Vývoz českého vojenského materiálu dramaticky roste

Kvůli zhoršené mezinárodní situaci se již třetí rok po sobě daří českému obrannému průmyslu prosazovat na zahraničních trzích nejen s opravenou a modernizovanou sovětskou či československou technikou, ale i s novými výrobky. Náš zbrojní průmysl chytil druhý dech a zvedá se. Zdá se, že vrátily se staré dobré časy. Píše František Šulc.

Společnost LOM Praha je závislá na opravách ruských vrtulníku MI. Ilustrační... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Společnost LOM Praha je závislá na opravách ruských vrtulníku MI. Ilustrační... | foto: Armáda ČR
Společnost LOM Praha je závislá na opravách ruských vrtulníku MI. Ilustrační...

Před třemi týdny česká vláda projednávala materiál týkající se vývozu a dovozu vojenského materiálu, který každoročně připravuje ministerstvo průmyslu a obchodu. Již třetí rok po sobě vývoz do zahraničí dramaticky roste, zdá se, že český obranný průmysl je v plné kondici a vrátily se staré dobré časy.

Například v letech 1934 a 1935 vyvezlo Československo podle Rudolfa Olšovského ve sborníku Zbrojní výroba, konverze, obranyschopnost nejvíce zbraní na světě a jeho podíl na globálním vývozu činil úctyhodných 27, respektive 24 procent. Tak vysoko ve světovém žebříčku se již Česká republika neocitne, i když podle Stockholmského mezinárodního mírového výzkumného institutu (SIPRI) v letech 2014 a 2015 poskočila z 25. na 17. místo mezi světovými vývozci.

Výdaje versus ekonomika

Za uplynulých sto let prošel český obranný průmysl několika podobnými stadii, byť v odlišných obdobích. České země patřily v 19. století k průmyslově rozvinuté části Rakouska-Uherska a místní podniky dodávaly ozbrojeným silám mnoho materiálu. První šok proto nastal v roce 1918 s rozpadem habsburské monarchie.

Byť lze šedesátá léta z hlediska výdajů i výroby považovat za efektivnější než padesátá, výdaje byly v nepoměru k výkonu ekonomiky, což se projevilo především v osmdesátých letech, kdy se armáda modernizovala, a zvyšoval podíl provozních výdajů

Požadavky nového státu byly odlišné od rakouských – ať už proto, že zmizelo námořnictvo, kvůli velikosti sil či důrazu na pozemní vojsko a rodící se letectvo. S tímto šokem se podniky, které byly po celou dobu soukromé, dokázaly díky masivní státní podpoře ve dvacátých letech vyrovnat. Na počátku třicátých let začaly zbrojovky exportovat, protože domácí trh se nasytil.

Druhý šok přišel po druhé světové válce, především po roce 1948. Znárodnění, reorganizace armády, přechod na sovětský typ výzbroje a přesun části výrobních kapacit na Slovensko zcela proměnily obranný průmysl a svým způsobem předznamenaly neschopnost adaptace na nové podmínky po pádu železné opony. Díky navýšení kapacit podniků, licencím a státním zakázkám se postupně Československo stalo významným dodavatelem do zemí Varšavské smlouvy a později i třetího světa v sovětské sféře vlivu.

Vysoké výdaje na zbrojení však nebyly ekonomicky udržitelné a začaly se negativně projevovat v civilní sféře. Proto během několika let poklesly, nicméně vědecko-technická základna a odborný personál zůstával, takže Československo bylo schopné vyvíjet a produkovat vlastní moderní zbraně, například dělostřeleckou techniku či těžká vozidla, jako byla legendární Praga V3S, či Tatra.

Byť lze šedesátá léta z hlediska výdajů i výroby považovat za efektivnější než padesátá, výdaje byly v nepoměru k výkonu ekonomiky, což se projevilo především v osmdesátých letech, kdy se armáda modernizovala, a zvyšoval podíl provozních výdajů. „To vše se uskutečňovalo na úkor osobních nákladů (zaostávání platů a mezd) a úrovně životních podmínek armády s rozhodujícím podílem vojáků základní služby,“ píše Josef Fučík ve sborníku Vojenské výdaje v letech studené války a po jejím skončení.

Důsledek konce studené války

Třetí, a zatím poslední šok pro obranný průmysl přišel s koncem studené války, rozdělením Československa, kdy velká část průmyslových kapacit zůstala na Slovensku, zmenšováním armády a snižováním rozpočtů na ni a orientací na techniku, která rychle zastarala.

Třetí, a zatím poslední šok pro obranný průmysl přišel s koncem studené války, rozdělením Československa, kdy velká část průmyslových kapacit zůstala na Slovensku, zmenšováním armády a snižováním rozpočtů na ni a orientací na techniku, která rychle zastarala

Průmysl skomíral a až na výjimky, například výroba nákladních automobilů, ručních zbraní, munice a výbušnin, začal mizet. Státní zakázky byly omezené, a když už armáda nakupovala, snažila se získávat západní výzbroj. To ukazuje graf – s výjimkou roku 2008 dovoz v letech 1999 až 2012 převyšoval vývoz (vysoký dovoz v roce 2005 byl ovlivněn dodávkou letounů JAS-39 Gripen).

Obranný průmysl začal chytat dech na konci prvního desetiletí 21. století. A to nikoli kvůli domácí poptávce, která byla až na výjimky – například ruční zbraně z České zbrojovky či nákladní vozidla Tatra – nízká. To se negativně projevuje i na státních podnicích. Jediný LOM Praha, který opravuje a modernizuje vrtulníky či cvičí piloty a mechaniky, žije především z armádních zakázek, na rozdíl například od VOP CZ, který závisí na civilní výrobě.

Vývoz českého zbrojního průmyslu.

Vývoz českého zbrojního průmyslu.

Vzájemná výhodnost

Kvůli globální dělbě práce, komplikovanosti vojenských systémů a jejich vysoké ceně není v současnosti ekonomicky možné ani smysluplné, aby Česká republika udržovala celé spektrum výrobních kapacit. V základních oblastech by však měl být obranný průmysl podporován, aby v případě ohrožení bylo možné zapojit do obrany státu maximum populace. Jde o prostředky, které lze relativně jednoduše vyrobit ve větším množství a snadno ovládat, jako jsou ruční zbraně, transportní prostředky, munice či oděvy, a o udržení opravárenských schopností.

Podpora státu obrannému průmyslu nesmí být slepá či bezmezná, musí vždy jít o symbiózu a vzájemnou výhodnost. Bez podpory státu přežije obranný průmysl jen obtížně, bez vlastního obranného průmyslu se však bude stát jen obtížně vyrovnávat s většími krizemi.

„Spolupráce s českým obranným průmyslem tvoří součást širší bezpečnostní a obranné politiky České republiky. Naším cílem je stimulovat vznik takových výrobních kapacit, které zajistí bezpečnost dodávek obranných technologií. Schopnosti domácího průmyslu tvoří nedílnou součást celkové obranyschopnosti země,“ říká ministr obrany Martin Stropnický.

Kromě zajištění obranyschopnosti zakázkami na dodávky má obranný průmysl i dopad ekonomický. Podle studie organizace EY, jež provedla šetření ve vybraných společnostech Czechoslovak Group, vrací jedna koruna do zbrojní produkce do ekonomiky 2,80 koruny a jeden zaměstnanec vytváří další 3,7 pracovního místa.

Podpora státu obrannému průmyslu nesmí být slepá či bezmezná, musí vždy jít o symbiózu a vzájemnou výhodnost. Bez podpory státu přežije obranný průmysl jen obtížně, bez vlastního obranného průmyslu se však bude stát jen obtížně vyrovnávat s většími krizemi.

Firmy limituje velikost naší armády

Česká republika má potenciál v technicky vzdělaných a zdatných lidech a ve schopnosti improvizovat a hledat řešení, tvrdí náměstek ministra obrany pro řízení sekce průmyslové spolupráce a řízení organizací Tomáš Kuchta.

ČESKÁ POZICE: V čem jsou silné a slabé stránky českého obranného průmyslu?

KUCHTA: Nebylo by správné hodnotit český obranný průmysl jako homogenní těleso. Z tohoto důvodu by bylo zjednodušující, a zejména zkreslující jmenovat silné a slabé stránky, protože bych musel generalizovat. Jiné problémy řeší gigant typu Aera Vodochody v silně konkurenčním prostředí a naprosto jiné firma o 20 lidech s unikátním produktem.

České firmy jsou limitované velikostí domácí armády, která je všude ve světě primárním kontraktorem. A také mezinárodní pozice naší země. Nelze si totiž zastírat, že mnoho armád nakupuje obranné technologie, které jsou mimo možnosti lokálních producentů, u svých strategických spojenců. Jednak tím unifikují výzbroj, jednak posilují vzájemné vazby.

Určité manko máme i z počátku devadesátých let, kdy v euforii z konce studené války a „konce dějin“ byly často neuváženě likvidovány nejen výrobní, ale i výzkumné kapacity, ve kterých jsme měli světu co říct. Naštěstí naše země má historicky velký potenciál v technicky vzdělaných a zdatných lidech. Máme úžasnou schopnost improvizovat a hledat řešení.

ČESKÁ POZICE: Podnikatelé si občas stěžují, že sice vyvinou hi-tech produkty, ale armáda o ně nemá zájem. Proč?

KUCHTA: Nenapadá mě konkrétní případ, kdy by se na mne, nebo obecně na naše ministerstvo, obrátil zástupce obranného průmyslu s takovým steskem. Nicméně nemohu to vyloučit a předpokládám, že taková situace mohla nastat pouze tím, že dotyčný podnikatel svůj vývoj dopředu nekonzultoval s tím, co koncový uživatel, Armáda České republiky, potřebuje.

S nástupem ministra Stropnického jsme podstatně změnili programu podpory vědy a výzkumu. Zásadní změnou je relativně čerstvě schválená Koncepce výstavby Armády ČR, které všem případným dodavatelům dává jasnou odpověď, co bude armáda ve střednědobém horizontu potřebovat.

ČESKÁ POZICE: Existují ještě rezervy státu, jak by mohl obranný průmysl podporovat?

KUCHTA: Nebyl bych upřímný, pokud bych tvrdil, že rezervy neexistují. Myslím, že mnohé z nich jsme již odstranili. Díky významné podpoře ministerstva obrany se například podařilo znovu rozběhnout dodávky vozidel TATRA do indické armády, lehké bitevníky L 159 létají v Iráku, příkladů je řada.

Nyní se snažíme, abychom dodávky „spotřebního“ materiálu, jako je munice, kterou jsou schopní dodávat čeští výrobci, nakupovali přímo a na základě dlouholetých kontraktů. Důležité je zmínit, že pro případy, kdy naše armáda nebude určité výrobky obranného průmyslu odebírat, jsme připravili certifikační program, který tyto produkty osvědčí jako kompatibilní se standardy NATO.

Stratégův koutek

Evropská obranná agenda měla pomoci obrannému výzkumu, ale věda a vývoj se staly v členských zemích EU obětí škrtů.

Odkládaná modernizace

Podle studie společnosti PricewaterhouseCoopers se v uplynulých letech kvůli masivním škrtům odkládala modernizace leteckého a obranného průmyslu. Navíc se vlády zemí EU často obracely na nové technologické firmy, které sice nemají s těmi tradičními tohoto průmyslu příliš společného, ale nabízejí levnější produkty.

Jednou z reakcí některých tradičních společností leteckého a obranného průmyslu jsou škrty ve vývoji, výzkumu a inovacích. Studie naznačuje tři strategie, jak se mohou vyhnout stagnaci.

Za prvé, počkat na nové velké státní zakázkyů, přičemž však není jasné, kdy to bude. Za druhé, zaměřit se na informační a komunikační technologie a investovat do autonomních systémů, umělé inteligence či strojového učení. Rizikem je, že v této oblasti již působí řada společností schopných dodávat armádě levnější řešení. Nejschůdnější se jeví třetí cesta – přebírání inovací a spolupráce tradičních a nových firem.

Randy Starr. William Lay, Chuck Marx: 2016 Aerospace and Defense Industry Trends: Battling Against Technology Firms, Tight Budgets, and Uncertain Military Needs. Strategy& & pwc 2016. 8 stran.

Nesplněná očekávání

Situaci obranného výzkumu v Evropské unii by bylo možné popsat tak, že ze dna lze jít už jen nahoru. Podle studie strategické sekce Evropského parlamentu evropská obranná agenda zklamala a nesplnila očekávání. Škrty v obranných rozpočtech zasáhly zejména vývoj a výzkum, což ukazuje pokles výdajů na ně téměř o 30 procent v letech 2006 až 2013.

Špatnou zprávou také je, že 92 procent aktivit v obranné oblasti je koncentrováno ve Francii, Velké Británii a Německu. Ve zbytku EU vyspělý výzkum v této oblasti de facto neexistuje. Evropa nedokáže vyvíjet nové generace zbraňových systémů, čímž se vzdaluje svému cíli – takzvané strategické autonomii.

Na úrovni EU by mohl být řešením ambiciózní a akční plán pro evropský obranný výzkum, vyčlenění dostatečných finančních prostředků z rozpočtu unie, sjednocení roztříštěných snah a v neposlední řadě vyjasnění právního rámce pro tuto oblast.

Directorate-General for External Policies, Policy Department: The Future of EU Defence Research. European Parliament 2016. 91 stran.

Válka Číny s USA

Vojenské myšlení má v oblibě plánovat nemyslitelné a válečný konflikt Číny s USA do této kategorie z hlediska vojenského, ekonomického a politického nepochybně patří. Růst vojenských schopností Číny zmenšuje pravděpodobnost rychlého a rozhodného vítězství Washingtonu, což je podmínka omezeného rozsahu této války.

Ta by se podle studie americké výzkumné instituce RAND Corporation omezila na východní Asii a použití konvenčních zbraní. Boje by byly vedeny nejen na moři a ve vzduchu, ale i v kyberprostoru a ve vesmíru. O výsledku konfliktu by však pravděpodobně rozhodly nevojenské faktory, především ekonomika. Proměna západního Tichomoří ve válečnou oblast by totiž mohla zlomit čínskému proexportnímu hospodářství vaz.

David C. Gompert, Astrid Stuth Cevallos, Cristina L. Garafola: War with China: Thinking Through the Unthinkable. RAND Corporation 2016. 116 stran.

Matej Kandrík

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.