Vystoupit z davu není tak snadné jako vystoupit z metra

Po kampani „Přizpůsobivost zabíjí“ jsme v pražských ulicích objevili další výzvu k nekonformitě. Vede na cestu utrpení.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nepochybujeme o tom, že slepý konformismus je třeba pranýřovat a otupělou společnost burcovat k vlastnímu přemýšlení. Nad způsobem burcování bychom se však měli zamyslet.

Vystoupit z davu není stejně bezproblémové jako vystoupit z metra a k výzvě „buď sám sebou“ lze dodat, že takové bytí patří k nejnáročnějším lidským úkolům vůbec. Poznání, kým jsme – tedy samotný předpoklad pro to, abychom se mohli stát sebou samými – bylo odjakživa považované za jednu z nejpalčivějších lidských výzev. Nad starověkou delfskou věštírnou byl nápis „Poznej sám sebe“. Výzvu „Buď sám sebou“ lze označit za jeho moderní „streetartový update“.

Falešná opozice

Modernost nápisu můžeme spatřovat v explicitním vymezení se vůči davu, nad který se má moderní individualita povznést. Zrod moderního individualismu lze přitom – alespoň to naznačuje například kanadský filozof Charles Taylor ve své (i česky vydané) knize Etika autenticity – spatřovat v dílech a životech romantických básníků. Právě pro ně hrála ve vyjádření své individuality nezanedbatelnou roli opozice vůči většinové společnosti. Naplňovali nejen lidský a umělecký, ale i vzdělávací ideál 18. století, pro který Schiller užil označení krásné duše. Krása takové duše spočívala v udržování spontánní rovnováhy mezi citem a rozumem, vnější nutností a niterným chtěním.

Tento ideál podrobil tvrdé kritice ve své nejslavnější knize Fenomenologie ducha německý myslitel Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Protiklad vnitřku a vnějšku, lidského nitra a společnosti, představuje dle Hegela falešnou opozici. Nitro, které se odmítá zpředmětnit v činu, je nitrem bezcenným. Právě zpředmětnění v činu – neboli pošpinění společností – se však typická krásná duše obává. I proto, že by mohla přijít o svou domnělou nezávislost.

Zároveň však hrozí nebezpečí, že duše, která se dovolává citů a používá mlhavý pojem nitra, žádného zpředmětnění není schopná. Nitro, na které odkazujeme jako na rej komplexních pocitů a v jazyce těžko uchopitelných hlubokých myšlenek, by se mohlo projevit jako prázdné nebo přinejmenším poněkud zchudlé. Hegelova kritika krásných duší – přinejmenším je-li namířená proti básníkům, jakými byl Hölderlin nebo Novalis – je jistě krajně nespravedlivá. Nelze tvrdit, že by tito umělci jakkoli zanedbali své zpředmětnění.

Ideál, který se povážlivě blíží Hegelově kritizované krásné duši, však můžeme sledovat v často nereflektovaných výzvách k uskutečnění sebe sama, které se začaly šířit – za podpory humanistické psychologie – od druhé poloviny 20. století v západním světě. Krása duše byla v době Hegela výhradou německých romantických básníků. Druhá polovina 20. století dospívá k demokratizaci tohoto ideálu – k bujení krásných duší, které pro samou krásu na zpředmětnění ve vrcholných básnických dílech rezignovaly.

Kus společnosti v nás

Hegel sice ve své době čelil poněkud odlišnému druhu krásných duší, ale jeho námitky se zdají promlouvat i k naší době. Krásná duše představovala vedle uměleckého ideálu i ideál v rámci vzdělání. To lze v tomto kontextu chápat právě jako rozvoj celistvé lidské osobnosti, který má vyústit ve spontánní harmonii jednotlivých lidských dispozic i ve vyvážený vztah člověka ke společnosti.

Oproti důrazu na rovnováhu individuálního a společenského trval Hegel na tom, že vzdělání spočívá v prvním kroku ve velmi bolestivé negaci sebe sama či svého přirozeného bezprostředního Já. Tato negace vlastního Já přitom neústí v popření vlastní individuality ani originality. Naopak je její podmínkou. Individualita či krása duše nepředstavuje přirozený dar, ale protrpěnou odměnu za úsilí vynaložené na cestě, kterou můžeme s Hegelem nazvat jako cestu utrpení a zoufalství.

Na této cestě totiž odmítáme mnohé iluze. To, co považujeme za nejniternější vlastnictví nás samotných, se nakonec může projevit jako kus společnosti v nás. Naopak v jazyku – médiu zespolečenštění – leckdy dospívají krásné duše k vrcholnému vyjádření sebe sama (jak to nakonec dokládají Hegelem kritizovaní básníci Hölderlin i Novalis). Umění nespočívá ve stranění se davu či společnosti, ale v pracném a kreativním přivlastnění si toho, co už nám – coby členům určité společnosti – dávno náleží.



Počet příspěvků: 2, poslední 11.7.2011 04:01 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.