Vysokým školám průvan prospěje. I koňka se přežila.

Dle poloviny vrcholných manažerů oslovených ČESKOU POZICÍ není obava, že reforma terciárního vzdělávání omezí akademické svobody, oprávněná.

Odpovídalo 124 vrcholných představitelů firem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Česká pozice
Odpovídalo 124 vrcholných představitelů firem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ministerstvo školství v čele s Josefem Dobešem chystá vysokoškolskou reformu, jejíž součástí jsou dva věcné záměry zákonů – o vysokých školách a o finanční pomoci studentům. Navrhovaná reforma se však setkala s tvrdou kritikou části akademické obce a vyvolala i studentské protesty. Obavy akademiků se především týkají jejich nezávislosti. Podle nich navrhovaný zákon o vysokých školách zlikviduje samosprávný charakter akademické obce a radikálně omezí vliv studentů na rozhodování. Obávají se i možných politicko-mocenských zásahů do samosprávy veřejných vysokých škol.

ČESKÁ POZICE položila všem veřejným (a dvěma státním) vysokým školám v Česku osm otázek, jež se týkaly plánované reformy. A většina z nich vyjádřila větší či menší míru obav o akademické svobody. Ministr školství Dobeš však považuje ohánění se strachem o akademické svobody za pouhou zástěrku. Dle něho „už dnešní praxe je taková, že ve správních radách vysokých škol jsou vlivní politici. Reálnější je tedy obava, že v případě toho, že na místa rektorů budou probíhat výběrová řízení s mezinárodní účastí, by v tomto konkurenčním prostředí nemuseli obstát, což platí i v případě funkčních míst docentů a profesorů.“

Ani 50 procent vrcholných manažerů oslovených v anketě ČESKÉ POZICE nepovažuje za oprávněnou obavu vysokých škol, že plánovaná reforma terciárního vzdělávání omezí akademické svobody.

Patří mezi ně i tito tři respondenti:

Odkazy na omezení akademické svobody jsou pouze zástupné, chybí-li věcné argumenty k jednotlivým částem plánované reformy. Většina představitelů veřejných vysokých škol (VŠ) je spíše levicového smýšlení, a proto je hlavním předmětem sporu zavedení školného. Ostatní sporné otázky slouží pouze k argumentaci odmítající reformu jako celek. Nikoho nepřekvapuje, že naše vysoké školství je v podobném rozkladu jako celá společnost, a proto VŠ potřebují reformu ,jako prase drbání‘.

Soukromému vysokému školství by nejvíc prospělo náročné přezkoumání akreditací (,nelicencování‘), jehož výsledkem by bylo faktické zrušení většiny soukromých VŠ. Ty se staly symbolem korupce a devalvace vysokoškolského vzdělání. Uspěly jedině v ziskovosti pro jejich majitele. Pokud by to doprovázela ,produkce‘ špičkových absolventů, nikdo by s tím asi neměl problém. Součástí reformy vysokého školství by měl být přezkum, prověření a přezkoušení držitelů diplomů z českých a slovenských soukromých VŠ, kteří pracují ve státní sféře.“

„Nemůžou přijít o něco, co nemají.“

„Zmíněná ,obava‘ je jen snahou o udržení historicky zakonzervovaných a současnému vývoji již neodpovídajících pozic akademické sféry. Vysoké školy se musejí stát dodavatelem kvalitních absolventů pro podnikatelskou sféru.A odběratel musí mít alespoň dílčí právo kontroly a možnost stanovit základní požadavky. Stejně jako například výrobci vozidel a dodavatelé dílů a příslušenství. Plánovanou reformu terciárního vzdělávání proto plně podporuji.“

Následující čtyři vrcholní manažeři se nedokázali rozhodnout ani pro kladnou, ani pro zápornou odpověď:

„Obě strany sporu mlží a předkládají veřejnosti zástupné problémy. Co se doopravdy ve školství děje, si netroufám odhadnout.“

„Rozum, řád a disciplína musejí být i ve vzdělávacím systému. Jinak nám budou růst kauzy VŠ jako zaopatřovacích prodejen rychlo-lehko-diplomů k nezbytnému kádrovému vybavení vybraných soudruhů. To už jednou bylo. Dnes máme kauzy Právnické fakulty v Plzeni, Vysoké školy finanční a správní a obou brněnských ekonomických ,Sorbon‘ s jejich tiskařskými lisy na diplomy pro prominenty.

Současný ministr školství Dobeš sice vystupuje jako křupan, ale je třeba říct, že deset let ,okecávané‘ téma jednotných a srovnávatelných státních maturit vyřešil za svůj první rok. Požadavek na státní srovnávací školní testy v 5. a 8. třídě nesměřuje proti sociálně slabým, ale proti zneužívání liberalismu různých takzvaných ,exkluzívních a nejlepších‘ škol, například proti jejich průběžnému verbálnímu, často počítačem jen předtištěnému hodnocení pro všechny stejně a klasifikování nesrovnatelných až bizarních oborů.“

„Ministr školství Dobeš je mi sice nesympatický, ale těžko mohu mít sympatie k systému, v němž jsou VŠ placené ze státního rozpočtu, přičemž bojují za akademické svobody.Prospělo by jim, kdyby si minimálně část peněz sháněly samy. Jinak to jen připomíná boj za získaná koryta a zatuchlý klídek.

Za vzdělání by se mělo platit, protože studenti si vzdělání neváží. Zajímá je pouze titul jako vstupenka k vyšším platům u firem. Mnozí přitom zběhnou od své vědecké specializace, kterou jim stát zaplatil. Školné by však mělo být nastavené tak, aby neznamenalo jen byznys pro banky.“

Podobná nerozhodnost se neobjevuje v dalších třech záporných odpovědích:

„Pokud tato změna posílí pozice majitelů, zřizovatelů a zakladatelů škol při řízení vysokých škol, pak souhlasím. Akademické svobody znamenají právo říct názor a nebýt za něj potrestán, nikoli právo řídit a nenést odpovědnost. Takže jde o bouři ve sklenici vody a křik skupinky osob, která pravděpodobně přijde o část svých prebend a výhod.“

Privatizace vysokých škol je u nás nemyslitelná. Díky ní by mnoho svobod, volnosti a pomalosti našich vysokých škol – a jejich zaměstnanců – asi vzalo za své. Privatizace však nehrozí. Skutečně hrozí a děsí, že by studenti za své peníze mohli něco chtít. To by byl tvrdý zásah mnoha vysokým školám. Svobody by jim určitě zůstaly – na papíře. Ale svobodu, kterou mají nyní, by určitě ztratily.“

„Tvrzení, že jde o akademické svobody, je lživé. Je směšné, jak si akademická obec myslí, že ji stát bude platit veškerý provoz, ale běda, pokud by chtěl zasahovat do něčeho, co se jí týká. Ať si akademici otevřou soukromé vysoké školy a seženou financování ze soukromých zdrojů, a pak si o všem mohou rozhodovat sami. Jejich uvažování je naprosto vyděračské a nehorázné. Občané vše budou platit ze svých daní, ale zvolená vláda bude jen mlčet a přihlížet, jak akademici rozhodují bez kontroly o penězích nás všech.“

Následující čtyři odpovědi jsou sice kladné, ale i v nich zaznívá kritika současného vysokého školství:

„Není to však černobílé. Na jednu stranu tato reforma omezí nadužívání nebo zneužívání akademické svobody, což je evidentně na vysokých školách rozšířené. Na druhou mohou začít působit rozhodovací mechanismy, které i na dobře fungujících školách umožní vznik věcí, jichž jsme byli svědky na plzeňských právech.

Rizikem je, že se naruší existující, i když nepříliš dobře fungující kontrolní prvky a místo nich nevzniknou adekvátní jiné. Každopádně platí, že pokud si někdo myslí, že nový zákon a předpisy promění neradostnou praxi českých vysokých škol v radostnou praxi amerických univerzit, pak se značně mýlí. To se nedá jen tak zúřadovat.“

„I vysoké školy se však musejí změnit. Máme 74 soukromých vysokých škol. Jaké asi mohou poskytovat vzdělání venkovské univerzity z nějakého okresního městečka? Na to bych rád od slovutných profesorů slyšel odpověď.“

Moje mnohem větší obava než z deklarované vůle k reformě školství pramení z toho, že ji vede nekoncepční a v oboru mimořádně neschopný ministr Josef Dobeš. To, že je někdo schopný udělat cokoli, jen aby ukázal bezbřehou iniciativu a přihrál peníze spřáteleným firmám a kamarádíčkům, není a nadále nesmí být tou jedinou kvalifikací.

Reforma se prakticky netýká soukromých vysokých škol, jestli si však některé školy zaslouží Dobešovu kritiku za snadno získané tituly a nízkou úroveň vzdělání, pak jsou to právě a pouze ony. Tím netvrdím, že všechny. Ani si však nedovedu představit, že by kdokoli ze současného vedení ministerstva školství svými reformami dokázal pozvednout Lékařskou nebo Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy či jen o pověstný fous prestiž a úroveň výuky na ČVUT. Slyšíte-li pana ministra hovořit, o některých jeho náměstcích ani nemluvě, nelze si nevzpomenout na Werichův výrok o iniciativním blbovi. Leckomu zase vytane na mysli postavička Hujera z legendárního filmu Marečku, podejte mi pero.

Navzdory všem výhradám vůči současné vládě musím uznat, že některé reformy jsou nutné a že se snad některým ministrům začíná pomalu dařit otáčet kormidlo svého úřadu proti zkorumpovaným zvyklostem. Nebylo by férové to neuznat. To ovšem neplatí o ministerstvu školství ani o ministerstvu financí. První vede slaboduch, druhé prolhaný gauner, oba hochštapleři v pravém smyslu toho slova.

Reforma terciárního vzdělávání by v první řadě měla být diskutovaná a připravovaná s akademickou obcí. A její představitelé by neměli být potupně popoháněni před o třídu méně erudovaného, a obávám se i o řád hloupějšího ministra a jeho slabomyslné náměstky, aby bez komentářů museli přijímat naprosto nekoncepční ministerské befely, jejichž v podstatě jediným cílem je odstavit schopné i inteligentní od možnosti rozhodovat.“

„Josef Dobeš je podle prezidenta Václava Klause nejlepším ministrem školství. Jeho dosavadní bilance je však poněkud tristní, prozatím na co sáhl, to ,pohnojil‘. Časté a nelogické personální změny jsou na ministerstvu školství (MŠMT) na denním pořádku. Odborníky nahradili méně kvalitní lidé, nyní již ani o kvalitě, ani o odbornosti hovořit nelze. V návrzích zákonů MŠMT se často lze dočíst úplné nesmysly, které následně koriguje Poslanecká sněmovna a Senát.
Za pravdu akademické obci dává i aktuální situace na úřadech práce, kde reforma podobného packala, ministra práce Jaromíra Drábka, před níž odborníci z řad akademiků také varovali a kterou vetoval Senát i prezident Klaus, již má pravděpodobně na svědomí život zaměstnance úřadu práce. Rádoby reformy ministrů Dobeše i Drábka mají tu společnou vadu, že v krátké době zdevastují dlouhodobou kvalitní práci jejich předchůdců a jsou absolutně nevratné.
Za této situace obava vysokých škol z jakékoli reformy ministra školství Dobeše je zcela logická a nanejvýš oprávněná.“

Záporné odpovědi těchto tří respondentů jsou k představitelům vysokých škol značně kritičtí:

Představitelé VŠ by se měli víc věnovat získání respektu k vysokým školám a jejich autority. Nízká úroveň výuky na řadě českých VŠ i společenských vztahů mezi pedagogy snižuje autoritu vysokých škol a ohrožuje jejich samostatnost.“

Jde pouze o hysterickou obranu nesmyslného systému, který byl ve vysokém školství zaveden po roce 1990 a jenž odsunul kvalitu terciárního vzdělávání až na pár výjimek na úroveň rozvojových zemí třetího světa. Bohužel jsme dali VŠ po roce 1990 nejdřív akademickou svobodu, čímž jsme zakonzervovali socialismus, neefektivitu a stále klesající kvalitu. A následné pokusy o restrukturalizaci systému vysokých škol skončily vždy hysterickým ječením jejich zástupců, že jsou narušované akademické svobody. Existují výjimky – vysoké školy nebo jednotlivé fakulty mezi neefektivními školami –, na nichž je vidět, že v našem vysokém školství to jde dělat jinak.

„Reforma terciárního vzdělávání je nutná. Možná se někomu svoboda čehosi omezí, ale určitě nikoli akademická. Bude to však jen ku prospěchu. Samozřejmě, že se dá zneužít cokoli, ale nelze ustrnout. I koňka se přežila.

Toho, co je zadarmo, si lidé neváží. Náklady na studium za akademický rok ve výši 20 tisíc korun nejsou závratné. Jsou nižší než kuřáka, který vykouří jednu krabičku denně za rok.

Z vlastní zkušenosti vím, že člověk z podnikatelského prostředí může do vysoké školy vnést svěží vítr – znalosti z podnikání, způsob myšlení, práci a realitu, což je víc než žádoucí. Našim vysokým školám nějaký průvan jen prospěje.