Západ je v mezivládí. Staré skončilo a nové ještě není známé

Stoupenci liberálního konsenzu nechápou novou realitu. Vykazují znaky typické pro elitu v úpadku, jež nereprezentuje společnost, čímž ztrácí legitimitu. Liberální konsenzus se morálně i politicky vyčerpal – nikoho neoslovuje a nic nenabízí.

Liberální demokracie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Liberální demokracie. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Liberální demokracie.

Francouzské Hnutí žlutých vest povalilo oslavovanou hráz proti populismu prezidenta Emmanuela Macrona a donutilo ho k ústupkům. Na Západě tím úspěšně pokračuje populistická revolta proti konsenzu liberálních elit. Britský novinář David Goodhart jej označuje za dvojí liberalismus, jenž vznikl na začátku devadesátých let, kdy liberální pravice vyhrála ekonomickou a (nová) levice společenskou debatu.

Konsenzus elit je ekonomicky neoliberální a společensky levicově liberální. Vyznává nadnárodní integraci, globalizaci, humanitární intervence, šíření lidských práv, environmentalismus a prohlubování evropské integrace v současné podobě. V ekonomice zdůrazňuje globalizaci a neomezovaný volný trh. To znamená neustálý tlak na efektivitu, flexibilitu, deregulaci, liberalizaci, privatizaci státních podniků i služeb a ekonomickou migraci.

Společensky usiluje o kulturní deregulaci, jež má nabourat tradiční identity a normy ve jménu osvobození člověka od pout genderových rolí, rodiny, společnosti, národa a kultury. Vyzývá k otevřenosti, diverzitě, rovnosti a k relativistické toleranci, podporuje migraci, otevřené hranice a multikulturalismus, vystupuje proti diskriminaci, prosazuje práva a privilegia vybraných menšin. A samozřejmě bojuje proti takzvaným nenávistným projevům, pokud se někdo neztotožňuje s tímto krásným novým světem.

Redukce politiky

Tato specifická kombinace pravicového a levicového liberalismu znamená naprostou dominanci trhu v ekonomických otázkách a státu v kulturních a společenských. Ve výsledku vrhá západní společnosti do mlýnských kol neustále rostoucího tlaku globální konkurence a neustále rostoucího výchovného tlaku státní byrokracie. Jak ukazuje Goodhart na Velké Británii, z liberálního konsensu elit mají prospěch na úkor ostatních obyvatel vysoce mobilní, vzdělaní, individualističtí a pokrokářští jednotlivci – v Británii zhruba 25 procent populace.

Současný liberalismus má sklon redukovat politiku na technokratické postupy. Preferování technokratismu na úkor demokracie ale vede k vyvádění stále více pravomocí mimo rámec demokratického rozhodování a kontroly, zejména jejich přesunem na nadnárodní organizace či expertní komise a nárůstem role soudů, což umožňuje obcházet vládu a parlament.

Liberální konsensus podporuje neochvějné přesvědčení, že nemá alternativu. Jeho zastánce to vede k ošemetné snaze chránit liberální demokracii před demokraty. Současný liberalismus má sklon redukovat politiku na technokratické postupy. Preferování technokratismu na úkor demokracie ale vede k vyvádění stále více pravomocí mimo rámec demokratického rozhodování a kontroly, zejména jejich přesunem na nadnárodní organizace či expertní komise a nárůstem role soudů, což umožňuje obcházet vládu a parlament.

Liberální konsenzus potlačuje demokratickou diskusi a namísto ní nálepkuje, moralizuje a poučuje, co patří, či nepatří do „slušné společnosti“, přičemž ten, kdo s ním nesouhlasí, je extrémista. Stanovil také staronovou hrozbu – společenskou většinu, již se snaží kontrolovat pěstováním dědičné viny a obviňováním z útlaku menšin. Většina je rasistická, nacionalistická, sexistická, homofobní, islamofobní, neekologická a nedostatečně tolerantní.

Nesnesitelná je rovněž arogance, s níž je liberální konsensus prosazován. Liberálové, respektive liberální elity, se považují za ztělesnění vědění a pokroku a ostentativně dávají najevo svou nadřazenost. Ten, kdo s nimi nesouhlasí, věc nechápe, je obětí propagandy nebo vlastní neznalosti. Tato arogance pramení z přesvědčení, že liberální názory jsou objektivní realitou. Ideologie neexistují, jen fakta, a ten, kdo jim rozumí, je liberál.

Liberálové nechápou, že lidé mohou mít jiný názor na svět a soustavu hodnot. Typickým příklad je liberální výklad brexitu, ve kterém byl prostý lid ošálen a hlasováním pro odchod z Evropské unie jde nevědomky proti svým ekonomickým zájmům. Stejně arogantní je Macron vůči Hnutí žlutých vest.

Odtrženost elit

Elity, respektive stoupenci liberálního konsensu, se odtrhávají od zbytku společnosti. Každá společnost ji však potřebuje. Tvrzení, že bude fungovat i bez ní, je utopické. Problémem Západu je, že jeho politické, ekonomické i kulturní elity nejsou součástí společností, z nichž vzešly. Staly se globálními elitami bez vztahu ke konkrétnímu místu, jeho identitě a minulosti. Tuto ztrátu vztahu k vlastní zemi a jejím lidem kompenzují pokrokářskou globální agendou.

Elity, respektive stoupenci liberálního konsensu, se odtrhávají od zbytku společnosti, přičemž tato jejich odtrženost se projevuje úpadkem legitimity politického systému

Odtrženost elit se projevuje úpadkem legitimity politického systému. Společným znakem populistických revolt na Západě je pocit ztráty kontroly, nespravedlnosti a dvojího metru. Pocit, že systém nefunguje v jejich prospěch a vítězí ti, kdo obcházejí pravidla nebo si je ohýbají ve svůj prospěch, ať migranti či nadnárodní korporace.

Tento pocit pramení ze situace společnosti v nejširším smyslu, nikoli jen o politiku nebo ekonomiku. Může jít o stagnaci příjmů střední třídy a jejich zdanění, pokles sociální a fyzické bezpečnosti, zpochybnění zděděných kolektivních (národních) i osobních (pohlavních) identit, relativizaci kulturních a morálních norem ve prospěch diverzity, oslavování výstřednosti, dojem cizince ve vlastní zemi či rostoucí snaha státu vychovávat a regulovat. U lidí sílí přesvědčení, že se liberální konsenzus obrátil proti nim.

Nesourodá skupina

Liberální konsensus vyznává stále méně lidí. Dílčí části mohou pro někoho fungovat nebo ho oslovovat, ale jako celek vystupuje proti většině a jejím zájmům. Důsledkem je revolta obyčejných lidí. Lidé se necítí být zastoupení, ba co víc, cítí určité opovržení. To je problém pro jakýkoliv režim, obzvlášť však pro demokracii. Lidé pak nevolí pro něco či někoho, ale proti politickému systému, protože jej nepovažují za nástroj své vlády. Obracejí se na ty, jež liberální elity paušálně označují za populisty.

Populisté ve skutečnosti na Západě tvoří nesourodou skupinu, již spojuje pouze odpor k liberálnímu konsensu. Samozřejmě, že se mohou mýlit, přinášet zjednodušená řešení, být oportunisty či nadbíhat lidem víc, než je zdrávo. Ale také nemusí a mohou představovat skutečnou alternativu.

Ti ve skutečnosti na Západě tvoří nesourodou skupinu, již spojuje pouze odpor k liberálnímu konsensu. Samozřejmě, že se mohou mýlit, přinášet zjednodušená řešení, být oportunisty či nadbíhat lidem víc, než je zdrávo. Ale také nemusí a mohou představovat skutečnou alternativu.

V každém případě reflektují názory širokých vrstev obyvatel, které v elitních patrech společnosti neměly zcela záměrně zastoupení. Otvírají témata, jež trápí mnoho lidí, čímž vracejí demokracii obsah. V principu plní zásadní roli – vracejí demokracii tam, odkud ji ve jménu liberálního konsensu vytlačili liberálové.

Populisté znamenají návrat rovnováhy mezi demokracii a její omezení. Jsou volbou pro demokracii, kde si lidé mohou rozhodnout o imigraci nebo která postuluje většinové hodnoty – pro demokracii jako diskusi a jako politickou samosprávu suverénního společenství. Podle amerického novináře Christophera Caldwella se liberalismus a demokracie dostaly do konfliktu a liberálové nazývají populisty ty, kdo se hlásí k demokracii.

Konec dvojí dominance

Populistická revolta představuje odmítnutí liberálního konsenzu – jeho přesvědčení, že nemá alternativu, a arogance, s níž je prosazován. A odmítá i úzké koridory povolených názorů.Stoupenci liberálního konsenzu dělají vše, aby jej ubránili – straší, nálepkují, moralizují, bojují proti nenávistným projevům a fake news, převádějí demokratické rozhodování na experty a plamenně hájí diverzitu a toleranci. A bývalou demokracie dnes označují za populismus.

Je mnoho směrů, které chtějí nové definovat. Dominance dvojího liberalismu však každopádně končí. A to je dobře.

Lidé, kteří dlouho dobu volili politické strany pravého a levého středu, jsou najednou hlupáci, kteří nevidí složitou realitu a potřebují osvětu. Novou realitu však nechápou stoupenci liberálního konsensu a jejich arogance jim brání ji vidět. Vykazují znaky typické pro elitu v úpadku – elity, která přestala reprezentovat svou společnost, čímž přichází o svou legitimitu. Liberální konsensus se morálně i politicky vyčerpal – nikoho nového neoslovuje a nic nenabízí.

Kulturní deregulace, vyprázdnění politiky technokracií a neomezená ekonomická globalizace se na Západě obracejí proti většině, jež hledá jejich opak – kulturní, politickou a ekonomickou jistotu. Západ vstupuje do stadia mezivládí, jež popsal italský politik a marxistický filozof Antonio Gramsci (1891–1937) – staré skončilo a nové ještě není známé. Je mnoho směrů, které chtějí nové definovat. Dominance dvojího liberalismu však každopádně končí. A to je dobře.