Zaslouží si diktatury shovívavost?

Na článek Překvapivá nenápadnost nesvobody historika mladší generace Matěje Spurného o vlivu zkreslování dějin na parlamentní volby zveřejněný v rubrice Salon deníku Právo 1. prosince, který se snaží ospravedlnit metodu „každodenního“ pojetí historie za minulé diktatury, zareagoval sociolog a historik starší generace Karel Hrubý.

Karel Hrubý 23.12.2017
Komunistický svaz mládeže. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Komunistický svaz mládeže. | foto: Lidové noviny
Komunistický svaz mládeže. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Článek Překvapivá nenápadnost nesvobody historika Matěje Spurného o vlivu zkreslování historie na nedávné parlamentní volby zveřejněný v rubrice Salon deníku Právo 1. prosince se především snaží ospravedlnit metodu „každodenního“ pojetí historie, již u nás propaguje skupina mladých historiků.

Vadí jim, že starší historiografie chápala diktaturu také nebo dokonce zejména v jejím krutém působení. Spurný nabádá ke shovívavějšímu pohledu na diktatury – abychom je nepovažovali jen za režimy potlačující společnost a dehonestující člověka. Podle Spurného říjnové volby přiblížily k možnosti, že demokratický režim bude znovu postupně nahrazen nějakým autoritativním způsobem vládnutí mimo jiné proto, že špatně chápeme svou minulost.

Přehlížení lidské stránky

Spurný se domnívá, že vinni jsou starší historikové, kteří se zabývali studiem struktur a institucí diktátorské moci a nevěnovali dostatečnou pozornost tomu, že například komunistickou diktaturu nepředstavovaly jen násilné zásahy do demokratických institucí a struktury společnosti předúnorového státu, ale i upřímná víra komunistů a jejich souputníků v utopii beztřídní společnosti. Tím měli tito historici bránit pravdivému poznání sebe samých.

Podle Matěje Spurného starší historici například přehlíželi, že diktatura měla také „lidskou“ stránku a že její architekty i pomocné dělníky nesla víra v ušlechtilou utopii lepšího a svobodnějšího života v daleké budoucnosti, čemuž bylo třeba dočasně přinášet i oběti

Dle Spurného například přehlíželi, že diktatura měla také „lidskou“ stránku a že její architekty i pomocné dělníky nesla víra v ušlechtilou utopii lepšího a svobodnějšího života v daleké budoucnosti, čemuž bylo třeba dočasně přinášet i oběti. A to nejen intenzivnější prací a přijetím tvrdé disciplíny, ale nevyhnutelně i násilím na té části společnosti, která komunistickou víru nesdílela a nadále uchovávala ve svém vědomí hodnoty svobody, lidské slušnosti, tolerance, nezávislého myšlení, rovných práv a občanských svobod.

Tím, že tito starší historici připomínali i mrtvé, žalářované, degradované, oloupené a jinak smýšlející, kteří se v diktatuře nikdy necítili dobře, ovlivňovali svým temným líčením diktatury falešně myšlení lidí, a tím umožnili i porážku demokratických sil v říjnových volbách a otevřeli cestu k vítězství autoritativních hnutí Babiše, Okamury a dalších nedemokratických hráčů.

Nemožnost diskuse

Podle Spurného i podobně smýšlejících mladých historiků Pavla Koláře nebo Michala Pullmanna, kteří se vytrvale zasazují o očištění diktatury a snaží se ji zbavit negativního „dehonestujícího“ předznamenání nebylo obyvatelstvo bezbranné, nýbrž mohlo vyjednávat s režimem o zlepšeních, větší respektování potřeb a zájmů občanů stranou a vládou, a tak se podílet na vládě a řízení společnosti. (Spurný argumentuje s odkazem na situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů, což nechci rozvíjet.)

O podstatných věcech, například o vedoucí úloze strany či o správnosti a omylech komunistické ideologie, diskuse připuštěna nebyla

Je ovšem třeba upozornit na skutečný podíl obyvatel na tomto vládnutí, kde a kdo s režimem mohl vyjednávat a také na sílu vlivu občanských složek v tomto vyjednávání s režimem. Bylo to vždy jen na úrovni nižších stranických orgánů, přičemž asymetrie moci byla v těchto jednáních zřetelně výhodnější pro stranu, respektive režim, a nikoli pro ty, kteří byli prosebníky nebo navrhovali pro občany nějaké zlepšení či úlevu. O podstatných věcech, například o vedoucí úloze strany či o správnosti a omylech komunistické ideologie, diskuse připuštěna nebyla.

Jak výstižně vyjádřil německý historik Thomas Lindenberger, který patří k čelným teoretikům teorie každodennosti, ale oproti těm našim stojí na pevné půdě: „Aktivitě a vlivu společnosti diktatura vymezila jen úzký prostor. Mimo pracovní kolektiv, vesnici či obytnou čtvrt, za hranicí školní třídy nebo místních kulturních svazků nebyly žádné instituce, které by mohly sloužit k vyjednávání materiálních zájmů nebo k artikulaci sociálních a kulturních potřeb. To bylo přípustné jen v hranici základních struktur a vítáno pouze ve smyslu hesla ,spolupracuj a spoluvládni‘.“

Každodenní život

Spurný před metodou, která upozorňuje na totalitární charakter komunistické diktatury, přičemž si všímá struktur moci, rozdělení majetku, vlivu a charakteru vládních institucí, upřednostňuje pozorování a analýzu každodenního života společnosti. Nikoli ovšem všeho občanstva, nýbrž především těch, kteří diktaturu instalovali, spolutvořili nebo svou vírou nebo alespoň přitakáním posilovali. A žádá, aby byli posuzováni shovívavě.

Spurný před metodou, která upozorňuje na totalitární charakter komunistické diktatury, přičemž si všímá struktur moci, rozdělení majetku, vlivu a charakteru vládních institucí, upřednostňuje pozorování a analýzu každodenního života společnosti

Vždyť to byli také lidé, třebas některé osud vynesl do role diktátorů nebo spoluvládců stranického aparátu, kde pak získali nekontrolovanou vládu nad ostatními a dopouštěli se někdy i zločinů. Spurný se zastává například Adolfa Hitlera, který hladí tváře dětí, jimž na konci prohrané války dal uniformu a do ruky pušku nebo pancéřovou pěst před jejich odchodem na válečná jatka. „Na celé zkušenosti s nacismem“, píše Spurný ve svém článku, „je přece podstatné, že i Adolf Hitler byl člověk, stejně jako tisíce těch, kdo ochotně realizovali jeho plány“.

Nebo si připomenout, jak se vládci radovali s prostými lidmi na komunistických slavnostech, jak klidně trávili řídké volné chvíle mezi svými přáteli – na jedné přiložené fotografii je zářící Klement Gottwald s rozesmátými soudruhy a také s Rudolfem Slánským, jehož trest smrti „musel“ později odsouhlasit na základě své pevné víry v utopii, historické nutnosti a státního zájmu (Moskvy). Ano, děly se krutosti v zájmu utopické budoucnosti, což připouštějí i komunisté v KSČM, ale všední život byl vcelku radostný a nezatížený vinou.

„Chceme-li opravdu porozumět nástupu diktatury, musíme umět nahlédnout také autentickou víru v blahodárnost zaváděného systému, kterou přesvědčeně a přesvědčivě šíří nové elity. Skutečně úspěšná manipulace nebývá jen chladně vypočítavá, ale vychází ze srdcí, která hoří pro myšlenku,“píše Spurný.

Upřímná víra

Oddaní budovatelé „státního socialismu“, „socialistické diktatury“, kteří neochvějně věřili v nutný příchod utopie beztřídní společnosti, žili podle Spurného svou upřímnou vírou, (a přitom věšeli, žalářovali a ideově „vychovávali“ odpůrce režimu, dodávám) spokojeni svou prací a klidem, který jim režim poskytoval. A také se dokázali radovat ze svých úspěchů.

Oddaní budovatelé „státního socialismu“, „socialistické diktatury“, kteří neochvějně věřili v nutný příchod utopie beztřídní společnosti, žili podle Spurného svou upřímnou vírou

To si všichni my starší si na rozdíl od mladých historiků pamatujeme – jak masově jásali na stránkách deníku Rudé právo nad každým vítězstvím socialismu, nad „spravedlivou“ smrtí zrádců a pomahačů kapitalistického a imperialistického tábora Slánského, Švermové, Šlinga... a celé řady pověšených! Nebo jak předtím stejně radostně pozdravovali smrt Horákové, Kalandry, generála Piky a jiných, pro něž se masově dožadovali „nejvyšších trestů“!

Anebo jak poté, co se už nepopravovalo, vyjadřovali pobouření nad aktivitami chartistů (proradných intelektuálů v žoldu ciziny), nad protesty mládeže (odporné máničky, chuligáni) a žili spořádaným a spokojeným životem v radosti nad dosaženou jistotou a klidem k práci, novým bytem, vzestupem v zaměstnání či nad tím, že klub, kterému fandili, zase vyhrál a patřil ke špičkovým týmům fotbalové ligy.

Vyvažování tvrdých opatření

Vždyť ještě podle usnesení sjezdu následnické KSČM období komunistické diktatury patřilo k nejšťastnějším národního života! Na to ti, kteří se vezli na vlně diktatury, dodnes rádi vzpomínají. A není podle Spurného správné a spravedlivé, když toto světlé vzpomínání přátel komunistické utopie chtějí starší historici pokálet připomínkou, že se to týkalo jen menšiny, zatímco většina společnosti žila jako občané druhého a třetího řádu, jimž bylo na rozdíl od preferovaných členů a přátel strany leccos odepřeno.

Spurný se domnívá, že obyvatelstvo podporovalo komunistickou diktaturu, protože vyvažovala svá tvrdá opatření splněním některých dlouho nenaplňovaných potřeb a tužeb, jako bylo zbavení existenčních potíží, snížení či vykompenzování sociální nespravedlnosti nebo nastolení pořádku a bezpečí

Spurný uplatňuje argument německého sociologa Maxe Webera (1864–1920), že žádný režim nepřetrvá bez podpory alespoň části obyvatelstva. (Nedodává však, že Weber také upozorňuje, že to nemusí být většina, ovládá-li obyvatelstvo dobře zorganizovaný mocenský aparát).

A domnívá se, že obyvatelstvo podporovalo komunistickou diktaturu, protože vyvažovala svá tvrdá opatření splněním některých dlouho nenaplňovaných potřeb a tužeb, jako bylo zbavení existenčních potíží, snížení či vykompenzování sociální nespravedlnosti nebo nastolení pořádku a bezpečí. To je opodstatněné tvrzení, ale vychází mylně z toho, že společnost podporovala režim z tohoto důvodu jako celek.

Přehlíží však, že společnost nebyla jednotná, ale rozdělená do heterogenních skupin, které měly různý vztah k diktatuře – některé ji podporovaly, jiné ji navzdory zmíněným „jistotám“ nepřijímaly, odmítaly se s ní identifikovat, chovaly se navenek konformě jen proto, že atmosféra strachu, kterou diktatura násilnou a diskriminační politikou zejména v padesátých letech vytvořila, jim nedovolovala ani v „normalizaci“ veřejně projevit nesouhlas.

Vyvolávání zdání

Za nejužitečnější považuji Spurného upozornění na význam toho, jak se nastupujícím autoritářským režimům daří vyvolávat zdání, že zachovávají kontinuitu. Zdánlivě se totiž v denním životě občanů nemění – dál chodí do práce nebo do školy, užívají si pěkných jarních dnů, diskutují s přáteli v kavárnách nebo hospodách (jen si musejí stále víc dávat pozor, aby je někdo cizí neposlouchal), baví se na vesnických tancovačkách nebo povznášejí ducha na koncertech filharmonií.

Za nejužitečnější považuji Spurného upozornění na význam toho, jak se nastupujícím autoritářským režimům daří vyvolávat zdání, že zachovávají kontinuitu

Jistá míra autonomie, připomíná Spurný, byť z hlediska celku naprosto nevýznamná a nijak nebránící bezpráví a nspravedlnosti, poskytuje útěchu i mnohým, kteří by nastupující diktaturu kritizovali. Dává jim pocit, že to nebude tak zlé; a v případě, že by se postavili na odpor, mají pořád co ztratit.

Spurný, který upozorňoval na důležitost sledování a analýzy každodenního života v historiografii a kritizoval jiné historiky, že při posuzování diktatury kladli větší význam na struktury a působení moci, nyní odhaluje, že tento každodenní život klame. Jak se za každodenním rutinním životem, v němž převažuje spokojenost a bezstarostnost, rozmáhá lhostejnost k tomu, co přesahuje hranici každodennosti, zatímco se nepozorovaně, postupně mění práce institucí (policie, medií, ale i odborů), je obcházen a vyřazován parlament a spoutávána justice a kdy nasává pozvolná přestavba hodnot, které jsou pro život důležité.

Nenápadná proměna

Aniž to lidé pozorují, mění se nenápadně, ale skoro kontinuálně instituce demokracie a režim začíná nabývat charakter autoritativní vlády nemnohých (také oligarchů, majitelů značného jmění) nad mnohými. Tak se za slepým prožíváním každodenního malého štěstí při přehlížení významu mocenských struktur a jejich působení na společnost připravuje jiný svět, režim, v prostoru, který už neleží v každodenním životě, ale v oblasti, jež přesahuje všednost. Tam už jde o hodnoty humanity, instituce demokracie či o způsob vládnutí.

Aniž to lidé pozorují, mění se nenápadně, ale skoro kontinuálně instituce demokracie a režim začíná nabývat charakter autoritativní vlády nemnohých nad mnohými

To však je svět politiků a vládců, o kterých nás Spurný přesvědčoval, že jsou stejnými lidmi jako my. A proto není třeba se obávat, že budou sobecky vládnout jen ke svému prospěchu, nýbrž také umět laskavě pohladit tváře dětí, jimž připraví (možná dost smutnou) budoucnost. Spurný chce očistit komunisty, kteří měli alespoň malíček na knoflíku moci strany, od jakékoli viny. Možná ho k tomu inspirovalo vyznání dalšího revizionisty Pavla Koláře, který rovněž usiluje o vrácení lidské tváře komunistickým funkcionářům.

Ten ve své knize, jež nedávno vyšla v Německu a věnuje se období poststalinismu, napsal: „Mým úmyslem je osvobodit komunisty ze zužujícího obrazu ‚totalitárních‘ zločinců nebo zabedněných partajních aparátčíků a dát jim místo toho lidskou tvář. Jen tak můžeme pochopit jejich angažování ve straně a pro věc socialismu.“

Ohrožení současné demokracie

Přiměje toto ujištění o lidské tváři autoritativních elit lidi k odporu vůči nastupujícímu nebezpečí autoritativního režimu v České republice? Nebo zase spíše uspává před hrozbou návratu jiné formy autoritativního vládnutí, protože se utěšujeme spokojeností v každodenním životě, v němž se nic příliš nemění, chodíme do práce a do školy, ale nejsme schopní zvednout pohled od okraje talíře své polívčičky k obecnému, jež leží nad horizontem každodennosti, všednosti, kde jde o hodnoty a instituce, jež budou mít osudový vliv na náš vývoj – i na naši malou každodennost?

Nikoli zaběhaný život všedního dne, nýbrž organizace, síla a aktivita mocenských struktur a vládních institucí, kterou disponují političtí hráči, ohrožuje i dnes naši demokracii a její instituce

Vždyť dnes jde o překonání horizontu každodennosti a o pochopení významu struktur demokracie, hodnot a institucí, které jsou její páteří – tedy toho, co ti zatracení staří historici dosud „temně“ připomínají. Metoda historiografie, která sleduje a analyzuje všední život společnosti v navyklých každodenních rutinách, je nesmírně užitečná.

V optice skupiny historiků, kteří ji používají k vyvracení pohledu na diktaturu jako na režim, jehož cestu doprovází násilí na nezanedbatelné části společnosti, a kteří se snaží prezentovat ji shovívavě jako ne tak špatnou, lidským citem a ušlechtilou vírou proloženou vládní formu, spočívá velké nebezpečí.

Odvádí pozornost od mocenských útvarů a jejich struktur, které tento každodenní život do značné míry ovlivňují a monopolem své politické i ideologické moci manipulují, působí na změnu mentality, způsobu myšlení a hodnocení společnosti, a tím i na utváření volebních nálad. Neboť nikoli zaběhaný život všedního dne (chození do práce či školy), nýbrž organizace, síla a aktivita mocenských struktur a vládních institucí, kterou disponují političtí hráči, ohrožuje i dnes naši demokracii a její instituce.