Zachrání demokracii a západní kulturu antielitářská rétorika?

Pohled na elity jako na neformálního hybatele zavání revolucí. Revoltovat proti střední a vyšší třídě je nesmyslné, proti elitě složité a nepřesvědčivé. Smysl nyní i do budoucna dává jen boj o veřejné instituce.

Jan Frank 6.10.2018
Liberální demokracie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Liberální demokracie. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Liberální demokracie.

Podobně jako pozdně komunistický systém se na horký kritický pranýř dostává i nástupnický. Důkazem nejsou jen takzvané nesystémové strany, ale i celkový tón konzervativní publicistiky. Ekvivalentem hlavních protirežimních výtek osmdesátých let – fronty, byrokracie, cenzura, ekonomické zaostávání, strach z atomovek – je dnes existenciální slabost systému vůči destrukci tradičních hodnot a hmatatelnému riziku zničení cizí kulturou.

Umírněná kritika si za politicky odpovědného protivníka zvolila „selhání elit“ a projekt „liberální demokracie“, nikoli systém demokracie jako takový. Může však demokracii a západní kulturu zachránit antielitářská rétorika?

Hodnotová transformace

Je mezi námi mnoho těch, kteří by vášnivě oponovali, že tím hlavním, co dnes ničí demokracii, je faktor ryze politický a vnitřní – mocenský blok Zeman–Babiš působící dle mnohých údajně jako slavobrána ruského, případně čínského vlivu. Že nejde o úplně pasující námitku, už ukazuje čas.

Zdrojem hodnotové transformace je nejen politika, ale i věda a technika. V českém kontextu u řady tendencí sahají kořeny změny daleko před pád komunismu, některé jsou na naší někdejší příslušnosti k sovětskému bloku nezávislé, jiné s ní úzce souvisejí.

Navíc zapadá do trochu jiného teoretického rámce. Nikoli souvislostí mezi tradicí, kulturou a politickým systémem, něčím do jisté míry „nad námi“, nýbrž spíše do kontextu morální a institucionální krize politických stran, jejich nebetyčného zhrzení a jeho zdůvodňování. Analýza stejně jako řešení tohoto jevu je v našich silách.

To samé oproti tomu nelze říct o komplexu postupných hodnotových změn ve společnosti, který vyústil v dnešní revizionismus. Zdrojem hodnotové transformace je nejen politika, ale i věda a technika. V českém kontextu u řady tendencí sahají kořeny změny daleko před pád komunismu, některé jsou na naší někdejší příslušnosti k sovětskému bloku nezávislé, jiné s ní úzce souvisejí.

Podíváme-li se například na současné lidskoprávní „hity“, vidíme nekritické napojení na západní vzory. Analýza by neměla ignorovat ani dopad našeho geostrategického zakotvení. Z „života pod ochranou“ vyplývají zásadní společenské normy, zvyky a možnosti.

Vina

Nebýt migrační krize a kulminace islámského terorismu, pravděpodobně bychom ještě ani nenastavovali příslovečné „zrcadlo“. To ukazuje v této souvislosti kriticky na všechny, kdo oponují snaze těmto jevům zamezit na úkor práv uprchlíků, brání někdy extrémní lidskoprávní vymoženosti a institucionální rámec okolo nich.

„Pojmem“ se elity staly až díky skandálním obhajobám ilegální migrace a náznakům ospravedlňování násilí páchaného migranty a teroristy. Od této jiskry vzplála pomyslná hranice viny elit za celkový úpadek západní křesťanské civilizace.

Na ty, kdo zpravidla preferují „vznešenější“, případně „společná evropská“ řešení – tradiční politické strany, akademické, umělecké a náboženské představitele, prominentní neziskové organizace, korporace, vysokoškolské studentstvo, vzdělanější, mladší a velkoměstské voliče. Jedním slovem kulturní a hospodářské elity národa. Část těchto kruhů, či spíše jejich smetánka, vedla již od devadesátých let žánrově příbuzný, ale mnohem subtilnější ideový spor zejména s tvrdým jádrem ODS, později s prezidentem Václavem Klausem.

Pro širší veřejnost ale jeho spor s intelektuály prakticky neexistoval. „Pojmem“ se elity staly až díky skandálním obhajobám ilegální migrace a náznakům ospravedlňování násilí páchaného migranty a teroristy. Od této jiskry vzplála pomyslná hranice viny elit za celkový úpadek západní křesťanské civilizace. Staly se takřka raison d’étreprakticky všech vznikajících národoveckých stran a hnutí a hlavním terčem ostřejší konzervativní publicistiky.

Dva proudy kritiky

Migrační krize se stala katalyzátorem již naprosto volného společenského revizionismu. Až do ní neexistoval jeden velký rozdílový důvod, který by ospravedlnil obecněji sdílenou systémovou kritiku. Fenomény, jako je řecká krize, demokratický deficit Evropské unie, hospodářská stagnace či dekadentní antidiskriminační a menšinová legislativa, na to nestačily. Natož v době, kdy bylo (a je) co do úst.

Proud „protirežimní“ kritiky se vydal dvěma hlavními směry – proti formálně odpovědným, tedy zvolené politické garnituře a její voličské základně, a proti neformálně odpovědným, tedy médiím hlavního proudu, zejména veřejnoprávním, vysokým školám, lidskoprávním aktivistům, globálním lidskoprávním neziskovkám a jejich mecenášům

Navíc byly tyto potíže vnímány odděleně, spíše jako zahraniční odpovědnost, zejména Bruselu. Do jednoho ideologického a praktického celku je definitivně uzavřela strachnahánějící trojčlenka – běženci na maďarských polích, západoevropská ghetta, teror a podmanění.

Z hlediska srovnání selhání či krachů režimů a kulturních epoch jde o případ, který v podstatě vylučuje jednoznačného sociálního nositele viny či příčiny. De iure – protože uvažujeme o konci demokracie – není žádná úzká zájmová skupina typu šlechta, církev či strana s mocenským privilegiem či uzurpovaným monopolem.

V souladu s tím se proud „protirežimní“ kritiky vydal dvěma hlavními směry – proti formálně odpovědným, tedy zvolené politické garnituře (i zpětně) a její voličské základně, a proti neformálně odpovědným, tedy médiím hlavního proudu, zejména veřejnoprávním, vysokým školám (zejména humanitním fakultám), lidskoprávním aktivistům, globálním lidskoprávním neziskovkám a jejich mecenášům.

Pojmová nouze

Oběma proudům, často neformálnímu více než politikům, se dává odpovědnost, že vybudovaly aktivistickou formu moderní demokracie. Systém antilelitářské kritiky do jejích mladších základů klade působení intelektuálů a vliv moderních filozofických textů na jazyk. Od něj se odvíjí takzvaná politická korektnost, tabuizování hodnocení lidí podle původu, náboženství či sexuální orientace, která vyústila v omezení svobody slova, návrat ke kádrování a postihům.

Brilantní analýza měla až dosud popisný charakter, méně důsledně kladla politicky klíčovou otázku, kdo a proč. Z tohoto hleduska se blíže nespecifikované „elity“, „liberální elity“ nebo naopak rozkouskované na média stále více jeví jako pojem z nouze.

Za „tvůrčí vrchol“ procesu označuje strmý růst objemu sociálních a lidských práv, korunovaný politickými a legislativními úspěchy sexuálních a etnických minorit, tedy relativizací významu rodiny a národa, která se přelévá až k vítání ilegálních migrantů z nepřátelských kultur.

Je třeba konstatovat, že původní domácí i zahraniční antielitaristická kritika, zejména její dlouhodobí protagonisté, udělali velký kus práce ve smyslu objasnění politické a sociální reality. Byť se to zdá banální, ukazují, jak moc chybělo sledování kvality demokracie nespočívající jen v angažovaně protikorupční, ústavní, právní a humanistické bdělosti (někdy až pomatení), nýbrž i v ostraze před druhým extrémem.

Brilantní analýza ale měla až dosud popisný charakter, méně důsledně kladla politicky klíčovou otázku, kdo a proč. Z tohoto hleduska se blíže nespecifikované „elity“, „liberální elity“ nebo naopak rozkouskované na média stále více jeví jako pojem z nouze. Kdo jiný to ostatně mohl dovést zu grunt? Vyplývá jako řešení něco specifičtějšího?

Základní vlastnost

O dost silnější je kritický pohled na elity jako na neformálního hybatele. Zajímavější proto, že zavání revolucí. A proto, že nabízí vysvětlení. V kostce podle něj vzdělanější a mladší, velkoměstská část společnosti na západě, využívá svých schopností a pozic, aby ostatním lidem vnutila své, tradičně velkorysejší a o moderní ideologie obohacené etické normy formou vzdělání přes média i legislativně.

Základní vlastností demokratické elity je v jakékoli době určitá míra sebereprodukční humanistické ideologie. V podmínkách kritizované liberální demokracie ji, takřka jako zbraň, chrání mimo jiné naprosté tabuizování veřejnoprávních médií a kvantitativní i kvalitativní rozměr vyšších úrovní vzdělávacího systému.

Tím vytváří mocenský půdorys pro politicky nejagresívnější část elit, jejichž cílem je skoncovat s národoveckou a multikulturalismu se příčící náturou nižších vrstev buď převýchovou s využitím institucí a politické korektnosti, nebo – podle nejdramatičtějšího výkladu – nahrazením novou populací, tedy migranty. Problémem tohoto trochu třídního pohledu však je, že demokracii vyčítá její základní principy.

Kapitalismus a demokracie ve smyslu právního státu neumožňují vládu někoho jiného než přirozených společenských elit. Jen ony jsou schopny vymyslet, vytvořit, a administrovat vlastní instituce, jejichž legitimita je pro většinu lidí něčím, do čeho se narodili, co v podstatě až dosud nezpochybňovali a jsou zvyklí se tomu podřizovat.

Pravdou je i to, že základní vlastností demokratické elity je v jakékoli době určitá míra sebereprodukční humanistické ideologie. V podmínkách kritizované liberální demokracie ji, takřka jako zbraň, chrání mimo jiné naprosté tabuizování veřejnoprávních médií a kvantitativní i kvalitativní rozměr vyšších úrovní vzdělávacího systému.

Bezuzdný univerzalismus

Míra ideologizace i reálná mocenská struktura systému, v němž docela rádi žijeme, začala být zřejmá až s jeho překvapivě slabou odpovědí na vnější ohrožení. Ukázalo se, že nás sice docela dobře uživí, ale neposkytuje bezpečí ani rovnost a zjevně nesděluje pravdu. Nikdo se pak nemůže divit narativu, že lidskoprávní vymoženosti Západu jsou zvrhlým, cynickým a dekadentním rozmarem na účet běžných lidí.

U kolébky poválečné demokracie byla společnost jako celek. Právě touto krvavou zkušeností lze vysvětlit, že permanentní sociální reforma, další demokratický pilíř, dnes ústí v až bezuzdný univerzalismus. Fašismus a rasismus, pojmy, jimiž reforma vydírá současníky, jsou historickými argumenty.

Navzdory těmto faktům by však náměty na politické řešení měly zohlednit elitní genetický původ demokracie a zřejmě neodstranitelnou větší výhodnost tohoto systému pro jednu část společnosti. Jak říkali komunisté, její „buržoaznost“. Nevalný smysl zacílení kritiky na dědičné vady elit coby tvůrců systému podtrhuje i dynamický pohled zohledňující historii.

Ten se domnívá, že poválečný projekt elit jménem sociální stát, z nějž se „liberální demokracie“ vyvinula v západní Evropě (a my jsme do něj postupně vstoupili), je souhrou systému a dějin a významně historicky podmíněný radikálními politickými experimenty buď ve prospěch dělnické třídy, nebo rovnostářského kultu národa.

U kolébky poválečné demokracie byla tedy společnost jako celek. Právě touto krvavou zkušeností lze vysvětlit, že permanentní sociální reforma, další demokratický pilíř, dnes ústí v až bezuzdný univerzalismus. Fašismus a rasismus, pojmy, jimiž reforma vydírá současníky, jsou historickými argumenty.

Orientační měřítko

Lidství bez pohlaví a národnosti, společenství bez rodiny a hranic není agenda nižších společenských tříd. Je však otázkou, jak dalece se všichni, kdo jsou na tom lépe společensky, k tomuto „ideálu“ upínají. A zda více než reálné zájmové rozpory mezi společenskými vrstvami neřešíme vliv imunizovaných, od společnosti právně oddělených reprodukčních demokratických institucí – soudů, vysokých škol, politických neziskovek, politických stran, úředních aparátů a médií.

Pravice pro jednoho se stala levicí pro druhého. Uznávaným orientačním měřítkem je establishment versus protestní strany. Přitom stačí už jen trochu násilí a může nastat národní revoluce s cílem zajistit bezpečnost.

Tyto subjekty mají dnes vedle praktických zadání za úkol vidět realitu jen z hlediska zachování systému, a tím ji ospravedlňovat. Jejich zaměstnanci mohou mít přitom na řadu věcí mnohem kritičtější názor než jejich chlebodárci, ale v podstatě jej nesmějí veřejně projevit.

Je to teprve pár let, kdy se také u nás z politiky vytratil (dost krotký) střet mezi levicí a pravicí. Od té doby se nepodařilo zformulovat srozumitelné dělení politické scény. Pravice pro jednoho se stala levicí pro druhého. Uznávaným orientačním měřítkem je establishment versus protestní strany. Přitom stačí už jen trochu násilí a může nastat národní revoluce s cílem zajistit bezpečnost. I ta však potřebuje oči.

Revoltovat proti střední a vyšší třídě je nesmyslné, proti „elitě“ složité a nepřesvědčivé (za elitnost před soud?). Smysl nyní i do budoucna dává jedině boj o veřejné instituce. Jejich posláním už ale nemůže být permanentní reforma ve prospěch jednotlivců, nýbrž přežití a uchování národa jako celku.