Západ by si měl realisticky uvědomit, že i Rusko má své zájmy

Klíčem k pochopení zájmů a motivací Ruska a jeho představitelů jsou jeho dějiny a geografie. Pochopení ruské politiky nepředstavuje předstupeň pro její přijetí ani ztotožnění se s ní, ale je nezbytné pro realistickou, a tudíž úspěšnou politiku vůči Rusku.

Andrej Duhan 4.6.2016
Projev Vladimira Putina na Rudém náměstí v Moskvě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Projev Vladimira Putina na Rudém náměstí v Moskvě. | foto: Reuters
Projev Vladimira Putina na Rudém náměstí v Moskvě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Debata o Rusku, jeho prezidentu Vladimiru Putinovi a jejich akcích postrádá realistický postoj. Většina názorů totiž osciluje mezi naivním rusofilstvím a nekompromisní rusofobií a ovlivňují je emoce. Jedni si Rusko idealizují či z něho dělají oběť Západu, druzí by ho nejraději vymazali z mapy a nepřiznávají mu nárok definovat a hájit vlastní zájmy. Ani jedna strana však nebere v úvahu motivace ruské politiky. Pro první by to znamenalo ztrátu ideálů, pro druhé poskvrnění ideologické představy.

Toto pochopení motivací ruské politiky přitom nepředstavuje předstupeň pro její přijetí ani ztotožnění se s ní, ale je nezbytné pro realistickou, a tudíž úspěšnou politiku vůči Rusku. Západ však s ním může dosáhnout přijatelného modu operandi pouze na základě realistické analýzy ruských zájmů.

Stále stejná snaha

Britský státník Winston Churchill (1874–1965) navzdory jeho komunistické ideologii o sovětském Rusku prohlásil, že klíčem k němu jsou ruské zájmy, a díky studiu jeho dějin v nich viděl opakující se procesy a trvalé cíle. Podle něho se ruské zájmy nemění a více, než je obvyklé, je definují tři faktory – historická zkušenost, geografie a touha patřit mezi velmoci –, jež však deformují obavy a úzkost.

Ruskou zahraniční politiku několik set let ovlivňuje stejná snaha – expanzí si zajistit bezpečnost a získat přístup k teplým mořím, a tím potvrdit pozici Ruska jako velmoci

Ruský stát nemá přírodní bariéry, které by ho chránily, na což od cara Ivana Hrozného (1530–1584) reaguje vytvářením stále nových nárazníkových zón, které mu umožňují mobilizovat proti agresorovi. V důsledku této strategie obrany útokem vznikl největší stát na světě. Navzdory ní se však Rusko nezbavilo pocitu nejistoty, ani mu velikost území nezajišťuje status velmoci.

Tu definuje uplatnění síly kdekoliv na světě, v čemž Rusku brání to, že nemá nezamrzající přístav. Proto se od cara Petra Velikého (1672–1725) jeho nástupci snažili dosáhnout Konstantinopole a Indického oceánu a prakticky celé 19. století Britové museli bránit ruskému pronikání do Indie a ovládnutí Bosporu a Dardanel. Ruskou zahraniční politiku několik set let ovlivňuje stejná snaha – expanzí si zajistit bezpečnost a získat přístup k teplým mořím, a tím potvrdit pozici Ruska jako velmoci.

Minulost jako průvodce

Ruská historie je protkaná vojenskými intervencemi, a to nejen Ruska v zahraničí, ale i zahraničními v něm . Ač to zní paradoxně, Rusko se považuje za častou oběť zahraniční agrese – poté, co Mongolové téměř zničili ruský národ, následovaly intervence Poláků, Švédů, Francouzů, Angličanů a Němců.

Ruští představitelé jsou přesvědčeni, že minulost je mnohem lepším průvodcem po budoucnosti než přítomnost

Rusové navíc nevnímají dějiny lineárně, jak je tomu na Západě, ale jako opakující se proces. Napoleon i Hitler zaútočili přes Polsko, a proto se tento útok může opakovat bez ohledu na aktuální realitu. Skutečnost, že dnes v Evropě nikdo nechce zaútočit na Rusko, nehraje u pokračovatelů tradice Ivana Hrozného žádnou roli.

V roce 1930 to rozhodně nevypadalo, že se za pouhých jedenáct let německá armáda povalí na Moskvu. Ani v roce 1989 nikdo nepředpokládal, že za 20 let bude většina členů Varšavské smlouvy v Evropské unii a NATO. Ruští představitelé jsou přesvědčeni, že minulost je mnohem lepším průvodcem po budoucnosti než přítomnost. Ruská minulost je plná obav, což dokazuje i bývalý prezidenta USA Ronald Reagan (1911–2004) ve svých pamětech, když ho překvapila obava Rusů, že na ně Američané zaútočí.

Expanze

Pokud jde o touhu Ruska být velmocí, kolektivní identita Rusů požaduje, aby jejich vlast jí byla, a v souladu s tím byla respektovaná – národní velikost má pro ně velký význam. Navzdory Stalinové brutalitě ho oslavují, protože z Ruska udělal supervelmoc. A stejně podporují prezidenta Putina, byť jeho politika přinesla Rusku západní sankce a pokles životní úrovně.

Rusové využívají v podstatě každé příležitosti k expanzi, některé oblasti však pro ně mají větší význam než jiné

Ruské chápání velmocenského postavení se primárně týká síly, zejména vojenské, a geopolitického potenciálu. Pro Rusko je typické, že zajišťuje své národní zájmy bez ohledu na ekonomické problémy, a bude v této snaze pokračovat. Rusové využívají v podstatě každé příležitosti k expanzi, některé oblasti však pro ně mají větší význam než jiné.

Pokud jde o jejich klíčové zájmy, jsou nekompromisní, v ostatních případech diplomaticky flexibilní a ochotní k ústupkům, zejména, je-li protivník neústupný. V ruské historii toto jednání dokazuje například ústupnost cara Alexandra I. (1777–1825) na Vídeňském kongresu v letech 1814 až 1815, Stalinova posedlost Polskem a jeho nezájem o Řecko, kde nepodpořil komunistické povstání či sovětské vycouvání z berlínské blokády či kubánské krize.

Ukrajina

Uvedené potvrzují ruské akce na Ukrajině a v Sýrii. Ukrajina má pro Rusko obrovský geopolitický význam, protože pokud by ji ovládala nepřátelská velmoc, měla by ruský stát v hrsti. Na Krymu pak mají Rusové vojenský přístav, který jim otvírá přístup k teplým mořím, byť omezený Bosporem.

Ukrajina má pro Rusko obrovský geopolitický význam, protože pokud by ji ovládala nepřátelská velmoc, měla by ruský stát v hrsti

Rusko vždy jasně deklarovalo, že neumožní Ukrajině stát se součástí západních struktur. Neochota Západu tomuto sdělení naslouchat a pochopit tuto motivaci, a tím se připravit na jeho kroky přispěla k ukrajinské krizi stejně jako agresivní ruská politika.

Každý spor mezi velmocemi lze zúžit na otázku, zda jsou kvůli němu ochotní vstoupit do války. V ukrajinské krizi – od anexe Krymu přes ruské vojáky na Ukrajině až po současnou situaci – je stále přítomné pravidlo rozhodující pro její vývoj, podle něhož se Rusko bez Ukrajiny a Krymu neobejde, ale Západ ano. Rusko je ochotné kvůli Ukrajině válčit, Západ nikoliv.

Západ od fiaska zachránila strukturálně slabá ruská ekonomika a její závislost na vývozu ropy a zemního plynu. Pokles jejich cen pak snížil příjmy ruského rozpočtu a vyvolal ekonomickou krizi. Západ by to však nemělo uklidňovat, protože Krym patří Rusku a Ukrajina se v dohledné době členem západních struktur nestane.

Sýrie

V průběhu ekonomické krize a navzdory mnoha předpovědím, že Putinův režim zkolabuje, Rusko nečekaně v Sýrii podpořilo režim prezidenta Baššára Asada, čímž se dostalo z mezinárodní izolace po anexi Krymu. Navíc šlo o první vojenský zásah nezápadní velmoci mimo své hranice od konce studené války.

Sýrie má ukázat, že Rusko je nejen schopné zasahovat v zahraničí, ale že bez něho nelze syrskou občanskou válku vyřešit

Především však Rusové během několika měsíců odvrátili kolaps Asadovy armády, pomohli jejím ofenzivám a územním ziskům a stáhli se, aniž by se nechali vtáhnout do konfliktu stejně jako v minulosti v Afghánistánu nebo Američané v Iráku. Ruským cílem není posílit Asada, protože pro Rusko nemá žádný zásadní význam. Z časově omezené podpory pak vyplývá, že mu jde o uznání velmocenského postavení.

Sýrie má ukázat, že Rusko je nejen schopné zasahovat v zahraničí, ale že bez něho nelze syrskou občanskou válku vyřešit. Kde a jak Rusové využijí svou podporu Asada, není zatím jasné, ale nepochybně chtějí urovnat vztahy s USA a Evropou a překrýt střet v jedné krizi spoluprací v jiné, aby potvrdili svou pozici v obou – Ukrajiny se nevzdají, ale Sýrii za něco vymění.

Vladimir Putin

Ruský prezident Putin svými akcemi pokračuje v zahraniční politice carů i generálních tajemníků Komunistické strany Sovětského svazu. Jeho cílem je posílit ruskou sféru vlivu a zajistit klíčové zájmy své země. Řada komentátorů a politiků hystericky vykřikovala, že Putin je novodobý Hitler a Krym Sudety. Pokud by jím však skutečně byl, dnes by ovládal polovinu Evropy.

Ruský prezident Putin svými akcemi pokračuje v zahraniční politice carů i generálních tajemníků Komunistické strany Sovětského svazu. Jeho cílem je posílit ruskou sféru vlivu a zajistit klíčové zájmy své země.

Putin se pohyboval na hraně, ale vždy tak, aby nevyvolal opravdovou konfrontaci se Západem. Předpokládal, že mu Krym projde, protože Západ kvůli němu válčit nebude. Nevydal se na Kyjev, ačkoliv to mnozí předpovídali a ruské jednotky neměl kdo zastavit. Spokojil se s vyvoláním a řízením nepokojům na východě Ukrajiny, což mu pro jeho záměry stačilo.

Putin vždy volil k dosažení ruských cílů nejméně agresivní taktiku, aby si zachoval strategickou výhodu spočívající v tom, že Západ nemá na Ukrajině stejný zájem jako Rusko, přičemž pozemní invaze by ji mohla narušit. Mohla by totiž Západ donutit k reakci, se kterou by si Rusko z dlouhodobého hlediska nedokázalo poradit. Rusko může USA takticky porazit tam, kde nemají klíčové zájmy či v důsledku jejích chybné politiky, ale dlouhodobý střet nevydrží.

Irelevantní princip

Putin si možná si přeje obnovit sovětskou sféru vlivu, ale jeho reálná politika je střízlivější. Není šílencem, který chce rozpoutat třetí světovou válku, ale mistrem realpolitiky. Dokázal získat Krym a zajistit, aby se Ukrajina nestala členem západních struktur, a to bez opravdové a trvalé konfrontace se Západem. Západní sankce byly jen jeho snahou zachovat si tvář a zanedlouho skončí. Dnes Putin usiluje o normalizaci vztahů se Západem, k čemuž využívá i intervence v Sýrii, což dokazuje dohoda s USA o ní.

Princip sebeurčení a nezasahování, který Západ na Ukrajině prezentoval, je chvályhodný a teoreticky správný, ale ruská ochota jej zavrhnout kvůli svým zájmům jej činí irelevantním

Západ musí brát zejména ruské zájmy jako fakt. Rusko sice porušilo mezinárodní právo a jednalo jako agresor, ale pro něho to byly ospravedlnitelné kroky, protože byly v jeho nejvyšším zájmu zajištění bezpečnosti. V tom se však chová stejně jako řada jiných velmocí.

Princip sebeurčení a nezasahování, který Západ na Ukrajině prezentoval, je chvályhodný a teoreticky správný, ale ruská ochota jej zavrhnout kvůli svým zájmům jej činí irelevantním, pokud Západ není ochotný jej hájit jako svůj klíčový zájem. Může se tvářit, že mezinárodní vztahy neurčují pouze státy, jejich zájmy a síly, ale v takovém případě si lže.

Historická zkušenost

Západ si nevystačí s postojem založeným na teoretickém i praktickém odmítání skutečnosti, že Rusové mají zájmy, jež se mu nelíbí. Z jejich pochopení a uznání, že Rusko je má a bude hájit, však nevyplývá jejich podpora. Znalost zájmů a motivací klíčových mocností byla vždy předpokladem fungování mezinárodního systému.

Z historie vyplývá, že Rusové jsou neústupní, pokud jde o jejich klíčové zájmy jako v případě Ukrajiny. Není-li tomu tak, lze s nimi jednat, spolupracovat či donutit k ústupkům, jak se děje v Sýrii.

Ať už si Západ dá za cíl spolupráci s Ruskem, jeho zatlačování nebo něco mezi tím, musí znát jeho zájmy a jejich význam pro ně. V opačném případě bude jeho politika nezodpovědná a neefektivní a nedokáže předvídat ruské chování. Jde o hazard s vlastní bezpečností i důvěryhodností, jak se stalo na Ukrajině.

Západ má výhodu, že ruské zájmy jsou v podstatě čitelné a předvídatelné. Každý svůj krok proto může provádět na základě předpokládané ruské reakce a na každou jeho akci reagovat podle toho, jak odráží ruské zájmy. Z historie vyplývá, že Rusové jsou neústupní, pokud jde o jejich klíčové zájmy jako v případě Ukrajiny. Není-li tomu tak, lze s nimi jednat, spolupracovat či donutit k ústupkům, jak se děje v Sýrii.

Chiméra absolutní bezpečnosti

Je třeba předpokládat, že Rusové budou chtít zvětšit svůj vliv, přičemž některá území jsou pro ně klíčová. Putin udělá pro hlavní ruské zájmy cokoliv a využije k tomu každou příležitost, ale z jeho dosavadní politiky vyplývá, že si nepřeje dlouhodobou konfrontaci se Západem. Ten musí ve vztahu k Rusku realisticky zvažovat jeho i své zájmy a dávat jasně najevo, v čem neustoupí.

Západ by si měl dávat pozor na problematický koncept absolutní bezpečnosti. Ta je totiž v mezinárodních vztazích pouhou chimérou a snaha o ni má často nezamýšlené důsledky, které bezpečnost spíše snižují.

V případě klíčových ruských zájmů si pak Západ musí dobře promyslet, zda do nich bude zasahovat, a jak odpoví na ruskou reakci, a vyhýbat se zjednodušením, jejichž důsledkem je hysterické nepřátelství k Rusku nebo jeho arogantní přezírání. Navíc by si měl Západ dávat pozor na lákavý, ale ve skutečnosti problematický koncept absolutní bezpečnosti, který vznikl po studené válce.

Absolutní bezpečnost je totiž v mezinárodních vztazích pouhou chimérou a snaha o ni má často nezamýšlené důsledky, které bezpečnost spíše snižují. Příkladem je císařské Německo před první světovou válkou. Dokud jeho diplomacii vládl první německý kancléř Otto von Bismarck (1815–1898), řešilo svůj panický strach z války na dvou frontách diplomatickou aktivitou.

Bismarck vytvářel sítě překrývajících se diplomatických aliancí a dohod, které izolovaly Francii a Rusko a proti nim stavěly Velkou Británii. Jeho nástupci se však rozhodli posílit německou pozici posilováním armády a rezignací na diplomacii. Za krátkou dobu se jim tím podařilo dostat tři soupeře Velkou Británii, Francii a Rusko do protiněmecké aliance.

Nejen síla

Bismarck věděl, že v případě těchto zemí se nemůže spoléhat pouze na počet německých divizí a jejich výzbroj. Uvědomoval si sice, že armáda je důležitá, ale totéž si myslel o diplomacii. Považoval armádu a diplomacii za spojené nádoby, které však nelze slučovat. Diplomacií se v mezinárodních vztazích uvolňuje napětí nakumulované mezi mocnostmi a jejich zájmy. Kdykoliv se zredukují na vojenské schopnosti a z diplomacie se stane nástroj vojenského plánování, zanedlouho přijde válka. Zmizí totiž způsob, jak snižovat napětí.

Západ by neměl rezignovat na silové řešení a udržovat své vojenské schopnosti, neboť Rusové lépe než kdokoliv jiný vycítí slabost a využijí ji – nesmí ale spoléhat pouze sílu

Bismarck udržoval dobré diplomatické vztahy s Ruskem nikoliv proto, že by ho obdivoval, ale protože se ho děsil. Západ a NATO dnes musejí podobně jako Bismarck hledat cestu mezi posilováním vojenských schopností ve východní Evropě, aby zastavily případný ruský útok, a snahou, že to myslí s její obranou vážně, a pokud to bude nutné, nebudou váhat. Západ by však neměl rezignovat na silové řešení a udržovat své vojenské schopnosti, neboť Rusové lépe než kdokoliv jiný vycítí slabost a využijí ji – nesmí ale spoléhat pouze sílu.

V prvním případě by bylo třeba rozmístit ve východní Evropě a v Pobaltí statisíce vojáků NATO, na což by Rusko reagovalo posílením vlastních vojenských schopností. Ve druhém případě jde o kombinaci posílení vojenských schopností technikou a materiálem a obranných systémů, vojenských cvičení a diplomacie. Nejlepší obranou Pobaltí je hrozba války s NATO, nikoliv rozmístění tolika vojáků, aby odrazili případný ruský útok, což navíc není reálné.

Pobaltí

NATO naštěstí zatím volí druhou cestou – několik stíhaček a sto vojáků by případnou ruskou invazi nezastavilo. Nejde o vojenské poměřování ani ukázku síly, ale o diplomatický signál. Aliance vzkazuje Moskvě, že bude chránit své členy, vojenské jednotky však nejsou natolik velké, aby nabyla dojmu, že NATO připravuje invazi. Proti základně NATO ve východní Evropě se vyslovil i český generál Petr Pavel, který nezaujímá naivní proruský postoj a podle něhož je účelnější posílit infrastrukturu a cvičení NATO.

Ruskou intervenci do Pobaltí sice vyloučit nelze, ale není pravděpodobná. Putin dokáže odhadnout síly, a proto ví, že může během několika dní dobýt Pobaltí, ale ve válce s NATO nezvítězí.

Uvažuje-li Putin pragmaticky, pak tento vzkaz pochopil. Pokud by se NATO rozpadalo, určitě by se snažil ukázat jeho neschopnost a zvětšit ruskou sféru vlivu. Aliance se však nerozpadá a minimálně ve východní Evropě ukazuje sebevědomí a ruskou hrozbu si uvědomuje. Ruskou intervenci do Pobaltí sice vyloučit nelze, ale není pravděpodobná. Putin dokáže odhadnout síly, a proto ví, že může během několika dní dobýt Pobaltí, ale ve válce s NATO nezvítězí.

V souvislosti se snahou o absolutní bezpečnost, je třeba si uvědomit, že ani za studené války nemělo NATO v Evropě stejně velké konvenční síly jako sověti, natož převahu, a občas malou šanci sovětskou invazi zastavit. A to byla její hrozba mnohem větší. Západ spoléhal na odstrašení, a nejen jaderné, ale i to, že se Sovětského svazu svými vojenskými schopnostmi nevyrovná USA.

Důsledek slabé politiky

Za studené války se sice vedly závody ve zbrojení a neustále hrozil válečný střet, ale současně se stále intenzivně diplomaticky jednalo. Diplomacie nebyla odměnou Západu přátelským státům, ale nástrojem ke zvládání vztahů se státy s odlišnými zájmy. Jejím předpokladem byla schopnost definovat vlastní zájmy i jejich předjímání u ostatních zemí. Ty bylo třeba brát jako fakt, nikoliv jako téma k diskusi s cílem přesvědčit protivníka, že jeho zájmy nejsou skutečné.

Zájmem Západu není spojenectví Ruska a Číny, důsledek jeho slabé, ale provokativní politiky, protože na rozdíl od nepřijetí Ukrajiny do NATO může jeho pozici skutečně ohrozit. Západ svým hysterickým odmítáním Ruska nepomáhá Ukrajině, ale podporuje toto spojenectví.

Pokud navzdory tomu nastal střet, bylo nutné nasadit k prosazení vlastních zájmů náležitou sílu. Tedy opak toho, jak Západ postupovalo na Ukrajině, kde nevzal v úvahu ruské zájmy, a když nastal konflikt, rezignoval. Rusko může být soupeřem, spojencem i příležitostným partnerem Západu, tento vztah však musí vycházet z realistické analýzy zájmů.

Mezi Západem a Ruskem existují oblasti pro střet i spolupráci. Klíčem k pochopení zájmů a motivací Ruska a jeho představitelů jsou jeho dějiny a geografie, z čehož vyplývá odstupňování ruských zájmů a jeho reakce. Současně je třeba nebrat v úvahu ruské výroky ani akce, které slouží spíše propagandistickým nebo vnitropolitickým účelům.

Navíc je třeba se smířit s realitou, že Rusko nedovolí Ukrajině začlenit se do západních struktur a že Západ nemá vůli toto začlenění prosadit.Ukrajina by se však mohla stát nárazníkovým státem, který ekonomicky spolupracuje se Západem i Ruskem.

Dále je třeba plnit závazek obrany všech členských zemí NATO, ale tak, že se nebude stupňovat zbrojení. Politika tedy musí mít přednost před vojenským plánováním. Zájmem Západu není spojenectví Ruska a Číny, důsledek jeho slabé, ale provokativní politiky, protože na rozdíl od nepřijetí Ukrajiny do NATO může jeho pozici skutečně ohrozit. Západ svým hysterickým odmítáním Ruska nepomáhá Ukrajině, ale podporuje rusko-čínské spojenectví.

Počet příspěvků: 15, poslední 8.6.2016 06:48 Zobrazuji posledních 15 příspěvků.