Záhadná Severní Korea

Severokorejská realita je drsná. Pro pochopení této nepřístupné země a odhadu jejího vývoje, a zda setkání prezidenta USA Donalda Trumpa a Kim Čong-una zmírní, nebo zvýší napětí na Korejském poloostrově, je hlavní podmínkou ověřovaní informačních zdrojů.

Juliette Morillotová, Dorian Malovic, La Corée du nord en 100 questions | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Juliette Morillotová, Dorian Malovic, La Corée du nord en 100 questions | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Juliette Morillotová, Dorian Malovic, La Corée du nord en 100 questions

Severní Korea zůstává záhadnou a nepřístupnou zemí. Tato uzavřenost se však s nástupem třetího diktátora Kim Čong-una pozvolna mění. Severokorejští podnikatelé vyrážejí do světa, kde obchodují v Číně, Rusku, Japonsku či v Jižní Koreji, přičemž na svých cestách jsou zdrojem informací o tomto režimu. Francouzská koreanoložka Juliette Morillotová a novinář Dorian Malovic se ve své knize La Corée du nord en 100 questions (Sto otázek o Severní Koreji) snaží přiblížit, co se v této zemi děje.

Moderní dějiny Severní Koreje jsou spojené s korejskou válkou, důsledkem války studené – Severní Koreu podporoval Sovětský svaz, zatímco Jižní Koreu USA. Rozhodující pomoc však pro Severní Koreu přišla od čínské „dobrovolnické“ armády, jež na začátku měla 200 tisíc vojáků, čímž překvapila americkou armádu a donutila ji stáhnout se až k Soulu.

Američané se však nevzdali a v květnu 1951 čínskou armádu zatlačili za 38. rovnoběžku. Její ztráty lze obtížně spočítat, oficiální čísla uvádějí 180 až 400 tisíc mrtvých, z nichž nejznámější je nejstarší syn Mao Ce-tunga, který zahynul v roce 1950 a je pohřbený v Pchjongjangu na hřbitově čínských dobrovolníků.

Nejstřeženější hranice na světě

Z demarkační linie – 38. rovnoběžky – se stala připomínka války v Koreji a nejstřeženější hranice na světě. V důsledku toho z této oblasti o rozloze 900 kilometrů čtverečních vznikla jedna z největších přírodních rezervací. Snaha překročit tuto hranici byla velká, jednou z nejznámějších je amerického seržanta Charlese R. Jenkinse, který se po večírku vydal na sever. O jeho motivu se spekuluje, pravděpodobně se chtěl vyhnout pokračování vojenské služby ve Vietnamu.

Z demarkační linie – 38. rovnoběžky – se stala připomínka války v Koreji a nejstřeženější hranice na světě. V důsledku toho z této oblasti o rozloze 900 kilometrů čtverečních vznikla jedna z největších přírodních rezervací.

Představoval si, že ho Severokorejci předají Sovětům, kteří ho následně vymění s Američany. Zůstal však 40 let. Prvních sedm let v cele strávil studiem severokorejské ideologie čučche společně se třemi dalšími americkými zběhy. Potom se stal učitelem angličtiny na severokorejské univerzitě, oženil se s Japonkou, kterou unesl severokorejský režim, a měl s ní dvě děti. Severokorejský režim dbá na čistotu rasy, a proto americkým dezertérům neumožňoval sňatky s Korejkami.

Severní Korea Jenkinsovu manželku v roce 2002 vrátila do vlasti kvůli urovnání vztahů s Japonskem. Jenkis ji odmítl následovat, protože se obával, že ho japonské úřady vydají do USA, kde se dezerce trestá smrtí. Po ujištěních japonské strany se rozhodl Severní Koreu v roce 2004 opustit a nyní žije se svou rodinou na ostrově Sado v provincii Niigata. Jenkins dodnes zná zpaměti pasáže z Kim Ir-senova života a jeho děl.

Ideologie čučche

Morillotová a Malovic se věnují i zakladateli severokorejské dynastie Kim Ir-senovi, jehož proletářský původ je mýtem – otec totiž byl lékař a matka křesťanka, která utekla z Mandžuska. Mluvil plynule čínsky a ve 20 letech vstoupil do protijaponské guerilly a Čínské komunistické strany a zúčastnil se vojenských akcí v Mandžusku. Oficiální severokorejská verze jeho života zamlčuje, že tyto první válečné zkušenosti byly pod čínským velením.

Hlavní myšlenkou ideologie čučche je, že člověk je pánem všech věcí a může dosáhnout svých cílů díky vůli a koncentraci. Jedinec může uspět zejména ve studiu. Úspěchu však lze dosáhnout i na národní úrovni tím, že se národ zbaví všech zahraničních vlivů.

V letech 1948 až 1994 vládl železnou rukou, nastolil stalinistický režim jedné strany a potlačoval jakoukoliv opozici. Zavedl takový kult osobnosti, že to znepokojovalo i sovětské poradce. Kim Ir-sen stejně jako Mao Ce-tung odmítl destalinizaci Sovětského svazu. V roce 1997 severokorejský režim změnil kalendář podle ideologie čučche, přičemž rokem jedna byl zvolen 1912, kdy se tento diktátor narodil.

V prvních letech jeho vlády se Severní Koreji ekonomicky dařilo, HDP v šedesátých letech rostl o deset procent ročně. Následně se však jeho růst výrazně zpomalil a v devadesátých začala velká recese. Hlavní ideologií severokorejského režimu je zmíněná čučche, což znamená nezávislost nebo autonomie. Její hlavní myšlenkou je, že člověk je pánem všech věcí a může dosáhnout svých cílů díky vůli a koncentraci. Jedinec může uspět zejména ve studiu. Úspěchu však lze dosáhnout i na národní úrovni tím, že se národ zbaví všech zahraničních vlivů.

Kim Čong-il

Ideologie čučche pracuje zejména s pocitem ublížení a zdůrazňuje, že zemi vždy ovládal někdo jiný. Kim Ir-sen slovo čučche poprvé použil v roce 1955 na sjezdu strany a měla interpretovat kreativním způsobem marxismus-leninismus. V roce 1972 se tato doktrína stala součástí severokorejské ústavy. V roce 1992 z ní však zmizely všechny odkazy na marxismus- leninismus a byly nahrazeny touto doktrínou.

Druhý vládce Kim Čong-il – nejtajemnější ze tří diktátorů – je na Západě popisován jako milovník koňaku, filmů, kina a žen. Narodil se v roce 1941 v ruském vojenském táboře, kde jeho otec velel 88. sovětské brigádě složené z Číňanů a Korejců.

Čučche se vyučuje na školách vyšších stupňů, kde je mu vyhrazeno až 40 procent vyučovacího času. Tato doktrína má tři pilíře – nezávislost politicko-diplomatickou, ekonomickou a vojenskou –, které umožňují porozumět myšlení Kim Čong-una, jenž je v roce 2016 na VII. sjezdu strany připomněl spolustraníkům. Aby byla možná politická a diplomatická nezávislost země, je třeba zajistit její ekonomický rozvoj, čemuž pomůže vývoj jaderné zbraně. Její vlastnictví totiž umožní mezinárodní dialog rovného s rovným, neboli politickou a diplomatickou nezávislost Koreje.

Druhý vládce Kim Čong-il – nejtajemnější ze tří diktátorů – je na Západě popisován jako milovník koňaku, filmů, kina a žen. Narodil se v roce 1941 v ruském vojenském táboře, kde jeho otec velel 88. sovětské brigádě složené z Číňanů a Korejců. Jeho matka Kim Čong-suk byla z chudých venkovských poměrů a v roce 1935 se stala členkou komunistické a protijaponské guerilly.

Podle oficiální propagandy se Kim Čong-il narodil v tajném vojenském táboře na posvátné hoře Pektusan, přičemž se měly objevit dvě duhy. Dodnes zůstává záhadou, zda studoval v Číně nebo v Severní Koreji. Jistý je až jeho univerzitní diplom z ekonomie na univerzitě v Pchjongjangu. Svého otce doprovázel na zahraničních cestách do Moskvy a východního Německa, kde krátce studoval kosmonautiku. Chvíli pobyl na Maltě, kde se věnoval studiu angličtiny. Od roku 1969 pracoval v oddělení propagandy.

Spíše kolektiv než jedinec

Na rozdíl od otce, který měl jen základní vzdělání, ale byl velkým řečníkem, Kim Čong-il byl studijní typ a nikdy nemluvil před velkým publikem, vždy jen ke skupince věrných a za zavřenými dveřmi. Stranil se cizinců a jen málo světových politiků se s ním setkalo osobně. Bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová vzpomíná, že ji na setkání překvapil. Odpověděl jí totiž na všech 15 otázek o severokorejském jaderném programu včetně technických detailů, které mu předala, aniž by požádal o radu své poradce.

Na Západě panuje představa, že všechna politická rozhodnutí závisejí na Kim Čong-unovi. V severokorejské mentalitě je však důležitější kolektiv než jedinec. Proto hraje velkou roli jeho poradní tým, jejž po nástupu k moci změnil, zejména velení armády, a omladil. Spoléhá se především na své spolužáky z univerzity a z prominentních rodin.

Severokorejci na jeho vládu nevzpomínají rádi, neboť za ní značně trpěli a kvetl černý trh s potravinami. Proto se jeho syn Kim Čong-un snaží jeho odkaz vytěsnit a stylizuje se spíše do svého dědečka. Vláda Kim Čong-ila je spojená s hladomorem v letech 1995 až 1998, při němž zemřelo 1,5 až dva miliony lidí a ideologie čučche toto období nazývá „tvrdý pochode“. Je sice založena na samostatnosti, ale Severní Korea vždy závisela na obchodu, především se Sovětským svazem. Pád jeho impéria měl největší dopad na severokorejské zemědělství, neboť postrádalo stroje ani hnojiva.

Nástup Kim Čong-una znamenal velkou změnu, protože svou politiku staví na ekonomické obnově a jaderném zbrojení, přičemž pro transformaci země je mu příkladem Čína. Severní Korea však není tak velká, ani nedisponuje takovým lidským potenciálem. Dalším problémem je její izolace a téměř žádné diplomatické styky se světem. Se „surrealistickou“ zemí, kde druhá světová válka dosud neskončila, je však lze obtížně navazovat, což je největší překážkou modernizace země, protože její otevření může způsobit pád autoritativního režimu.

Podle Morillotové a Malovice na Západě panuje představa, že všechna politická rozhodnutí závisejí na Kim Čong-unovi. V severokorejské mentalitě je však důležitější kolektiv než jedinec. Proto hraje velkou roli jeho poradní tým, jejž po nástupu k moci změnil, zejména velení armády, a omladil. Spoléhá se především na své spolužáky z univerzity a z prominentních rodin. Výjimkou je 90letý předseda parlamentu Kim Jong-nam, který patřil k nejvěrnějším stoupencům už jeho dědečka. Důležitá je také Kim Čong-unova rodina, jeho mladší sestra vede Úřad pro propagandu, starší bratr Úřad pro strategii a informace.

Jediný disident

Morillotová a Malovic odpovídají také na otázku, o co Severokorejci usilují vývojem jaderných zbraní. Paradoxně je jejich hlavním cílem dialog s Washingtonem jako rovného s rovným, následuje mír s Jižní Koreou, pokračování jaderného programu a smlouva o neútočení s USA. Potíž spočívá v tom, že severokorejský režim se snaží racionálně a odhodlaně naplnit iracionální cíle. Sankce OSN jsou neúčinné, protože posilují odhodlání Severokorejců vlastnit co největší nukleární arzenál, a nejvíce dopadají na běžné obyvatele.

Každý projev neúcty nebo náznak kritiky je tvrdě trestán, proto v Severní Koreji v podstatě nejsou disidenti. Výjimku tvoří spisovatel pod pseudonymem Bandi.

Severokorejská realita je drsná. Vše je kontrolováno, včetně soukromého života. Jediná politická strana pracujících dohlíží na kulturní a mediální život. Režim tvrdě trestá své odpůrce a vězeňský systém patří k nejkrutějším na světě – v současnosti je v zemi zhruba šest pracovních táborů (z původních 20), v nichž je vězněno 80 až 120 tisíc lidí.

Každý projev neúcty nebo náznak kritiky je tvrdě trestán, proto v Severní Koreji v podstatě nejsou disidenti. Výjimku tvoří spisovatel pod pseudonymem Bandi, což v korejštině znamená světluška. Jeho sedm příběhů vyšlo na Západě pod titulem Denunciace, přičemž rukopis se podařilo vyvézt přes Čínu. V Jižní Koreji kniha neměla úspěch, kritici ji označili za neautentickou a špatně napsanou.

Dezinformace i z Jižní Koreje

Ekonomická situace Severní Koreje je záhadou, protože oficiální údaje nelze ověřit. Podle nich HDP narostl v roce 2014 o 1,1 procenta, nezaměstnanost je nulová a 70 procent zahraničního obchodu je s Čínou (zhruba deset miliard dolarů), deset procent s Ruskem a zbytek s Jižní Koreou a s Evropskou unií. Severní Korea má také nerostné bohatství, kromě zlata a stříbra magnezit, jehož zásoby jsou údajně druhé největší na světě.

Mnoho dezinformací přinášejí jihokorejští novináři, na které jejich redakce tlačí, aby přinášeli senzační zprávy. Příkladem fake news je roztrhání Kim Čong-unova strýce 120 hladovými psy, ve skutečnosti byl popraven za zradu.

Režim získává devizy z vysílání dělníků do zahraničí. Ve světě jich pracuje více než 70 tisíc, zejména v Rusku na Sibiři a v Číně, tři tisíce v Kataru. I když jsou pracovní podmínky těžké a často připomínají pracovní tábory, zahraniční pobyt zastřešeny státem je vyhledávaný. Průměrně se na něj čeká tři roky, přičemž vyjíždějí zejména lidé z vyšší třídy.

Morillotová a Malovic také srovnávají propagandu Severní a Jižní Koreje. Mnoho dezinformací přinášejí jihokorejští novináři, na které jejich redakce tlačí, aby přinášeli senzační zprávy. Příkladem fake news je roztrhání Kim Čong-unova strýce 120 hladovými psy, ve skutečnosti byl popraven za zradu.

Morillotová a Malovic uvádějí seznam lidí, kteří seriózně informují o Severní Koreji a rozumějí jí. Je vytvořen na základě dvou kritérií – hovoří korejsky a strávili nějaký čas v této zemi – a jsou na něm Felix Abt, Nicolas Levi, Adam Cathcart, Patrick Maurus, Leonid Petrov a Andrej Lankov. Studium a ověřovaní informačních zdrojů je totiž hlavní podmínkou pro pochopení této nepřístupné země a odhadu jejího vývoje, a zda setkání prezidenta USA Donalda Trumpa a Kim Čong-una zmírní, nebo zvýší napětí na Korejském poloostrově.

La Corée du nord en 100 questions

Sto otázek o Severní Koreji

AUTOŘI: Juliette Morillotová, Dorian Malovic

VYDAL: Tallandier 2016

ROZSAH: 384 stran



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.