Vznik Československa: Alois Rašín stejně jako T. G. Masaryk

Podle prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka „se státy udržují ideály, z nichž se zrodily“. A ideály, podložené národohospodářskými názory prvního ministra financí Aloise Rašína, pomohly Československé republice se udržet.

Alois Rašín, jeden ze zakladatelů Československé republiky. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Alois Rašín, jeden ze zakladatelů Československé republiky. | foto: ČTK
Alois Rašín, jeden ze zakladatelů Československé republiky.

Od vzniku Československé republiky 28. října 1918 se vede spor – zejména za první republiky –, nakolik se o ni zasloužil zahraniční, či domácí odboj. Jeden z jejích nejvýznamnějších zakladatelů Tomáš Garrigue Masaryk několikrát prohlásil, že zásluha patří všem. Sebe a svou vlivovou skupinu Hradu však považoval minimálně za primus inter pares.

Tehdejší novináři, dějepisci a politici zásluhu o vznik vlasti hodnotili odlišně, přičemž přisuzovali o píď či o parník větší odboji zahraničnímu, trojici T. G. Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, oproti domácímu, neboli „mužům 28. října“, jako byl Alois Rašín, Karel Kramář, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný či Vavro Šrobár. Spor o zásluhu těch či oněch se vedly až do Mnichovské dohody 29. září 1938.

Následně za druhé republiky nebylo jasné, zda zásluhu někoho vyzvedávat, vůbec ji zmiňovat nebo dokonce popírat, což vyřešila německá okupace 15. března 1939. V průběhu třetí republiky v letech 1945 až 1948 se pak touto otázkou nikdo raději příliš nezabýval včetně jejího prezidenta Edvarda Beneše. Jakoukoli diskusi o zásluze pak ukončil Únor 1948 – o vznik republiky se zasloužila Velká říjnová socialistická revoluce v roce 1917, což trvalo až do listopadu 1989.

Profesionální převrat

Od té doby si znovu připomínáme vznik Československa a zásluhu jeho představitelů, spor o zásluhu zahraničního a domácího odboje se se však již nevede. Vznik je spojován s triumvirátem Masaryk-Beneš-Štefánik a o „mužích 28. října“ se příliš nemluví. Opomíjeni by však neměli být Karel Kramář, první československý premiér, a především Alois Rašín, první československý ministr financí, kteří byli společně s Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzeni 3. června 1916 k trestu smrti.

„Muži 28. října“ 1918 první vstoupili do převratového neznáma, a aniž by čekali na pokyny a svolení, převrat na základě vlastního úsudku profesionálně uskutečnili. Zvládli jej a byli schopní nést za své činy důsledky i v případě nezdaru. Zahraniční českoslovenští odbojáři a státníci byli postaveni před hotovou věc.

Od popravy je zachránilo otálení Františka Josefa I. s podpisem rozsudku a jeho smrt 21. listopadu téhož roku. Nový rakousko-uherský císař Karel I. pak již tehdy počítal s novou podunajskou federací a všechny české vězně a odsouzené odbojáře omilostnil, propustil a přestal stíhat.

Rašín však odmítl přijmout milost a na protest proti režimu i opustit vězení. Odešel až pod nátlakem, musel být z vězení vyhozen. Kramáře i Rašína rozsudek zbavoval univerzitních diplomů a osvědčení k činnosti advokáta, a proto Rašín znovu absolvoval zkoušky na právnické fakultě a pořídil si nové advokátní osvědčení.

„Muži 28. října“ 1918 první vstoupili do převratového neznáma, a aniž by čekali na pokyny a svolení, převrat na základě vlastního úsudku profesionálně uskutečnili. Zvládli jej a byli schopní nést za své činy důsledky i v případě nezdaru. Zahraniční českoslovenští odbojáři a státníci byli postaveni před hotovou věc, čemuž přizpůsobili své další kroky.

Nezávislá měna

V abdikačním projevu 14. prosince 1935 T. G. Masaryk prohlásil, že „státy se udržují ideály, z nichž se zrodily“, k čemuž však potřebují především dobrou ekonomiku a ekonomický systém, zejména měnový, který nespotřebovává a nepromrhává zděděný majetek a je předpokladem národní prosperity.

A ideály, podložené Rašínovými odbornými národohospodářskými názory, zejména jeho měnová a deflační politika, pomáhaly Československou republiku udržet. Ani Rašínovi nástupci v postu ministra financí a názoroví odpůrci, například Karel Engliš, na jeho ucelené finanční a měnové politice nic podstatného nezměnili.

Rašín vytvořil samostatnou státní ekonomiku, oddělil ji od Rakouska-Uherska a zavedl nezávislou měnu – československou korunu. Měl také schopnost se samostatně bez jakýchkoliv alibi rozhodovat a navíc se nebál.

Rašín vytvořil samostatnou státní ekonomiku, oddělil ji od Rakouska-Uherska a zavedl nezávislou měnu – československou korunu. Pomáhal mu mezi jinými právník, bankéř a politik Jaroslav Preiss, také domácí odbojář a v letech 1917 až 1938 ředitel Živnostenské banky, nejsilnějšího a nejdůležitějšího hráče nejen v československém bankovnictví, ale i v průmyslu a dalších odvětvích.

Alois Rašín prožil bohatý a smysluplný život, který ukončil v nedožitých 56 letech Josef Šoupal, jenž ho zastřelil před jeho domovem v Žitné ulici v Praze při odchodu do zaměstnání. Rašínův život byl tedy relativně krátký, ale naplněný studiem a prací jako by žil mnohem déle. Měl také schopnost se samostatně bez jakýchkoliv alibi rozhodovat a navíc se nebál.

Když v roce 1920 v parlamentě němečtí poslanci protestovali mlácením do lavic, pískáním na píšťalky, prali se, chrlili projevy protičeské nenávisti a věštili Československé republice bankrot a konec, Rašín na ně vyplázl jazyk a řekl jim, že ať přišli jako kolonisté nebo se zde narodili, stále naši zemi nenávidí.

Hnací síla

Alois Rašín se narodil 18. října 1867 v Nechanicích. Po studiu na gymnáziích v Novém Bydžově, Broumově a v Hradci Králové, kde v roce 1886 maturoval, začal studovat medicínu v Praze, odkud přestoupil na právnickou fakultu, již ukončil v roce 1891. Po studiích se účastnil veřejného politického a kulturního života a v roce 1900 založil vlastní advokátní kancelář. Politice se však nadále věnuje. V roce 1907 vstoupil do strany mladočeské a píše do Národních listů. V roce 1911 se stává poslancem Říšské rady (rakousko-uherského parlamentu).

Alois Rašín byl v postu prvního ministra financí – od října 1918 do 19. července 1919 – hnací silou československé hospodářské, politické i měnové politiky, přičemž jeho vliv se projevoval i po smrti v roce 1923

Po vypuknutí první světové války věnoval své síly i talent vzniku samostatného československého státu v rámci toho, co bylo později nazváno „domácím odbojem“ – společenství budovatelů Československa s názvem Maffie. Jako vůdčí osobnost tohoto odboje spolupracoval se všemi politickými stranami a připravoval detailní plán převratu i toho, jak by po něm měla samostatná Československá republika postupovat.

Rašín v noci ze 27. na 28. října 1918 napsal první právní dokument nového československého státu – jednostránkové vyhlášení republiky, ústavu a manifest k národu. A v postu prvního ministra financí – od října 1918 do 19. července 1919 – byl hnací silou československé hospodářské, politické i měnové politiky, přičemž jeho vliv se projevoval i po smrti v roce 1923.

Měnu totiž až do roku 1926 řídil Bankovní úřad ministerstva financí, kdy byla na základě č. 347/1920 Sb. oficiálně zřízena Národní banka československá. Její guvernérem pak byl do roku 1934 Vilém Pospíšil, Rašínův spolupracovník a zastánce jeho pojetí národohospodářské politiky.

Přísnost na všechny

Rašín se na svou hlavní životní roli – měnovou odluku a finanční a deflační politiku československého státu – předem připravoval. Byl přesvědčen, že válečná ekonomika odnaučila obyvatele šetrnosti, plánování budoucnosti a naučila je stejně jako státní instituce rozhazovačnosti. V tomto ohledu byl přísný na všechny, například vládní delegaci včetně premiéra Karla Kramáře na versailleské mírové konference v roce 1919 nekompromisně zredukoval peníze na ubytování a stravu – padni, komu padni, premiér či malý živnostník.

Rašínovy ideje se objevují v jeho dílech Můj finanční plán z roku 1920, Finanční a hospodářská politika Československa do konce roku 1921 a Národní hospodářství, obě z roku 1922, a v jeho projevech v Národním shromáždění v roce 1919, jež vyšly knižně v roce 1934. Rašínův finanční plán, který prováděl do července 1919, kdy po volbách skončila Kramářova vláda, a jejž popsal v prvním zmíněném díle, spočíval především v následujících opatřeních:

Rašín se na svou hlavní životní roli – měnovou odluku a finanční a deflační politiku československého státu – předem připravoval. Byl přesvědčen, že válečná ekonomika odnaučila obyvatele šetrnosti, plánování budoucnosti a naučila je stejně jako státní instituce rozhazovačnosti. V tomto ohledu byl přísný na všechny.

„Odpoutání bankovek od těch rakousko-uherské banky; zmenšení oběhu těchto bankovek nuceným zadržením části oběhu, i těch, které ze žírových účtů a z pokladničních poukázek mohly být vydány; stanovení přípustného oběhu, zamezení přímých i nepřímých zápůjček státu v bankovkách, převzetí celého cedulového bankovnictví; stažení valut, kovových peněz domácích i cizích jednak pro obchod s cizinou, jednak pro kovový poklad; rychlé zachycení jmění, obzvlášť movitého, provedením soupisu jako přípravu pro majetkovou dávku; docílení aktivního rozpočtu novými daněmi a zvýšení starých.

Majetkovou dávkou měly být staženy státovky úplně, za současného zřízení cedulové banky, která by vydávala platidla plně bankovně krytá, buď v měně korunové, nebo v měně jiné, buď s oběhem nuceným, nebo bez něho podle stavu trhu a poměrů hospodářských.

K těmto opatřením musela být vybrána vhodná doba. Ke konci prosince 1918 přestala thesaurace, v lednu snižován úrok z vkladů, nastal nadbytek peněz a příležitost k započetí reformy.“

Rozdělení inflačního dědictví

Rašín v uvedenou dobu plán začal uplatňovat a v podstatné míře jej i naplnil, respektive nasměroval nevratně československou národohospodářskou politiku. V únoru 1919 si plán nechal posvětit zákonem a měnovou odluku uskutečnil kolkováním v dubnu 1919. Hranice byly hermeticky uzavřeny, poněvadž jinak by se do Československa nekontrolovaně valily rakousko-uherské bankovky.

První část okolkovaných bankovek šla do oběhu jako nová a zredukovaná měna snižující válečnou inflaci, druhá jako majetková dávka do čtyřletých nízkoúročených povinných vkladů, aby byl dopad inflačního dědictví první světové války a starého mocnářství časově rozdělen

„Účel kolkování bankovek byl dvojí: měl být zajištěn oběh jejich na území Československé republiky jako základ k dalším akcím valutovým a tento oběh měl být prohlášen za blok, který nesmí být překročen, leč soukromoprávním krytím nebo na základě zvláštního zákona,“ píše Rašín ve svém díle Můj finanční plán.

První část okolkovaných bankovek šla do oběhu jako nová a zredukovaná měna snižující válečnou inflaci, druhá jako majetková dávka do čtyřletých nízkoúročených povinných vkladů, aby byl dopad inflačního dědictví první světové války a starého mocnářství časově rozdělen. Částky do dvou tisíc korun předložené ke kolkování byly vydány v poměru jedna ku jedné, od dvou do deseti tisíc byly z jedné poloviny v nové měně a druhá šla na termínovanou majetkovou dávku, nad deset tisíc korun pak byly rozděleny na 25 a 75 procent.

Jediný stát ve střední Evropě

Československo bylo jediným státem ve střední Evropě, jemuž se díky tomuto Rašínovu finančnímu plánu podařilo zabránit inflaci až hyperinflaci, rozvratu hospodářství a znehodnocení úspor obyvatel. Opatřením „rychlé zachycení jmění, obzvlášť movitého, provedením soupisu jako přípravu pro majetkovou dávku“ získal Rašín přehled o veškerém majetku obyvatel, čímž znemožnil spekulace, například kvůli zdanění či stanovení dávek.

Československo bylo jediným státem ve střední Evropě, jemuž se díky tomuto Rašínovu finančnímu plánu podařilo zabránit inflaci až hyperinflaci, rozvratu hospodářství a znehodnocení úspor obyvatel

Říká se, že myšlenkově se odboj řídil spíše anglosaskými vzory – Masaryk v politice, Rašín v národohospodářství, fiskálu i bankovnictví. A uvedené Rašínovo opatření připomíná jeden z nejdůležitějších státnických a hospodářských činů anglického království v jeho historii.

Po vítězné bitvě u Hastingsu v roce 1066 totiž normanský vévoda Vilém ovládl hospodářství Anglie soupisem všech majetkových vztahů, takzvanou Doomsday Book (Knihou posledního soudu), kvůli zdanění a efektivnímu vládnutí. Potvrdil tím svou teritoriální suverenitu a zajistil kontinuitou hospodářství. Totéž učinil v roce 1919 anglofil Rašín a zvládl situaci stejně efektivně jako normanský vévoda Vilém.

Jednou za sto let

Rašín byl pragmatik, a nikoli „jen“ ministr financí, ale i všestranný politik a nepřehlédnutelný člen vlády a establishmentu. Téměř od vzniku Československé republiky – od roku 1921 – řídilo její politiku, protože nefungoval parlament, a aby zabránilo chaosu, nikoli zcela nedemokratické, ale neformální mimoparlamentní, mimovládní a mimoústavní uskupení složené z šéfů pěti velkých prvorepublikových politických stran – sociální demokracie (Rudolf Bechyně), národních demokratů (Alois Rašín), lidovců (Jan Šrámek), agrárníků (Antonín Švehla) a národních socialistů (Jiří Stříbrný).

Deflační politiku České národní banky v letech 2013 až 2017 nelze s dlouhodobými Rašínovými idejemi rozvážnými opatřeními srovnávat – nešlo jí o lepší vývoj naší ekonomiky a společnosti. Národohospodáři, jako byl Alois Rašín, se totiž v malém národě rodí zhruba jednou za sto let.

U vzniku tohoto uskupení, které se nazývalo „pětka“ nebo „velká pětka“, jednalo mimo parlament o řešení aktuálních problémů a jeho rozhodnutí přímo neovlivňoval prezident T. G. Masaryk a jeho skupina Hradu, tedy nechyběl ani Rašína až do atentátu na něho byl jejím výrazným členem.

Jím připravené rychlé a efektivní oddělení měny a zvládnutí inflace bylo správnou, i když krátkodobě bolestnou deflační politikou. Deflační politiku České národní banky v letech 2013 až 2017 nelze s dlouhodobými Rašínovými idejemi rozvážnými opatřeními srovnávat – nešlo jí o lepší vývoj naší ekonomiky a společnosti. Národohospodáři, jako byl Alois Rašín, se totiž v malém národě rodí zhruba jednou za sto let.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.