Winston S. Churchill: Triumf a tragédie po 50 letech

Díky britskému státníkovi Winstonu Churchillovi, který zemřel 24. ledna 1965, naše civilizace v letech 1939 až 1945 přežila. Na konci druhé světové války ale neměl dost mocenské síly, jen tu rétorickou, kterou však na rozdíl od období 1936 až 1940 stejně skvěle nepoužil. V tom spočívá triumf i tragédie jeho státnictví. Píše Roman Joch.

Winston S. Churchill, britský premiér v letech 1940 až 1945 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Winston S. Churchill, britský premiér v letech 1940 až 1945 | foto: Wikimedia Commons
Winston S. Churchill, britský premiér v letech 1940 až 1945 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Britský politik Winston S. Churchill byl zřejmě největším světovým státníkem 20. století. Zachránil totiž západní civilizaci v Evropě, přestože se v politickém životě se dopustil řady chyb a omylů. Churchillovo politické působení vyústilo nejen v triumf, ale i tragédii jeho státnictví. V sobotu 24. ledna uplynulo 50 let od jeho smrti.

Winston Churchill se narodil 30. listopadu 1874 britskému otci a americké matce. Jeho otec Randolph byl politikem britské konzervativní strany a chvíli se o něm uvažovalo jako o jejím lídrovi a premiérovi. Přehnal však svou vnitrostranickou taktiku, čímž se ocitl u většiny straníků v nemilosti, takže jeho politická kariéra skončila neúspěchem.

Jeho syn Winston se v roce 1898 coby voják zúčastnil bitvy i Omdurmánu v Súdánu, v níž Britové rozprášili armádu mahdistů (islamistů té doby) a zničili jejich stát. Následně byl válečným korespondentem během búrské války v jižní Africe. Búrové ho sice zajali, ale ze zajateckého tábora se mu podařilo uprchnout a přes Mosambik se vrátil do Anglie.

Prorok

V roce 1900 byl Winston Churchill poprvé zvolen poslancem za konzervativní stranu. V roce 1904 však přešel k liberálům, neboť konzervativci prosazovali cla a protekcionismus, zatímco Churchill volný obchod. Před první světovou válkou sloužil v liberálních vládách na různých ministerských postech, nakonec jako první lord admirality – ministr válečného námořnictva.

Churchill prosazoval vojenský zásah proti komunistickému Rusku a požadoval, aby byl bolševismus „uškrcen ve své kolébce“ – dříve, než bude pozdě. V tom se ukázal prorokem.

V tomto postu byl v průběhu první světové války, v roce 1915, hlavním architektem nešťastné a neúspěšné invaze u Gallipoli v Dardanelách, jež měla vést k obsazení Istanbulu a porážce Osmanské říše coby spojence císařského Německa. Turci však britský (většinou australský) expediční sbor rozstříleli.

V důsledku tohoto válečného neúspěchu Churchill na svůj ministerský post rezignoval, ale v roce 1917 byl opět přijat do vlády. Prosazoval vojenský zásah proti komunistickému Rusku, protože bolševismus považoval za nový, unikátní druh barbarství a požadoval, aby byl „uškrcen ve své kolébce“ – dříve, než bude pozdě. V tom se ukázal prorokem.

Nezodpovědný extremista

Po první světové válce liberální strana v podstatě zkolabovala a začala ji nahrazovat Labour Party. Churchill se proto vrátil do konzervativní strany, v jejíž vládě ve druhé polovině dvacátých let působil jako ministr financí. Konzervativní vláda však v roce 1929 padla a Churchill se v následujících deseti letech ocitl v politické izolaci a opozici. Do vlády se vrátil až v roce 1939.

Churchill měl ve třicátých letech v britské politice pověst divokého, nezodpovědného extremisty

Churchill měl ve třicátých letech v britské politice pověst divokého, nezodpovědného extremisty. Byl například proti jakýmkoli krokům pro nezávislost Indie – jejího tehdejšího politického a duchovního lídra Mahátmu Gandhího považoval za nebezpečného fakíra. V roce 1936, během takzvané abdikační krize, kdy britský politický i společenský establishment přinutil krále Eduarda VIII. abdikovat, protože se hodlal oženit s dvakrát rozvedenou ženou, ho podporoval a agitoval proti jeho abdikaci. Tím definitivně ztratil sympatie ostatních politiků.

Právě ve třicátých letech vypukla kauza, která sice Churchilla vrátila ke slávě a vrcholnému státnictví, ale zároveň téměř zničila civilizaci v Evropě – vzestup nacistického Německa. Churchill s obavami sledoval činy Adolfa Hitlera u moci v Německu po roce 1933, zbrojení této země a její militarizaci a nečinnost Británie a Francie, jejich pasivitu po vstupu německé armády do demilitarizovaného Porýní v roce 1936, a všímal si zla a zákeřnosti nacistické ideologie.

Zastavení Hitlera

Churchill byl přesvědčen, že Hitler musí být rázně a rychle zastaven, dokud je čas, neboť jinak vypukne nová světová válka – ničivější než ta předchozí. Předvídal tento vývoj a varoval před ním, ale zůstával nevyslyšen. Jeho současníci ho považovali za blázna, extremistu a válečného štváče žíznícího po krvi – za hochštaplera toužícího po další válce, v níž zemřou statisíce lidí. Churchill však chtěl válce předejít a zastavit Hitlera, dokud byl ještě slabý.

Churchill byl přesvědčen, že Hitler musí být rázně a rychle zastaven, dokud je čas, neboť jinak vypukne nová světová válka – ničivější než ta předchozí

Toto jeho období života je dobře známé a oceňované v Česk(oslovensk)u. O Mnichovu v britské Dolní sněmovně řekl: „Británie a Francie měly na výběr mezi válkou a hanbou. Vybraly si hanbu. Budou mít válku.“ V době všeobecného nadšení nad „záchranou míru pro naši dobu“, jak po Mnichovu prohlásil britský premiér Neville Chamberlain, byl definitivně odepsán.

Válka se však dostavila, což ukázalo, že Churchill není blázen, ale Kassandra. A Chamberlain následně učinil rozumné rozhodnutí – pozval Churchilla do válečného kabinetu. Ten se stal (opět) prvním lordem admirality, čímž byl vyslán signál všem válečným lodím Královského námořnictva: „Winston is back.“

Dne 10. května 1940 se tanky wehrmachtu začaly valit přes pláně Beneluxu a severní Francie, premiér Chamberlain podal demisi a král Jiří VI. pověřil Churchilla vedením vlády. V 65 letech se stal premiérem a nastala jeho „nejskvělejší chvíle“.

Tři státnické projevy

Churchill, mistr mluveného i psaného slova, symbolicky ozbrojil anglickou řeč a vyslal ji do boje za svobodu. Jeho projevy z května a června 1940 jsou klasické státnické a srovnatelné například s tím starořeckého politika Perikla (500–429 před naším letopočtem) nad padlými, gettysburským či druhým inauguračním amerického prezidenta Abrahama Lincolna (1809–1865), nebo některými Ronalda Reagana (1911–2004). Potvrzují to vyjádření ze tří Churchillových projevů.

Churchillovy projevy z května a června 1940 jsou klasické státnické a srovnatelné například s tím starořeckého politika Perikla nad padlými

První je z 18. května 1940 na téma „krev, dřina, slzy a pot“:

„Nemohu nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot. Máme před sebou úděl nejbolestnějšího rázu. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců zápasu a utrpení. Ptáte se, co je našim cílem? Mohu odpovědět jediným slovem: vítězství. Vítězství za každou cenu – vítězství navzdory vší hrůze – vítězství, jakkoli dlouhá a těžká cesta k němu může vést, neboť bez vítězství není přežití.“

Druhý projev Churchill pronesl 4. června 1940 a jeho ústředním motivem je „nikdy se nevzdáme“:

„I když rozsáhlé části Evropy a mnohé staré a slavné státy padly či padnou do sevření gestapa a všeho toho odporného aparátu nacistické vlády, my se nevzdáme a neselžeme. Vytrváme do konce, budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme bojovat s rostoucí sebedůvěrou a sílou ve vzduchu, budeme bránit náš ostrov za každou cenu, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat v přístavech, budeme bojovat na polích a v ulicích, budeme bojovat v kopcích; nikdy se nevzdáme, a i kdyby, čemuž ani na chvíli nevěřím, tento ostrov či jeho větší část byly dobyty, pak naše impérium v zámoří, vyzbrojené a chráněné britskou flotilou, by v boji pokračovalo do doby, již určí Bůh, kdy Nový svět s celou svou sílou a mocí, přistoupí k záchraně a osvobození světa Starého.“

Třetí Churchillův projev je z 18. června 1940 a na téma „nejskvělejší chvíle“:

„Bitva o Francii skončila. Bitva o Británii začíná. Od této bitvy závisí přežití křesťanské civilizace. Od ní závisí náš vlastní britský život a dlouhá kontinuita našich institucí a našeho impéria. Veškerá zuřivost a moc nepřítele se velice brzo obrátí proti nám. Hitler ví, že nás musí rozdrtit na tomto ostrově, anebo prohrát válku. Vydržíme-li, celá Evropa může být svobodná a život světa může pokračovat… Selžeme-li, pak se celý svět, včetně USA, včetně všeho, co známe a co milujeme, ponoří do propasti nového Temného věku, jenž bude v důsledku zvrácené vědy mnohem horší a mnohem delší. Vykonejme tedy svou povinnost a chovejme se tak, že i kdyby britské impérium a jeho společenství národů trvalo tisíc let, lidé budou stále říkat: ,Tohle byla jejich nejskvělejší chvíle!‘“

Když Francie na přelomu května a června 1940 vojensky zkolabovala – kabinet ochotný vést válku padl a 16. června jej nahradila vláda maršála Pétaina, jež s Německem podepsala příměří –, Hitler se domníval, že válku vyhrál. Proto ho velmi překvapilo, že Churchill si to nemyslí, a tudíž s ním nehodlá uzavřít příměří.

Mimořádný státník

Druhá světová válka začala v Evropě v září 1939 kvůli Polsku, jemuž Británie a Francie poskytly bezpečnostní záruky, a proto po jeho napadení Hitlerem vstoupily do války. Na jaře 1940 Hitler obsadil Dánsko a Norsko (mezitím proběhla „zimní válka“ Hitlerova spojence Stalina proti Finsku), a poté, co v květnu a v první polovině června 1940 i Benelux a porazil Francii, domníval se, že zvítězil. Jeho spojenci byli Mussolini, Stalin, malé satelitní režimy ve střední a jihovýchodní Evropě a kolaboroval s ním Pétain ve Francii.

Churchill nebyl obyčejný, ale mimořádný a velký státník, který viděl dál než ostatní světoví politici

Představa, že se Británie vylodí ve Francii, obsadí ji a pak postoupí do Německa, jež také obsadí, a následně i Polsko, a současně bude případně bojovat s německými spojenci Itálií a Sovětským svazem, byla absurdní a nereálná. Každý státník by v této situaci uzavřel s Hitlerem mír, o to více, že o mír s Británií usiloval – jeho vizí byla Německem ovládaná Evropa a neutrální Británie mimo kontinentální Evropu, jež se mocensky „realizuje“ v zámoří, ve svých koloniích.

Churchill však nebyl obyčejný, ale mimořádný a velký státník, který viděl dál než ostatní světoví politici. Uvědomoval si nejen to, že sám nemá šanci Německo porazit, ale i to, že pokud s ním uzavře mír a dá Hitlerovi několik let klidu, vybuduje totalitní monstrum, které už nikdo, ani USA, nezastaví, a proto ovládne svět. Churchill byl proto přesvědčen, že musí Německo neustále zaměstnávat válkou, aby Hitler nemohl vybudovat svou „tisíciletou“ říši, přičemž se spolehl na dvě předpovědi, přičemž v jedné měl pravdu a ve druhé se mýlil.

Pravdivá předpověď

Churchill se mýlil v tom, že si USA uvědomí nebezpečí a samy od sebe vstoupí do války proti Německu. Pravdu pak měl v tom, že se totalitní spojenci Hitler a Stalin časem dostanou do sporu, dříve nebo později jeden podrazí druhého a napadne – vypukne mezi nimi válka, která umožní porazit Hitlera. Na konci května 1940 to však vypadalo špatně – Britové uvažovali o možnosti prorážky. Navzdory tomu se Churchill rozhodl pokračovat ve válce i bez Francie, a to za každou cenu.

Churchill měl pravdu v tom, že se totalitní spojenci Hitler a Stalin časem dostanou do sporu, dříve nebo později jeden podrazí druhého a napadne – vypukne mezi nimi válka, která umožní porazit Hitlera

Tyto události popisuje John Lukacs, americký historik maďarského původu a jeden z největších obdivovatelů Churchilla, ve svých knihách The Duel: 10 May-31 July 1940 the Eighty-Day Struggle Between Churchill and Hitler (Duel. 10. květen až 31. červenec 1940 80denní souboj Churchilla s Hitlerem), jež se věnuje událostem v této době, a Five Days in London: May 1940 (Pět dní v Londýně. Květen 1940), jež se zabývá dobou, kdy se britský kabinet definitivně rozhodl, že se nebude ptát Hitlera na podmínky příměří, ale bude s ním bojovat.

Lukacs ukazuje, nakolik nebezpečným revolučním státníkem byl Hitler – stejný revolucionář jako Lenin či Stalin. Hitler navíc znal buržoazní státníky lépe než oni jeho, proto pro něho německý konzervativní politik Franz von Papen, rakouský kancléř Kurt Schuschnigg, československý prezident Edvard Beneš, francouzský ministerský předseda Édouard Daladier a britský premiér Neville Chamberlain nepředstavovali žádnou výzvu.

Spíše diplomat

Churchill chápal Hitlera lépe, než tomu bylo naopak – pro Hitlera byl Churchill záhadou. Proto v květnu až červnu 1940 Hitler válku nevyhrál, přestože původně v ní zamýšlel zvítězit, a Churchill neprohrál. V důsledku toho nakonec válku prohrál Hitler. Kdyby byl v Británii jiný premiér než Churchill, nejspíš by s Hitlerem uzavřel mír.

Hitler by poté upevnil moc nad Evropou, zřejmě porazil Sovětský svaz a ovládl Eurasii, čímž by nastala alternativní studená válka s USA a Británií. Ta by se lišila od té, která se nakonec odehrála, tím, že Německo by nemělo jen polovinu Evropy, ale celou, a ruský šlendrián by nahradila německá preciznost. Nastala by tedy mnohem horší situace.

V průběhu druhé světové války se Churchill choval k Sovětskému svazu a Stalinovi spíše jako diplomat než státník

Churchill měl tedy ve třicátých a čtyřicátých letech pravdu, když tvrdil, že je nutné Hitlera porazit. Faktem však zůstává, že z druhé světové války vyšel Stalin – stejný, nikoli lepší diktátor než Hitler – posílen a například v roce 1949 byl totalitarismus mnohem silnější než o deset let dříve. V tom spočívá tragédie Churchillova státnictví.

Churchill si o komunismu nedělal žádné iluze, ve dvacátých letech přesně analyzoval jeho barbarství, i jeho spojení se Stalinem proti Hitlerovi v roce 1941 bylo legitimní. Hitler byl jednak mocnější, a tudíž představoval větší hrozbu, jednak bylo lepší mít po válce polovinu evropského kontinentu než nic. Jenže v průběhu druhé světové války se Churchill choval k Sovětskému svazu a Stalinovi spíše jako diplomat než státník.

Nedostatečné a pozdní varování

Churchill si o Stalinovi nedělal stejné iluze jako americký prezident Franklin D. Roosevelt. Navíc dle něho neměla být druhá fronta otevřena v Normandii, ale na jaderském pobřeží Balkánu, a Spojenci měli obsadit evropská hlavní města Vídeň, Budapešť, Praha a Berlín dříve než Rudá armáda, a tím předejít vnucení komunismu těmto zemím. Američané však toto obsazení odmítli, protože se stejně jako mnoho Britů obávali zopakování dardanelské katastrofy – a rozhodli se pro logisticky snadnější Normandii.

Na podzim 1944 letěl Churchill do Moskvy, aby se se Stalinem dohodl na rozdělení sfér vlivu Západu a SSSR ve východní a jihovýchodní Evropě. Na konferenci v Jaltě a už předtím v Teheránu ho Roosevelt podrážel, kde mohl, neboť byl zamilován do Stalina.

V březnu 1946 sice Churchill v projevu o železné oponě v americkém Fultonu varoval svět před Stalinem, ale nedostatečně a příliš pozdě, a nesrovnatelně s jeho burcováním proti Hitlerovi

Na světě byl jediný člověk, který mohl v letech 1944 až 1945, po úspěšném vylodění v Normandii a poté, co porážka Německa byla jen otázkou času, varovat Západ před Stalinem stejně jako ve druhé polovině třicátých let před Hitlerem – Winston Churchill. Nikdo jiný neměl stejné rétorické schopnosti a důvěryhodnost. V tomto svém poslání však neuspěl.

Válka, která začala kvůli nezávislosti Polska, jí neskončila, nýbrž nejen jeho okupací, ale i celé střední a východní Evropy Sovětským svazem. V polovině roku 1945 pak Churchill ztratil v Británii vládu a přešel do opozice. V březnu 1946 sice v projevu o železné oponě v americkém Fultonu varoval svět před Stalinem, ale nedostatečně a příliš pozdě, a nesrovnatelně s jeho burcováním proti Hitlerovi.

Churchill se sice v letech 1951 až 1955, kdy se stal opět premiérem, vrátil k moci, ale jeho vládnutí už nebylo státnicky výjimečné, ale podprůměrné. Zemřel 24. ledna 1965 v 90 letech.

Nejvyšší kritéria

Churchillův triumf nad nacismem byl jeho „nejskvělejší chvílí“ a jeho hlas prorocký a prozíravý jako nikoho jiného. Porážka nacismu však přinesla nového, mnohem mocnějšího nepřítele. Když Churchill umíral, trpělo pod totalitarismem více lidí než v době jeho „nejskvělejší chvíle“.

Churchill byl státníkem nejvyššího řádu, a proto na něho lze použít i nejvyšší kritéria. A dle nich se mu konec druhé světové války nepovedl.

Může se zdát nevděčné požadovat ještě více od člověka, jemuž vděčíme za přežití, Churchill ale byl státníkem nejvyššího řádu, a proto na něho lze použít i nejvyšší kritéria. A dle nich se mu konec druhé světové války nepovedl. Byl totiž jediný, kdo mohl včas probudit Západ vůči nebezpečí, které na něj po roce 1945 číhalo.

Možná to tak mělo být, protože svůj úkol v dějinách splnil a na další už neměl dost sil či vůle. Mojžíšovi, který vyvedl lid izraelský z egyptského otroctví, také nebylo umožněno vstoupit do země zaslíbené. Po Churchillovi přišli jiní, kteří se postavili sovětské hrozbě a časem se s ní vypořádali. V tomto zápasu však Churchill příliš nepomohl.

Na konci druhé světové války neměl dost mocenské síly, aby postupu Sovětského svazu do středu Evropy zabránil. Měl jen sílu rétorickou, kterou však na rozdíl od let 1936 až 1940 stejně skvěle nepoužil. V tom spočívá triumf i tragédie jeho státnictví.

Jedno je však jisté, díky tomu, že Churchill žil a působil jako státník, naše civilizace v klíčových letech 1939 až 1945 přežila. To mu nikdy nebude zapomenuto.

Počet příspěvků: 22, poslední 26.1.2015 11:00 Zobrazuji posledních 22 příspěvků.