Zažívá Česko nový úsvit řemesel?

ČESKÁ POZICE zachytila tři příběhy, které dokládají, že zájem o řemesla a obecně tvůrčí ruční práci je u nás na vzestupu.

„Chtěl jsem jednoduše lidem představit práci kováře, naučit je něco o materiálu a vyvrátit největší bludy, které o tomto řemeslu kolují ve filmech,“ vypráví Jan Horn, jak se zrodil nápad na kovářské kurzy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Chtěl jsem jednoduše lidem představit práci kováře, naučit je něco o materiálu a vyvrátit největší bludy, které o tomto řemeslu kolují ve filmech,“ vypráví Jan Horn, jak se zrodil nápad na kovářské kurzy. | foto: © Jan HornČeská pozice
„Chtěl jsem jednoduše lidem představit práci kováře, naučit je něco o materiálu a vyvrátit největší bludy, které o tomto řemeslu kolují ve filmech,“ vypráví Jan Horn, jak se zrodil nápad na kovářské kurzy.

Není to tak dávno, co rodiče svým dětem říkávali, že se musejí dobře učit, aby neskončily na učňáku. Dnes už však sousloví „dělat rukama“ zřejmě řadě z nás začíná znít jinak a zdá se, že rukodělná práce zajímá čím dál větší množství lidí, kteří jsou z nejrůznějších důvodů s prací v kanceláři nespokojení.

Existenci takových, kteří se třeba ve středním věku rozhodnou, že se chtějí věnovat řemeslu, už zaznamenala i odborná učiliště, takže pozvolna začíná být možné si třeba výuční list na truhláře nebo tesaře udělat dálkově. O nové studenty po základní škole mají učiliště stále nouzi, a tak je možné se domluvit i na jiných formách studia.

Kdo nic nevyrábí, jako by nebyl

ČESKÁ POZICE obešla tři různé řemeslníky se třemi různými příběhy, kteří se nezávisle na sobě rozhodli o své zkušenosti podělit formou řemeslných kurzůJde o zajímavý posun trendu, protože ještě tak před deseti lety lidé z personálních agentur z menších měst často mluvili o tom, že za nimi chodí řemeslníci s žádostí o rekvalifikační kurz na nějakou kancelářskou práci. Dnes jsme v době, kdy některé našeptávače internetových vyhledávačů po zadání klíčového slova „truhlář“ nabídnou další často hledaná klíčová slova „dálkové studium“.

Náznaků, že se v tomto směru s českou společností něco děje, je víc než jen poptávka po kurzech tradičních řemesel a možnost dálkového studia na učilištích. Řada lidí má ráda věci od řemeslníků nejen proto, že jsou unikátní a nikdo jiný je nemá, ale i proto, že ve fázi příprav trochu poznají tvůrce a k dané věci se bude vázat nějaký příběh a zážitek. Právě to je důležitou přidanou hodnotou věcí vyráběných vlastnoručně nebo na zakázku.

ČESKÁ POZICE obešla tři různé řemeslníky se třemi různými příběhy, kteří se nezávisle na sobě rozhodli o své zkušenosti podělit formou řemeslných kurzů. A jako doplněk činnosti se to evidentně uchytilo. Motivace lidí, kteří o tyto zkušenosti stojí, jsou vesměs podobné – touha zkusit něco nového, něco se naučit, zažít něco neobvyklého a u některých třeba i vyzkoušet si, čím by se rádi živili nebo alespoň intenzivněji zabývali.

Příběh 1.: Vzhůru na Olymp aneb Z manažera kovářem

„Je to hodně různorodá směs lidí. Chodí hodně manažerů a obecně lidí z kanceláří, kteří si chtějí zpravidla uspokojit touhu dělat něco rukama.“Když člověk šlape do prudkého kopce v pražské Libni, začne tušit, že název Kovárna na Olympu nebyl zvolen jen jako paralela s řeckou mytologií. Právě zde, uprostřed kopcovité zahrádkářské kolonie, se totiž nachází slušně vybavená kovoobráběcí dílna a kovárna v jednom. „Spíš bych to nazval kovovýrobou. Kovářů je v Praze hodně a řada z nich je výborná, takže trh je celkem nasycen. Proto jsme se to rozhodli vzít za trochu jiný konec a kromě klasické kovařiny děláme i další věci z kovu, jako třeba svařované konstrukce a podobně,“ říká majitel kovárny Jan Horn.

Kromě toho ale před časem dostal nápad na uspořádání kovářských kurzů. Zájem byl k jeho překvapení především z ženské části populace, která to pojala jako dobrý dárek pro své manžely či partnery. „Celkově je to hodně různorodá směs lidí. Chodí hodně manažerů a obecně lidí z kanceláří, kteří si chtějí zpravidla uspokojit touhu dělat něco rukama. Ale znám i takové, kteří uvažují o tom, že by se něčím podobným živili, a chtějí to zkusit,“ dodává Horn.

Výsledek práce? Nula.

Sám ví dobře, o čem mluví, k řemeslu se totiž dostal až v sedmadvaceti letech. Do té doby fungoval jako manažer a později měl produkční agenturu na pořádání teambuildingových a jiných firemních akcí. I sebelépe uspořádaná akce má ale jeden problém – prakticky nic po ní nezůstane. „Na každé té akci jsem nechal strašně moc práce a nervů a ve výsledku z toho vlastně nic nezůstalo. Lidi, pro které jsem to pořádal, si sice chválili, jaká to byla výborná akce, ale vlastně se později ukázalo, že si mě ani nezapamatovali. To vždycky poznám podle toho, že mi říkají Hron místo Horn,“ vzpomíná na dobu, kdy pro firmy organizoval třeba závody psích spřežení a podobné kratochvíle.

Jenže pak přišla hospodářská krize a jedny z prvních nákladů, které začaly firmy škrtat, byly na marketing a firemní akce. Řada podobných agentur, jako byla ta Hornova, zmizela ze světa a těm zbylým poklesl obrat. Horn sice nezkrachoval a ani se k tomu neblížil, ale práce ho jednoduše nebavila. Zejména proto, že po ní nic nezůstávalo.

Tak se pokusil si vzpomenout, čím vlastně chtěl být jako malý. Varianty byly dvě: řidič kamionu a kovář. „Napadlo mě, sakra, vždyť tehdy jsem si říkal, že až budu velkej, tak tohle chci dělat. A teď už jsem velkej a mám tu možnost, tak na co vlastně čekám? Jako dosažitelnější se mi zdálo řízení kamionu, ale ukázalo se, že dostat se k takové práci chce spoustu času a peněz, takže jsem radši zkusil to železo,“ vzpomíná Horn.

Následovala cesta od prvních pokusů u kamaráda, amatérského kováře, až k tomu, že si našel kovářského mistra a učil se u něj řemeslo. Zároveň pokračoval ve vyklízení a rekonstrukci zděděného objektu v zahrádkářské kolonii v pražské Libni, který postupem času přetvořil na dílnu, kde pracuje ještě s jedním spolupracovníkem na zakázkách od klasických kovářských prací, jako jsou ozdobné mříže do oken nebo ke krbům či nože, až k různým svařovaným konstrukcím. Produkční agenturu si nějaký čas nechával paralelně s kovárnou, ale pak ji opustil a dnes už se živí jen rukama.

Na Ramba zapomeňte

„Po skončení je zajímavé sledovat, jak si lidi skoro až nábožně odnášejí vlastnoručně vykovaný hřebík, zatímco na ulici by do něj ani nekopli“Nápad na kovářské kurzy přišel více méně samovolně jako doplněk činnosti a taky trochu návrat do dob, kdy Horn podobné akce pořádal pro firmy. Chtěl jednoduše lidem představit práci kováře, naučit je něco o materiálu a vyvrátit největší bludy, které o tomto řemeslu kolují ve filmech. „Obvykle začnu tím, že je potřeba zapomenout na Ramba IV a další filmy, kde někdo vyndá železo z výhně, zvědavě si ho bůhvíjak dlouho prohlíží a pak do něj rozvážně udeří. Ve skutečnosti je to jen pár vteřin, kdy má železo potřebnou teplotu, a je potřeba ho v tu chvíli kout. Pak se zase vrací do výhně a čeká se, než se ohřeje,“ popisuje náplň kurzu s tím, že hned potom následuje bezpečnost práce.

„Je sice pravda, že ta doktorka na Karláku na očním je moc pěkná, ale už jsem ji letos viděl třikrát a nemusím to každou chvíli opakovat. Železná okuje má tři sta stupňů a je ostrá jako břitva. Když někomu vletí do oka, tak má nejspíš po něm. Takže bez brýlí tady fakt nikoho nenechám. A stejné je to s horkým železem. U oceli se zhruba do pěti set stupňů nemění barva, takže není problém mít vedle sebe jedny kleště, ke kterým se člověku přiškvaří ruka, a druhé studené a nemít šanci je okem rozpoznat,“ popisuje nejčastější příčiny úrazů.

Nicméně kurzy zatím všichni přežili ve zdraví a podle poptávky je vidět, že nápad měl úspěch. „Po skončení je zajímavé sledovat, jak si lidi skoro až nábožně odnášejí vlastnoručně vykovaný hřebík, zatímco na ulici by do něj ani nekopli. Najednou vidí, kolik práce může být za každou maličkostí, a začnou si práce víc vážit a mít k ní úctu,“ dodává Horn.

Příběh 2.: Po stopách severských srubů

Další cesta za řemesly vede do jižních Čech. Tentokrát se vše odehrává pod širým nebem na velké ploše bývalé paletárny v Nové Vsi u Českých Budějovic. Prostorný plac mezi nepoužívanými budovami má pronajatý Robert Malý, tesař a specialista na výrobu roubenek a skandinávských srubů.

Robert je původním vzděláním geodet, ale už na vysoké škole tušil, že jelikož asi osmdesát procent této práce tvoří sezení u počítače, nebude to nic pro něj. Proto se už na škole začal zajímat o srubařinu a tesařinu. Přes kamaráda se dostal do Norska na měsíční kurz norského tradičního srubařství a pak dále různě pomáhal na stavbách srubů a tesařských konstrukcí. „Byla to tehdy obrovská klika. Kurzovné bylo vysoké a nevěděli jsme, jak ho zaplatit. Nakonec jsme se dohodli s organizátorem kurzu, že budeme pracovat na stavbě srubu, a až se srub prodá, tak se z toho zaplatí i naše kurzovné,“ vzpomíná Malý. Kromě srubařského kurzu pak pracoval i na dalších podobných stavbách v Norsku, kde se mimo jiné učil pálit postaru dřevní dehet v milířích a budovat tradiční vegetační střechy, o nichž bude ještě řeč.

Po návratu do Česka pokračoval v tom, co se naučil na severu, a pořád si rozšiřuje kvalifikaci. Sám říká, že jen stavění srubů a roubenek by ho nebavilo, takže vyrábí i zahradní pergoly a jiné masivní rámové konstrukce, případně nábytek z masivu a další věci, o které má zrovna někdo zájem, například knihovnu nebo kuchyň.

Primárně se ale věnuje tradiční tesařině-srubařině s důrazem na ruční opracování a unikátnost výsledného výrobku. „Co se srubů týče, raději používáme způsob, který jsme se naučili v Norsku. Spoje jsou sice pracnější, ale dřevo si lépe zachová pevnost, a celá stavba je pak odolnější proti profouknutí než třeba takzvaný kanadský srub,“ vysvětluje Malý pro laika na první pohled ne zcela pochopitelný rohový spoj dvou klád, který připomíná obří dřevěný hlavolam. „Jinak ale osobně upřednosťuju klasickou českou roubenku s rybinovými spoji v rozích, která se většinou do krajiny hodí mnohem lépe než srubovina s přesahy klád v rozích,“ dodává.

Do základů? Modřín!

Další věcí, kterou se v Norsku naučil, jsou takzvané vegetační střechy. Při návštěvě zemí na severu jsou často k vidění střechy dřevostaveb porostlé trávou. Na první pohled to vypadá jako náhoda, ale ve skutečnosti jde o sofistikovanou technologii, která střechu budovy chrání před mrazem i vedrem a celou masivní dřevěnou konstrukci značně zatíží, a tím brání, aby výrazněji „pracovala“. Totéž konec konců dělají i stěny, protože dřevo patří k dobrým izolantům, a navíc umožňuje transport vlhkosti a pachů skrze stěnu, což je dobré pro alergiky.

„To mě na dřevu vždycky fascinovalo. Když ho necháš venku na dešti a slunci, tak do pár let zmizí. Ale pokud je v suchu, tak klidně může sloužit stovky let.“Navíc dřevo patří k materiálům, které se vyznačují obrovskou trvanlivostí, pokud jsou tedy ctěna určitá pravidla. „To mě na dřevu vždycky fascinovalo. Když ho necháš někde venku na dešti a slunci, tak do pár let zmizí, jako by tam nikdy nebylo. Ale pokud je v suchu, tak klidně může sloužit stovky let a pořád má ty vlastnosti, které potřebujeme,“ popisuje Malý svůj oblíbený stavební materiál.

Na stavby ze dřeva se nejvíce používají tři různé dřeviny: smrk, borovice a modřín. Smrk má výhodu tvarové paměti – jakmile zmizí zatížení, přirozeně se vrací do původního tvaru, což je pro stavbu střech a jiných konstrukcí klíčové. Borovice se hodně používají na stěny severských srubů – jejich dřevo je hodně smolné, a proto lépe odolává přírodním vlivům. Z tohoto hlediska je ale nejlepší modřín. Má nejtrvanlivější dřevo a říká se mu „jehličnatý dub“. „Každý srub nebo roubenka musí stát na dostatečně vysokém základu, aby dřevo nevlhlo od země, ale stejně je dobré, aby alespoň základní kláda, která je zemi nejblíž, byla z modřínu, protože vydrží zdaleka nejvíc,“ vysvětluje Malý.

Kromě druhu dřeva je důležité i to, kde dřevo rostlo a kdy se pokácelo. Výrazně pevnější je dřevo rostlé ve vyšších polohách, protože roste pomaleji a samotná dřevní hmota je hutnější. Zároveň je ale potřeba, aby byly klády pokud možno rovně rostlé. Vzhledem k tomu, že se používají masivní klády, je potřeba, aby se nekroutily. Síla dřeva je totiž taková, že jedna točitá kláda vespod je schopná nadzvednout celý srub. A důležitá je i doba kácení. V ideálním případě by se mělo kácet v zimě v době vegetačního klidu – v té době má dřevo nejméně mízy, takže se při následném sušení méně kroutí a praská, a navíc znatelně méně chutná dřevokaznému hmyzu.

Nenahraditelné ruční nářadí

Aby se z obyčejné klády skutečně stal komponent domu, který může vydržet staletí, je třeba ji správně opracovat. Způsobů je víc, ale parta lidí kolem Roberta Malého nejčastěji používá kombinaci motorového a ručního nářadí. Bez motorové pily na krácení klád nebo pásové pily pro seříznutí boků by práce byla o poznání náročnější a zdlouhavější. Na druhou stranu, bez použití ručních hoblíků, pořízů, širočin a dalšího nářadí, které už řada lidí ani nedokáže identifikovat, by povrch dřeva nikdy nezískal osobitý vzhled, jaký mohou ručně opracované roubenky a sruby mít.

A je tu i praktické hledisko – povrch dřeva ostrým ručním nástrojem opracovaný je značně trvanlivější než povrchy broušené či elektricky hoblované. „S ručním nářadím je ten problém, že se člověk nejdřív musí naučit o něj starat. To znamená hlavně ho udržovat pořádně ostré. Když jsem se to naučil, tak mě samotného překvapilo, že práce s ním je úžasně rychlá a přesná,“ vysvětluje Robert, proč se s každým jeho dlátem, sekerou nebo pořízem lze bez větších problémů oholit.

Na trhu je místa dost

„Asi před dvěma lety mi odpadla nějaká zakázka a přemýšlel jsem, jak využít čas. Tak jsem na stránky zkusil dát pozvánku na kurz. Dost mě překvapilo, jakou rychlostí se jeho kapacita zaplnila. Za tím nápadem stálo i to, že mě sice hodně baví řemeslo, ale chyběl mi kontakt s lidmi. Uspořádat kurzy toho, čím se živím, bylo logické východisko,“ popisuje, jak se zrodil nápad na uspořádání tesařských kurzů, které od té doby dělá pravidelně. Kurzů je víc druhů, od čtyřdenního, kde se učí práce s nářadím a celkově základy řemesla včetně různých tesařských spojů, až po měsíční, kde se staví srub nebo roubenka pro některého z účastníků kurzu.

Náplň kurzů chce navíc postupně rozšiřovat s různými přibývajícími možnostmi, které pocházejí hlavně ze spolupráce s dalšími řemeslníky. „Našel jsem kousek odsud kováře, tak chci příští rok zkusit kurz, kde si účastníci nejdřív vykovají vlastní dláto, a pak s ním zkusí pracovat,“ popisuje plány do budoucna. Kromě lidí, kteří se do kurzů sami přihlásí či jim někdo dá kurz jako dárek, se už objevila i jedna banka, která ho pro své zájemce uspořádala jako teambuilding. „Manažeři banky byli nejprve rozpačití, ale pak se z nich stali ,zvídaví kluci‘ a nakonec se předháněli, kdo udělá hezčí a originálnější výrobek,“ popisuje Malý.

Účastníci tesařských kurzů jsou opět hodně pestrá směs. Kromě manažerů a pracovníků IT už na ně dorazil i invalidní důchodce, či dokonce kněz. „Všechny lidi, kteří mi sem jezdí, spojuje touha něco dělat vlastníma rukama a vidět produkt svojí práce. Pak je celkem jedno, jestli je to správce sítě, který si to přijel zkusit, nebo důchodce, který si chce na chatě postavit pergolu, a neví, jak na to. Radost z toho mívají všichni podobnou. Často mi lidé říkají, že si tak vychovávám konkurenci, ale myslím, že na trhu je místo pro mnohem víc lidí. A ti šikovní a poctiví se vždy uživí. Konec konců, z některých účastníků kurzu se později stanou moji kolegové při nějakých větších zakázkách,“ říká Robert.

Příběh 3.: Řemeslo jako dědictví

Kdo někdy přemýšlel o tom, proč je dřevěný stůl z běžného obchodu s nábytkem po pár letech na odpis, zatímco dřevěný stůl po prababičce i po sto letech vypadá celkem k světu, může se pro odpovědi vypravit do Počátek u Chotěboře.

Trochu stranou od ostatních domů této vesničky se nachází moderní truhlářská dílna vybavená na práci prakticky s jakýmkoli materiálem, který truhláři používají. Přes týden zde vzniká nábytek na míru z masivního dřeva, z dřevotřísky nebo zkrátka jak zní objednávka. Petr Paul, kterému dílna patří, je profesionální truhlář a řemeslu se věnuje celý život. Je znát, že má práci i jako koníčka. V dílně lze totiž spatřit řadu věcí, které si vyrobil jen tak pro radost, nebo aby se naučil zase něco nového. Řemeslo je v jeho případě v podstatě dědictvím – truhláři byli i jeho otec a dědeček.

Truhlářská práce se dřevem je o něčem trochu jiném než ta tesařská. A nejde zdaleka jen o velikost kusů zpracovávaného materiálu. Truhláři používají zpravidla subtilnější nářadí a celkově jinou technologii zpracování dřeva. Zatímco u srubu nějaký ten milimetr nehraje roli, u nábytku jsou i malé spáry nebo křivosti rušivé a kazí celkový dojem. Přesnost přitom není jen výsadou moderních strojů, dá se jí docílit i s ručním nářadím. Jen člověk musí vědět, jak měřit a jak nábytek nebo jiné truhlářské výrobky správně konstruovat. Bez těchto znalostí není výsledek práce zpravidla nic moc a po pár letech je pak úplně na odpis. Dřevo je zkrátka věčně živý materiál, a podle toho je nutné se k němu chovat.

Kdo zvládne dlátem ořezat tužku?

„Jakmile přijde člověk, který žádné zkušenosti nemá, tak to vezmeme od úplného začátku, což je nabroušení dláta.“Dílna Petra Paula o některých víkendech lehce mění svůj charakter. Mezi moderními stroji se na pracovních stolech objeví nářadí, které dnes už skoro nikdo nepoužívá a pro jehož popis by byl třeba výkladový slovník (nepřeháníme, schválně to zkuste: svlakovka, rejsek, hladík, klopkař, římsovník, drážkovník, kocour, okrajník, fušvanc...).

„Říkal jsem si, že by bylo zajímavé zkusit lidi naučit něco o tomhle řemeslu. Když sem přijde někdo, kdo už něco umí, tak si tady pod mým dohledem a vedením může udělat třeba nějaký vlastní projekt. Ale jakmile přijde člověk, který žádné zkušenosti nemá, tak to vezmeme od úplného začátku, což je nabroušení dláta,“ popisuje Petr Paul. Jeho oblíbeným testem ostrosti dláta a schopnosti s ním zacházet je ořezání tužky. „Je to jedna z prvních věcí, kterou na učňáku musíte zvládnout. Bez toho se pořádně nehnete dál,“ říká se smíchem. 

Správné dláto by mělo holit chlupy na ruce, stejně tak nůž hoblíku. Proč je to důležité, nejlépe zjistí ten, kdo z kusu hrubého dřeva zkusí ručním nářadím vyhoblovat prkno. Tupým hoblíkem nebude nikdy výsledek zrovna slavný, ale ostrým a správně seřízeným to s trochou námahy celkem jde. Nicméně někteří lidé s nadšením přinesou bednu starého nářadí, které našli na půdě, ale když se jim ho podaří zprovoznit a zjistí, jak náročná je ruční práce, nakonec dají přednost strojnímu zpracování.

Užitečné hračky

„Většinu ručního nářadí tady vlastně mám spíš pro zajímavost a kvůli kurzům, protože hodně lidí chce vědět, jak se to dělalo dřív. Ale jinak při výrobě se moc nepoužívá. Dostáváme hodně nárazových zakázek od stálých odběratelů a bez strojů bychom to nikdy nestihli udělat včas,“ podotýká Petr Paul.

S celkem rozmanitou nabídkou pochopitelně přichází i rozmanitá klientela. Někdo má jasný koncept, co si chce vyrobit, ale nemá stroje a dílnu, takže navštíví víc kurzů a v jejich průběhu si vyrábí třeba komodu. Někdo se chce naučit základy restaurování nábytku, jiný povrchové úpravy dřeva. S ohledem na vybavenost dílny v Počátkách to není problém.

„Podle návodu na internetu jsem taky postavil pantograf, kterým podle předlohy můžeme dělat malé dřevoryty. Dělal jsem to ze zvědavosti, ale nakonec jsme zjistili, že to není jen na hraní. V běžné práci s tím děláme třeba secesní motivy kuchyňských dvířek,“ vysvětluje Petr Paul.

Organizování kurzů ho evidentně baví, ale jejich počet ani kapacitu zatím zvedat nechce. Byť ze stránek je znát, že zájem je. „Je to příjemné zpestření a zase nová zkušenost. Ale občas se stává, že mi někdo zavolá s nárazovou objednávkou, a pak se musí pracovat i přes víkend. Kdyby na ten termín byl zrovna nějaký kurz, tak by to mohlo být komplikované. Stálým odběratelům prostě nemůžu říct ne, protože pak už by mi nezavolali s další zakázkou,“ dodává Petr Paul.

Zpátky ke kořenům

Na farmářské trhy lidé chodí i kvůli navázání kontaktu s něčím, s čím kontakt dávno ztratili, a vlastně je to mrzíZájem o kurzy řemesel a obecně o vše, co se kolem nich točí, je pozoruhodný a různé jeho další projevy lze nalézt i v jiných oblastech. Ostatně fenomenální úspěch farmářských trhů také netkví jen v tom, že prodávané potraviny jsou zpravidla kvalitativně lepší než masová produkce. Lidé na ně chodí i kvůli navázání kontaktu s něčím, s čím kontakt dávno ztratili, a vlastně je to mrzí. Prodej a koupě něčeho na farmářském trhu má osobní rozměr, který supermarket nemá a mít nemůže, protože prodavačka nebo prodavač v supermarketu o prodávaném zboží z logiky věci nemá ani ponětí.

Oproti tomu farmář danou potravinu zpravidla sám vyprodukoval a je schopen o ní dlouze povídat. Důkazem budiž fakt, že například na zeleninovém tržišti v pražské Holešovické tržnici jsou nabízené produkty kvalitou asi přibližně srovnatelné. A přesto si lze všimnout, že se návštěvnost různých stánků výrazně liší. Shodným znakem těch úspěšných je komunikativní prodejce, který o svém zboží dovede něco zajímavého povědět, místo aby ho jen hodil na váhu.

Kanceláře jsou nuda

Rukodělný rozměr potravinářské produkce má třeba projekt Prazelenina na Praze 7, který tkví v pronájmu pytlů zeminy lidem, kteří chtějí něco pěstovat, a nemají kde. Skeptici, kteří soudili, že pronájem pytlů hlíny je asi nejpitomější podnikatelský záměr, jaký se dá vymyslet, se viditelně pletli. Rostoucí byliny, rajčata nebo jahody vykukující z jutových pytlů budiž toho důkazem.

Růst zájmu o řemesla a prvovýrobu je přehlédnutelný čím dál tím obtížněji. Není ani třeba dělat rozsáhlý sociologický průzkum, nakolik lidi baví a naplňuje jejich práce.Růst zájmu o řemesla a prvovýrobu je zkrátka přehlédnutelný čím dál tím obtížněji. Cvrkot v kutilském obchodě na pražském Florenci nebo obrat v řádu stovek milionů korun serveru Fler.cz, na kterém drobní řemeslníci a umělci nabízejí své výrobky, by mohly jako indikace stačit. Slušné návštěvnosti se těší i server Cesta dřeva, kde je kromě prodeje kvalitního nářadí i diskuse, v níž si desítky řemeslníků vyměňují své nápady a zkušenosti s prací se dřevem.

Zájem o tyto činnosti má možná ještě jednu příčinu. Není třeba dělat rozsáhlý sociologický průzkum, nakolik lidi baví a naplňuje jejich práce – postačí prohlédnout si osazenstvo ranní tramvaje, zejména výrazy v obličeji. Řadu cestujících jejich zaměstnání zcela jistě štve podobně jako Jana Horna jeho produkční agentura nebo Roberta Malého dny a noci trávené u počítače. Ostatně to, že je čím dál tím častěji slyšet o syndromu vyhoření, asi taky nebude náhoda...

Manažer se zednickou lžící

U hlavních aktérů tří zmíněných příběhů se s ničím podobným nesetkáte. Jejich práce je baví a ráno se do ní skutečně těší. Přičemž když to říkají, tak viditelně nelžou sobě ani svému okolí.

Robert Malý plánuje, že se chce víc naučit o historických krovech; Petr Paul pro změnu předvádí, jak na zkoušku vyrobil jakýsi japonský truhlářský spoj dvou prken, jehož konstrukce je zhruba stejně srozumitelná jako japonské origami; a Jan Horn vymýšlí nějaký nový design nože nebo zámkový mechanismus na kovanou bránu. Po jakékoliv nechuti k práci ani stopa.

Pro spoustu lidí může být řemeslo šance, o které je dosud ani nenapadlo uvažovatJistě, ne každý se uživí rukama. Je to práce zpravidla namáhavá a nemehlo od přírody se v oboru neprosadí. Stejně tak se neprosadí člověk sice šikovný, ale bez obchodního ducha a nápadů na obchodní příležitosti. Řadu lidí také manuální práce prostě nebaví a nic podnětného na ní nespatřují. Nějakým převratným východiskem z hospodářské krize a řešením pro všechny dnes nezaměstnané tedy řemesla nejsou. Nicméně pro spoustu lidí to může být šance, o které je dosud ani nenapadlo uvažovat. Tři příběhy, které jsme přinesli, dokazují, že se takto uživit dá a že se možnosti dost možná budou rozšiřovat.

Zajímavostí na závěr může být menší šok, který před asi osmi lety vyvolal jeden byznysmen, když dával rozhovor do novin. Na otázku, co rád dělá ve volném čase, místo očekávané odpovědi, že hraje golf, odvětil, že rád míchá maltu a něco staví. Do novin se tehdy tato pasáž nedostala, protože zněla naprosto fantasmagoricky. Je možné, že dneska by se dostala i do titulku.

Počet příspěvků: 1, poslední 8.9.2013 05:56 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.