhu práce ještě zhoršují.“

ČESKÁ POZICE: Jak se podle vás žije současným seniorům?

Především každému jinak. Seniorská populace je velmi heterogenní, více než jiné skupiny. Lidé mají za sebou různě životy, věkové rozpětí je 50 let. Někteří jsou zcela zdraví, velmi zdatní, sportují, jiní křehcí, se zdravotními problémy. Někteří jsou na tom ekonomicky dobře, jiní žijí na hranici bídy. Jsou lidé, kteří mají výborné bydlení, podpůrné, asistované, další žijí v podmínkách velmi náročných.

Ze společenství „participativní dospělosti“ nevyřazuje věk, ale závažná choroba nebo nezájem se podílet

Jedni jsou sociálně integrovaní, žijí se svou rodinou, v dobrém sousedství; druzí jsou vyloučení, osamělí, bez kontaktu s dětmi. Psychicky jsou někteří nastaveni pozitivně, ambiciózně, mají v sobě odolnost, jiní jsou zlomení, neudrželi během stárnutí integritu osobnosti, říkají, „to už nejsem já“, zlomil se jejich životní příběh.

KALVACH: Váží si česká společnost starších občanů?

Naopak, obecně vykazuje mnoho předsudků a výraznou stereotypizaci. V průzkumech veřejného mínění, třeba v Eurobarometru, česká veřejnost skóruje v rámci Evropské unie na okrajích, jako jakýsi extrém. Čeští občané, i ti starší, jsou ageističtí, mají výrazný despekt ke stáří, k seniorům, k jejich veřejnému angažmá. Úměrně tomu se senioři cítí osamělí, bez podpory i šance na uplatnění.

Jde o známky věkové segregace, zatímco Evropa uvažuje o „bezvěké společnosti“, v níž věk je soukromou záležitostí stejně jako náboženské vyznání či politické preference. Ze společenství „participativní dospělosti“ nevyřazuje věk, ale závažná choroba nebo nezájem se podílet.

ČESKÁ POZICE: Česká veřejnost má zřejmě k tomuto přístupu daleko. Co jí vlastně vadí?

KALVACH: Veřejnost se dělí na „produktivní“ lidi a domněle postproduktivní důchodce, kteří jsou přítěží už jen proto, že jsou nevýděleční, musí se na ně platit penze a další mandatorní výdaje. To je velmi diskriminační přístup, který vychází z hyperekonomizace, jíž je česká společnost prosáklá. Přitom produktivita lidských bytostí je mnohem ucelenější a širší pojem než ekonomická zaměstnanecká pozice.

Řada lidí v penzijním a vyšším středním věku je zdatná a chtěla by pracovat, jenže práce pro ně není

Zúžení zájmu na to, jestli jsem zaměstnaný nebo už beru penzi, a k tomu sice možná pracuji, ale pak je mě třeba zesměšnit jako „prdůcha“, který bere mladším pracovní příležitost, jsou klíčové problémy, které česká společnost má. A za situace, kdy se nedaří vytvořit dostatek pracovních příležitostí a stát má problémy se zaměstnaností mladých lidí, vzniká pocit, že senioři situaci na trhu práce ještě zhoršují.

Není pravda, že by u nás bylo málo produktivních a mnoho práceneschopných. Naopak řada lidí v penzijním a vyšším středním věku je zdatná a chtěla by pracovat, jenže práce pro ně není.

ČESKÁ POZICE: Podle studie Masarykovy univerzity roste v prvních letech po odchodu do důchodu prudce nemocnost. Čím si to vysvětlujete?

KALVACH: Je třeba rozlišit, jestli opravdu lidé onemocní, nebo jde-li o zvýšenou spotřebu zdravotní péče. Myslím si, že B je správně. Někdy jde o odloženou spotřebu: „až budu mít v penzi čas, zajdu k zubaři, s kolenem, na prohlídku střeva, nechám si udělat servisní prohlídku“. Ta pak nabobtná dominovým vyšetřováním náhodných nálezů.

Nejzávažnější jsou stavy ohrožující soběstačnost, což je vždy relativní průnik funkční zdatnosti a nároků prostředí, kde člověk žije

Horší je, když po odchodu do penze lidé najednou nevědí, co s volným časem, na nějž se původně těšili. Začnou obcházet doktory, pozorovat se, zneklidní je loupání v koleni, jemuž do té doby nevěnovali pozornost. Třetí možností, zřejmě méně častou, je stres. Odchod do důchodu je závažný stresor. U nás tím spíš, že lidé jsou často vázáni jen na práci a seberealizace, zakotvení ve spolcích, církvích není tak velké.

Najednou vznikne prázdnota umocněná ekonomickým propadem, ztrátou společenské prestiže. To může zhoršit či vyvolat psychosomatické problémy, výkyvy krevního tlaku, bušení srdce, závratě, úzkost.

ČESKÁ POZICE: Jaká část seniorů vyžaduje nějakou formu péče?

KALVACH: To závisí na řadě faktorů. Ve vyšším věku je zásadní funkční stav bez ohledu na přítomnost chorob. Jeho závažné poruchy se označují jako disabilita, zdravotní postižení. Nejzávažnější jsou stavy ohrožující soběstačnost, což je ovšem vždy relativní průnik funkční zdatnosti a nároků prostředí, kde člověk žije.

V čím tvrdších životních podmínkách, tím častěji je nesoběstačný. Naopak v měkkých podmínkách, řekněme v bytě první kategorie v domě s výtahem a v přízemí se supermarketem, může i člověk s výrazným funkčním postižením, třeba po cévní mozkové příhodě, vést autonomní život bez větší pomoci.

Ještě nedávno se odhadovalo, že ústavní dlouhodobou nebo trvalou péči potřebuje pět procent lidí ve věku nad 65 let nebo 20 procent lidí nad 80 let. V současnosti se předpokládá, že z věkové skupiny 65+ jde ve vyspělých zemích o necelá tři procenta.

ČESKÁ POZICE: Můžete srovnat, kolik lidí je v Česku odkládáno do nějakého typu ústavu, přestože by s jistou pomocí, pokud by se rozvinuly komunitní služby, mohli žít doma?

KALVACH: Potřeba ústavní péče je nadsazená, protože v ústavech žijí i lidé, kteří neměli v domácím prostředí dostatečnou podporu – ucelených služeb, rodiny, sousedů, nebo které vyřadily odstranitelné bariéry.

Česko má problém se součinností i s návazností, a to již ve zdravotních službách, natož na zdravotně sociálním pomezí

Je neuvěřitelné, že v srdci Evropy, v malém Česku bez geografických extrémů, jsou komunitní služby byť základního typu, jako je pečovatelská služba či home care, dostupné především ve velkých městech a že směrem na venkov jich ubývá, nedostupnost narůstá a nejhorší zajištění je na pomezích krajů. Navíc jsou nabízeny jen roztříštěné prvky, nejde o ucelený systém, chybí pružnost.

Česko má vůbec problém se součinností i s návazností, a to již ve zdravotních službách, natož na zdravotně sociálním pomezí. Lidé, o nichž hovoříme, jsou křehcí, zhorší se náhle ze dne na den nebo z hodiny na hodinu a pak potřebují okamžitou pomoc, také v hodinách nebo ve dnech. A ne, aby se podávala, hodnotila a schvalovala žádost, řešilo, komu to vlastně přísluší.

ČESKÁ POZICE: Čeká nás zestárnutí silných poválečných ročníků. Pokud se nezačne systém měnit, nemůže tato země nadcházející situaci zvládnout a ještě více se vyhrotí problém mezi mladšími ročníky a seniory.

KALVACH: No právě! Poválečné ročníky, zhruba 1946 až 1955 jsou zvláštní generace otlučená svou „přemnožeností“, která bizarně i v podmínkách centrálně plánované společnosti vždy překvapila přesunem do další fáze života: do školy chodili ve směnách, protože nebyly třídy, pak nebyla místa na středních a vysokých školách. Když zakládali svoje rodiny, nebyla místa v porodnicích, pak nebyly jesle, školky. Teď není připravený penzijní systém, zaskočený tím, že do důchodu odcházejí lidé, kteří předtím poskytli nejluxusnější ekonomické parametry indexů závislosti.

Česko mělo zhruba deset let jeden z celosvětově nejměkčích poměrů lidí produktivních k penzistům a dětem – a všechno promrhalo. Svým způsobem poválečnou generaci vytunelovalo a teď nemá peníze na její penze. A za 15 let, až tito lidé budou potřebovat podpůrné a intervenční služby, se zase ukáže, že nejsou kapacity. Nebude na léky, nebude na nic a skončí to tím, že krematoria pojedou na dvě směny jako školy na začátku. Ze světa se bude odcházet zase ve směnném provozu.

Je velmi smutné, že české zdravotnictví zůstalo geriatricky hodně negramotné. Poválečnou generaci zřejmě mnoho radostného nečeká.

Navíc je velmi smutné, že české zdravotnictví zůstalo geriatricky hodně negramotné. Klíčové kádry, které budou zajišťovat péči o babyboomovou generaci, jsme vychovali k pocitu, že senioři jsou sociální případy, které je třeba dostat do LDN nebo sociálních ústavů. Poválečnou generaci zřejmě opravdu mnoho radostného nečeká. Vždyť i v bohatém Německu, které se na stárnutí cílevědomě připravuje, natočili kultovní film Rok 2030: Povstání seniorů, o existenciálních otřesech se sociálním neklidem.

ČESKÁ POZICE: Mohl byste konkretizovat, jaký je při léčbě rozdíl mezi přístupem geratrickým a běžným medicínským?

KALVACH: Geriatrie se nemůže ujímat univerzálně všech lidí nad určitý věk. Jejím jádrem jsou křehcí lidé s nízkou úrovní potenciálu funkčního zdraví, tedy zdatnosti, odolnosti a adaptability. Pro ně představují i běžné události zátěž a mnohé z nich jim zhorší stav. Rozvíjí se u nich seniorská křehkost. Potřebují, aby se pomocí zavedeného hodnocení zjistilo, co se s nimi děje. A to česká medicína neumí.

Hodnocení přitom řekne, jaké jsou klíčové body jejich stavu, jestli s nimi lze něco udělat a jak nastavit péči. Když se takto nepostupuje, stává se člověk zbytečně předčasně klientem dlouhodobé ústavní péče.

ČESKÁ POZICE: Proč tyto křehké lidi tak snadno porazí běžné nemoci, jako je chřipka nebo zápal plic?

KALVACH: To, co by bylo u člověka odolnějšího snadno řešitelné běžnou léčbou, se u křehkých lidí, jichž bývá ve věku nad 80 let až polovina, může rozvinout v další komplikace, jako jsou závratě, pády, zmatenost, dehydratace, a během jednoho až tří dnů ztratí svou funkční zdatnost.

To, co by bylo u člověka odolnějšího snadno řešitelné běžnou léčbou, se u křehkých lidí, jichž bývá ve věku nad 80 let až polovina, může rozvinout v další komplikace

V nemocnici na příjmu se neví kam s ním, nakonec skončí nedůstojně na interně, ale tam mu neposkytnou podpůrný režim, který by ho rychle hydratoval, nezabrání rozležení pacienta, ale dají mu ohrádky, aby nespadl, léky na zklidnění, ale tím z něj udělají „ležáka“. Je rozležený, tvoří se proleženiny a možná na doživotí ho vezou do LDN.

Při vhodném geriatrickém režimu by po pěti dnech odcházel domů se zaléčeným zápalem plic, stanovenou funkční geriatrickou diagnózou a návrhem dalšího postupu komunitních služeb, aby byl spokojený, společnost neutrácela a mohl být dlouho ve svém prostředí.

Pokud je na začátku úraz nebo srdeční příhoda, nastane ještě větší společenská absurdita. Pacient je perfektně zvládnut na chirurgii, ortopedii, kardiologii. V tomto dílčím prvku není česká medicína diskriminační. Klidně je implantována i velmi drahá pomůcka či přístroj, nová kyčel, kardiostimulátor v hodnotách desítek i stovek tisíc korun spolu s pobytem na JIP. Pak ale následuje vysunutí do geriatricky nepolíbeného prostředí a péče se propadá o několik tříd níže. Nakonec se nemocný na odoperované nohy nepostaví, rozleží se a odjíždí do LDN.

Celá perfektně odvedená akutní fáze včetně velké investice je totálně znehodnocena. A pak se řekne: vidíte, nemá to smysl, stejně pacient zemře v léčebně, takže od určitého věku se takové nákladné výkony dělat nebudou.

ČESKÁ POZICE: Není funkční geriatrická péče ve svém důsledku levnější než pobyt v léčebnách?

KALVACH: Domnívám se, že ano. Paradoxně se nepodařilo prolomit obavu, že by se jen zvýšily výdaje, pokud bychom do péče o nemocné seniory vpustili další prvek. České zdravotnictví je neúčelné. Geriatrie je medicína nízkonákladových intervencí, které, jsou-li nasazeny včas a přesně, dramaticky zlepší prognózu člověka.

Geriatrie je medicína nízkonákladových intervencí, které, jsou-li nasazeny včas a přesně, dramaticky zlepší prognózu člověka

Jde o pět až sedm dní, kdy se zhodnotí stav pacienta, pak se vrací domů, případně se diagnostikován překládá na specializované oddělení k další léčbě. Jde o zúčelnění výdajů a zdůstojnění celé péče. Aby se toho ale nezneužilo, měl by být geriatrický prvek zaváděn postupně s využitím pilotních projektů, po pečlivé analýze pojišťoven.

Takové geriatrické pracoviště by mohlo změnit pohled nových generací lékařů a zdravotníků na problémy křehkých starých lidí, že nejde o ošetřovatelsko-sociální záležitost ale o velmi kvalifikovanou lékařskou práci. Tato oddělení by také vytvořila kontaktní bod pro spolupráci zdravotního a sociálního systému.

ČESKÁ POZICE: Kdo by měl nést odpovědnost za rozvoj terénních či komunitních služeb?

KALVACH: Systém integrovaných podpůrných služeb ve světě přirozeně rozvíjí obec. Dnes se u nás stává, že potřební lidé nikam a nikomu nepatří. Komunitní služby jsou roztříštěné, pro sociální ústavy jsou příliš nemocní, potřebnou zdravotní péči tam mnohdy nedostanou. Naopak zdravotnická zařízení je označují za sociální a vytlačí je. Obce k nim nemají žádnou povinnost, protože neexistuje domovské právo. Jsou demedicinalizovaní, desocializovaní i demunicipalizovaní a v této otřesené situaci také odosobnění; stává se z nich ona šedá vlna, která mnohé obtěžuje a znervózňuje. Což ovšem není chyba těchto lidí, ale společnosti.

ČESKÁ POZICE: Proč pro politiky vůbec nejsou senioři tématem, vždyť důchodců je 2,5 milionu, což je významná voličská základna?

KALVACH: Protože zastaralost problému, jemuž se nikdo léta nevěnoval, respektive, který se zjednodušil na úspory či „uklízel pod koberec“, se dostává k hranici řešitelnosti. Řešení bude složité a týká se velkých finančních objemů. Jde o reakci na demografickou změnu s nástupem dlouhověké společnosti. Mnohé tradiční pohledy a přístupy se přežily.

Politici se věnují raději dílčím problémům s rychlým řešením a bezobsažným proklamacím, třeba o úctě k seniorům. Do systémových řešení se jim nechce.

Politici stojí před problémem, který je organizačně a metodicky složitý. Řešení je dlouhodobé, postupné včetně změn legislativy, kompetencí, přesahuje volební období. Tím se téma zřejmě stává pro politika, který žije od voleb k volbám, záležitostí nezajímavou, riskantní, navíc související se stabilitou veřejných prostředků. Politici se věnují raději dílčím problémům s rychlým řešením a bezobsažným proklamacím, třeba o úctě k seniorům. Do systémových řešení se jim nechce. Spíše problémy zakonzervují, říkají, na co si stěžujete, vždyť není tak zle, mnohde je hůře a řešení nejisté. To ale nejde donekonečna.

ČESKÁ POZICE: Existuje nějaký způsob, jak přesvědčit odpovědné, aby začali situaci řešit, i když jim nepřinese politické body do dalších voleb?

KALVACH: Staří alchymisté usilovali o svět z ryzích komponentů nemajících ekvivalentů. Naše doba žije ekvivalenty bez originálních komponent – všechno a všichni jsou zdánlivě nahraditelní a postradatelní, podceňuje se jedinečnost a šíří laciná nápodoba, často bez chápání podstaty. V Česku je na vině kromě globálního postmodernismu i bolševismus, který zlomil zásadní komponenty společenského života: autonomii obcí, spolkový život, vzájemnou loajalitu, osobní zodpovědnost i osobitost nahrazenou rovnostářstvím.

I proto u nás nežijí v dobrém sousedství svůj nezlomený životní příběh penzionované učitelky a penzionovaní tesaři, ale v osamělosti, po postproduktivním zlomu, odosobnění, negativně stereotypizovaní důchodci, „prdůši“ a „předůši“ (předčasní důchodci), jejichž „postproduktivnosti“ mohou zase brzy stačit důchodky a hubertus jako za reálného socialismu.

Iluze zaopatřovacího státu se ukázala nebezpečnou demagogií posilující fasovací a zneužívající přístup nezodpovědných. To, co se takto nahromadilo a v uplynulých desetiletích umocnilo zanedbáním účinné reakce na demografickou změnu s nástupem dlouhověké společnosti a skokovým přírůstkem seniorů zestárnutím mimořádně početné poválečné generace, je dnes těžko řešitelné a určitě to spasitelsky nevyřeší stát.

Stát by měl dát jasný signál nejen mladým, ale i starším lidem, že i když prakticky nemají šanci posílit své ekonomické zajištění, budou spoluodpovědní za podobu a kvalitu svého stáří

Ten by měl dnes za prvé dát jasný signál nejen mladým lidem, ale i dnešním padesátníkům a šedesátníkům, že i když již prakticky nemají šanci posílit své ekonomické zajištění, budou zásadně spoluodpovědní za podobu a kvalitu svého stáří – ať hned začnou vyvíjet tlak a rozruch kolem podpor a služeb, které za pár let budou potřebovat, aby politici nemohli říkat, že nevidí nositele problémů, na které léta upozorňujeme.

A zadruhé by stát měl urychleně vytvořit legislativní, metodické, daňové i jiné finanční podmínky a pobídky pro rodiny, obce, církve, spolky i profesní sdružení (odbory, komory), aby se mohly, uměly a chtěly postarat o „své“ lidi potřebující podporu, ucelený systém služeb či dokonce ústavní péči. A zdravotnictví by se mělo přestat bát účelné „enabling“ geriatrie.

Zdeněk Kalvach

Po promoci na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v roce 1977 nastoupil jako sekundář na 3. interní kliniku Všeobecné fakultní nemocnice Praha, od roku 1988 tam vedl lůžkové oddělení až do léta roku 2007. Od roku 1985 působil i jako odborný asistent, mimo jiné vyučoval na Univerzitě Karlově geriatrii a gerontologii. Působil jako místopředseda České geriatrické a gerontologické společnosti a člen Rady vlády pro seniory. Vedle odborných prací publikuje i fejetony a úvahy na zdravotnická témata.