Vysoká hra malíře Josef Šímy: Vzpoura proti racionální civilizaci

Francouzské skupině Vysoká hra, která v letech 1927 až 1932 zářila v evropské avantgardě, šlo o víc než o novou literaturu a výtvarné umění.

Radan Wagner 2.1.2019
Petr Ingerle, Anna Pravdová (ed.), Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petr Ingerle, Anna Pravdová (ed.), Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Petr Ingerle, Anna Pravdová (ed.), Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře.

Kniha Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře, již uspořádali editoři Petr Ingerle a Anna Pravdová, ukazuje málo známý vztah slavného českého malíře Josefa Šímy žijícího od roku 1921 v Paříži a mladých francouzských básníků či vizionářů, kteří ovlivnili dějiny literatury i výtvarného umění. Současně je katalogem k výstavě v Moravské galerii v Brně, jež mapuje toto téma s důrazem na Šímovo rané malířské dílo a završuje předchozí dvě knihy – Vysoká hra/Le Grand Jeu a Vysoká hra – mýtus nenávratného.

V letech 1927 až 1932 zářili v evropské avantgardě čtyři francouzští básníci a český malíř Josef Šíma, kteří založili skupinu Vysoká hra, jež svým nasazením neměla a dodnes nemá obdoby. Její nejvýznamnější osobnosti – literáti René Daumal (1908–1944) a Roger Gilbert-Lecomte (1907–1943) a malíř Josef Šíma (1891–1971) – vytvořily mezi válkami nezvyklou poezii, respektive imaginativní obrazy, a vydaly se na nebezpečnou cestu, jíž vyvolaly rozruch.

Za kulisy všedních dnů

Skupině Vysoká hra šlo o víc než jen o novou literaturu a výtvarné umění – proniknout za hranice světa s pomocí různých prostředků. Drogy, toxické látky, zatajování dechu, experimenty se spánkem či meditace měly rozšířit vědomí, a tím dostat ke společným pramenům zaneseným nenáviděnou civilizací, možná až k absolutnu, čemuž prý zatím bránilo nedokonalé smyslové poznání. K tomu bylo třeba změny vědomí a tvůrčího způsobu, jak o těchto „výletech“ informovat.

Umění mělo pouze pomáhat uchopit a pochopit svět „za kulisami všedních dní“, a tím se vydat do jiných dimenzí, ale na vlastní nebezpečí. Tito mladí muži nebyli jen teoretiky, za Vysokou hru zaplatili Roger Gilbert-Lecomte a René Daumal vysokou cenu – a zcela vědomě.

Umění mělo pouze pomáhat uchopit a pochopit svět „za kulisami všedních dní“, a tím se vydat do jiných dimenzí, ale na vlastní nebezpečí. Tito mladí muži nebyli jen teoretiky, za Vysokou hru zaplatili Roger Gilbert-Lecomte a René Daumal vysokou cenu – a zcela vědomě. Na rozdíl od často salónních surrealistů se rozhodli pro pouť ohněm se všemi riziky šílenství či smrti. Oba zemřeli v 36 letech a Gilbert-Lecomte napsal: „Řeknu-li ,oheň‘, mé tělo je uprostřed plamenů.“

S odstupem času je zřejmé, že po sobě zanechali básnické dílo, jež však zůstávalo dlouhá desetiletí v zapomnění. Až v posledních letech byla Vysoká hra oceněna, když ve světě i u nás začínají vycházet dokumenty i básně. Šíma, aktivní člen skupiny, ale nikoliv stoupenec teorií skupiny, šel vlastní cestou a proslavil se u nás i ve Francii.

Vysoká hra působila jen krátce a v roce 1932 se kvůli sporu o směřování rozpadla. Daumal se stále více věnoval východní filozofii – dosáhl vnitřní svobody, ale ztratil kontakt se světem a nedokázal systematicky psát. A vyčerpaný, zemřel v roce 1944 na tuberkulózu. Gilbert-Lecomte nadále experimentoval s drogami a podlehl o rok dříve tetanu. Až texty z jeho pozůstalosti ukázaly mimořádný básnický talent. Šíma se stal velkým malířem-solitérem, jenž čerpal z poetiky skupiny.

Přesah „papíru“

Kniha ukazuje klíčovou etapu českého malíře a jeho setkání s francouzskými literárními experimentátory. Vzájemně se inspirovali a experimentovali s nasazením vlastního života. Obrazy Josefa Šímy, dnes poetické a nenápadné, odkazují k mytologickému bezčasí i k zážitkům z dětství. Okolnosti jejich vzniku však vypovídají o zjitřené duši. Tato vrstevnatost byla blízká i dalším odvážlivcům ze skupiny Vysoká hra.

Simplisté byli především básníci, ale jejich poezie přesahovala „papír“. Mimo jiné se věnovali automatickému psaní, které proslavili až surrealisté, a studovali starověkou transcendentní filozofii, východní či ezoterickou literaturu a moderní psychologii.

V roce 1927 Šíma mění své malířství spojené s jeho filozofickým a duchovním pohledem na svět. Chce zachytit své snové či mimořádné vize a vydat se do neprobádaného lidského pod/vědomí. Postupnou vnitřní proměnu však tvořily i vnější události. Tehdy 36letý Šíma potkal 20leté studenty a okamžitě si porozuměli. Tyto, v té době zcela neznámé mladíky okouzlily jeho názory i obrazy a současně poměrně zralý, ale stále hledající malíř našel spřízněné duše, s nimiž se sdružil ve skupině Vysoká hra, která získala mezinárodní uznání.

Vznikla v roce 1922, kdy se v remešském lyceu sešli čtyři neobyčejně vyspělí a svérázní studenti a vytvořili literární kroužek. Společným jmenovatelem (a později i programem) byl odpor k předsudkům – sklon objevit pod civilizačními nánosy nezkažený primitivismus. Nešlo však jen o salonní teoretizování.

Začali si říkat simplisté a byli odhodláni udělat vše, aby rozšířili lidské poznání. K tomu měla sloužit duchovní cvičení, drogy či anestetika, jež však podlomila jejich zdraví či zkrátila životy. Šlo o dobrodružství s divokými, dosud neznámými průzkumy. Simplisté byli především básníci, ale jejich poezie přesahovala „papír“. Mimo jiné se věnovali automatickému psaní, které proslavili až surrealisté, a studovali starověkou transcendentní filozofii, východní či ezoterickou literaturu a moderní psychologii.

Fascinace otevřeností a zvědavostí

V roce 1927 se se simplisty, kteří již žili v Paříži, setkal Richard Weiner (1884–1937), korespondent Lidových novin a jako předvídavý kulturní pozorovatel o této nezkrotné „partě“ referoval české veřejnosti, přičemž byl považován za jejího člena. Simplisté se následně sdružili ve skupině Vysoká hra, jež ovlivnila Weinerovu poezii – sbírka Mnoho nocí.

„Andělé z Remeše“ dávali v pařížské avantgardě o sobě stále více vědět a na konci roku 1927 vydali první číslo časopisu Le Grann Jeu (Vysoká hra), kde byl zastoupen i malíř Šíma, jehož mezi mladé hazardéry přivedl Weiner, který však skupinu později z neznámých důvodů opustil.

Vysoká hra a Josef Šíma patřili nějaký čas k sobě. Od prvního setkání byl malíř a o generaci mladší básníci „zasaženi bleskem přátelství“ – Šímovy obrazy je očarovaly únikem z jednostranného racionalismu.

Vysoká hra a Šíma patřili nějaký čas k sobě. Od prvního setkání byl malíř a o generaci mladší básníci „zasaženi bleskem přátelství“ – Šímovy obrazy je očarovaly únikem z jednostranného racionalismu. Navíc je fascinovala jeho otevřenost a zvědavost. Šíma si tehdy zapsal: „Nejcennější ze všech duševních stavů je stav neutuchající zvědavosti, duševní pochybnost a stálý kritický postoj vůči vlastnímu já.“

Šíma byl nejen malířem, ale i myslitelem a vizionářem. Začlenil do své ezoterické tvorby úvahy o jsoucnu coby tušeném (kdysi ztraceném) celku a tento monismus byl básníkům Vysoké hry blízký. Šíma se do činnosti skupiny rychle zapojil, na svou vlast však nezapomněl.

V roce 1927 dal Rogeru Vaillandovi (1907–1965), který odjížděl na dva měsíce do Československa, doporučující dopisy pro své přátelé ze skupiny Devětsil. Vaillanda především okouzlila scénografie a režie Osvobozeného divadla. Názory obou skupin se však lišily, zejména pro Karla Teiga (1900–1951) byla pařížská skupina příliš anarchistická. Spojovacím článkem obou skupin zůstal Šíma.

Změna sebe samých

Simplisté se začali pravidelně scházet v pařížském Šímově ateliéru v Latinské čtvrti, kde se občas objevil Adolf Hoffmeister (1902–1973), který na jednom setkání pořídil společnou karikaturu. Jádro skupiny vykrystalizovalo a tvořili ho nejoriginálnější členové – Gilbert-Lecomte, Daumal, André Rolland de Renéville (1903–1962) a Šíma. A vznikl se návrh na vydávání časopisu Le Grand Jeu (Vysoká hra). Tím končí studentský kroužek a rodí se avantgardní hnutí.

Členové skupiny Vysoká hra neusilovali ani tolik o změnu umění jako sebe samých, tvorba měla být spíše prostředkem (pomocníkem) v jejích činnostech. Z dnešního pohledu tyto experimenty zapadají do tehdejších avantgardních hnutí v čele se surrealismem.

Jeho ambice nebyly jednoznačně umělecké, chtělo především zkoumat smysl a možnosti „nového“ člověka čelícího nevšedním experimentům. Členové skupiny neusilovali ani tolik o změnu umění jako sebe samých, tvorba měla být spíše prostředkem (pomocníkem) v jejích činnostech. Z dnešního pohledu tyto experimenty zapadají do tehdejších avantgardních hnutí v čele se surrealismem.

Vydávání časopisu Vysoké hry doprovázelo odhodlání i finanční problémy. Šíma se staral o grafickou úpravu, na titulní stranu prvního čísla umístil spirálu – starý symbol lidstva ukazující k počátku. Kromě hlavních autorů skupiny se v něm objevily příspěvky surrealistů, jako byl Man Ray (1890–1976), Robert Desnos (1900–1945) a další, i Seifertova či Nezvalova poezie. Vše v duchu revolty a negace poměrů v návaznosti na dadaistickou vzpouru, jež se však jejím následovníkům zdála nedůsledná.

Jak napsal Daumal: „Vysoká hra vyžaduje revoluční návrat skutečnosti k pramenům, smrtelný pro všechna zřízení, ochraňující pokleslé formy, jež jsou protikladem bytí: je tedy přirozeným nepřítelem vlasti, imperialistických států, vládnoucích tříd, náboženství, univerzit a akademií.“

Sblížení a spor se surrealisty

Druhé číslo časopisu Le Grand Jeu obsahovalo manifest – vzpouru proti „racionální“ západní civilizaci. A zejména Gilbert-Lecomte s Daumalem vyhrotili svůj odpor: „Jsme odhodláni ke všemu, hotovi vydat ze sebe všechno, jak si okolnosti vyžádají, abychom otřásli, narušili, poškodili nebo vyhodili do povětří společenskou stavbu, rozbili železné obojky morálky.“

Konzervativní kritika se manifestu posmívala, ale znepokojil surrealisty, kteří také zkoumali lidskou a tvůrčí psychiku. Proto se v Šímově ateliéru objevil i André Breton. V roce 1929 se obě skupiny sbližovaly, ale nakonec se začaly osočovat a přít.

Jedním ze „shnilých plodů“ pro ně bylo dosavadní umění, navyklé civilizační myšlení, cítění a chování: „Je třeba se uvést do stavu naprosté vnímavosti, a tedy být čistý, vytvořit v sobě prázdno. Odtud naše ideální snaha učinit vše v každém okamžiku otázkou.“ Směřovali tedy k „věčným okamžikům“ – ani ne tolik nadpřirozeným jako podmíněným jinou kvalitou vnímání, jež hrály významnou roli i v Šímově díle.

Konzervativní kritika se manifestu posmívala, ale znepokojil surrealisty, kteří také zkoumali lidskou a tvůrčí psychiku. Proto se v Šímově ateliéru objevil i André Breton (1896–1966). V roce 1929 se obě skupiny sbližovaly, ale nakonec se začaly osočovat a přít.

První výstava skupiny Le Grand Jeu se odehrála v červnu 1929 v galerii Bonaparte, kde vedle kreseb, fotomontáží a negerských plastik bylo i deset Šímových obrazů, jež směřovaly k imaginaci, mimosmyslové zkušenosti, archetypické psychice a k „věčným okamžikům“. Na rozdíl od dadaistů a jejich následovníků však byly dokonalé malířsky a ztělesňovaly myšlenky Vysoké hry.

Mobilizace všech možností

Těsně poté, co Daumal odmítl spolupráci Vysoké hry se surrealisty, se ve skupině začaly objevovat neshody. Nadále se sice scházela v Šímově ateliéru a připravovala čtvrté číslo časopisu, ale názory jejích členů se rozcházely, až v roce 1932 zanikla. K odlišným názorům se přidaly finanční problémy i Daumalovy duchovní (drogové) experimenty, což ještě více podlomilo jeho zdraví.

Vysoká hra mobilizuje všechny možnosti a schopnosti, racionální právě tak jako neracionální, to je sen, imaginaci, extázi, právě tak jako analytickou, logickou a racionální metodu, která je si vědoma své použitelnosti i svých hranic a která směřuje k pochybnosti jako ke zdroji pohybu a duchovní hybnosti

Drogy také ovlivňovaly Gilberta-Lecomta, který nebyl schopný psát, a vzdaloval se svým simplistickým přátelům. Další se připojili k surrealistům, jejichž hnutí přesáhlo významnou, ale krátkou epizodu Vysoké hry, která však zašla v „průzkumech ducha“ mnohem dále a byla opravdovější. Šíma pokračoval vlastní cestou, poetika Vysoké hry ho však doprovázela celý život.

V roce 1966 zdůrazňoval její široký záběr, včetně racionalismu, jehož absence byla skupině neprávem vytýkána: „Je s podivem, že skupina Vysoká hra mohla být tak často považována za skupinu mystiků a náboženských metafyziků, buddhistických či jiných. A přece Vysoká hra mobilizuje všechny možnosti a schopnosti, racionální právě tak jako neracionální, to je sen, imaginaci, extázi, právě tak jako analytickou, logickou a racionální metodu, která je si vědoma své použitelnosti i svých hranic a která směřuje k pochybnosti jako ke zdroji pohybu a duchovní hybnosti.“

Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře

EDITOŘI: Petr Ingerle, Anna Pravdová

VYDAL: Malvern, Moravská galerie v Brně 2018

ROZSAH: 232 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Radan Wagner

Radan Wagner | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články