Žádné excesy politiků do justice u nás dosud nenastaly

„Média by si možná měla dát třeba den času nastudovat rozhodnutí, než o něm začnou psát. Třeba by jejich komentáře byly jiné. Všimněte si, jak v kauze H-System premiér otočil, když získal dostatek informací,“ říká v rozhovoru předseda Městského soudu v Praze.

Libor Vávra, předseda Městského soudu v Praze. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Libor Vávra, předseda Městského soudu v Praze. | foto: Foto Michal ŠulaMAFRA
Libor Vávra, předseda Městského soudu v Praze.

Libor Vávra, předseda Městského soudu v Praze a čestný prezident Soudcovské unie ČR, v rozhovoru mimo jiné říká: „Dvacet pět let politici nedokázali napsat ani zadat, co chtějí. Parlament se nikdy nesešel a neřekl, že chce třeba omezit mimořádné opravné prostředky, protože máme přebujelý počet opravných prostředků. Parlament musí dát politické zadání, justice je jen nástrojem. Ostuda ale dopadne na justici, protože ta je ústy spravedlnosti.“

LIDOVÉ NOVINY: Vnímáte rozsudek Nejvyššího soudu v kauze H-System tak, že by mohl u veřejnosti poškodit důvěryhodnost justice?

VÁVRA: Každý rozsudek, který se stane předmětem zájmu médií, ovlivní vnímání chodu práva. Rozsudek v této kauze neřekl z hlediska poškozených, tedy i družstva Svatopluk, nic nového, ale nějak se to sešlo s náladou a odstartovalo to zájem o celou kauzu. Členové družstva Svatopluk už od roku 2008 věděli, že domy nejsou jejich. Leckdy však symbolický význam konkrétního rozhodnutí zapůsobí. Jde o jeden z posledních velkých symbolů divokých devadesátých let. Navíc se věc projednává podle zákona o konkurzu, který byl nevyhovující, a proto už dnes neplatí. Jako by tady vyvřela historie.

LIDOVÉ NOVINY: O čem tedy tato kauza svědčí?

Fakticky vše, co se o kauze H-System řeklo, jen ukazuje, jak komplexní je průšvih s procesními předpisy – jsou ze šedesátých let, překotně se měnily v devadesátých letech, kdy přibyly přebujelé opravné prostředky, kterými jsme se snažili naakumulovat lidská práva

VÁVRA: Fakticky vše, co se o kauze H-System řeklo, jen ukazuje, jak komplexní je průšvih s procesními předpisy – jsou ze šedesátých let, překotně se měnily v devadesátých letech, kdy přibyly přebujelé opravné prostředky, kterými jsme se snažili naakumulovat lidská práva. Člověk nemusí být právní teoretik, aby pochopil, jak chatrné je to vozidlo.

LIDOVÉ NOVINY: Vidíte chybu i na straně parlamentu, který nedokázal vytvořit lépe fungující systém?

VÁVRA: Dvacet pět let politici nedokázali napsat ani zadat, co chtějí. Parlament se nikdy nesešel a neřekl, že chce třeba omezit mimořádné opravné prostředky, protože máme přebujelý počet opravných prostředků. Parlament musí dát politické zadání, justice je jen nástrojem. Ostuda ale dopadne na justici, protože ta je ústy spravedlnosti.

LIDOVÉ NOVINY: Takže to, že se některé kauzy táhnou desítky let, je dílem odpovědnost politických reprezentací?

VÁVRA: Rozhodně to neznamená, že se v konkrétních věcech významně nezaslouží o průtahy také soudci. Jinak bychom neměli kárně stíhané soudce za průtahy. V konkurzu H-Systemu je více než tisíc účastníků. Za 20 let přišla na průtahy jediná stížnost. Před deseti lety dnešní ústavní soudce Jaromír Jirsa, tehdejší místopředseda Městského soudu v Praze, stěžovateli odepisoval, že ve věci nelze postupovat rychleji a že stížnost není důvodná. I to dokumentuje, jak strašná ta kauza je a jak je symbolická pro tehdejší dobu.

LIDOVÉ NOVINY: Myslíte, že dnes už by se takový případ opakovat nemohl?

Komplikovaná moderní společnost občas ke kolapsům vede, to ale neznamená, že bychom se s tím měli smířit

VÁVRA: To nedokážu říct. Případy trvající 30 let najdeme i u Evropského soudu pro lidská práva – a jde o země, které jsou od roku 1945 právním demokratickým státem. Jsou rozhodně bohatší než my a nepotýkají se s takovým historickým dědictvím. Komplikovaná moderní společnost občas ke kolapsům vede, to ale neznamená, že bychom se s tím měli smířit.

LIDOVÉ NOVINY: Nebojíte se, že by se mohla objevit politická síla, která by jako v Polsku chtěla vymést soudy?

VÁVRA: Říkám si, jestli by si média neměla dát třeba den času nastudovat rozhodnutí, než o něm začnou psát. Třeba by jejich komentáře byly jiné. Všimněte si, jak v kauze H-System premiér otočil, když získal dostatek informací. Velmi zjemnil, přitom na začátku nastartoval na první dobrou.

Na druhou stranu jako stát fungujeme dobře. Dosud u nás nenastaly žádné excesy politiků do justice, přitom to není samozřejmost ani na západ od našich hranic. Stále si nevážíme toho, jak hezky si tu žijeme. Máme pocit, že jsme stát v rozpadu. Tím nechci omlouvat lumpy, lenochy a neschopné, kteří způsobí řadu problémů, nechci to lakovat narůžovo. Míra populismu v politice ale evidentně stoupá, tak se nějaké nápady mohou objevit.

LIDOVÉ NOVINY: Takže jakýkoliv zásah do justice by byl nebezpečný?

Stále si nevážíme toho, jak hezky si tu žijeme. Máme pocit, že jsme stát v rozpadu. Tím nechci omlouvat lumpy, lenochy a neschopné, kteří způsobí řadu problémů, nechci to lakovat narůžovo. Míra populismu v politice ale evidentně stoupá, tak se nějaké nápady mohou objevit.

VÁVRA: Na jakékoli přitvrzení fungování justice doplatí ti nejméně připravení. Dlužící chudina a lidé se sociálními problémy, kteří potřebují právní podporu. Nejlépe se zrychlují bagatelní spory, v těch jsme možná nejrychlejší na světě. Z nich vzniká armáda zadlužených. Dokážeme je k povinnostem odsoudit tak rychle, že se ani nestačí nadechnout, a nestačí říct, že jim třeba tenkrát sliboval někdo něco jiného. Jen těžko by to dopadlo na ty mocné, na firmy, instituce, které jsou už předem připravené na spory. Pro justici není problém zrychlit. Ale na čí úkor?

LIDOVÉ NOVINY: Je tedy třeba se smířit s tím, že některé kauzy trvají?

VÁVRA: Velké kauzy budou vždy dlouhé. Už jen proto, že řada lidí z těchto kauz má dostatek prostředků, aby spor protahovala. Slušný recidivista v trestním řízení umí hrát se soudem i se státním zástupcem hru – dozná se a snaží se spolupracovat. Právě na tom je trestní právo postaveno, je to velmi tvrdé vyjednávání.

Ale například David Rath nemá motivaci vyjednávat, tím se zcela liší od 99,9 procenta obžalovaných. Přijde kauza, která nezapadá do systému – a vychýlí se mimo. Přitom jinak máme trestní řízení jedno z nejrychlejších v Evropě. Počítá se s určitou motivací zúčastněných. Když se objeví někdo, kdo to bere jinak, ukáže se, že systém neumí všechno stejně. Když budou lidi volat, že by tyhle kauzy měly skončit rychleji, musejí si uvědomit, že jejich jednoduché kauzy skončí zatraceně rychle. Je to paradox doby. Volání po razanci ve mně vzbuzuje hrůzu, protože to může ještě zvětšit sociální neklid.

LIDOVÉ NOVINY: Příliš rychlá justice je tedy spíš na škodu?

Na jakékoli přitvrzení fungování justice doplatí ti nejméně připravení. Dlužící chudina a lidé se sociálními problémy, kteří potřebují právní podporu.

VÁVRA: Když dnes ukradnete džíny, do zítřka budete mít pravomocný rozsudek, v nejhorším případě pozítří. Když na to přijde, příští pátek jste recidivista. Do té doby vás justice stihne odsoudit třikrát za krádeže. V Praze 1 jsou lidé, kteří byli odsouzeni třikrát během jednoho týdne. Původně netrestaný člověk dostal podmínku, za týden už z něho byl recidivista a šel rovnou do výkonu trestu.

Výchovný účel se míjí účinkem, nemáme čas vyslat někam sociální pracovníky, probační a mediační službu. Základem je rychlost, proto člověk skončí rychle ve Valdicích, a ještě za tisíc korun denně z našich daní. Rychlost jako argument mě fakt zlobí.

LIDOVÉ NOVINY: V poslední době velmi rezonovalo vyjádření poslance Pavla Juříčka (ANO), podle kterého je spravedlnost společenský konsenzus. Souhlasíte s tím?

VÁVRA: Ne, protože pak by to byla „ulice“ – a toho se bojím úplně nejvíc. V anglosaském systému má každý právo na porotu, ale nemusí ji chtít. Jednou jsem četl článek, kde autor, profesor trestního práva, uváděl, že pokud obžalovaný patří do nějaké menšiny – rasové, náboženské, je potetovaný nebo recidivista –, většinou nechce porotu. Mnohem větší šanci má u unuděného cynického profesionála, který dokáže oříznout emoční vjemy.

Když budou lidi volat, že by tyhle kauzy měly skončit rychleji, musejí si uvědomit, že jejich jednoduché kauzy skončí zatraceně rychle. Je to paradox doby. Volání po razanci ve mně vzbuzuje hrůzu, protože to může ještě zvětšit sociální neklid.

Tento příklad mi otevřel pohled na otázku laického prvku v trestním řízení vůbec. Na druhou stranu, výhoda poroty je, že rozhoduje pán tohoto státu – občan. Existují však i rozsudky dokládající, že porota nerozhodla správně. Dějiny trestního práva jsou tím úplně typické a často ukazují, že statečný osamělý člověk měl pravdu a stál proti zločinnému davu.

LIDOVÉ NOVINY: Je možné, aby u nás někdo takovou ingerenci – kontrolu ministerstva nad soudci – prosadil?

VÁVRA: Ne, to by se musel politicky změnit svět, ve kterém žijeme. Určitě by to neprošlo přes Ústavní soud ani Evropský soud pro lidská práva. Je to stejné, jako když se občas někde znovu otevře otázka obnovení trestu smrti. Ve Francii je více než 50 procent lidí pro trest smrti, ale je to příliš malý a chudý stát, aby si mohl dovolit odstoupit od mezinárodních smluv, které to zakazují. Pan Juříček je podnikatel – a tito lidé uvažují jednoduše, brutálně, racionálně, proto asi jsou úspěšní v podnikání.

LIDOVÉ NOVINY: Proč se často říká, že k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek?

VÁVRA: Justice denně rozhodne kolem tří tisíc věcí. Někde jsem četl, že Toyota jako jedna z nejlepších továren na auta na světě má čtyřprocentní vadnost. Nedovedu si představit, že by čtyři procenta vydaných rozsudků denně byla vadná. Píše se jen o věcech, které se nepovedou. A v justici se to nepovede i z důvodu, že ne všichni soudci jsou nejlepší.

V devadesátých letech nikdo soudce nechtěl dělat. Do justice tak přišli lidé, kteří to jen dělat chtěli, ale řada z nich se vypracovala a nakonec uspěla. Společnost tenkrát neměla ten luxus vybírat si, kdo bude soudit. Koneckonců, dodnes nemá tento systém objektivizovaný. Není ale rozhodně pravda, že by justice nefungovala. Jsme čtvrtá nejbezpečnější země na světě, to svědčí také o kvalitě trestní justice.

V devadesátých letech nikdo soudce nechtěl dělat. Do justice tak přišli lidé, kteří to jen dělat chtěli, ale řada z nich se vypracovala a nakonec uspěla. Společnost tenkrát neměla ten luxus vybírat si, kdo bude soudit. Koneckonců, dodnes nemá tento systém objektivizovaný. Není ale rozhodně pravda, že by justice nefungovala. Jsme čtvrtá nejbezpečnější země na světě, to svědčí také o kvalitě trestní justice.

LIDOVÉ NOVINY: Ke kauze H-Systemu se veřejně vyjadřoval i soudce Městského soudu v Praze Kamil Kydalka. Ten, kterému jste komunikaci s médii vyčítal a podal jste na něho i kárnou žalobu. Je jeho vystupování v této věci v pořádku?

VÁVRA: Když Kydalka mluvil o faktech H-Systemu, hodně pomohl tomu, aby si lidé uvědomili komplexnost problému. Pojmenoval souvislosti, protože mluvil o faktech ze spisu, který zná. Zatímco ve věci, ve které ho kárně žaluji, mluvil o svých dojmech. Nemyslím si, že by orgán v trestních řízeních měl mluvit o věcech, které se dozví „pod čarou“, neboť se dozví spoustu souvislostí, které nemůže důkazně podložit, nebo nejsou procesně použitelné.

Pokud nějaké informace nemohu důkazně podepřít, nemá se o nich mluvit na veřejnosti. Žádnou takovou vyšší míru spravedlnosti neuznávám. Jako soudci se dozvíme spoustu věcí – a mohli bychom takto zničit kohokoliv, na koho máme takzvaně naprášeno. Nemohu přijít před novináře a říci něco, co jsem nemohl napsat do rozsudku. Vím, že to tak dělají někteří policisté, možná i někdo další, ale to je největší rakovina výkonu spravedlnosti – podávání informací, které nejde procesně potvrdit.

LIDOVÉ NOVINY: Je takových soudců mluvících s novináři hodně?

Jako soudci se dozvíme spoustu věcí – a mohli bychom takto zničit kohokoliv, na koho máme takzvaně naprášeno. Nemohu přijít před novináře a říci něco, co jsem nemohl napsat do rozsudku. Vím, že to tak dělají někteří policisté, možná i někdo další, ale to je největší rakovina výkonu spravedlnosti – podávání informací, které nejde procesně potvrdit.

VÁVRA: Takových soudců, jako je Kamil Kydalka, moc není. Když to srovnáte s ostatními, většina trestních soudců v krajských městech – a v Praze pbzvlášť – je tak často v kontaktu s novináři, a to aniž by chtěli, že jsou už trochu otužilí. Myslím si, že někde jinde narazí novináři na úplně zavřené dveře.

LIDOVÉ NOVINY: U nás žijí lidé v pocitu, že soudci stačí vystudovat fakultu, být jmenován – a pak už se nikomu nezpovídá. Politik alespoň musí kandidovat, znovu vyhrát a skládat účty. Je to tak správně?

VÁVRA: Takový pocit nepochybně je, ale je to jedna z obrovských výhod justice. Pro občany! Sice to třeba někdy zpomalí odchod nekvalitního kolegy, ale nezastaví, my ho časem dostaneme z taláru, protože za něho nikdo nebude chtít pracovat. Pokud soudce nedělá svou práci, je víc práce pro ostatní soudce. Je mnoho lidí, kteří odejdou z justice tiše a v klidu.

Jeden čas, kdy bylo v Praze 1 30 soudců, se mi dařilo se každý rok s jedním na odchodu domluvit. Během pěti let odešlo šest či sedm lidí, to je obrovské procento, a byli to právě ti z devadesátých let. Když věc dospěje až ke kárnému řízení, znamená to, že už vnitřní mechanismy soudu nefungují. Takže tentýž systém může zpomalit odchod nekvalitního soudce, ale na druhou stranu chrání drtivou většinu kvalitních, aby na ně nemohl být vyvíjen vůbec žádný tlak.

Libor Vávra (55)

  • Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
  • Soudit začal roku 1989 u Obvodního soudu pro Prahu 10.
  • V roce 2013 se stal předsedou Městského soudu v Praze.
  • Je členem Soudcovské unie České republiky, dvě volební období byl jejím prezidentem, poté zůstal jejím čestným prezidentem.
  • Odborně se věnuje především trestnímu právu.



Počet příspěvků: 2, poslední 23.8.2018 04:46 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.