Výroční zpráva BIS 2016: Sebereflexe nedávné minulosti

Bezpečnostní expert a komentátor České pozice Jan Schneider analyzuje a interpretuje veřejnou část výroční zprávy Bezpečnostní informační služby za rok 2016.

Jan Schneider 27.10.2017
Výroční zpráva BIS se zmiňuje i o zájmech Ruska v Česku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Výroční zpráva BIS se zmiňuje i o zájmech Ruska v Česku. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Výroční zpráva BIS se zmiňuje i o zájmech Ruska v Česku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Bezpečnostní informační služba (BIS) publikovala veřejnou část své výroční zprávy o své činnosti v roce 2016. Vzhledem k tomu, že se týká událostí zhruba jeden až dva roky starých, je to spíše aktualita pro historiky. Poslanci a vláda dostali utajenou kompletní výroční zprávu odhadem už před více než půl rokem, BIS jako vždy s publikací veřejné části čekala, až se poslanci seznámí s tou mnohem obsažnější utajenou částí, aby se necítili ukřivděni na svých domnělých privilegiích.

Stanovisko BIS je pragmatické, ale je třeba opakovat, že v demokracii je na nejvyšší špricli volič, a že vůbec nic nebrání tomu, aby veřejnost – když už se BIS rozhodne publikovat – dostala svou neutajenou, tedy mnohem méně vypovídající část výroční zprávy v téže době, kdy dostanou zákonodárci a vláda tu svou obsažnější, utajenou. Toto kárání však dost dobře nemůžeme směřovat na BIS, to je skutečně jen na voličích, aby se prosadili a svým zástupcům a ministrantům neustále připomínali jejich postavení.

V této pokřivené situaci pak nelze než zpravodajce (BIS i Vojenské zpravodajství) pochválit, že s publikací svých výročních zpráv posečkali až do doby povolební. Když už to vydrželo tak dlouho, tak už o nic nejde. Předchozí obyvatelé této kotliny, Keltové, nám tu navíc ponechali příhodné pořekadlo, totiž že když pánbůh dělal čas, udělal ho dost. Tímto postupem se zpravodajci – na rozdíl od aktivistické policie – profilovali výrazně apoliticky, profesionálně. Alespoň pokud je veřejnosti známo. A to by byl vývoj správným směrem.

Zpravodajci však nemohou zabránit přičinlivě politickým dezinterpretacím svých občasných výstupů (příkladem budiž předvolební odkaz jakéhosi webu na letní rozhovor ředitele BIS, který by nepozorným mohl připadat jako předvolební aktualita, s účelově vybranými citacemi a pokřivenými důrazy). To jde pouze a jenom na vrub mediálním dezinformátorům, na něž se podle Chovancových výroků měl očistným způsobem zaměřit jím ustavený antidezinformační odbor na ministerstvu vnitra, po němž však najednou před volbami nebylo vidu slechu. Určitě to tak ale bylo lepší.

Ochrana ekonomiky

V letošní zprávě shledávám navýsost zajímavou větu hned z úvodního odstavce této kapitoly, v němž se praví, že „BIS ze zákona předává informace o činnostech, které mohou ohrozit významné ekonomické zájmy, přičemž zákon nestanoví žádná jiná omezení ve vztahu k charakteru takových činností, a to ani co se týče jejich (ne)legálnosti.“

Což jinými slovy znamená, že BIS uvažuje strategicky, a tvrdí, že existují aktivity (legální v prostředí „kapitalismu bez přívlastků“), které ohrožují (nebo v budoucnu by mohly ohrozit) ekonomické zájmy republiky. Z toho ale současně vyplývá, že píše-li o někom BIS, ještě to nemusí znamenat, že je kriminálník.

Co se priorit týče, BIS primárně pokračuje v tradičním nářku nad oblastí veřejných zakázek ICT, sekundárně nad neregulovaným lobbingem.

Co se priorit týče, BIS primárně pokračuje v tradičním nářku nad oblastí veřejných zakázek ICT, sekundárně nad neregulovaným lobbingem.

Poněkud enigmaticky zní podtitulek „Střet ekonomických zájmů s jinými hodnotami“. V textu se do časté kontrapozice se zájmy ekonomickými staví zájmy bezpečnostní. Tomu lze rozumět jako kritice chamtivosti na straně jedné, na straně druhé pak kritice ideologicky motivované manipulace se strachem. Obrana a bezpečnost jsou však s ekonomikou nedílně spjaté, jak prokazuje pomalu, leč setrvale pokračující systémové sbližování českého zbrojního průmyslu a příslušného rezortu.

Další zmíněnou „jinou hodnotou“, kolidující s ekonomikou, má být zdravotní péče, která je zneužívána jako argument, jak vypáčit ze systému pod touto humanitární zástěrkou více peněz. Což se nepochybně stává, a to vede k závěru, že by BIS mohla cíleně seznamovat veřejnost s podobnými nešvary ve formě zobecněných modů operandi, kdy jsou například zneužívána různá humanistická hesla a humanisticky profilované organizace pro krytí nesouvisejících činností, od sbírání všemožných informací až třeba po nelegální transfery peněz a jejich praní, o nichž ti skuteční humanitární pracovníci nemají ani tušení. Mám za to, že by to mohla být užitečná četba zejména pro podnikatele, kteří sice mají rádi riziko, ale též ctí určité meze.

Lobbistické aktivity v oblasti energetiky jsou konkretizovány jmenovitě zmínkou o „subjektech s ruským kapitálem“, nicméně nikoliv výhradně. Tyto subjekty jsou podle BIS pouze aktivnější a agresivnější než společnosti s jiným původem kapitálu. Je dobře, že BIS pomáhá otevírat oči a mysl veřejnosti, jen je tragické, že média stále papouškují jednostranně ideologické, totiž protiruské výcucy z výročních zpráv.

Veřejná správa

Poněkud matoucí je podřazení oddílů o dysfunkci veřejné správy do kapitoly o organizovaném zločinu. Je to však pochopitelné, protože nejvíce kompromitujících materiálů na mladé, ambiciózní politiky lze nastřádat na municipální úrovni v době jejich (řízeného) vzestupu. Je to velmi levná metoda, oproti úplatkům na úrovni centrální, a u skutečně úspěšných politiků se časem až neskutečně zhodnotí.

Nicméně chybí závěr, poučení, návrh opatření. Nesporně by měl vyznít ve smyslu důkladných majetkových přiznání úředníků veřejné správy s rozhodovacími pravomocemi, kompenzovaných slušnými příjmy.

Nicméně chybí závěr, poučení, návrh opatření. Nesporně by měl vyznít ve smyslu důkladných majetkových přiznání úředníků veřejné správy s rozhodovacími pravomocemi, kompenzovaných slušnými příjmy. Jistěže se zde vkrádá posledními volbami potvrzené porozumění voličstva pro řízení státní správy jako firmy: ani těch úředníků by nemuselo být tolik. Rozhodně však BIS apeluje na dodržování morálního kodexu budovatelů kapitalismu, zejména na jejich morální integritu a osobní statečnost.

BIS zdůrazňuje, že procesní výjimky (obcházení principu doporučené praxe, v případech třeba velmi tuhých administrativních způsobů, pro naplnění veřejného zájmu) se ve svých důsledcích vymstí. To je velmi důležitý důraz, který má BIS nepochybně podložen mnoha případy z praxe.

V klasické podobě se pak organizovaný zločin soustřeďuje na zprostředkování práce pro zahraniční dělníky, kteří jsou následně vydíráni. Migrace, i v souvislosti s organizovaným zločinem, pak podle střízlivého vyhodnocení BIS představuje nízké riziko.

Špioni

Téma kontrašpionáže je tradičně tou nejkonzervativnější a ideologií bohužel nejvíce ovlivněnou částí výstupů BIS. Ta prý v rámci hybridní války zaznamenala pouze aktivity zpravodajců ruských a čínských, stopově pak íránských. O té hybridní válce BIS sice ví, že není ničím novým a podnětně cituje už Mistra Sun-c‘, nicméně občasné čerstvé myšlenkové závany sotva mohou prorazit zatuchlé ideologické vidění světa.

A tak se opět dostává na scénu nešťastník Gerasimov, a citován je Kalugin. Připomeňme, že Kalugin zběhnul z jedné strany na druhou, a sám nyní mluví o hybridní válce, když ji přitom sám prováděl: přestal už s tím, nebo je jeho povídání jen tím zmíněným vyšším levelem téže? Pro každou zpravodajskou službu je takový „zdroj“ velkým problémem a citovat ho, to už se blíží úmyslné sebedehonestaci, ne-li kompromitaci.

Špatné je, že BIS popisuje hybridní zpravodajské pronikání pouze ve vazbě na Rusko, jakoby se takto chovalo jediné na světě.

Špatné je, že BIS popisuje hybridní zpravodajské pronikání pouze ve vazbě na Rusko, jakoby se takto chovalo jediné na světě. Vysvětlení je možná v tom, že kdyby BIS onen modus operandi popsala obecněji a srozumitelněji, mohlo by to někomu něco připomenout, a nesouviselo by to přitom třeba ani s Ruskem, ani s Čínou. V tomto bodě tedy výroční zpráva BIS coby profylaktický materiál hanebně selhává, ba dokonce by se dalo uvažovat, zdali úmyslně…

V realitě se totiž gros zpravodajské práce vždycky a za všech okolností odehrával ve sféře ekonomické, od výzkumu přes produkci a finančnictví až po obchod a související závislosti. Vzhledem k tomu, že zpravodajci všech, včetně západních států jsou v oblasti průmyslové špionáže neustále aktivní, aniž by rozlišovali spojence od nepřítele, protože v byznysu jsou konkurenty všichni, musíme dovodit, že je BIS buď slepá a hluchá a neschopná, anebo se chová jak za normalizace onen (Havlem v Moci bezmocných popsaný) zelinář, který navenek vysílá signály utěšující loajality, a uvnitř si myslí své. A v případě BIS doufejme, že i adekvátně jedná, jen to nemůže říci naplno, protože jde o aktivity „spřátelených“ zemí, s jejichž zpravodajci chceme v jiných oblastech spolupracovat. Anebo tu už opravdu není co ukrást a vyzvědět?

Nepatřičně působí politologická úvaha BIS o údajné škodlivosti postojů a kontaktů českých občanů s ruskými. Čiší z toho téměř studenoválečnický duch, náznak vhodnosti spustit cosi jako novou železnou oponu, tentokrát však bychom byli na té „správné“ straně. Pamatuji se, že ve zpravodajské komunitě byli někteří s podobným rozpoložením ducha. Plyne z toho závěr, že zpravodajská služba stále musí úporně bojovat, aby byla „intelligence“, nikoliv „ideological service“.

Dalším sporným bodem je rozsáhlé zahraničněpolitické expozé kontrarozvědky, která ale tuto agendu nemá ve své zákonné působnosti. Působí to jako ideologické vyznání, že služba je správně politicky orientována.

Není ale sama, stačí sledovat výkyvy v pozicích třeba CIA, která sice byla svého času schopna oponovat vládním jestřábům, a neposkytla jim zpravodajskou podporu v ideologicky motivovaném tažení, ale za čas tatáž CIA morálně zkolabovala a přijala účast na největším hybridním podvodu nového století, když vládě USA několikrát zprostředkovala coby věrohodné zcela vylhané informace (údajná schůzka Muhammada Atty v Praze, údajné irácké jaderné akvizice v Nigeru, údajný výskyt zbraní hromadného ničení v Iráku).

Dalším sporným bodem je rozsáhlé zahraničněpolitické expozé kontrarozvědky, která ale tuto agendu nemá ve své zákonné působnosti. Působí to jako ideologické vyznání, že služba je správně politicky orientována, a že co Západ činí, dobře činí; Východ pochopitelně opačně. Což je navýsost smutné, protože to připomíná ideologická cvičení ambiciózních protagonistů minulého režimu. Znovu nutno připomenout hojně zmiňovaného, avšak málo citovaného Václava Havla, který svým „nejsme jako oni“ nemyslel pouze změnu stran při hře na četníky a na zloděje, ale změnu hry.

Proto bude nutno povzbuzovat BIS, aby její výstupy byly povšechně nepříjemné a přesné a včasné a správně adresné, protože od toho je zpravodajská služba. Nikoliv od potvrzování správného ideologického směřování exekutivy a politiků, protože ti jim schvalují rozpočet.

Stále je třeba připomínat krédo zkušených rozvědčíků (zvláště pak Miroslava Polreicha), že zpravodajská služba musí politikům říkat pravdu. Jsem si přitom vědom téměř oprávněného nařčení z naivity, třeba i s cynickým dodatkem, že některým zpravodajcům není jasné, co to je ta pravda. Stačí si ale vzpomenout na konec předchozího režimu.

Extremismus

Mluvíme o roku 2016, od té doby se již událo mnoho dalších věcí, modifikujících i zpětný pohled na popisovanou situaci. Nicméně zpráva BIS je v tomto ohledu střízlivá, a to i co se týče problematiky migrace, jež rozněcuje vášně na obou stranách. Na té promigrační sice méně, ale přesto, což působí věrohodně, neboť to typově připomíná nedávný charlottevillský střet.

Zpráva BIS je v tomto ohledu střízlivá, a to i co se týče problematiky migrace, jež rozněcuje vášně na obou stranách.

BIS v této souvislosti příhodně konstatuje prospěšnost celospolečensky vedených sporů, neboť pozornost společnosti se v takovém případě soustředí více do hloubky problému, takže je větší šance odlišit populismus od argumentů.

Krátkou zmínku o nestátním paramilitarismu BIS opomněla doplnit douškou, že sice jeho atraktivita poklesla, ale že svou prostou existencí pomohl na svět regulérní debatě o problematice civilní obrany, Svazu brannosti (pozdějším Svazarmu) a podobných aktivitách, které by za situace nepovinné vojenské služby mohly příznivě strukturovat tuto problematiku v zákonném rámci.

Terorismus

Kritické poznatky se podle BIS týkají pouze jednotlivců, tuzemských i cizozemců. Projevy islamofobie BIS monitoruje, islámská komunita se nenechává vyprovokovat, naopak se projevuje viditelně protiteroristicky.

BIS již před více jak rokem začala pečlivě sledovat problematiku radikálních navrátilců, opět jak českých, tak i cizinců, kteří před odjezdem na bojiště pobývali legálně u nás. Protiteroristický odbor BIS míval dobrou pověst, a ta většinou odpovídala realitě. Zveřejněné informace nasvědčují dobré koncepční práci, zřejmě tedy tradice pokračuje. Možná i proto, že v této oblasti ideologické karty nemají valnou hodnotu.

Zajímavá zmínka se týká zpravodajských aktivit Íránu, které se zdají být z dnešního pohledu dosti přesvědčivě interpretovány ve zcela odlišném směru, než odpovídá jejich zařazení do kapitoly „terorismus“.

Zajímavá zmínka se týká zpravodajských aktivit Íránu, které se zdají být z dnešního pohledu dosti přesvědčivě interpretovány ve zcela odlišném směru, než odpovídá jejich zařazení do kapitoly „terorismus“. Zveřejněný text hovoří o osobách, podezřelých ze zpravodajské činnosti ve prospěch Íránu. Výsledkem jejich činnosti je však velmi pravděpodobně současné povýšení česko-íránských diplomatických vztahů na velvyslaneckou úroveň, což sice neodpovídá tendenci, vyznávané některými americkými jestřáby, avšak o to blíže se má k realitě a otevírá do budoucna nesmírně zajímavé možnosti diplomatické i hospodářské.

Nesmíme totiž zapomenout, že se sankcionovanými zeměmi, ať je to Rusko či Írán, oficiálně sankcionující země udržují neoficiální hospodářské styky (obchod USA s Ruskem po uvalení sankcí vzrostl podle agentury Bloomberg o 16 procent, USA se dle BusinessInfo.cz posunuly v žebříčku největších obchodních partnerů Ruska ze sedmého na čtvrté místo).

Proliferace

Kromě staré mantry o třech proliferačních hříšnících (Severní Korea, Írán, Sýrie) jsme se nedozvěděli nic nového. S napětím budeme čekat na příští výroční zprávu, v níž jistě BIS neopomene vysvětlit, jak se do Ázerbájdžánu dostaly české houfnice, které jsme tam nikdy nevyvezli. Dostaly se tam asi podobně, jako kdysi do Iráku chemické zbraně Saddáma Husajna: k dovozu komponentů pro ně nezbytných se západní státy (oficiálně dodržující „všechny mezinárodněprávní závazky a zákazy“) nikdy oficiálně nepřiznaly.

Kybernetická bezpečnost

V této kapitole mohou zpravodajci říkat pravdu i fabulovat, většina čtenářů to nepozná. Zvláštní je ale dichotomie, která se týká (opět) Rusů. Jejich kybernetické útoky prý patří k nejstarším a nejlépe známým a nejvíce popsaným, přesto jsou prý ale stále strašně účinné a nebezpečné. Něco tu tedy nehraje, respektive nehraje tu vlastně vůbec nic, pouze vzniká mnoho zásadních otázek.

Jsou ty útoky tak jednoduché, že se dá forenzně držitelně (když na základě těchto závěrů byly na Rusko uvaleny sankce), tudíž bezrozporně určit, že pocházejí z Ruska?

Když jsou tak jednoduché, jsou naši (a vůbec západní) obranáři ještě jednodušší, že jim nedokáží zabránit? Proč je tedy platíme, proč z toho (Američané) nevyvodí důsledky?

Zvláštní je ale dichotomie, která se týká (opět) Rusů. Jejich kybernetické útoky prý patří k nejstarším a nejlépe známým a nejvíce popsaným, přesto jsou prý ale stále strašně účinné a nebezpečné.

A jestli je to naopak, jestli jsou ty útoky tak sofistikované, že ani západní kyberobranáři jim nezabrání, jak to, že po sobě zanechávají čitelnou autorskou stopu?

Stručně a jasně, ať si ajťáci hrají, ale dovozovat z toho mezinárodně-právní důsledky je zcela zcestné. Soudní znalci jsou v běžných případech počítačové kriminality velmi opatrní, co do jistoty v závěrech, takže je jasné, že posílit je do takové podoby, aby oprávnily mezinárodněprávní důsledky, to zmůže už jen pevné ideologické přesvědčení.

Je zcela zřejmé, že kyberbezpečnosti se bude muset věnovat velká pozornost, ale spíše ve směru ústupu závislosti na ICT, zejména v oblasti kritické infrastruktury. Jistě, bude to znamenat pláč a skřípění zubů v ICT firmách, ale představte si důsledky třeba jen stávky ajťáků: v podstatě se o ní nikdo ani výslovně nedozví, protože nepůjdou sítě, elektřina, voda, plyn, nic. Ani noviny nebudou, a když, vlaky je nerozvezou. Nastane jen velké ticho. Pouze v dálce bude slyšet klapání psacích strojů, bude vidět předávání vzkazů praporkovou či kouřovou řečí, krajinou budou uhánět poslové na koních.

To neměl být vtip na konec, to měl být pokus naznačit, jak se vysmeknout zpod absolutní závislosti na ICT. Podobný směr uvažování by měl být vyvinut proti všeobecnému ujařmování společností vojensko-průmyslovými komplexy. Už před 56 lety před vzrůstající mocí toho amerického varoval americký prezident, generál Dwight Eisenhower, a ten jako voják a politik velmi dobře věděl, o čem hovoří. Od té doby vidíme, že se jeho obavy naplnily: když klesají zbrojní rozpočty, někde něco bouchne, a hned je zase plno práce.

BIS by měla v duchu svého zákona přispívat svou racionalitou a věcností k tomu, aby se naše republika pokud možno zbavila – nebo alespoň omezila – kritické závislosti na ideologiích, aby nebyla ve vleku válečných štváčů či ajťáků, kteří zešílí. K tomu nám dopomáhej i její výroční zpráva.



Počet příspěvků: 3, poslední 29.10.2017 03:17 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.