Zbídačování chudých pokračuje

K tématům uplynulých měsíců patřil všeobecný základní příjem. Tomu, že se dostal do centra pozornosti, pomohlo i švýcarské referendum. Na zkoušku začal fungovat ve Finsku, zavést se jej chystá Nizozemsko a jeho určité formy existují v USA.

Všeobecný základní příjem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Všeobecný základní příjem. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Všeobecný základní příjem.

Všeobecný základní příjem (Universal Basic Income, UBI),uváděný i jakozákladní nepodmíněný příjem, vyvolává ostré diskuse, ačkoliv faktory globálního diskurzu i v tomto případě téměř znemožnily a znemožňují uvažovat o něm bez emocí. Navzdory tomu je třeba jej komplexně analyzovat, neboť UBI a střety o něm mohou pomoci pochopit základní rozpory západní modernity.

Je to důležité už proto, že tato modernita v současnosti prochází krizí, a tudíž se musí v 21. století zásadně změnit. V opačném případě by totiž tato krize mohla globálně vést k nepředstavitelným společenským dramatům. Za to, že se UBIstal jedním z témat současné globální diskuse, lze vděčit skutečnosti, že většina obyvatel na světě živoří v nedůstojných podmínkách, přičemž jejich podíl je vysoký i v nejbohatších zemích.

Nesakrální způsob existence

Písmo svaté praví, že „dělník je hoden své mzdy“, což odkazuje jednak k tomu, že sakrální řád považuje za přirozené, že každý má svůj úkol a v souladu s ním by měl pracovat, jednak k tomu, že za výkon si každý zaslouží životní podmínky hodné člověka. Podstatu života v duchu tradiční sakrálnosti by bylo možné shrnout jednou větou zhruba následovně: všechno, talent, schopnosti a dovednosti, je darem od Boha a stejně obdarováváme strádající.

Nesakrální způsob existence v duchu západní modernity však jde opačným směrem – nemilosrdně ničí normativní struktury sakrality i její systém regulace a na jejich místo se účelově dostává materiálně měřitelný krátkodobý osobní zisk i za cenu zničení světa

Umožňuje to vědomí, že ostatní vždy uvažují a konají stejně, protože „účelovou funkcí“ tohoto způsobu existence je spása založená na lásce ke všemu živému a věčný život pro všechny. Dlouhodobé materiální, fyzické, duševní, morální i duchovní blaho společenství je tedy pro všechny nejvyšším cílem a úkolem, neboť pouze tak lze zajistit jeho bezpečí.

Nesakrální způsob existence v duchu západní modernity však jde opačným směrem – nemilosrdně ničí normativní struktury sakrality i její systém regulace a na jejich místo se účelově dostává materiálně měřitelný krátkodobý osobní zisk i za cenu zničení světa. To vše se odehrává společně s likvidací norem a institucí sloužících k udržení sakrality.

Pracovní doba a mzda

Sakrální řád materiálního znovustvoření se uskutečňoval obděláváním půdy a řemeslnictvím. Základní materiální podloží představoval sakrální řád zemědělství a principy koncipující se v rámci cechovní výroby založené podobně. Z tohoto důvodu musela západní modernita skoncovat nejprve s nimi.

Přestože to je nemožné, již celá staletí je pracovní doba jen o něco kratší než 24 hodin denně a mzda jen o něco málo vyšší než nulová

Mocenskou technikou „ohrazování půdy“ byl rozvrácen prastarý sakrální řád zemědělství a nejlepší půda se začala používat k velkovýrobě. To zničilo rolnictvo, protože muselo zaujímat pozice průmyslových námezdních dělníků v městských manufakturách, čehož bylo dosaženo rozložením sakrálního řádu cechovního systému.

Za tím, co začal dominantní výklad historie později nazývat „původní akumulací kapitálu“, se tedy skrývá krutý loupeživý proces. Tím zaniká sakrální princip „hoden je dělník své mzdy”,neboť podstatou akumulace kapitálu je, že se bezmezné hromadění zisku vlastníkem kapitálu uskutečňuje na úkor dělníka – jeho základním cílem je pracovní doba 24 hodin denně a za to žádná mzda. Přestože to je nemožné, již celá staletí je pracovní doba jen o něco kratší než 24 hodin denně a mzda jen o něco málo vyšší než nulová.

Poslušní „pracovní tvorové“

Francouzský ekonom Thomas Piketty ve své knize Kapitál v 21. století na základě dlouhodobých údajů ukazuje, že v uplynulých čtyřech až pěti stoletích rostly kapitálové příjmy čtyři- až pětkrát rychleji než mzdy. V pozadí se nejspíše skrývá vědomá „nadprodukce“ lidstva.

Proliferace neboli množení proletářů – námezdních dělníků – byla třeba k dosažení nadbytku poslušných „pracovních tvorů“, což pomohlo udržet cenu pracovní síly co nejvíce při zemi. Tyto gigantické historické „nůžky“ pak umožnily „rozevření“ v řádu stovek tisíc miliard dolarů.

Proliferace neboli množení proletářů – námezdních dělníků – byla třeba k dosažení nadbytku poslušných „pracovních tvorů“, což pomohlo udržet cenu pracovní síly co nejvíce při zemi

Na jedné straně se hromadí majetek nepředstavitelné hodnoty a na druhé jeho negativní otisk neboli astronomický „objem dluhu“ a svět bídy a nedostatku nedůstojných člověka. To rozkládá nejen „vnitřní“ (duševní, morální, duchovní tkáň) lidského bytí, ale i vnější přírodu. Účelovou funkcí tudíž není důstojný život, nýbrž bezmezná akumulace materiálního kapitálu a „akumulace“ nesmírného nedostatku a bídy neboli objemu negativního vlastnictví.

To vše způsobilo v Evropě 15. a 16. století natolik brutální vnitřní kolonizaci, že řadou ničivých selských válek a povstání téměř dospěla k ekologické, sociální a kulturní sebezáhubě. Nestalo se tak, protože Západ nekompromisně šiří tento sebestravující a ničivý způsob organizace do celého světa, plení a drancuje ostatní civilizace.

Částka, kterou by za to měly síly ovládající globální kapitálové struktury „na tržním principu“, „znásobeno“ o úroky z úroků zaplatit jako „odškodění“, by dnes mnohonásobně převyšovala veškerý materiální majetek na světě.

Paradox západní modernity

Západní modernita nazývající se od 19. století kapitalismus – v rozporu s tímto pojmenováním, které odkazuje k hromadění kapitálu – paradoxně nejen bohatství lidského bytí nerozmnožuje, ale naopak stravuje. Za skutečnost, že velká část lidstva dnes nežije život důstojný člověka, lze vděčit především tomuto procesu.

Západní modernita nazývající se od 19. století kapitalismus – v rozporu s tímto pojmenováním, které odkazuje k hromadění kapitálu – paradoxně nejen bohatství lidského bytí nerozmnožuje, ale naopak stravuje

Jelikož toho všeho vládci světa dosáhli zčásti otevřeným násilím a zčásti jako dnes různými formani skrytého násilí, bylo by tento proces možné v souladu se současným výkladem práva prohlásit za „neplatný“, což nevyhnutelně nastane. To by mohl být počátek nové éry, kdy začne takto nashromážděný gigantický světový kapitál léčit „existenční rány“, které v uplynulých 500 letech způsobil.

Tento resakralizační obrat dnes zní jako dětinská iluze a utopie, ještě utopističtější by však mohla být představa, že i bez této historické změny existuje naděje na záchranu lidstva. Anglický spisovatel Thomas More (1478–1535) a jeho četní následovníci ji tušili, ale nepochopili její podstatu, a proto se jejich představy o „řešení“ ukázaly nevhodné. Jakobínská a bolševická diktatura jsou pak pravděpodobně zmanipulovanými krvavými parodiemi všeho, co by řešilo historické podmínky, a pouze zhoršily situaci.

Nepoužitelné návrhy

Jak do tohoto historickém exkurzu zapadá základní nepodmíněný příjem? Není třeba zdůrazňovat, že argumenty pro jeho zavedení postrádají jakýkoliv historický vhled, takže dnešní představy jsou pouze nesystémové a vykořeněné, v zásadě nepoužitelné návrhy. To by bylo možné vysvětlit paradoxem, že pokud by byly organicky historické, nebyly by třeba, neboť by šlo o radikální změnu západní modernity, v jistém smyslu její likvidaci, což v případě těchto návrhů nepřichází v úvahu.

Argumenty pro zavedení základního nepodmíněného příjmu postrádají jakýkoliv historický vhled, takže dnešní představy jsou pouze nesystémové a vykořeněné, v zásadě nepoužitelné návrhy

Pokud se však návrhy tohoto problému netýkají, pak ani nemá smysl se jimi zabývat, protože nedokážou změnit podstatu způsobu organizace, jenž by učinil lidskou existenci důstojnější. Navzdory tomu detaily jejich nepoužitelnosti ukazují, nakolik dnes dominantní narativ není schopný odkrýt skutečné souvislosti světa.

Kvůli historické věrnosti je třeba poznamenat, že první relativně konkrétní návrhy vznikly již v 90. letech 18. století a koncipovali je zhruba ve stejné době Nicolas de Caritat, jenž získal světovou proslulost jako markýz de Condorcet (1743–1794), a anglicko-americký myslitel Thomas Pain (1737–1809).

Podstata

To je však podstatné spíše proto, že patřili k nejvěrnějším stoupencům libertariánského pojetí svobody, podobně jako jsou dnes nejrozhodnějšími podporovateli základního nepodmíněného příjmu pracovníci amerického Cato Institutu. Ten již v roce 1986, v nejliberálnější éře spojené s Ronaldem Reaganem, podporoval zveřejnění studie Roberta Van der Veena Kapitalistická cesta ke komunismu. Veen v ní také poskytuje ideologický základ pro to, co nazýval „social income“ neboli sociální příjem.

Zjednodušená podstata současných návrhů základního nepodmíněného příjmu spočívá ve „sjednocení“ všech dosavadních státních podpor poskytovaných za určitých podmínek, které by byly pravidelně vypláceny jako jedna částka, a co je nejdůležitější, nepodmíněně

Druhou skupinu podporovatelů představují radikální levicové kruhy, respektive odbory, přičemž dominantní proudy socialistických politických sil se k této věci buď vůbec nevyjadřují, nebo nepovažují nastolení této otázky za „aktuální“.

Zjednodušená podstata současných návrhů základního nepodmíněného příjmu spočívá ve „sjednocení“ všech dosavadních státních podpor poskytovaných za určitých podmínek, které by byly pravidelně vypláceny jako jedna částka, a co je nejdůležitější, nepodmíněně.

Především liberální stoupenci zdůrazňují, že hlavní předností by bylo zjednodušení státní administrativy, díky čemuž by bylo možné velkou část státní správy odstranit, což by v souladu s mantrou liberálních a neoliberálních zásad mohlo být důležitým krokem k „malému“ státu.

Neexistující člověk

Existuje ještě jeden motiv, o kterém se sice otevřeně příliš nemluví, ale o to je důležitější. Je smutným faktem, že třídy chudých nejsou schopné reálně interpretovat svět, lze jimi neomezeně manipulovat a přimět, aby si koupily i to, co nezlepšuje, nýbrž ničí jejich zdraví, přestože na to jejich příjem nestačí – „pokud chybí jen trochu“, jsou tu přece půjčky, čímž je lze vlákat i do smrtelné monetární pasti.

Hlavní podmínkou základního nepodmíněnéhopříjmu je člověk zdravý na těle i na duchu, který je připraven a schopný své zdraví zlepšovat, jenže takový člověk není a jeví se stále nemožnější

Pokud tedy budou nepodmíněně, přímo a pravidelně dostávat peníze s největší pravděpodobností je utratí v souladu s falešnými potřebami falešné skutečnosti, jež v nich vyvolala manipulace globální reklamní mašinérií, čímž se jejich situace jen zhorší. Ještě nebezpečnější je, že v důsledku takového vzbuzování falešných tužeb a vášní padnou do lichvářské pasti úvěrů, které jsou pro ně zcela nepřehledné.

A konečně, ale v nikoli neposlední řadě, pokud práce pro většinu lidí nepředstavuje jejich rozvoj, který duši povznáší, nýbrž robota, který ji zabíjí, pak může automatismus všeobecného základního příjmu dát tomuto sebedestruktivnímu procesu další obrovský impuls.

Opodstatnění mají i, doufejme, dobře míněná tvrzení, že by toto vše mohlo uvolnit tvořivé a konstruktivní lidské síly. Až na to, že dnešní svět se nachází v kritickém bodě duševního, morálního a duchovního úpadku a postupného sestupu, jenž trvá již 500 let. Hlavní podmínkou základního nepodmíněnéhopříjmu je člověk zdravý na těle i na duchu, který je připraven a schopný své zdraví zlepšovat, jenže takový člověk není a jeví se stále nemožnější.

Lákání do pasti

Pokud jde o roli práce, mnozí, například americký ekonom Jeremy Rifkin ve své knize The End of Work (Konec práce), upozorňují na to, čeho si lze všimnout i v běžném životě – nová restrukturalizace různých druhů práce se neodehrává stejně jako v době masivního přesunu pracovních sil ze zemědělství do průmyslu, přičemž ani tento proces se neodehrával zcela z vlastní vůle.

Ve skutečnosti jsou dobromyslní zastánci všeobecného základního příjmu pouze lákáni do pasti silami, které chtějí jeho zavedením jen další zbídačování gigantických stád poslušných pracovníků

Nyní stále rychleji ubývají pracovní síly potřebné k fungování globálního hospodářství, což analytici popisují jako nahrazování lidí stroji. Stroj je však ve skutečnosti koncentrací sakrálních duchovních energií lidského společenství a jako nástroj na výrobu nástrojů je ztělesněním lidského ducha, jenž pramení z usilovné píle pomalého experimentování během trpělivě, s něhou a pokorou vykonávané rolnické práce a ve kterém se shromažďují univerzální dovednosti, moudrost a láskyplná energie společenství.

Loupeživá původní akumulace kapitálu si však i tuto energii „privatizuje“ a obrací ji proti těm, kteří ji vytvořili. Pokud by v tomto procesu zůstala zachována původní sakralita, na které by byl založena i organizace existence, pak by takto „osvobozená pracovní síla“ mohla jak v minulosti, tak v současnosti představovat více volného času na péči o duši i o tělesné a duševní zdraví. V rámci desakralizace však existence dospěla od úpadku k nynějšímu volnému pádu, na jehož konci je materiální, fyzická, duševní, morální a duchovní sebezáhuba.

Dnes doporučované formy všeobecného základního příjmu nejen neposkytují odpověď na tyto základní otázky, ale nejsou ani schopné položit tu základní. Ve skutečnosti jsou dobromyslní zastánci všeobecného základního příjmu pouze lákáni do pasti silami, které chtějí jeho zavedením jen další zbídačování gigantických stád poslušných pracovníků.

Počet příspěvků: 13, poslední 4.8.2016 07:09 Zobrazuji posledních 13 příspěvků.