Zásadu stejnou mzdu za stejnou práci nehajme

Jean-Claude Juncker ve svém projevu o stavu Evropské unie zdůraznil téma vysílaných pracovníků. Podle něj by měla platit zásada stejná mzda na stejném místě. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Jakou pozici má Česko zastávat vůči zásadě stejná mzda za stejnou práci?

Jan Macháček 29.9.2017
Stejná mzda za stejnou práci? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Stejná mzda za stejnou práci? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Stejná mzda za stejnou práci? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Téma vysílaných pracovníků proniklo na přední místo projevu o stavu Evropské unie předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera. Prý musí platit zásada stejná mzda na stejném místě. Dokonce se má zřídit úřad, který to bude kontrolovat. Makroekonomicky je to doslova prkotina, ale takto jednotný trh přece fungovat nemá! Ani ve federálních Spojených státech amerických nikdo nebrání tesařům z Minnesoty, aby stavěli domy v Kalifornii za cenu, která se jim zlíbí. Jaký má být v této věci názor Česka?


 
Aleš Chmelař, Úřad České vlády

Aleš Chmelař, Úřad České vlády

Rovnost je evropskou hodnotou

Celé heslo stojící za současnou změnou směrnice zní: Stejná mzda za stejnou práci na stejném místě. Evropskou hodnotou je přitom rovnost, dle níž bychom měli všichni chtít princip stejná mzda za stejnou práci – nehledě na místo. A to se musí stát i jednou z hlavních priorit Evropské unie do budoucna.

Můžeme být v budoucnu vystaveni podvodům a nekalému jednání, na které si dnes stěžuji bohatší státy. Musíme proto spolu s nimi bojovat s nedostatečně právně ošetřeným agenturním zaměstnáváním a schránkovými firmami.

Musíme si také připustit skutečnost, že Česko již nyní více pracovníků přijímá, než vysílá. Můžeme být v budoucnu vystaveni podvodům a nekalému jednání, na které si dnes stěžuji bohatší státy. Musíme proto spolu s nimi bojovat s nedostatečně právně ošetřeným agenturním zaměstnáváním a schránkovými firmami, které současný systém vážně zneužívají, tlačí naše mzdy ke dnu a přiváží tisíce lidi, kteří u nás pracují za nelidských podmínek. Legislativa EU přitom nesmí (a nemusí) vytvářet pro naše podniky zbytečnou administrativní zátěž. Musíme proto zohlednit specifika jednotlivých odvětví, z nichž klíčové je odvětví mezinárodní silniční dopravy.

Příklad USA v přirovnání není příliš vhodný, neboť v USA nejsou tak dramatické mzdové rozdíly jako v EU (ač si často myslíme opak): nejbohatší stát je na osobu sotva dvakrát bohatší než nejchudší. Podobné rozdíly jsou v EU na úrovni osminásobku. Vedle toho existuje v USA federální minimální mzda, kterou musí dodržovat všichni, i zmiňovaní tesaři z Minnesoty. Úvahy o jednotné minimální mzdě v EU jsou nyní předčasné. Právě proto ale může být cestou kupředu i rozumná úprava směrnice o vyslaných pracovnících dle principu „stejná mzda za stejnou práci“. Snad dočasně se musíme spokojit i s douškou „na stejném místě“.


 
Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Princip, který se stává brzdou

Základním stavebním kamenem evropské integrace je jednotný vnitřní trh. Největší potenciál pro rozvoj a zdokonalení mezi jeho složkami má trh práce. O jeho panevropském rozměru ve výraznější míře stále nemůžeme hovořit. Drtivá většina pracovníků na pracovním trhu EU pracuje ve své domovské zemi a podíl těch, kteří se buď vydali na trh práce v jiné zemi, nebo tam byli na jistou dobu vysláni, se v průměru nepohybuje ani na úrovni 4 procent.

Trh práce EU je fragmentovaný a nehomogenní; to plyne z objektivních ekonomických rozdílů, které mezi jednotlivými členskými státy existují a které nelze krátkodobě překonat. A už vůbec je nelze překonat administrativními a restriktivními přístupy.

Přestože v rámci konvergenčního procesu došlo za posledních 25 let k výraznému sblížení, v podmínkách sešněrovaných národních trhů práce, jež neumožňují sblížit tyto rozdíly přirozenou cestou v rámci eliminace bariér, můžeme na další viditelnější sblížení čekat další dvě dekády.

Chceme-li vytvořit funkční, reprezentativní, transparentní, potřebné informace přispívající k udržitelnému trhu práce, musíme umožnit, aby se přirozená nabídka pracovní síly protínala s přirozenou poptávkou. V důsledku toho vznikla jistá rovnovážná mzdová hladina (pravděpodobně nižší, než je její nynější úroveň v západní části EU, a současně vyšší, než je v části východní). Bez toho, že toto umožníme, nebudeme mít k dispozici klíčové proměnné pro vytvoření cesty k homogennímu trhu práce v EU.

Férový a skutečně panevropský trh práce není splnitelný bez jisté dekompozice principu stejná odměna za stejnou práci na stejném místě, pokud tímto stejným místem nebude EU jako celek.

V aktuální diskusi se střetávají dvě teze: férový a skutečně panevropský trh práce a stejná odměna za stejnou práci na stejném místě. Při potřebě uvést v soulad tyto dvě teze je nutné postupovat logicky. Férový a skutečně panevropský trh práce není splnitelný bez jisté dekompozice principu stejná odměna za stejnou práci na stejném místě, pokud tímto stejným místem nebude EU jako celek (v jehož rámci by se generovala odpovídající, reprezentativní a přirozená nabídka pracovní síly, jež by byla uvedena v soulad evropskou poptávkou po ní, a bylo dosaženo rovnováhy mezi nimi prostřednictvím rovnovážné ceny, tj. mzdy). Pokud tímto stejným místem jsou míněny buď jednotlivé členské státy, nebo dokonce jejich regiony či další územní celky, realizace tohoto principu nikdy nemůže vést k dosažení panevropského trhu práce, neboť budou konzervovány překážky, bránící jeho vytvoření.

Má-li být problém uspokojivě vyřešen, musejí být cíle k jeho dosažení v souladu. Vzhledem k tomu, že se jedná o potřebu dosáhnout průniku mezi několika zájmy, nemusí být dosažení tohoto souladu jednoduché. Aktéři by si nicméně měli alespoň korektně přiznat, že lpěním na obou typech cílů páchají kvadraturu kruhu a k výsledku nikdy nedospějí. Je nutno uvést seriózní matici postojů, cest a říci, které spolu logicky ladí a které se navzájem vylučují.

Princip stejný příjem za stejnou práci na stejném místě má bezesporu smysl v neobchodovatelných položkách, tedy v situaci, kdy nabídka a poptávka po výsledném zboží (a především službě) je tvořena lokálně. Není samozřejmě žádný důvod, aby venkovský holič, obuvník, prodavač v místní prodejně měl příjmovou hladinu na úrovni metropole. V případě obchodovatelných položek v rámci jednotného trhu se však stává brzdou.


 
Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Braňme volný trh

Jednotný trh je volným pohybem zboží, kapitálu, lidí i služeb – tak byla vize EU vnímána v dobách našeho vstupu. První kategorie byla naplněna již asociačními dohodami, kapitál následoval, po přechodném období po vstupu došlo i na pohyb lidí. Vizi Evropy jsme tehdy přijali a k jejímu obrazu při vstupu měnili vlastní zákony. Celosvětová krize, a nebojme si to přiznat, zejména šlo o krizi vyspělé části světa, a následně migrační vlna do EU situaci dost změnily; nejen v oblasti pohybu lidí.

Ačkoliv jsme mistři v tom, jak věci byrokraticky znemožnit, měli bychom ve vlastním zájmu i zájmu budoucí Evropy hájit nudnou, dnes nepopulární, ale dlouhodobě přínosnou politiku volného trhu a svobodného pohybu lidí i služeb.

Nové regulace toky kapitálu omezují, proti tomu stojí plán kapitálové unie usnadňující jeho pohyb. Na jedné straně je snaha umožnit poskytování služeb přeshraničně tam, kde o to ani poskytovatelé, ani zákazníci a vlastně ani jednotlivé státy moc nestojí. Konkrétně jde o vizi přeshraničního hypotéčního trhu, kdy byrokratickým sešněrováním rozdílných trhů z důvodů právních, kulturních, jazykových i historických má vzniknout více konkurenční trh. Kdo chce, ať tomu věří. Na druhé straně je snaha omezit ty přeshraniční oblasti služeb, kde jde o spontánní tržní růst využívající existující právní rámec jednotného trhu služeb, a to navzdory existujícím národním odlišnostem. Tato schizofrenní pozice ve více oblastech nevěští nic dobrého, neboť je předzvěstí řešení politických, postavených na dočasných partikulárních zájmech domácích politik, nikoliv principiálních, jdoucích ve směru přirozené mezinárodní dělby práce, natož pak racionálně ekonomických.

Výsledkem nejspíše bude tlak na regulaci, byrokratizaci a povolovací metody. Půjde tedy o moderní obdoby historicky pohřbených cechů, dovozních monopolů a lokálních koncesí. Ačkoliv jsme mistři v tom, jak věci byrokraticky znemožnit, měli bychom ve vlastním zájmu i zájmu budoucí Evropy hájit nudnou, dnes nepopulární, ale dlouhodobě přínosnou politiku volného trhu a svobodného pohybu lidí i služeb. Netřeba tlačit na pilu, stačí neházet klacky pod nohy jeho organickému růstu, trh se i s využitím nových technologií prosadí sám.

Nebo půjdeme sami příkladem a zamezíme plzeňským uzenářům prodávat Ostravskou klobásu v Praze? V oblasti byrokratizace stavebních řízení přeci již dnes máme skvělé výsledky!


 
Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Naše strategie by měla být tržní

Představa, že v jednotném trhu má fungovat stejná mzda na stejném místě, je nesmysl; v důsledku by popírala existenci trhu jako takového, jistě tak nebyla doslova myšlena. Skutečný problém se týká dvou situací: rozdílu v minimální mzdě v různých zemích Evropské unie a výše sjednané mzdy (a i jiných pracovních podmínek) v rámci kolektivních vyjednávání například v rámci tripartity. Obě tyto situace jsou tradičními netržními zásahy státu do sjednávání pracovních smluv a považují se za výdobytky sociálně tržního hospodářství jako minimální ochrana nejzranitelnějších občanů. Jsou proto vysoce politicky citlivé a v praxi není relevantní, co si o jejich dnešní podobě myslíme z čistě ekonomického hlediska, a relevantní není ani to, že jsou samy o sobě také diskriminující. Zejména francouzská vláda je ve velmi obtížné situaci, protože právě provádí řadu nutných a významných reforem, které zneklidňují značnou část populace, a potřebuje cosi jako úspěch v této oblasti, aby toto napětí politicky zvládla.

Naše strategie při vyjednávání by měla být v principu tržní: není v českém zájmu, aby se v této oblasti další pravidla stanovovala, a v českém zájmu není ani to, aby se za tímto účelem zřizovala další instituce.

Dlouhodobým řešením by mělo být vyrovnání naší mzdové a cenové hladiny s jádrem Evropské unie. Toto „dohánění“ se však skoro zastavilo, a i pokud se jeho tempo obnoví, bude ještě trvat generaci nebo dvě. Do té doby problém nezmizí, a už vůbec ne, budeme-li bránit měkký kurz koruny, jako jsme to dělali posledních několik let.

Naše strategie při vyjednávání by měla být v principu tržní: není v českém zájmu, aby se v této oblasti další pravidla stanovovala, a v českém zájmu není ani to, aby se za tímto účelem zřizovala další instituce. Počítejme však s tím, že bude nutno z této pozice ustoupit na nějaký kompromis. S platností různých minimálních mezd v různých zemích se asi nepohne. (Mimochodem, zde je významný rozdíl mezi situací v EU a v USA.) Připusťme jako ústupek platnost různých minimálních mezd, ale braňme se platnosti různých jiných ujednání a „zvyklostí“. Snad by se mohlo podařit prolomit i minimální mzdu aspoň zčásti u řidičů (aspoň tam, kde nejde o kabotáž).

Hlavně nezačínejme se sebestřednou pozicí, jako bychom měli jedinou pravdu a chtěli se za ni bít až do hrdel a statků. Pro nás jde o nepříliš důležitý kompromis, pro Francii možná o osud Macronových reforem a možná i jeho prezidentství. Je v bytostném zájmu nás všech, aby uspěl.


 
Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Politický symbol

Střet o mzdy vysílaných pracovníků si v sobě nese politickou symboliku. V průměru se to netýká ani procenta zaměstnanců v EU, neboť drtivá většina cizinců má místní smlouvy. I ve Velké Británii se vyslání týká jen 2 procent pracujících z EU, byť v některých odvětvích jako stavebnictví či dálková doprava je procento vyšší. Navíc většina vyslaných zůstává jen pár měsíců, takže se jich navrhované změny nedotknout.

V tomto případě by bylo nejlepší nechat Poláky a Francouze, ať si to vyříkají mezi sebou, jen na technické úrovni je třeba ohlídat, aby jejich kompromis nebyl přehnaně byrokratický.

Francouzský prezident se snaží ukázat, že lépe chrání domácí zaměstnance, aby souhlasili s reformami na domácím trhu práce. Na druhé straně střetu se šikuje polská vláda, která sice chápe, že mzdy Poláků pracujících na západě EU nijak neovlivní, ale hodí se jí sbírat domácí body v symbolickém souboji.

U nás odbory celkem úspěšně tlačí na růst domácích mezd s argumentem, že nejsou-li velké rozdíly v produktivitě, neměly by být ani ve mzdách. Navíc dle posledních dat z roku 2014 Česko více pracovníků přijímalo, než vysílalo. Vláda pak nemá důvod hájit právo dlouhodobě pracovat v Německu za výrazně nižší mzdy než zaměstnanci s německou smlouvou, protože je to zároveň právo pracovat u nás za nižší mzdy.

V tomto případě by bylo nejlepší nechat Poláky a Francouze, ať si to vyříkají mezi sebou, jen na technické úrovni je třeba ohlídat, aby jejich kompromis nebyl přehnaně byrokratický.


 
Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Síla vyjednávání

Otázka ve mně vyvolává podezření, že se něco ztratilo v překladu. Takže ani nevím, zda cílem Junckerova návrhu má být diskriminace středoevropských agentur, nebo naopak boj proti diskriminaci cizinců, invalidů, žen, etnik, LGBT apod.

Nezbývá, než se uchýlit k intuitivní verzi návrhu, že na stejném pracovišti by měla být placena stejná mzda za stejnou práci. Pak totiž budu moci znovu upozornit, že pracovní síla není nic jiného než zboží, se kterým se obchoduje. Pokud setrváváme na platformě demokratického kapitalismu, cena tohoto zboží bude vždy výsledkem vyjednávání mezi stranou poptávky a stranou nabídky.

Představa, že řešením tohoto docela vážného problému informační asymetrie je pevná mzda, mi tedy svou absurditou připomíná nedávný pokus zavést do našich škol kariérní řád.

Tvrzení, že i pro cenu, která je mzdou, by mělo v principu platit totéž, co třeba pro cenu televizorů, samozřejmě nijak nepopírá, že každé zboží má své zvláštnosti. Například minulý týden jsem na tomto místě upozornil na asymetrii vyjednávacích sil, v jejímž důsledku nemusí být, na rozdíl od cen televizorů, vždy možné mzdy snižovat. Dnes mohu zase připomenout, že George Akerlof (manžel Janet Yellen, šéfky amerického Fedu) dostal Nobelovu cenu za analýzu trhu s ojetými automobily, a že cynismus ekonomické vědy zde hned nabídne analogii mezi technickým stavem ojetého automobilu a kvalitou pracovní síly. Ta podobnost je v tom, že rovněž majitel pracovní síly bude znát její kvalitu nejspíš o hodně lépe než ten, kdo si od něj chce koupit nějakou „stejnou práci“.

Představa, že řešením tohoto docela vážného problému informační asymetrie je pevná mzda, mi tedy svou absurditou připomíná nedávný pokus zavést do našich škol kariérní řád. Pokud by tedy Jean-Claude Juncker něco takového skutečně navrhoval, stálo by to za forenzní audit kvality pracovní síly, kterou má Brusel k dispozici v objemu tisíců vysokoškolsky vzdělaných úředníků.


 
Tomáš Prouza, ekonom a bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti

Tomáš Prouza, ekonom a bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti

Více ze zisků firem má zůstat doma

Rozlišme dvě věci: snahu o konvergenci evropských ekonomik a boj se zneužíváním systému. Je rozhodně dobře hledat cesty, jak zvýšit platy v chudších zemích Evropy, aby se rozdíly zmenšovaly. Pokud chceme, aby v Česku nevyhrála blbá nálada a aby nerostla podpora populistů, měli bychom dělat všechno pro to, aby více zisku firem zůstávalo doma, ve formě reinvestic i vyšších platů. Prostor pro to většina firem má, jen jim chybí motivace.

Pokud chceme, aby v Česku nevyhrála blbá nálada a aby nerostla podpora populistů, měli bychom dělat všechno pro to, aby více zisku firem zůstávalo doma.

Druhou věcí je boj se zneužíváním systému. Řada firem má v některé z „levných“ zemí sídlo jen na papíře a do bohatších zemí dováží vyslané pracovníky jako levnou pracovní sílu místo toho, aby na místní zakázku najala místní lidi a zaplatila jim místní cenu.

Z pohledu regulace je proto potřeba více postihovat ty, kteří systém zneužívají. Jinak nedokážeme vzdorovat tlaku na omezení volného pohybu. A měli bychom hledat cesty, jak by mohlo zůstat více zisku v Česku, avšak pozitivní motivací, ne regulací.


 
Libor Dušek, Vysoká škola ekonomická a think tank IDEA.

Libor Dušek, Vysoká škola ekonomická a think tank IDEA.

Nezamýšlené efekty vládních opatření

Posláním ekonomů je upozorňovat na nezamýšlené, na první pohled ne vždy viditelné efekty vládních opatření. Regulace mezd vysílaných pracovníků takové efekty zajisté mít bude. Zmiňme v tomto smyslu alespoň dva:

Snaha omezit konkurenci ze strany vysílaných pracovníků tak paradoxně může podpořit klasickou migraci, které díky volnému pohybu osob nejsou kladeny výrazné právní překážky.

1. Trhy na Západě nabízí lepší výdělečné příležitosti než trhy na Východě (technicky řečeno, mezní produkt práce je na Západě vyšší). Jsou v zásadě dva mechanismy, jakými se pracovní síla přesune na výnosnější trh a alespoň částečně se sblíží rozdíly v příjmech mezi těmito trhy. Buď se pracovníci z Východu na Západ přestěhují a začnou pracovat tam, nebo firmy z Východu na určitý čas vyšlou své zaměstnance, aby práci odvedli na Západě. Zpřísnění regulací, zejména striktní pravidlo stejná mzda na stejném místě, by zkomplikovalo a značně znevýhodnilo druhý mechanismus. Ten první se tak stává relativně atraktivnějším. Snaha omezit konkurenci ze strany vysílaných pracovníků tak paradoxně může podpořit klasickou migraci, které díky volnému pohybu osob nejsou kladeny výrazné právní překážky. Číselně asi tento vedlejší efekt nebude zásadní, ale je třeba s ním počítat.

2. Český stavební dělník pracuje za 850 euro měsíčně, přitom stráví týden na zakázce v Německu. Při zásadě stejná mzda na stejném místě by měl za práci v Německu pobírat tamní týdenní mzdu, tj. 550 euro (čísla přibližně odpovídají mediánovým mzdám). Co brání české firmě, aby zaplatila dělníkovi 550 euro za práci v Německu, a přitom mu snížila českou měsíční mzdu na 300 euro, takže dělník si vydělá stejně peněz, za které byl ochoten pracovat dosud? Leccos: minimální mzda, stávající pracovní smlouvy, antidiskriminační zákonodárství atd., tudíž reálně nebude možné snížit českou mzdu až na 300 euro. Ale základní ekonomický mechanismus postupně bude působit: na trhu práce je podstatná celková mzda a do jisté míry je jen účetní operací, jak se celková mzda rozpočítá na východní a západní složku. Vynucené vyšší mzdy za práci na Západě tak vyvolají tlak na snížení základních mezd na Východě, čímž se zčásti potlačí i efekt tohoto opatření na příjmy samotných dělníků. K tomu firmám přibude další byrokracie s vykazováním rozdílných mezd.


 
Monitor Jana Macháčka


Počet příspěvků: 2, poslední 29.9.2017 09:46 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.