Zákulisí „žížal“ Zdeňka Sýkory

Ve druhé polovině 20. století se do mezinárodního kontextu prosadili prakticky jen tři původem čeští výtvarníci: František Kupka, Josef Šíma a Zdeněk Sýkora, jehož tvorbu lze ocenit na výstavě v Emil Schumacher Museu v německém Hagenu.

Radan Wagner 20.9.2015
Zdeněk Sýkora (2004). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zdeněk Sýkora (2004). | foto: Jiří Jiroutek, Louny
Zdeněk Sýkora (2004). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Zdeněk Sýkora (1920–2011) po celý svůj dlouhý život nikdy dlouhodobě neopouštěl své rodné Louny (i když vyučoval na Pedagogické fakultě v Praze, zpravidla se navečer vracel do svého milovaného města a nezbytně tichého ateliéru). K práci potřeboval klidné soustředění a také okolní krajinu – České středohoří –, ze které umělecky vycházel a ke které se pravidelně na obrazech vracel.

„Objektivní tendence“

Zdeněk Sýkora: Linie č. 24. Poslední soud (1983-1984). 300 x 300 cm, olej na plátně.

Zdeněk Sýkora: Linie č. 24. Poslední soud (1983-1984). 300 x 300 cm, olej na plátně.

Přestože jsou jeho nejznámější díla brána jako vrcholné projevy konstruktivismu, není to přesné. Sám se této „nálepce“ bránil a trpělivě poukazoval na rozdílné přístupy. V roce 1963 se stal jedním z nejradikálnějších členů skupiny Křižovatka, jež se stala platformou jiných, řekněme převážně geometrických tendencí jako protipólu panujícího subjektivismu, romantismu či existencialismu –projevů oplývajících vnitřními významy i metafyzickými odkazy.

U legendárního Kolářova stolu v kavárně Slavia sedávali Richard Fremund, Vladimír Fuka, Josef Hiršal, Karel Malich a další tehdy mladí adepti, kteří svou individualitu prosadili v rámci otevřené Křižovatky. Šedesátá léta přála dosud nebývalým projevům: „Vyjít na veřejnost se zcela novým názorem nebylo v té době až tak složité. Naopak, každá nová myšlenka byla přijímána s velkou pozorností. Vznikla také docela žádoucí soutěživost mezi jednotlivými názory,“ vzpomínal později Zdeněk Sýkora v jednom z našich rozhovorů.

Zdeněk Sýkora: Linie č. 220 (2003). 200 x 200 cm, akryl na plátně.

Zdeněk Sýkora: Linie č. 220 (2003). 200 x 200 cm, akryl na plátně.

Snad také díky těmto „objektivním tendencím“ oproštěným od depresivních, mnohdy však lokálních, pocitů se Sýkorovo dílo postupně dostávalo do širších souvislostí. Svou jednoduchostí (ale účinností), neobvyklou jednoznačností a tvarovou čistotou mohly takové výtvarné projevy komunikovat i nadnárodně. Na naší scéně získalo u nás netradiční geometrické umění silnou pozici v roce 1968 na zlomové výstavě Nová citlivost s podtitulem Křižovatka a její hosté v pražském Mánesu.

V tomto bodě je však potřeba pokusit se opět vyvracet přežívající mýtus o konstruktivistickém popření reálného světa (přírody) ve prospěch pouhé geometrické hry (konceptu). Sýkora to také definoval následovně: „Při malování struktur nebo linií pociťuji stejné emoce jako při malování krajiny. Čím jsme se ale – zejména v té době – odlišovali, byl poněkud jiný poměr rozumu a citu, než bylo u malířů obvyklé.“ Sýkora tedy používal jakési vědomě zvolené výrazové systémy, které byly ale, paradoxně, výsledkem vlastní a rozhodující intuice.

Od počítače k liniím

Na současné výstavě v německém Hagenu je v dostatečném úhrnu představena Sýkorova relativně pozdní (či pokročilá) etapa práce, která má však kořeny sahající do šedesátých let. Tehdy totiž začal malíř Zdeněk Sýkora spolupracovat s matematikem Jaroslavem Blažkem. Při procesu tvorby začal hrát významnou roli počítač (tehdy obrovský stroj zabírající dvě místnosti na matematicko-fyzikální fakultě). Nicméně podíl tohoto „stroje“ se časem měnil, zvláště když se Sýkora dopracoval ke svým slavným liniím, jejichž výběr je v Německu nyní vystaven.

Barevné linie jsou zde uskupeny tak, jak by je člověk sám (bez technické nevyzpytatelné podpory s jiným estetickým „cítěním“) nikdy na plochu nerozvrhnul

„Využití počítače u struktur a linií je diametrálně odlišné: zatímco tehdy počítač sám hledal podle mnou definovaných pravidel vzájemné polohy daných elementů, u linií dodává pouze řady náhodných čísel, a nejedná se tedy o počítačové umění v pravém slova smyslu. Dalším důležitým rozdílem je, že u struktur byla náhodnost jen vedlejším produktem, zatímco u linií se stala základním výrazovým principem,“ sdělil mi Zdeněk Sýkora zákulisí zrodu jeho proměnlivého díla.

Tyto linie – „žížaly“, jak si je sám jejich autor pro sebe nazýval – působí magicky a takříkajíc neokoukatelně. Za prvé proto, že jsou jen tím, čím jsou – neskrývají žádný další význam, jsou prostě partiturou, kterou divák svobodně sleduje a nezatížen autorovým návodem „hraje si“ sám podle svých představ. A za druhé: kouzlo těchto linií spočívá také v narušení obvyklého vizuálního vnímání a kompozičního uspořádání.

Zkrátka, barevné linie jsou zde uskupeny tak, jak by je člověk sám (bez technické nevyzpytatelné podpory s jiným estetickým „cítěním“) nikdy na plochu nerozvrhnul. Originalita se zde tedy snoubí s čistotou pohledu, velkolepé (a velmi pracně budované) provedení s čímsi důvěrně známým, a zároveň překvapivým.

Zdeněk Sýkora: Linie č. 220 (2003). 200 x 200 cm, akryl na plátně.

Zdeněk Sýkora: Linie č. 220 (2003). 200 x 200 cm, akryl na plátně.

Obrazy oble se vinoucích liniových kompozic jasných barev (mnohdy ve složitě propletených skrumážích) nahradily dřívější ostré geometrické fragmenty v uspořádaných polích sporé barevnosti. Stalo se tak před polovinou sedmdesátých let; na nich od roku 1983 ve spolupráci s manželkou Lenkou Sýkorovou pracoval malíř až do konce života. Celkem složitý a náročný proces vznikání, rozkreslování a kolorování není možné v takto vymezeném příspěvku blíže popsat. Výsledek tvorby je však zřejmý a úchvatný.

A nutno zde poznamenat, že i náležitě drahý. Sýkorova plátna, pakliže jsou vůbec k mání, jdou na trhu s uměním do milionů. Mít ve sbírce „Sýkoru“ je snem snad každého sběratele a – jak už to bývá – i snoba.

Galerie i veřejné zakázky...

Výstavy tohoto malíře a grafika bývají vždy zážitkem. U nás proběhly v nedávné minulosti spíše komorní expozice (převážně v Galerii Zdeněk Sklenář). Sýkorovo dílo můžete potkat také ve veřejném prostoru – v podobě keramického obložení větrací věže tunelu na okraji Letenských sadů (dokončeného v roce 1969), ale i v centru Prahy. Zde je to pohled ovšem spíše smutnější. Původní nástěnná výzdoba podchodu na Václavském náměstí ze šedesátých let se kvůli přestavbě ocitla v interiéru jakéhosi „design“ baru v Jindřišské ulici. Tvoří tak nyní pozadí polic s lahvemi alkoholu – a stala se tichým mementem necitlivého a jistěže neznalého zacházení. Otrlým doporučuji přesvědčit se na vlastní oči. Ale jen chvíli.

K pozdější Sýkorově etapě – tedy k období linií – se váže ještě jedna veřejná zakázka z roku 2005, totiž rozsáhlá nástěnná realizace v nových objektech Řízení letového provozu České republiky v Jenči u Prahy. Dostupnost a přístupnost k této práci je však poněkud komplikovaná.

Emil Schumacher:  Ameno (1989). 96 x 81 cm, olej na plátně

Emil Schumacher: Ameno (1989). 96 x 81 cm, olej na plátně

V zahraničí slaví Sýkorovo dílo již delší dobu úspěchy. Jmenujme alespoň jeho retrospektivu v Muzeu moderny v Salcburku pořádanou u příležitosti převzetí Ceny Herberta Boeckla (kolik ocenění se asi dostalo tomuto našemu umělci u nás, v zemi tak posedlé cenami?). Nebo účast na významné bilanční výstavě Big Bang ze sbírek Centre Pompidou v Paříži – tato prestižní instituce zakoupila totiž Sýkorovo stěžejní rozměrné plátno, tedy Linii č. 24 (autor své práce pojmenovával pouze čísly), které nechybí ani na současné výstavě v Německu. A jeden bonus navíc: návštěvníci výstavy mohou konfrontovat Sýkorovo dílo s obrazy slavného Emila Schumachera (1912–1999), které jsou zde samozřejmě také k vidění.

A tak mohou návštěvníci spatřit a vnímat linie ve dvojím provedení – Schumacherovy emotivně drásavé a Sýkorovy elegantně plynulé. Vyznavači stylových „škatulek“ budou jistě zaskočeni tímto nečekaným a záměrným sousedstvím, lidé bez předsudků budou však odměněni mimořádně koncentrovaným zážitkem. Celkem výstava obsahuje třicet děl Zdeňka Sýkory (ze soukromých a státních sbírek českých i zahraničních) a šest obrazů Emila Schumachera z pořádajícího muzea.

Zdeněk Sýkora: System und Kraft der Linie

Zdeněk Sýkora: Linie č. 21 (1982). 150 x 150 cm, akryl na plátně (pohled do expozice v Hagenu).

Zdeněk Sýkora: Linie č. 21 (1982). 150 x 150 cm, akryl na plátně (pohled do expozice v Hagenu).

  • Emil Schumacher Museum
  • Hochstrasse 73, Hagen
  • Výstava potrvá do 14. února 2016.
  • Vstupné: 6 eur základní, 2 eura snížené, 12 eur rodinné, děti do šesti let zdarma

Počet příspěvků: 2, poslední 21.9.2015 03:41 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.