Výroční zpráva BIS 2017: Dvakrát dobře a jednou hodně špatně

Zveřejňování neutajované varianty Výročních zpráv Bezpečnostní informační služby až poté, co se oprávnění adresáti seznámí s těmi utajenými, jež jsou mnohem obsáhlejší a hutnější, v podstatě jiné, se znovu potvrdilo jako chybná strategie.

Jan Schneider 21.12.2018
Bezpečnostní informační služba (BIS) – Výroční zpráva za rok 2013. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bezpečnostní informační služba (BIS) – Výroční zpráva za rok 2013. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Bezpečnostní informační služba (BIS) – Výroční zpráva za rok 2013.

Bezpečnostní informační služba (BIS) koordinovaně s Vojenským zpravodajstvím vydala neutajovanou variantu výroční zprávy za rok 2017. Je tragikomické, jaký psychomotorický neklid vzbudily v médiích a v poslancích informace téměř rok až dva staré. Premiér Andrej Babiš ale zareagoval normálně, manažersky, jako v podniku. Bude prý chtít od členů vlády slyšet opatření, jež na základě těchto informací v té době provedli.

Znovu se potvrzuje jako chybná strategie zveřejňování neutajované varianty výročních zpráv až poté, co se oprávnění adresáti seznámí s jejich variantami utajenými, jež jsou mnohem obsáhlejší a hutnější, v podstatě jiné. Přitom zákon zpravodajským službám neukládá, aby něco zveřejňovaly. Kdyby zveřejnily neutajovanou verzi současně s předáním té utajované zákonným adresátům, tedy již na počátku roku, mohla by média přinutit exekutivu zabývat se jimi ještě „za tepla“, kdy má obsah zpráv ještě souvislost s realitou, a není jen historií.

Ochrana ekonomických zájmů

Podívejme se nejdříve na působnost BIS (podle § 5 odst. 1 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR), která zabezpečuje informace o

  • záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti ČR;
  • zpravodajských službách cizí moci;
  • činnostech ohrožujících státní a služební tajemství;
  • činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy ČR;
  • týkající se organizovaného zločinu a terorismu.

Výroční zpráva BIS za rok 2017 však kupodivu opět začíná pasáží o ochraně ekonomických zájmů, což je logické, ale ostře neladí s tím, co z ní vyzobala média. Ochrana ekonomických zájmů totiž leckdy míří na neuralgická místa – na financování médií a politických stran a vzájemné souvislosti. Média se proto v úhybném manévru namísto reálných problémů soustředila na ideologii. Upozornění BIS na skutečné problémy by však měl rozumět každý dobrý hospodář, obzvlášť řídí-li stát jako firmu.

Tradičně je pasáž o ochraně ekonomických zájmů tou nejpovedenější, zpracovanou neideologicky, tedy profesionálně. Vyplývá z ní, že zpravodajskou trvalkou v neustálém rozpuku daném úžasnou eskalací výpočetních a komunikačních technologií je průmyslová špionáž. A netýká se jen Ruska nebo Číny – nezná hranic.

Tradičně je pasáž o ochraně ekonomických zájmů tou nejpovedenější, zpracovanou neideologicky, tedy profesionálně. Vyplývá z ní, že zpravodajskou trvalkou v neustálém rozpuku daném úžasnou eskalací výpočetních a komunikačních technologií je průmyslová špionáž. A netýká se jen Ruska nebo Číny – nezná hranic.

BIS shledává velké problémy, jejichž kořeny jsou často ve vzdálené minulosti, v několika oblastech – výběrová řízení, investiční projekty, nevyhovující legislativa, ovlivněné regulační zásahy, u státem ovládaných institucí pak vyvážení požadavků na transparentnost a obchodních zvyklostí, korupce. Lobbing v energetice zase implicitně obsahuje riziko následného prosazování zahraničně-politických cílů zemí jejich původu. Uvedené jevy popisuje podrobně, ale srozumitelně.

Příznivý vývoj BIS shledala v oblasti kartelových dohod ve stavebnictví. Pozitivně lze hodnosti zvýšený počet podnětů, které poskytla trestněprávním orgánům.

Kontrarozvědná činnost

BIS neshledala žádné relevantní aktivity jiných než ruských a čínských zpravodajských služeb. Ty patří mezi politicky (vládou) schválené priority, na jejichž formulování se ovšem zpravodajská služba podílí odbornými podklady. Takže je to důkaz kruhem, na což se většinou přichází pozdě. Zcela lze totiž vyloučit, že je-li u nás něco zajímavého, pak pouze pro čínské a ruské zpravodajské služby.

BIS neshledala žádné relevantní aktivity jiných než ruských a čínských zpravodajských služeb. Bude-li informovat takto jednostranně a předpojatě o původu a charakteru hrozeb, bude uvádět veřejnost v omyl, čímž se chtě nechtě stane součástí hybridní hrozby.

BIS ovšem nepíše, že tu vůbec nepracují jiné zpravodajské služby. Ty tu ale slovy Pavla Bělobrádka pracují „přátelsky“! Připomíná to hospodský vtip, jak jednomu štamgastovi říká druhý, že někdo cizí smilní s jeho ženou. Štamgast pádí domů, za chvíli se vrátí, utře pot z čela a s ulehčením praví: „To nebyl nikdo cizí.“

Takže kdokoliv přijde ze Západu a bude se tvářit přátelsky, bude vítán chlebem a solí, ať bude jeho angličtina jakkoliv měkká či jeho oči šikmé. Opravdu chytrá rada pana Bělobrádka. Člověk by byl v pokušení se tázat, zda sám pro ty Rusy či Číňany nepracuje? Totéž podezření by bylo logické vznést i ve všech případech osob nadšeně ryčících nad touto pasáží zprávy BIS.

Bude-li BIS informovat takto jednostranně a předpojatě o původu a charakteru hrozeb, bude uvádět veřejnost v omyl, čímž se chtě nechtě stane součástí hybridní hrozby. Prozradí totiž, proti komu budeme mít nasměrovánu obranu, a současně, kde zůstanou zadní dvířka otevřená.

Výhra v Lotynce

S velmi odvážnou konstrukcí přichází BIS, když navrhuje akceptovat jako „skutečnost“, že „pokud protistrana získá dostatek neutajovaných interních informací od většího počtu zdrojů, již akutně nepotřebuje krást informace utajované“. Pravděpodobnost získání takové koincidence neutajovaných interních informací, aby se z nich dala poskládat informace utajovaná, lze přirovnat k výhře v Lotynce. Není vyloučená, ale chtěl bych být u toho. Spíše to vede k domněnce, že tu vyplavalo něco z utajovaného modu operandi samotné BIS!

BIS navrhuje akceptovat jako „skutečnost“, že „pokud protistrana získá dostatek neutajovaných interních informací od většího počtu zdrojů, již akutně nepotřebuje krást informace utajované“. Pravděpodobnost získání takové koincidence neutajovaných interních informací, aby se z nich dala poskládat informace utajovaná, lze přirovnat k výhře v Lotynce. Není vyloučená, ale chtěl bych být u toho.

BIS dále píše, že když si o někom myslíme, že je pouze diplomat, neznamená to, že nepředstavuje riziko či problém. Jistě by se s cizími diplomaty neměli setkávat lidé, kteří nevědí, co jsou diplomati, a co také mohou být. Ať už přijdou odkudkoliv, ale to BIS nedořekla.

V BIS je zřejmě skupina hybridologů, neboli badatelů v módní oblasti hybridních strategií. I zde je opět poučnější zabývat se tím, co je sice zjevné, ale autory výroční zprávy BIS skryté. Například skutečností, že USA rozvinuly globální hybridní kampaň, která nemá v novodobých dějinách obdobu co do prostředků ani důsledků. Jde o agresi do Iráku v roce 2003, jejíž všechny důvody byly vylhané, a důsledkem byla smrt sto- až statisíců lidí, rozbití státu, destabilizace regionu, obrovská migrační vlna a vznik Islámského státu.

Hybridní evergreen

S tím pak lze srovnávat nebezpečí údajné ruské hybridní strategie zaměřené proti NATO, které se oproti ujišťování západních politiků přiblížilo za 30 let k Rusku na kontaktní vzdálenost, a proti Evropské unii, která svými sliby destabilizovala přilehlý region (Ukrajinu), aniž by nyní o její budoucnost jevila zájem více než jen slovní. O vývozu destabilizace USA píše s důkladnou znalostí věci geopolitický analytik George Friedman, a není žádného důvodu, aby o ní nemohli psát příslušníci zpravodajské služby suverénního státu. Není ani omluvy.

Možná si to někteří mladí protihybridní bojovníci nepamatují, ale Rusko mělo zájem vstoupit do NATO, protože jediným závazkem členských států je podle Washingtonské smlouvy, základního dokumentu NATO, urovnávání sporů jednáním při současném vyloučení byť jen hrozby silou

Proto BIS ve výčtu komplexu dostupných vojenských i nevojenských prostředků hybridní strategie docela příznačně nemá možné omyly zpravodajských služeb. Mezi ně totiž nepochybně patří i nezpochybňovaný odhad podávaný BIS formou tvrzení, že „klíčovým cílem ruské hybridní strategie je především vnitřní oslabení NATO a EU“.

Možná si to někteří mladí protihybridní bojovníci nepamatují, ale Rusko mělo zájem vstoupit do NATO, protože jediným závazkem členských států je podle Washingtonské smlouvy, základního dokumentu NATO, urovnávání sporů jednáním při současném vyloučení byť jen hrozby silou.

Patří ke zjevným nedostatkům práce BIS, že nebojuje proti fake news, které v rozporu se skutečností blouzní o závazku vzájemné vojenské pomoci, údajně vyplývajícím z 5. článku Washingtonské smlouvy. Tam však nic takového není – pouze, že členské státy zváží formu pomoci napadenému státu. Zmíněný jediný skutečný závazek vyplývající z 1. článku však hybridně zamlčují.

Lapsy pod čarou

Mnoho pozornosti vzbudila poznámka pod čarou, v níž BIS tvrdí, že Sovětský svaz sice prohrál studenou válku, ale jeho propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. To je zčásti pravda. Důkazem je právě tato pasáž výroční zprávy BIS, která nemá s realitou mnoho společného, ale snaží se čtenáři místo obrazu světa podstrčit svou ideologii, metodologicky připomínající sovětskou verzi dějin.

Pokud jde o konec studené války, bývalý americký velvyslanec Jack Matlock prohlásil, že americký exprezident Ronald Reagan nadšeně přijal Gorbačovovy snahy o jaderné odzbrojení a trval na tom, že ukončení studené války nesmí být nikdy nazváno „vítězstvím ve studené válce“. Řekl to na X. pražské bezpečnostní konferenci v roce 2014, kterou BIS monitorovala, proto nemůže tvrdit, že o ničem neví. Toto Matlockovo tvrzení je rozhodující, protože byl Reaganovi nepochybně blíž než ideologové z BIS.

Mnoho pozornosti vzbudila poznámka pod čarou, v níž BIS tvrdí, že Sovětský svaz sice prohrál studenou válku, ale jeho propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. To je zčásti pravda. Důkazem je právě tato pasáž výroční zprávy BIS, která nemá s realitou mnoho společného, ale snaží se čtenáři místo obrazu světa podstrčit svou ideologii, metodologicky připomínající sovětskou verzi dějin.

Další lapsus je opět v poznámce pod čarou k pojmu „Overtonovo okno“, k němuž učenci z BIS enigmaticky připsali: „Dveřmi vyhodíte internacionalistu a oknem se vám vrátí bojovník proti migraci, islamizaci, dekadentnímu chaosu a obhájce tradičních křesťanských hodnot.“ Vzhledem k předchozímu je těžké se vyhnout pointě, že dveřmi kdysi vyhození svazáci se oknem vrátili coby zarputilí pozdní antikomunisté, kteří se nezbavili totalitních návyků.

To se projevuje například v koncepci ideodiverzních centrál, k níž se další pojednání BIS nebezpečně blíží v pasáži týkající „segmentu dezinformačních webů“ coby „součásti systému ruské hybridní strategie“. Explicitně to vyjádřeno není, ale nepříjemně normalizační pocit déja vu je přítomen.

Činnost drtivé většiny z těchto webů BIS přisuzuje (chtělo by se říct „lehce pomýleným“) českým občanům, ale korektně dodává, že nepodporovaným „ruskými entitami“. Vše se tedy odehrává v rámci svobody slova a případné spory BIS odkazuje do oblasti pouze občansko-právní, čímž nám spadl kámen ze srdce.

Čínský vliv

S kontrarozvědným pojetím ruské hybridní strategie BIS koresponduje její kontrarozvědný pohled na ruské akvizice, protože identifikace konečných vlastníků investičních společností je důležitá z hlediska ohrožení významných ekonomických zájmů státu včetně rizik špionážních. Metodické selhání BIS je v tom, že tuto rovnici nezkoumá a vice versa. Mlčení BIS pak lze odůvodnit pouze ideou velkých „přátelských“ zahraničních akvizic, které neznamenají potenciální riziko z hlediska ohrožení ekonomických zájmů státu.

Čínské vlivové a špionážní aktivity jsou podle BIS zaměřeny na narušení jednoty EU, dále je zajímají české silové rezorty, ekonomická a vědecko-technická špionáž. Otázkou je, zda jsou Číňané natolik zpozdilí, že je zajímají tyto věci, které zřejmě na celém světě snad kromě Rusů nezajímají nikoho jiného.

Oproti ruské „kontinuální činnosti“ popisuje BIS čínské aktivity mnohem dramatičtěji, což však bůhvíproč mediálně nijak zvlášť nevyznělo. Čínských zpravodajců pod diplomatickým krytím podle BIS nepřibylo, ale začali mnohem intenzívněji pracovat. Od toho odvozuje extrémně vysoké riziko zpravodajského zájmu o české občany v Číně. Čína prý též zvýšila schopnost kontrolovat a ovládat krajanskou komunitu.

Čínské vlivové a špionážní aktivity jsou podle BIS zaměřeny na narušení jednoty EU (tento úkol však za Číňany – nebo snad v jejich žoldu? – plní mnozí Eurevropané), dále je zajímají české silové rezorty, ekonomická a vědecko-technická špionáž.

Otázkou je, zda jsou Číňané natolik zpozdilí, že je zajímají tyto věci, které zřejmě na celém světě snad kromě Rusů nezajímají nikoho jiného. Nebo zajímají, ale BIS o tom nepovažuje za nutné varovat? Nebo je to jen taktická vychytralost vedení BIS, že se staví takto pologramotně, ale přitom má políčeno na špióny ze všech stran?

Utlumený extremismus

Nejen BIS se dlouhodobě potýká s definicí extremismu, ale omezovat jej na totalitní ideologie je zcestné. Nejvíce času odolné je pojetí, že extremismus má protiústavní prostředky a/nebo cíle. Sem by pak spadaly i snahy nedemokraticky změnit výsledky voleb, třeba těmi, kteří ve volbách propadli. Měřeno výměrem BIS, pak extremismus uvadl z důvodů zčásti generačních, zčásti osvětových.

Problematika extremismu, paramilitárních a domobraneckých skupin slábne, proto se asi snaží příslušný útvar BIS prokázat důležitost napojením na prioritu, jíž je pro BIS „ruská hrozba“. Paradoxně – a doufejme nechtěně – tím přispívá k umělé polarizaci společnosti na ideologickém podkladě, což je živná půda pro šíření nenávisti.

Na intenzitě však nabývají populistická hnutí slibující jednoduchá, snadná a rychlá řešení. Ideologický modus operandi některých myslitelů v BIS se však otiskl ve spojování a překrývání množin odpůrců islámu a migrace, příznivců Putina či slovanské vzájemnosti, případně modifikovaném vztahem k Izraeli. To je však typický eristický (podpásový neboli hybridní) trik, pokus o diskreditaci spojením nesouvisejících věcí, známý již Aristotelovi, klasifikovaný Schopenhauerem a pojednaný například Karlem Čapkem.

Problematika extremismu, paramilitárních a domobraneckých skupin slábne, proto se asi snaží příslušný útvar BIS prokázat důležitost napojením na prioritu, jíž je pro BIS „ruská hrozba“. Paradoxně – a doufejme nechtěně – tím přispívá k umělé polarizaci společnosti na ideologickém podkladě, což je živná půda pro šíření nenávisti. Reální nepřátelé mají totiž šanci se dohodnout, ale ideologičtí nikoliv.

Bezpečný terorismus

Co oči nevidí, srdce nebolí. Možná až natolik jednoduše lze vysvětlit zmatené výroky, že ruská hrozba je vážnější než terorismus. Zdá se, že si tu někdo hraje s ohněm. Možná z obavy, že by se zkoumáním podpory světových teroristických uskupení mohlo přijít na to, kdo je opravdu podporuje a proti komu je poštívá. Analogie s americkou podporou mudžahedínů v Afghánistánu od roku 1979, ještě před sovětskou invazí, a co následovalo, zřejmě není úplně ze hry.

Protiteroristický odbor BIS pracuje dlouhodobě stabilně, byť s některými excesy, ale která služba se jim vyhne, obzvlášť v této bezpečnostně nejexponovanější problematice. Předložené hodnocení operativní situace na našem území je klidné a věcné a tušeně kompatibilní s příslušnými pasážemi letošní výroční zprávy Vojenského zpravodajství.

Protiteroristický odbor BIS pracuje dlouhodobě stabilně, byť s některými excesy, ale která služba se jim vyhne, obzvlášť v této bezpečnostně nejexponovanější problematice. Předložené hodnocení operativní situace na našem území je klidné a věcné a tušeně kompatibilní s příslušnými pasážemi letošní výroční zprávy Vojenského zpravodajství.

Je nepochybné, že práce se zdroji v této problematice je nejchoulostivější a že ke klidné situaci v naší zemi přispívá i pragmatické chování příslušných komunit. Otázkou je, jak by dopadl zátěžový test. Doufejme, že k němu dojít nemusí a také nedojde, i když to někdy vypadá, že určitým (snad) jednotlivcům by teroristický útok na našem území – děsivá představa – vyhovoval, aby potvrdil jejich deviantní myšlení, a dal podnět k legislativním iniciativám ve stylu smutně proslulého amerického Patriot Act.

Představitelé státu by měli kromě státních institucí věnovat sluch i expertům z akademického prostředí a emeritním diplomatům a zpravodajcům. Ti mají totiž zkušenosti podrobené dlouhodobé reflexi, která neslouží ambicím, ale je důstojným výrazem odpovědnosti. Zaslechneme i od bývalých jestřábů názory, které jsou cenné, ale často jdou méně či více „proti srsti“.

Bývalí ředitelé izraelských služeb jsou výrazným příkladem (dokument Gatekeepers). A jsme u kořene věci – zpravodajské služby se poznají tak, že mají schopnost získat důležité informace, ověřit je – a mají odvahu je přinést včas a správnému adresátovi. Protože to se týká pouze špatných zpráv.

Počet příspěvků: 1, poslední 22.12.2018 11:37 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.