Vysoké školy nevzdělávají. Jen umožňují nicnedělání.

Kdo se rozhodne přečíst si knihu Josipy Roksaové a Richarda Aruma, musí počítat s tím, že na něho mnohokrát padne děs. Mladí lidé jsou nevzdělaní, obtížně vzdělavatelní a nedisciplinovaní – nejhorší ale je, že si svou neschopnost neuvědomují.

Richard Arum, Josipa Roksaová, Aspiring Adults Adrift: Tentative Transitions of... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Richard Arum, Josipa Roksaová, Aspiring Adults Adrift: Tentative Transitions of... | foto: Česká pozice
Richard Arum, Josipa Roksaová, Aspiring Adults Adrift: Tentative Transitions of... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Německý filozof Karl Jaspers (1883–1969) ve své knize Die Idee der Universität (Idea univerzity) napsal: „Žádná autorita, žádný předepsaný životní styl a školské vedení nesmí studenta ovládat. Má svobodu zpustnout. Často se říká: je třeba ohrozit mladíky, máme-li získat muže.“ Součástí studentského života je tedy svobodné rozhodnutí, zda student využije, či nevyužije roky v ústraní každodenního zaměstnání.

Jaspers tato slova napsal v roce 1946, kdy vyšlo rozšířené vydání jeho knihy původně z roku 1923. Univerzity se mezitím změnily – jejich kampusy zaplnili mladí lidé. Stalo-li se vysokoškolské vzdělání masové, je namístě otázka: Platí nadále, že je třeba nabídnout mladým lidem možnost zpustnout? Neexistuje nebezpečí, že bezcílnému nicnedělání propadne celá generace? A co hůře: Nepropadla mu už?

Děsivý závěr

Častou námitkou proti vysokému školství je, že zpustnutí převládá nad vzděláním. Ostatně, samo slovo „student“ budí podezření z nicnedělání. Disciplína „spílání na líné studenty“, protože jsou podstatně línější než za starých dobrých časů, je oblíbená. Trochu do ní přispěli v roce 2011 i američtí sociologové Richard Arum a Josipa Roksaová, kteří se dlouhodobě zabývají univerzitním životem.

Mnozí mladí lidé se během čtyřletého bakalářského studia ve zjišťovaných dovednostech propadli pod vzdělanostní úroveň, kterou měli při nástupu na vysokou školu

Jejich kniha Academically Adrift: Limited Learning on College Campuses (Akademická nezakotvenost. Omezené vzdělání na vysokých školách) vyděsila. Nejenže potvrzovala nejčernější obavy, ale navíc se opírala o výsledky dlouhodobého výzkumu, během nějž Arum a Roksaová sledovali 2300 mladých lidí na jejich cestě po vzdělání.

Na začátku, uprostřed a v závěru jejich studia na nejprestižnějších i méně prestižních školách je požádali, aby vyplnili takzvané Collegiate Learning Assessment (CLA) testy, které ověřují schopnost porozumět textu, rekonstruovat argument i dovednost písemného projevu. Řečeno jinak, zjišťovali, co se nazývá „kritické myšlení“ a co mnohdy samy vysoké školy „inzerují“ jako hlavní přínos vzdělání.

Arum a Roksaová dospěli k děsivému závěru. Mladí lidé se během čtyřletého bakalářského studia ve zjišťovaných dovednostech zlepšili pouze o statistickou odchylku a mnozí se dokonce propadli pod vzdělanostní úroveň, kterou měli při nástupu na vysokou školu.

Doba rané adolescence

Je však třeba zmínit i disciplínu navazující na „spílání na líné studenty“, již lze shrnout do otázky: „Co z nich proboha může vyrůst?“ Do ní se Arum a Roksaová zapojili novou knihou Aspiring Adults Adrift: Tentative Transitions of College Graduates (Nezakotvení aspiranti na dospělost. Nesmělé přechody studentů), jež v mnohém navazuje na jejich první dílo.

Doba rané adolescence, kterou současný mladý člověk nejčastěji tráví na univerzitě, je jednou z nejdůležitějších, ne-li vůbec nejpodstatnější pro jeho vývoj

Arum a Roksaová jsou přesvědčeni, že doba rané adolescence, kterou současný mladý člověk nejčastěji tráví na univerzitě, je jednou z nejdůležitějších, ne-li vůbec nejpodstatnější pro jeho vývoj. Životní styl, který si mladý člověk během ní osvojí, může být oporou při nesnadném vstupu do dospělosti. Mnohem častěji si však v ní osvojí zvyky, které ho předurčí k bezcílnosti. Vysoké školy nejenže neplní svou vzdělávací funkci, ale poskytují mladým lidem prostor, který využijí k několikaletému nicnedělání.

Z Jaspersova výroku „je třeba ohrozit mladíky, máme-li získat muže“, vyplývá, že dospět není samozřejmé. Navíc v knize Idea univerzity poznamenává, že mladý člověk vnímá svá studia jako dobu osudových rozhodnutí a je přesvědčen, že mládí je totožné s pocitem osudovosti. Z druhé knihy Aruma a Roksaové lze nabýt dojmu, že mladí lidé tento pocit ztratili a že na osudová rozhodnutí, která vymezují přechod mezi mládím a dospělostí, nemíní přistoupit.

Přesun autority

Roksaová a Arum zvolili tři pilíře dospělosti – ukončené vzdělání, založení rodiny a finanční nezávislost. Prvním pilířem se zabývali už v první knize, ale jeho významu se věnují i ve druhé. Univerzitní kampusy jsou totiž symptomem, na němž lze vidět společenský přerod, který se odehrál v polovině 20. století.

V obou knihách Roksaová a Arum hovoří o takzvané opomenuté revoluci v sedmdesátých letech 20. století, kdy pozvolna – a proto často nepozorovaně – nastal posun autority od tradičních institucí k vrstevníkům. Tento proces přitom nezasáhl pouze školy všech stupňů, ale změnil i orientaci západní společnosti.

V sedmdesátých letech 20. století nastal pozvolný posun autority od tradičních institucí k vrstevníkům. Nezasáhl pouze školy všech stupňů, ale změnil i orientaci západní společnosti.

K osvětlení tohoto posunu Arum a Roksaová používají dnes již klasickou knihu amerického sociologa Davida Riesmana (1909–2002) Osamělý dav. Studie o změnách amerického charakteru z roku 1950. Ta je stále aktuální a sleduje, jakým způsobem proměňují masová média společnost. Převládal-li dosud člověk ovládaný svým nitrem, nyní ho ovládá vnějšek, jeho okolí.

Tyto odlišné orientace nekopírují rozdíl mezi introverty a extroverty. Riesman spíše popisuje odlišné socializační procesy. Člověk orientovaný na své nitro přijímá v raném věku autoritu od svých rodičů, vychovatelů a učitelů, čímž si zvnitřňuje hodnoty, které mu slouží jako vnitřní gyroskop.

Takový člověk byl již v době zveřejnění Riesmanovy knihy Osamělý dav ohroženým druhem. Vytlačoval ho totiž člověk řízený radarem, který si v dětství a mládí nezvnitřňuje žádnou autoritu, hodnoty a řád, ale flexibilně se přizpůsobuje dané poptávce. Kritériem pro hodnocení mu nejsou tradiční autority, ale vrstevníci a současníci. Má nutkavý sklon se ujišťovat, že ho jeho blízcí či kolegové uznávají, a proto neustále sleduje signály, které o něm vysílají. Ústředními ctnostmi již nejsou odvaha či moudrost, které jsou druhým spíše protivné, ale empatie a tolerance.

Málo času na studium

Dle Roksaové a Aruma dospěla společnost v sedmdesátých letech 20. století k přerodu, v němž definitivně zvítězil „radarový“ člověk. A právě od tohoto vítězství se odvíjí mizérie vysokého školství. Nejsou to vysokoškolští učitelé, kteří na univerzitě mají autoritu, student se spíše podřizuje svým vrstevníkům, jimž se chce zalíbit.

Ze statistik a výzkumu Roksaové a Aruma vyplývá, že studenti nikdy v minulosti netrávili stejně málo času studiem jako v současnosti

Zalíbit se chce ale i profesor svému studentovi, protože ten ho v anonymním dotazníku na konci semestru hodnotí. Učitel sice v první řadě hodnotí své studenty, kteří na konci roku vyplní jediný dotazník, ale zatímco se stále posiluje autorita studentského hodnocení, klesá role toho učitelského, jež je navíc každý rok mírnější.

Ze statistik a výzkumu Roksaové a Aruma totiž vyplývá, že studenti nikdy v minulosti netrávili stejně málo času studiem jako v současnosti, navzdory tomu nikdy neměli lepší známky než v současnosti. Proto se oba sociologové domnívají, že se podstatně více přizpůsobují učitelé svým studentům a jejich představám o podstatě vzdělání než naopak. Podobně platí i v rodinách – děti vychovávají své rodiče.

Jediný cíl

S posunem autority ve společnosti souvisí důraz na marketing, který hraje dle Roksaové a Aruma nezanedbatelnou roli v poklesu vzdělání na vysokých školách. „Radarového“ člověka totiž ovládá marketingové myšlení. Neustále se chce líbit a na druhých si ověřuje, jak se mu to daří. Toto marketingové myšlení proměnilo i natolik přelomové období, jako je to strávené na vysoké škole, v běžný produkt, který mohou zákazníci reklamovat, pokud jim dostatečně nevyhovuje.

Výmluvný je v tomto ohledu výrok Stephena Trachtenberga, bývalého rektora Univerzity George Washingtona. Podle něho to je s marketingem vysoké školy podobné jako s prodejem vodky – vyšší cena a atraktivnější obal jsou zpravidla dostatečným lákadlem pro vyšší zájem o nabízený produkt. Lidé totiž běžně zaměňují cenu za hodnotu vzdělání.

Roksaová a Arum zjistili, že situace je ještě horší. Mladí lidé možná o vzdělání neusilují a jsou spokojení, když za své peníze „nenakoupí“ vzdělání, ale schopnost vycházet s druhými. Právě tuto schopnost absolventi zdůraznili, že by měli dosáhnout během svého bakalářského studia a nejvíce si jí váží.

Zdá se, jako by jediným cílem studentů a profesorů bylo vycházet si vstříc, chválit se a předcházet neshodám a konfliktům, jež by mohly negativně ovlivnit vzájemné hodnocení

Z výzkumu Aruma a Roksaové se zdá, jako by jediným cílem studentů a profesorů bylo vycházet si vstříc, chválit se a předcházet neshodám a konfliktům, jež by mohly negativně ovlivnit vzájemné hodnocení. Mezi studenty a profesory také panuje jakási tichá dohoda, že je výtečné, splní-li student minimální požadavky.

Vysoké školy se tím dle příkrého hodnocení Aruma a Roksaové proměňují z místa vzdělávání a usilování o akademické dovednosti v prostor setkávání, kde se průměrně studuje pět hodin týdně. Závěry Aruma a Roksaové se proto ztotožňují s obavami v knize Osamělý dav. Riesman v ní již před více než půl stoletím varoval, že nás touha vycházet s druhým může zcela ovládnout. V důsledku toho ztratíme schopnost vážit si i jiných hodnot než dobrých vztahů se známými a na pracovišti.

Finanční samostatnost

Vedle ukončeného vzdělání je další metou člověka aspirujícího na dospělého finanční samostatnost. Právě samostatnost a s ní spojenou svobodu vyzvedává Arum a Roksaová jako jeden z pilířů americké společnosti. I jím však současní mladí lidé silně otřásají. Je však třeba vzít v úvahu, že studenti, které Arum a Roksaová sledovali, vstupovali na pracovní trh v ekonomicky nepříznivém období 2009 až 2011.

Z tohoto hlediska proto nepřekvapuje, že dva roky po ukončení studia bylo sedm procent absolventů nezaměstnaných a dalších 16 procent pracovalo méně než 20 hodin týdně nebo v zaměstnáních, která nevyžadují kvalifikaci. V tomto případě se potvrdil předpoklad, že mladí, vysokoškolsky vzdělaní lidé sice získávají za ekonomické recese hůře zaměstnání, ale stále mnohem snadněji než mladí lidé bez vysokoškolského vzdělání.

Vedle ukončeného vzdělání je další metou člověka aspirujícího na dospělého finanční samostatnost

Ze sledování zaměstnatelnosti vyplynulo, že testy CLA použité pro měření posunu ve vzdělanosti během studií dokázaly predikovat, jak si daný student povede na trhu práce. Absolventi s vysokým ziskem byli téměř bez výjimky úspěšní při hledání práce a také schopní si ji udržet. Naopak nejvíce nezaměstnaných bylo mezi těmi, kteří v testech CLA dosahovali špatných výsledků.

Tyto závěry nepřekvapují. O to závažnější je skutečnost, že si studenti tuto souvislost neuvědomují a že nejsou ochotní využít svůj čas během studií lépe. Nejenže nereflektují, že neudělali žádný pokrok, ale nejčastější odpověď na otázku, co by dnes dělali jinak, zněla téměř neuvěřitelně – méně bych „dřel“ a více si užíval. Přitom průměrný čas, který strávili samostudiem, se pohyboval okolo pěti hodin týdně.

Problém dospělosti

Okolnost, že absolventi získají zaměstnání, nevypovídá nic o tom, zda jsou schopní se uživit. V tomto ohledu potvrzují výsledky trend takzvaných „bumerangových dětí“. Čtvrtina absolventů bakalářských oborů se do dvou let po ukončení studia vrátila ke svým rodičům. A i ti, kteří s nimi nežijí, jsou na nich finančně závislí. Celkově vyžadují finanční podporu tři čtvrtiny absolventů bakalářského studia.

Mladým lidem mizí dospělost, jež představuje kritérium pro úspěšný život, v nedohlednu

Z výsledků výzkumu, dle nichž čtvrtina absolventů žije u svých rodičů, tři čtvrtiny nejsou finančně soběstačné a polovina nežije v partnerském vztahu, Roksaová a Arum usuzují, že absolventi z roku 2009 nedospěli. Tento závěr lze dle nich zobecnit. Mladým lidem mizí dospělost, jež představuje kritérium pro úspěšný život, v nedohlednu.

V důsledku toho se mění definice dospělosti dle hesla „nejsme-li schopní dosáhnout úspěchu, a proto nezbývá než si jej nově definovat“. Z objektivních kritérií, jako je finanční nezávislost či založení rodiny, se dospělost přesunuje do subjektivních. Nově se mezi kritéria dospělosti řadí obtížně vyhodnotitelné úběžníky, jako je pocit naplnění či uspokojení ze seberealizace. Odpovědnost za sebe i za druhé se vytrácí v emoční páře, která slouží jako clona zastírající vlastní nedostatky.

Rovnováha ukotvení a neukotvení

Ten, kdo se rozhodne si přečíst novou knihu Roksaové a Aruma, musí počítat s tím, že na něho mnohokrát padne děs, přičemž za toto zděšení nemůže literární styl. Naopak, střízlivost, s níž je situace popsaná, může přitížit. Nejenže jsou mladí lidé nevzdělaní, obtížně vzdělavatelní a ztělesněním nedisciplinovanosti, ale nejhorší je, že o své neschopnosti nevědí.

Navzdory špatnému vzdělání si pochvalují studijní léta. A navzdory tomu, že žijí u svých rodičů, jsou přesvědčeni, že si vedou dobře a že je jejich život lepší než rodičů. Jako by skutečnost, že se tito absolventi ještě ze sebe samých nezhroutili, byla nejhorší zprávou ze všech špatných, které Roksaová a Arum sdělují.

Možná jsou mladí lidé skutečně méně schopní než ti v minulosti, ale možná lze rovnováhy ukotvení a neukotvení dnes dosáhnout obtížněji než dříve

Spokojenost těchto mladých lidí je největší bolestí současné společnosti. A tato bolest bude o to větší, oč náročnější budou kritéria úspěšného dosažení dospělosti. V tomto smyslu byli Roksaová a Arum poměrně nároční. Kritériem dospělosti je finanční samostatnost, zaměstnanecký vztah a založení rodiny nejpozději dva roky po ukončení bakalářského studia, tedy do 25. roku.

Na mladé lidi nelze klást jiné nároky, než je osamostatnění a založení rodiny. Roksaová a Arum ve svých kritériích vystihli problém dostát oběma nárokům na dospělost. Mladí lidí musejí být dostatečně flexibilní, tedy neukotvení, aby obstáli na trhu práce, ale zároveň dostatečně ukotvení, aby byli schopní založit rodinu. Možná jsou mladí lidé skutečně méně schopní než ti v minulosti, ale možná lze rovnováhy ukotvení a neukotvení dnes dosáhnout obtížněji než dříve.

Aspiring Adults Adrift: Tentative Transitions of College Graduates

Nezakotvení aspiranti na dospělost. Nesmělé přechody studentů

AUTOŘI: Richard Arum, Josipa Roksaová

VYDAL: University of Chicago Press 2014

ROZSAH: 264 stran

Počet příspěvků: 28, poslední 2.1.2015 03:44 Zobrazuji posledních 28 příspěvků.