Vyzrají Němci a Rakušané na elektrony z Temelína?

Do německé a rakouské sítě budou proudit i elektrony z jaderných elektráren, i kdyby u nás vykoupili všechny ebonitové tyče a liščí ocasy.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kam čert nemůže, nastrčí certifikáty. Nedávno jsem napsal, že není technicky možné odlišovat v drátech prchající elektrony podle zdroje jejich původu. Což o to, Kirchhoffovy zákony na rozdíl od těch lidských nadále platí, jenomže to by nebyl člověk, aby se nesnažil na ně vyzrát.

Tím rakousko-německým malleus maleficarum k potírání elektronů z jaderných zdrojů se má stát certifikace původu nakupované elektřiny. Co z toho vlastně vyplývá a jak to může fungovat? To zatím nikdo neví. Proto se pokusme průběh takového procesu odhadnout. Co je k tomu nutné?

Víc otázek než odpovědí

Nacházíme se v podmínkách liberalizovaného energetického trhu v rámci Evropské unie, kdy přenos a obchod s elektřinou jsou oddělené. Dráty tedy můžeme z našeho schématu vypustit. A zbývá vztah výrobců, obchodníků a spotřebitelů.

Zákaz importu jaderné elektřiny musí pro rakouské a německé importéry platit obecně. Obchodní pravidla EU vylučují, aby byl proskribován Temelín, Dukovany či Jaslovské Bohunice, aniž by stejná pravidla platila pro jaderné elektrárny na Loiře či v Belgii. A co samotné Německo? Jaderné elektrárny v něm mají být během příštích deseti let postupně uzavírané. Bude po tuto dobu vyžadovat Rakousko při dovozu elektřiny od německých výrobců protijaderné certifikáty? Víc otázek než odpovědí.

Obchodní pravidla EU vylučují, aby byl proskribován Temelín, Dukovany či Jaslovské Bohunice, aniž by stejná pravidla platila pro jaderné elektrárny na Loiře či v Belgii

Představme si situaci, kdy německá či rakouská vláda zákonem rozhodne zakázat import elektřiny z jaderných zdrojů. Takový zákon musí být namířen vůči importérům. Nebudou smět nakupovat. Od koho? Přece od těch, co vyrábějí elektřinu v rámci národního energetického mixu také z jádra, to dá rozum. A právě tady vzniká problém.

Strukturovaná nabídka

Elektřina se v EU nakupuje na burzách, na nichž žádné certifikáty neplatí. Znamenalo by to přeměnit energetickou burzu na komoditní, na které se bude prodávat elektřina podle druhu výroby. Už se těším například na zprávu: elektřina z malých vodních elektráren stoupla o půl procentního bodu. Jak na tlak k takové změně budou reagovat účastníci samotné burzy, kteří neobchodují pouze na území Německa či Rakouska? Vzniknou specifické „komoditní“ energetické burzy pouze pro území těchto států, zatímco zbytek Evropy bude obchodovat postaru?

Rozhodnutí o certifikátech tedy vede ke komplikacím, které se musejí promítnout i do ceny elektřiny. Nabídka „nejaderné“ elektřiny povede ke změnám i v oblasti exportu. Obchodníci s elektřinou mívají vedle přenosových tras nasmlouvané i objemy. Bylo by tedy nutné strukturovat nabídku podle charakteru výrobních zdrojů. Musel by proto vzniknout přímý vztah mezi výrobcem elektřiny (elektrárnou) a nákupem. Vidím, jak náš největší energetický podnik – ČEZ – vytváří obchodní oddělení nabízející separátně proud z větrníků, uhelných elektráren, jaderných elektráren, vodních elektráren, solárních elektráren…

Vedle toho však existují další stovky výrobců: dva tisíce instalovaných megawattů v solárních panelech, soukromé malé vodní elektrárny, větrníky na kopcích, které ČEZu nepatří, teplárny a výtopny. A neměli bychom ani zapomínat na bioplynové kogenerace, závodní energetiku nebo nově vznikající plynové elektrárny. Každý z těchto zdrojů by asi měl být vybaven příslušným „exportním“ certifikátem, zda je způsobilý pohánět vídeňské stroje na zmrzlinu či rozsvěcovat neonové nápisy na německých nočních klubech.

Demontáž evropského volného trhu s energiemi

Takový certifikát by však nemohl udělovat nikdo jiný než tvůrce tohoto opatření – orgány Německa či Rakouska, nejspíše nějaký nově vzniklý úřad při vhodných ministerstvech. Těšme se na vyplňování žádostí o energetický certifikát vydávaný za příslušný poplatek provozovatelům jednotlivých zdrojů, kteří chtějí uplatnit svoji elektřinu na německých či rakouských trzích. Že to zní nesmyslně? Jak jinak však docílit, aby se na území těchto dvou států neprodávala elektřina z jaderných zdrojů?

Rozhodnutí o certifikátech tedy vede ke komplikacím, které se musejí promítnout i do ceny elektřiny

Pokračujme však v této fantazii. Příslušní evropští výrobci hodlající vyvážet proud do Německa a Rakouska mají tedy v ruce příslušný certifikát. Jistě si jej pěkně zarámují ve svých kancelářích. Co však s ním mohou dál dělat? Pokud sami nehodlají elektřinu vyvážet, předloží jej nějakému exportérovi? Bude tento exportér též certifikován? Bude moci nadále obchodovat na burze, nebo bude muset hledat nějakého německého či rakouského partnera přímo? Nenastává tím demontáž volného trhu s energiemi v Evropě? Bude s tím Brusel souhlasit?

Předpokládejme, že se celý proces podaří nějakým zázrakem legislativně „ošetřit“. Co to však bude znamenat pro spotřebitele u nás? To je totiž klíčová otázka.

Vývoz českého ekologického efektu

Náš největší producent – a zároveň exportér – elektrické energie ČEZ certifikát při současné nabídce namixovaných dodávek nezíská. Aby neztratil své exportní trhy v Německu či Rakousku, bude muset jaderné elektrárny Temelín i Dukovany „dát stranou“ ze své nabídky. Přitom právě levná výroba v jaderných elektrárnách je zásadní pro konkurenční uplatnění na evropském trhu.

Ostatní zdroje, především uhelné elektrárny, pozvolna vyhlížejí fyzický zánik nejen kvůli vysoké míře technického opotřebení, ale i tenčícím se zásobám uhlí. Výstavba nových uhelných elektráren, případně zásadní modernizace některých současných, se díky legislativě na ochranu životního prostředí vymykají z rámce ekonomické přijatelnosti. Přitom především tyto zdroje jistí regulační schopnost elektrizační soustavy.

Náš největší producent – a zároveň exportér – elektrické energie ČEZ certifikát při současné nabídce namixovaných dodávek nezíská

Na pultech českých energetických firem proto němečtí a rakouští zákazníci vykoupí především „zelené“ zdroje elektřiny – fotovoltaiku, větrníky nebo biomasu. Potíž je v tom, že většina takto získávaných energií je u nás spojená s masivní finanční podporou projevující se vyššími cenami elektrické energie na tuzemském trhu. Stručně řečeno, čeští a moravští odběratelé budou dál platit vyšší ceny elektřiny, zatímco onen očekávaný ekologický efekt bude „vyvezen“ do sousedních zemí a tuzemsko bude nadále využívat především ty „necertifikovatelné“ zdroje.

Problém: Tuzemská cena

Podobná úvaha platí i pro výstavbu paroplynových elektráren využívajících zemní plyn. Jejich výstavbu si totiž vynutí nejen blížící se konec vyčerpání hnědouhelných zásob, ale i možnost budovat tyto kapacity především pro výrobu exportní elektřiny. Faktem je, že z hlediska ochrany životního prostředí – zejména čistoty ovzduší – jsou plynové elektrárny v porovnání s těmi uhelnými výrazně přijatelnější.

Bude však alespoň ve střednědobém časovém horizontu takto zajištěný export výhodný i ekonomicky? Pro výrobce a exportéry určitě. Problém je v tom, že nejsme zatím schopní efektivně rozlišit zdroje pro domácí spotřebu od těch pro export. Ani to dobře nejde kvůli současnému energetickému mixu při výrobě elektrické energie. Zde je problém: Jak je určována tuzemská cena, je-li nákladová úroveň stanovená včetně exportu?

Pokud vznikne silnější politická objednávka, protože nic jiného nemůže být příčinou uvažování o certifikaci importu elektřiny, je lépe být v duchu skautských zásad připraven

Exportní ceny jsou přitom výrazně nižší než ceny v tuzemsku. Neplatíme náhodou tak trochu podporu exportu ze svých peněženek? To jsou ovšem otázky poněkud zapeklitější a bez lepších podkladů se nedostaneme nad úroveň tvrzení proti tvrzení.

Je třeba být připraven

Předchozí úvaha je spekulativní. Příčinou se stala myšlenka certifikace importu elektřiny, která zazněla jako námět k úvahám z německé a rakouské strany. Proto jsem se dopustil jedné z takových úvah.

Je možné, že nápad usne stejně rychle, jako se zrodil. Pokud ovšem vznikne nějaká silnější politická objednávka, protože nic jiného nemůže být příčinou takového uvažování, je lépe být v duchu skautských zásad připraven. Proto na závěr: Kirchhoffovy zákony budou platit nadále a jak do německé, tak do rakouské sítě budou proudit i elektrony z jaderných elektráren, i kdyby u nás vykoupili všechny ebonitové tyče a liščí ocasy.


LEW Lojzovi z paseky 7:12 4.5.2012
Lojza z paseky Ebonitové tyče 15:17 3.5.2012
JiB Nelze než souhlasit 20:49 3.5.2012

Počet příspěvků: 5, poslední 8.5.2012 02:23 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.