Výroční amsterodamská výstava dokládá, že De Stijl se stal stylem

Nizozemská umělecká skupina De Stijl slaví sto let od svého založení. Amsterodamské Stedelijk Museum připravilo při této příležitosti výstavu malířů Pieta Mondriana či Theo van Doesburga i díla mladší, v 60. letech nastupující generace umělců.

Radan Wagner 15.4.2017
Mondrianova židle ve Stedelijk Museum. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mondrianova židle ve Stedelijk Museum. | foto: Stelijk Museum
Mondrianova židle ve Stedelijk Museum. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Letos je tomu sto let od chvíle, kdy byla založena umělecká skupina De Stijl – dodnes atraktivní a inspirativní fenomén. Jejím programem bylo prostoupeno volné i užité umění, ale také „funkcionalistické“ interiéry a úhledná architektura. Nizozemský De Stijl se svými pevnými pravidly ovlivnil nejen světové umělecké dění první poloviny 20. století, jeho estetický aspekt v sobě (ne)vědomě nese i celá evropská kultura až do současnosti. De Stijl se stal trvalým pojmem kvality, proto nepřekvapí, že nejvýznamnější muzeum moderního umění v Amsterodamu připravilo jeho pozoruhodnou výstavu.

Stedelijk Museum představuje nizozemské, respektive evropské avantgardní hnutí, jež zahrnovalo několik osobností, které hnuly vkusem, ale i sociálními vizemi daleko za hranicemi své země. Nejvýznamnější a nejznámější z těchto „aktivistů“ jsou dnes malíři Piet Mondrian a Theo van Doesburg, kteří byli nejen tvůrčími hybateli, ale i zdatnými vizionářskými teoretiky. Výstava v Amsterodamu dokládá, že již od počátků nešlo jen o novou vizualitu. Ve stejné míře se jednalo o hnutí politické či sociální, které mělo jasný program. Ten sice formoval tehdejší umělecké realizace a společenské rezonance, ale byl určen ještě více „lidem budoucnosti“.

Nadosobní kolektivní duše

Piet Mondrian snad nejdůsledněji naplňoval sdílenou víru ve vývoj vědomí lidstva, jakési „nadosobní kolektivní duše“; tímto tématem se zabývala tehdy vlivná teosofie. Toto učení, svérázně koncipovaná „západní jóga“ v širším smyslu slova, bylo mystickou filozofií či náboženstvím s přesahujícími ambicemi. Teosofie (spojující Východ a Západ) měla osvětlit, rozvinout a propojit všechna dosavadní náboženství na základě nalezení jejich společného jmenovatele (v životě osobním i bytím univerzálním).

Mondrian hledal a cestoval. Dostal se i do Paříže, seznámil se s kubismem a s jeho způsoby, jak přetvořit viděnou realitu (respektive jak jí zobrazit do pevně lomených schémat tušené podstaty naší existence).

V roce 1917 se stalo neutrální Nizozemsko – ve stínu doznívajícího masakru první světové války – vhodným místem pro zrození nových nadějí. Uskupení De Stijl nebylo pouze centrem mimořádných solitérů, stalo se i osvěžujícím pramenem. U zrodu teosofie stála pověstná „Madam Blavatská“, avšak neúnavným hlasatelem a interpretem se stal Rudolf Steiner, který také pravidelně pořádal turné po celé Evropě včetně Prahy (zde se setkal se svým dočasným obdivovatelem Franzem Kafkou). Roku 1908 navštívil tento charismatický génius také Amsterodam a jeho přednáškami byl doslova fascinován právě Piet Mondrian (o rok později vstoupil do Nizozemské teosofické společnosti). Steinerem hlásaná rozsáhlá i hluboká nauka, zvláště teorie barev dle Goethova odkazu, ostatně ovlivnila i řadu dalších umělců, a to včetně Vasilije Kandinského nebo Františka Kupky.

Mondrian hledal a cestoval. Dostal se i do Paříže, seznámil se s kubismem a s jeho způsoby, jak přetvořit viděnou realitu (respektive jak jí zobrazit do pevně lomených schémat tušené podstaty naší existence). Tento odvážně redukující přístup nazírání a uchopování lze pak u Mondriana sledovat například v jeho známých studiích stromů. Postupně se dopracoval od realistických zpodobení přes zjevnou stylizaci až ke konečné transformaci do nového jazyka – neoplasticismus, nové jméno pro takový vizuální výraz sledovaných idejí, byl na světě.

Mondrian nemínil (necítil potřebu) přírodu zobrazovat, chtěl jí spíše ovládat či dotvořit; podobně jako byli Nizozemci nuceni zápasit a dominovat nad mořským živlem. (Výsledkem byla četná úhledná políčka, pravoúhle regulované kanály a všude kolem jasná barevnost).

Mondrian nemínil (necítil potřebu) přírodu zobrazovat, chtěl jí spíše ovládat či dotvořit; podobně jako byli Nizozemci nuceni zápasit a dominovat nad mořským živlem.

Hlavní teoretik skupiny Theo van Doesburg i Piet Mondrian si pečlivě formulovali a zaznamenávali myšlenky, zásahy a své plány. Mondrian si zapsal: „Dnešní život již není přírodní – ale abstraktně-reálný. To, že tomu tak je, se ukáže. Celý moderní život nese pečeť abstraktně-reálného života: všechen vnější projev života zobrazuje abstraktního ducha. A dnes, kdy je novost v zobrazování ještě nová, obecně ještě málo známá, je dokonce nutné, aby to právě umělec sám činil – filozof, vědec, teolog, nebo jiní, je-li to možné, ho doplní a vylepší jeho slova. Dnes je vlastní pracovní postup jasný jen těm a průhledný jen pro ty, kteří se k němu dopracovali.“

Evropa prošla hrozivým konfliktem první světové války, a to bylo nejen intelektuály vnímáno jako konec jedné ze slepých uliček sebedestruktivní civilizace. Není proto divu, že se hledaly cesty nové, byť z dnešního odstupu poněkud utopické. Mondrian se snažil (a De Stijl obecně) – stejně jako Kazimír Malevič v Rusku po roce 1917 či André Breton a surrealisté od dvacátých let ve Francii – napravit a nasměrovat pošramoceného ducha lidstva směrem k lepším horizontům. Kreativitou, která by se povznesla nad bloudící individuum („Sféra umění je sférou boje proti individuálnímu“), avantgarda nakonec řešila nastalé rozpory snu a skutečnosti.

Doba nových kolektivních idejí přinesla uměleckou obrodu, ale i staronovou sociální demagogii přehlížející nevyzpytatelný lidský element. Jaké by byly další kroky a výsledky hnutí De Stijl nevíme. Nastupující fašismus i rozpory uvnitř skupiny ukončily tuto etapu kolektivního vzepětí ducha, který podlehl okolnostem – přetrvávající agresivitě v člověku i společenství. Vize o harmonii všehomíra se rozplynula. Snad pro toto trpké poznání se umělecká avantgarda stáhla z pozic obecného hlasatele a zaměřila se „jen“ na uměleckou tvorbu.

„Zvrhlé umění“

Mondrianova malba se s nástupem fašismu ocitla na seznamu „zvrhlého umění“. Stejně jako například Marcel Duchamp emigroval do Spojených států amerických, kde byl vítán a uctíván. Jeho revolučnost, která měla „lidem budoucím“ přinést život více harmonický, tu však poněkud ztrácela sociální rovinu. Byla to samotná malba ducha, energie, linie a barvy, která se dostala do popředí obecného zájmu. Teosofický „pravoúhlý“ Nizozemec začal navíc v Americe malovat New York a jazz, byť své principy neopouštěl. Stále platilo jeho krédo z roku 1939: „Je-li jediným ryzím výrazem umění patřičné zpracování vyjadřovacích prostředků a jejich užití (to znamená kompozice), pak musejí být vyjadřovací prostředky v naprosté shodě s tím, co mají vyjadřovat. Mají-li být bezprostředním výrazem univerzálna, musejí být univerzální, to jest abstraktní. Sloužíme lidstvu osvětou.“

Mondrian byl otevřený i jiným autentickým projevům, například coby člen poroty Salonu v galerii Peggy Guggeheim jako jediný upozornil na kvality tehdy ještě neznámého Jacksona Pollocka.

Mondrian v USA namaloval obraz Broadway Boogie-Woogie, který spolu s dalšími zásadně ovlivnil nastupující generaci abstraktních malířů, zvláště těch s geometrickými tendencemi. Mondrian byl otevřený i jiným autentickým projevům, například coby člen poroty Salonu v galerii Peggy Guggeheim jako jediný upozornil na kvality tehdy ještě neznámého Jacksona Pollocka.

Evropská avantgarda, která neměla u veřejnosti z řady důvodů odezvu, se „odtrhla“ od společnosti, přestala být politická. Vizionářství bylo v podstatě nahrazeno hledáním cesty, která by kulturu uprostřed ideologického zmatku a násilí udržela v pohybu. Spíše stranou veřejnosti udržovali její umělci vysokou laťku své tvorby tím, že jí zúžili a současně povýšili k významu absolutna, kde jsou všechny pomíjivosti a rozpory buď vyřešeny, nebo nedávají žádný smysl. (Respektive jej zde musí divák sám se svou zkušeností a intuicí nalézat).

Zmínka o Mondrianově americkém období je zde na místě. Na současné výstavě De Stijl ve Stedelijk Museum v Amsterodamu jsou totiž v nemalé míře zastoupeni i mladší – v šedesátých letech nastupující – umělci; nejpůsobivěji pop art v čele se skvělým triptychem Roye Lichtensteina. Otázkou je, zda by z takového obsahového „vyprázdnění“ měl Mondrian, který zemřel v New Yorku v roce 1944, radost. Jeho odkaz a vliv celého uskupení De Stijl má podobně jako německý Bauhaus stále odezvu. De Stijl se stal stylem. Roku 1968 použil Yves-Saint Lauren pro svou módní kolekci Mondrianovu malbu, která se tak definitivně stala... Čím vlastně?



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.