Západním zemím chybí společenský konsensus

Západní společnosti hledají společný ideový jmenovatel. Zdá se, že jím již není jazyk, historie, hodnoty, národ ani národní mentalita. Řecká, finanční a migrační krize otvírají prostor k diskusi.

Společný jmenovatel. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Společný jmenovatel. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Společný jmenovatel.

Migrační vlna, krize eurozóny a brexit ukázaly, že Evropa je sice největším hospodářským prostorem na světě, ale chybí jí společný ideový jmenovatel. Volby a referenda v poslední době v celé Evropské unii dokazují, že snaha o jeho definici v evropských společnostech roste, ani ve velkých státech však neexistuje společenský konsensus, co by je mělo spojovat – jazyk, historie, hodnoty, národ, národní mentalita?

Národní mentalita se mění, například v Německu se ve 20. století, přinejmenším v jeho západní části, změnila z agresivního nacionalismu v konzumní pacifismus. Uměle vytvořené národní identity, jako byla československá, sovětská nebo jugoslávská, zase dlouho nepřežily.

Konec národa s vlastní mentalitou

Národní mentalita ovlivňuje i společenské uspořádání a fungování instituci, přičemž projevy totality mohou být v jejím důsledku odlišné. Italský fašismus nebyl stejně barbarský jako německý nacismus – v Itálii byl jen jeden koncentrační tábor u Terstu, a i ten vybudovali Němci.

V důsledku migrace ze zemí s odlišnými společenskými, kulturními a náboženskými zvyky se v evropských státech pozvolna vytrácí koncept společnosti jako národa s vlastní mentalitou. Tento koncept navíc v současnosti odporuje demokracii, jež v moderním smyslu představuje participaci celé společnosti.

Vyrovnání s minulostí v obou zemích se také liší, zatímco Mussoliniho obelisk u římského olympijského stadionu je v noci osvětlen, zbytky Hitlerova sídla Berghof na Obersalzbergu u Berchtesgadenu byly srovnány se zemí a pozemek znovu zalesněn, aby se z něj nestalo poutní místo. Brutalita projevů komunismu v Československu, Sovětském svazu či na Kubě také odpovídala národní mentalitě.

Některé národní mentality mají i schopnost zneužívat sociální systémy jiných zemí. V Německu se ruský organizovaný zločin napojil přes pečovatelské služby na zdravotnický systém a způsobil škody v řádu miliard eur. V Rakousku islamisté infiltrovali školky, aby mohli indoktrinovat děti. Ve Velké Británii a v Německu jsou zaváděna opatření, jež zabraňují zneužívání sociálních dávek občany východních členských zemí EU využívajícími volného pohybu v rámci unie.

V důsledku migrace ze zemí s odlišnými společenskými, kulturními a náboženskými zvyky se v evropských státech pozvolna vytrácí koncept společnosti jako národa s vlastní mentalitou. Tento koncept navíc v současnosti odporuje demokracii, jež v moderním smyslu představuje participaci celé společnosti, přičemž z národa jsou vyloučeni všichni, kdo do něho nepatří.

Ukazují to multietnické společnosti Švýcarska a Rakouska, kde žije vysoký počet cizinců. Ve Švýcarsku je z demokratického rozhodování vyloučeno 25 procent obyvatel a ve Vídni, hlavním městě Rakouska, dokonce více než 26 procent. S nárůstem migrantů je však otázkou, jak dlouho bude možné takovou společnost považovat za demokratickou. Navíc je třeba počítat s tím, že skupiny vyloučené z demokratického rozhodování budou hledat alternativní cesty k prosazování svých zájmů.

Značkové obchody

Mohlo by být společným ideovým jmenovatelem evropských společností tržní hospodářství a osobní blahobyt? Praha se podobá jiným západním metropolím – je plná elegantních barů, zážitkové gastronomie a luxusního zboží, z čehož by se bylo možné domnívat, že čeští občané s nimi sdílejí hodnotový systém.

Značkové obchody a pobočky McDonald’s nejsou zárukou přijetí západních hodnot

Ve skutečnosti to však nic neznamená, protože stejné podniky jsou sice třeba v Londýně, ale i v Šanghaji, a podstatné je, jaký hodnotový systém reprezentují – ten britský, spojený s lidskými právy a svobodami jedince, nebo ten čínský, jenž se vyznačuje nemilosrdným státním kapitalismem rudé aristokracie?

Značkové obchody a pobočky McDonald’s nejsou zárukou přijetí západních hodnot. V Rusku, Číně, Turecku nebo v ropných arabských státech má většina západních firem zastoupení, navzdory tomu je v těchto zemích nezávislá žurnalistika cenzurována, politická opozice pronásledována a národnostní menšiny utlačované.

Rozdílné postoje k migrační krizi

Po rozpadu sovětského impéria se Česká republika a další postkomunistické země připojily k západním bezpečnostním a ekonomickým strukturám, protože většina z nich byla a je přesvědčena, že do nich hodnotově i mentálně patří. Ač se zdá, že tomu tak je, paradoxně právě v roce 1989 Východ a Západ společný ideový jmenovatel ztratily.

Rozdílné postoje k migrační krizi, nikoliv značkové obchody, ukazují, kde mentálně končí Západ a začíná Východ

Do té doby tímto společným jmenovatelem byla studená válka, ale po jejím skončení se Západ díky vítězství v ní začal domnívat, že Východu nemusí věnovat pozornost a usilovat o jeho kultivaci. Spokojil se se zavedením tržního hospodářství a s tím, že i obyvatelé této části Evropy mohou demokraticky volit.

Důsledkem tohoto přístupu a chybějícího společného jmenovatele jsou autoritářské tendence v Maďarsku a Polsku nebo ruská anexe Krymu. Rozdílné postoje k migrační krizi, nikoliv značkové obchody, ukazují, kde mentálně končí Západ a začíná Východ.

Trump a Sanders

Západ dnes také hledá svůj společný ideový jmenovatel a po čtvrt století globalizace, jež přinesla například ekonomický pokles střední třídy, zjištění, že ani dobré vzdělání nezaručuje dobře placenou práci, či obavu, že se dětem bude dařit hůře než předchozím generacím, západní společnosti žádají vysvětlení. Proto mají konjunkturu politici, jako je v USA Donald Trump či Bernie Sanders či v Británii Jeremy Corbyn, nebo Alternativa pro Německo (AfD).

Hledání společného ideového jmenovatele vede k novým voličským konstelacím – Trump mluví z duše střední třídě a politickému středu, stoupenci socialistických představ Sanderse jsou studenti a multimiliardáři ze Silicon Valley

Americký komentátor Ted Rall se domnívá, že Sanders je ztělesněním posledního konsensu v USA – nedůvěry ke státním institucím. Hledání společného ideového jmenovatele proto vede k novým voličským konstelacím – Trump mluví z duše střední třídě a politickému středu, stoupenci socialistických představ Sanderse jsou studenti a multimiliardáři ze Silicon Valley a AfD volí především dobře vydělávající a vzdělaní.

Tuto situaci posiluje informační roztříštěnost, kdy se každý na základě vlastních zájmů utvrzuje ve svém přesvědčení a zaniká konsensus o celospolečenských tématech. Sanders a Trump sice zastávají odlišné politické postoje, ale stejně tvrdě kritizují washingtonský establishment, což je společný jmenovatel jejich různě politicky smýšlejících voličů.

Vytyčený směr

Výsledkem je, že se demokraticky usiluje o odstranění současného politického systému. Ten sice zatím zůstává stejný, ale v důsledku tohoto nového cíle získává jiný společný ideový jmenovatel.

Letošní americké prezidentské volby ještě nebudou znamenat konec současného politického systému, ale směr je vytyčený a otázkou není zda, ale kdy bude dosaženo cíle

Letošní americké prezidentské volby ještě nebudou znamenat konec současného politického systému, ale směr je vytyčený a otázkou není zda, ale kdy bude dosaženo cíle. Signálem tohoto konce byla v minulosti například stagnace či pokles reálných příjmy, prasknutí internetové bubliny v roce 2000, finanční krize v roce 2008 nebo hnutí Occupy Wall Street.

Americká společnost přestala věřit, že dosavadní společný jmenovatel – píle a tvrdá práce přinášejí osobní ekonomický prospěch – stále platí. Stalo se jím heslo „We Are the 99 Percent“ – symbol společnosti, jež trpí ztrátou zaměstnání a střechy nad hlavou a nemá zdravotní pojištění a navzdory univerzitnímu vzdělání ani perspektivu umístění na pracovním trhu.

Ohrožená orientace na konzum

Již Ludwig Erhard (1897–1977), německý ekonom a kancléř v letech 1963 až 1966, poukázal na skutečnost, že egoistický individualismus sledující ekonomické uspokojení je v protikladu k občanské společnosti. Proto v 60. letech, kdy produkce Německa byla dvakrát vyšší než před druhou světovou válkou, tvrdil, že ekonomická úroveň je dostatečná a společnost by se měla více soustředit na občanskou a společenskou soudržnost.

Orientaci Němců na konzum v současnosti ohrožují migranti čerpáním příspěvků ze sociálního systému a možný budoucí bankrot důchodového zabezpečení, což vyvolává nebezpečnou otázku, proč mají platit daně a přispívat do těchto systémů

Erhard se svou představou neuspěl, Němci se oddali konzumu a marka nahradila národní identitu zničenou ve druhé světové válce. Následně marku nahradilo euro a tato ztráta otevřela otázku společného jmenovatele, protože ani pro Němce není evropanství dostatečně silnou identitou.

Orientaci Němců na konzum v současnosti ohrožují migranti čerpáním příspěvků ze sociálního systému a možný budoucí bankrot důchodového zabezpečení, což vyvolává nebezpečnou otázku, proč mají platit daně a přispívat do těchto systémů, jestliže jim příliš nepřinášejí a slouží jiným. S individuální ekonomickou prosperitou jako společným ideovým jmenovatelem jsou spojené tři problémy.

Za prvé, při každé hospodářské krizí tuto prosperitu jako společný jmenovatel odmítnou všechny skupiny, jež se ocitnou na straně poražených. Za druhé, ekonomický individualismus je v rozporu s řešeními ve prospěch společnosti, protože je logičtější daňově podvádět, než daně odvádět do systémů, z nichž mají prospěch i ti, kteří do nich nepřispívají. A za třetí, společnost, která sleduje ekonomický blahobyt, ale současně rychle stárne, nemá budoucnost.

Opouštění křesťanských církví

V souvislosti s migrací se znovu začaly připomínat křesťanské hodnoty, z čehož by se dalo usoudit, že náboženství je pro Evropu další možností společného jmenovatele. V antice vznikla tradice pohostinnosti k návštěvníkovi z obavy, že na dveře může zaklepat bůh, který na sebe vzal lidskou podobu.

Údaje o opouštění křesťanských církví vypovídají jasně – jen v Německu vystupují každý rok z katolické a evangelické církve statisíce lidí, 487 719 v roce 2014

Zavrhnout takového návštěvníka se nemuselo vyplatit, a proto se lidé chovali k cizinci slušně. Z berlínského hulvátství, na které jsou obyvatelé hlavního města Německa hrdí, nebo z drzosti pražského číšníka, je však zřejmé, že ve střední Evropě příliš lidí s tím, že by se před nimi mohl objevit bůh, nepočítá.

Izraelský politik Moše Feiglin popsal migraci a situaci v Evropě v komentáři k silvestrovské noci v Kolíně jako součást kulturního zlomu: „Západní Evropa je dnes nejsekularizovanější na světě. Většina jejích obyvatel nevěří v boha a z křesťany osídleného území se stal ostrov ateismu. Je to kultura, která ze svého vědomí odstranila boha, a zavřela ho do muzeí. Do tohoto náboženského vakua pak přirozeně vniká kultura Allahu Akbar.“

Odhlédneme-li od skutečnosti, že se na křesťanské hodnoty odvolávají především většinově ateističtí obyvatelé postkomunistické části Evropy, vypovídají údaje o opouštění křesťanských církví jasně – jen v Německu vystupují každý rok z katolické a evangelické církve statisíce lidí, 487 719 v roce 2014. Právě tato čísla jsou důvodem, proč se Feiglin nebo například islamisté nedomnívají, že by se Evropě mohl stát bůh společným ideovým jmenovatelem.

Péče o stárnoucí populaci

Řecká, finanční a migrační krize jsou v současnosti největšími evropskými problémy, ale zároveň nabízejí šanci k novému přehodnocení a otvírají prostor k diskusi i o budoucnosti České republiky. Ve veřejné diskusi se již objevil požadavek definice jejích národních zájmů, což však bude možné, až bude existovat vize, jak by měla vypadat za 50 nebo 100 let.

Kdo bude o stárnoucí populaci pečovat? Migranti, jak si představují Němci, nebo roboti, čemuž dávají přednost Japonci?

Jaké by mělo být její obyvatelstvo a jeho věkové složení? Má to být mladá dynamická moderní společnost, nebo klidné místo na stáří? Z toho vyplývají řešení pro zdravotnický a důchodový systém a infrastrukturu. Přizpůsobí se města obrovskému počtu starých lidí a budou klást důraz na klid? Kdo bude o stárnoucí populaci pečovat? Migranti, jak si představují Němci, nebo roboti, čemuž dávají přednost Japonci?

Jaká by měla být struktura hospodářství a z ní vyplývající vzdělávací systém? Má jít o ekonomiku zaměřenou na moderní technologie a ve vzdělání být upřednostňovány přírodní vědy? Máme mít pečovatelské služby a obrovskou sociální sféru? Kdo bude garantem bezpečnosti – USA, nebo Čína?

Teprve z odpovědí na tyto otázky vyplývají národní zájmy například v energetice nebo ekonomice. Mnohem důležitější ale je odpověď na otázku: Co by mělo být společným ideovým jmenovatelem České republiky? Co by mělo její společnost spojovat?