Záhadný Richard Sacher

Nad životní a profesní poutí zesnulého polistopadového ministra vnitra se zamýšlí Jan Schneider.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČTKČeská pozice

Je 71 let života málo, nebo dost? Mluvíme-li totiž o Richardu Sacherovi, který zesnul tento týden, spíše se vynořují otázky, než nabízejí odpovědi. Obecně se na tuto otázku odpovídá tak, že záleží na kvalitě života. Což je v Sacherově případě zase otázka.

Již jeho česko-německý původ byl zvažován z různých úhlů. Bylo Sacherovo mládí (podle Wikipedie od svých 14 do 27 let „pracoval v manuálních profesích“) poznamenáno právě původem? Maturitu údajně získal až poté, co v roce 1968 vstoupil do lidové strany (ČSL). A už roku 1969 se stal jejím placeným funkcionářem. Pozoruhodné.

Do této doby se datují první záznamy o jeho osobě v registrech ministerstva vnitra. Jakou roli sehrály různé zpravodajské útvary v Sacherově životě? Je větší nebezpečí tu roli přecenit, nebo nedocenit? Nebo pracoval pro zpravodajské služby Sovětského svazu? Nebo dokonce ještě i jiných zemí? Dá nám na to někdy uspokojivou odpověď specializovaná státní instituce Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR)?

Nečekané kariérní schéma

Ani Sacherův další života běh nekopíruje kariérní schéma, které bychom předpokládali u vysokého činitele „polistopadové doby“. Dobu tvrdé normalizace totiž prožil jako vysoký partajní funkcionář jedné ze stran Národní fronty. Na druhou stranu může existovat vysvětlení, že tomu bylo tak i proto, aby mohl vskrytu udržovat styky užitečné pro katolický disent.

V roce 1982, v době, kdy vrcholila brutální státobezpečnostní akce „Asanace“, byl instalován zpět do funkcí strany lidovéPočátkem osmdesátých let měl Sacher jakousi roztržku s vedením lidové strany a byl na čas odvolán ze stranických funkcí. Avšak v roce 1982, tedy v době, kdy vrcholila brutální státobezpečnostní akce „Asanace“ (tlak na disidenty, aby se vystěhovali), byl instalován zpět do funkcí strany lidové, součásti Národní fronty. Opět pozoruhodné!

Stal se vedoucím Ústřední politické školy ČSL. Zde měl zřejmě příležitost rozvíjet své kritické myšlenky a související (perestrojkou ovlivněné) aktivity, týkající se směřování lidové strany. V roce 1988 oslovil členy vedení lidové strany dopisem, vyzývajícím k opuštění prorežimní orientace strany a k návratu ke křesťanským hodnotám. Poté byl opět zbaven všech funkcí.

Dobrá startovní pozice

Tato kritická protirežimní pověst mu ovšem umožnila být hned po převrácení režimu v listopadu 1989 v dobré startovní pozici – 10. prosince 1989 se stal ministrem bez portfeje a od 30. prosince 1989 byl ministrem vnitra (takzvané „Čalfovy druhé“) vlády ČSSR.

To byla velmi exponovaná doba. Po pravdě budiž však konstatováno, že před Sacherem, v době proslulých skartací svazků StB (včetně těch, které se týkaly Sachera), funkci federálního ministra vnitra vykonával pozoruhodný trojlístek Marián Čalfa, Ján Čarnogurský a Valtr Komárek. Jak je možné ve třech vykonávat jednu funkci, to je otázka spíše teologická. Podle toho, co se v té době událo, můžeme tuto záhadu uzavřít ryze pozemsky, že to prostě možné není, a ani tehdy se to nepovedlo.

Richard Sacher byl pátým týdnem v ministerské funkci, když svým proslulým rozkazem rozpustil Státní bezpečnostRichard Sacher byl pátým týdnem v ministerské funkci, když svým proslulým rozkazem rozpustil Státní bezpečnost. Pak probíhaly prověrky jejích příslušníků před občanskými komisemi. Bylo kolem toho mnoho zpěněné krve. Pamětníci však dnes, sine ira et studio, připouštějí, že nebylo nic záviděníhodného pokoušet se doslova „za chodu“ transformovat resort vnitra.

Pravda je, že transformován musel být, přitom však musel kontinuálně vykonávat mnoho funkcí, které konstituují stát a udržují určité bezpečí (nejen vlastních občanů, ale například i cizích diplomatů)!

A pak tu byla ta věc s lustracemi. Richard Sacher vytvořil ze spisů StB, týkajících se tehdejších prominentů, pověstný „fond Z“, aby se prý zabránilo „divokým lustracím“. Co se všechno kolem svazků StB dělo, o tom vypráví mnoho „městských legend“. Jistě se mnohého badatelé ještě dopátrají, ale leccos nepověděného si asi vzal Sacher definitivně s sebou.

Dvojznačná pochvala

Poměrně dvojznačnou pochvalou asi bude, že Sacher nalezl respekt u mnoha bývalých příslušníků StB. Soudobí kádrováci se asi budou „vědoucně“ pošklebovat. Možná však další generace badatelů, kteří nebudou zatěžovat zkoumání minulosti svými mindráky, zjistí, že to je docela zajímavé, profesionální uznání.

Sacher skutečně projevoval velkou snahu vniknout do tajů resortu vnitra. Měl i poměrně dobrou intuici.Sacher skutečně projevoval velkou snahu vniknout do tajů resortu. Měl i poměrně dobrou intuici. Tu projevil například u jednoho velmi těsně „předlistopadového špiona“, policisty, který se nabídl „západní“ zpravodajské službě. Byl uvězněn, po pár týdnech byl slavně jako protikomunistický bojovník propuštěn a chystal se ovlivňovat personální čistky v resortu, stoje sám přitom na té nejsprávnější, „kriminálem prokádrované“ straně. Sacher ho však „nedocenil“, když usoudil, že kdo jednou defektoval, je prostě rizikovější i do budoucna.

Jiří Černý, Sacherův nástupce ve funkci generálního sekretáře Československé strany lidové (ČSL), vzpomíná, že zpočátku – v polovině osmdesátých let, kdy se seznámili – mu Sacher připadal přímý a transparentní. Postupně se mu však tento původní obraz rozostřoval a zatemňoval. Černý dokonce přiznává, že v překotném tempu událostí roku 1990 přestával některým Sacherovým postojům a konání rozumět.

Dvě barvy nestačí

Sacher byl ve své době docela oblíbený. Vysvětlením mohlo být jeho umění naslouchat, a též rozvážnost, o níž však leckdo méně diplomaticky soudí, že šlo spíše o nerozhodnost až alibismus. To mu bylo vyčítáno obecně v období prověřování příslušníků StB občanskými komisemi, a konkrétně lidovci v „aféře Bartončík“, kdy Sacher zaujal pozici „mrtvého brouka“. K trestnímu oznámení ČSL za maření přípravy a průběhu voleb pak zaujal negativní postoj. Toto trestní oznámení podal z titulu své funkce v ČSL Jiří Černý, který dodnes nemůže zapomenout, jak po čase Sacher vzpomínal na doby, kdy „jsme (společně) bojovali o Bartončíka“.

Mnoho znal o východních kulturách. Možná i zde byly důvody jeho jisté „zdrženlivosti“ (nebo lépe „pasivity“) ve věcech pozemských.V diskusi však byl Sacher překvapivě docela pohotový, měl rychlý úsudek. Byl velmi sečtělý, obliboval sv. Augustina a sv. Tomáše Akvinského. Jeho příklon k transcendentnu se postupně více a více projevoval zájmem o hermetismus a okultismus vůbec. Mnoho znal o východních kulturách. Možná i zde byly důvody jeho jisté „zdrženlivosti“ (nebo snad lépe „pasivity“) ve věcech pozemských.

Slovy Jiřího Černého, Sachera nelze jednoduše glorifikovat ani hanět. Není možné ho popsat jen ve dvou barvách. Nelze smést ze stolu ani názor, že k dosahování toho, co považoval za dobré, používal pozoruhodných až podivných cest. Byl významným aktérem významné doby. Věřme, dovozuje velkoryse Jiří Černý, že v jeho životě bylo více dobrého než chyb.