Volný trh neexistuje

Ekonomové jsou zbyteční. Ekonomická politika by měla vycházet z poznání, že naše schopnosti objektivního používání rozumu jsou omezené. 

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Česká pozice

Kniha 23 Things They Don’t Tell You About Capitalism (23 věcí, které vám neřekli o kapitalismu) profesora ekonomie na Cambridgeské univerzitě korejského původu Ha-Joon Changa je už druhý rok mezinárodním bestsellerem. Čte se s lehkostí antologie anekdot a staví na hlavu řadu představ a domněnek, které nám v hlavách zafixovali ekonomové, politici a finančníci.

Jak knihu Ha-Joon Chang v jejím úvodu představuje, je speciálně určená pro ty, kdo:

  • si nejsou jistí, co vlastně kapitalismus je;
  • si myslí, že politika je mrhání časem;
  • se diví, proč se jim nezlepšuje život, třebaže vydělávají víc a mají k dispozici stále lepší technologie;
  • se domnívají, že víc bohatnou ti, kdo jsou schopnější, vzdělanější a podnikavější;
  • chtějí vědět, proč jsou chudé země chudé a jak by mohly bohatnout;
  • se odevzdali víře, že svět je nefér, ale nic na tom nezměníme.
Dvě bláhové iluze

Chang vychází z premisy, že dnešní hroucení globální ekonomiky způsobily „ideologie volného trhu, které světu vládnou od osmdesátých let minulého století“. Víra, že trhy samy o sobě, když se nechají na pokoji, vytvoří ty nejefektivnější a nejspravedlivější výsledky, protože lidé nejlíp vědí, jak využít svých schopností a zdrojů. A pak je volný trh odměňuje podle jejich produktivity.

Chang nebrojí proti kapitalismu, který považuje za nejlepší nástroj tvorby bohatství. Jen navrhuje podívat se na fakta neladící s touto teorií. Jedním z nich je, že svět po 30 letech ekonomických liberalizací a privatizací spadl do krize, z níž se bude těžko vyhrabávat. Teorie volného trhu vytvořila přesný opak toho, co slibovala, a co chtělo být lékem, se stalo nemocí.

Čili, tvrdí Chang, to byla teorie chybná, postavená na několika bláhových iluzích. Z nich ty nejnápadnější jsou dvě:

  • Domněnka, že existuje volný trh.
  • Víra, že „lidský faktor“ v ekonomice funguje racionálně a ku prospěchu svému i druhých.
Příklady regulací v dějinách

Teorie volného trhu se rozplyne, když vezmeme na vědomí, že každý trh má nějaká pravidla a hranice, které omezují svobodnou volbu: „Určitý trh vypadá volný jen díky tomu, že bezpodmínečně přijímáme jeho podpovrchová omezení, která jako omezení nevnímáme.“ Uvědomění, že volný trh neexistuje, je pro Changa první podmínkou pro pochopení kapitalismu. Každá vláda trh reguluje, někdy k dobrému, jindy k špatnému, ale vždy z politických důvodů. A uvádí historické příklady:

  • Zákon britského parlamentu z roku 1819 zakazoval zaměstnávat děti mladší devíti let a u starších stanovil maximum dvanáct hodin denně. Podnikatelé proti tomu protestovali jako proti omezování volného trhu.
  • Podobným, a pro podnikatele v koloniích drastickým omezením volného trhu byl zákaz otroctví.
  • Uzákonění odborových svazů a právo na vyšší mzdy a stávky.
  • Bezpečnostní předpisy u nebezpečné práce.
  • Odpovědnost podnikatelů za životy a zranění zaměstnanců.
  • Právo zaměstnanců na placenou dovolenou.
  • Povinnosti k životnímu prostředí.
  • Pravidla burz a centrální stanovení bankovní úrokové míry.

Stovky podobných restrikcí na podnikání dnes považujeme za samozřejmé a jako restrikce nevnímáme. Takže podle Changa: „Svoboda trhu je podobně jako krása v očích vnímajícího.“ Neexistují žádná objektivní kritéria, co znamená pojem volný trh. Veškeré trhy, které vnímáme jako svobodné, omezují legitimní restrikce, jež jsou výsledkem politického a etického konsensu vládnoucích a ovládaných.

Státem garantovaný monopolismus

Navíc mnoho lidských činností je z trhu vyjmuto a stalo se povinností státu – ve většině západních zemí například školství, zdravotnictví, obrana, bezpečnost nebo doprava. Protože se hranice trhu nedají stanovit objektivně, ekonomie není exaktní věda, nýbrž politické cvičení. Každé omezení nebo uvolnění trhu je proto politický, nikoli ekonomický čin – ve prospěch tu jedné, tu druhé společenské skupiny. Podle toho, která se dostala k vládě.

Globalizaci volného trhu – s odstraněnými hraničními bariérami – se nepodařilo vytvořit bohatství pro široké skupiny obyvatelstva, nýbrž přesunula bohatství z chudších a volným trhem znevýhodněných vrstev do nadnárodních korporací a bank, z nichž žádná nefunguje jako demokracie. Zanikl tradiční kapitalismus soukromých podnikatelů riskujících na vlastní pěst a odpovědných za stav svého podnikání úspěchem, či neúspěchem na otevřeném trhu.

Hranice trhu se nedají stanovit objektivně, a proto ekonomie není exaktní věda, nýbrž politické cvičení

Nahradil je státem garantovaný monopolismus či kartelismus několika megakorporací a bank vlastněných osobně nezúčastněnými, a často neznámými akcionáři, pro něž jsou korporace jen vzdálenou hračkou na burzách. Řídí je manažeři, jejichž příjmy jsou zaručeny bez ohledu na skutečný ekonomický stav, do nějž korporace přivádějí. Výše jejich příjmů nesouvisí s tržním výsledkem jejich práce – v případě amerických manažerů se za minulých 20 let zdesetinásobily, třebaže jejich ekonomický výsledek poklesl.

Bohatnutí ochranářskými opatřeními

Megakorporace, ukazuje Chang, nepracují pro širokou ekonomiku, nýbrž pro akcionáře, kteří jim mohou kdykoli uprchnout jinam. Před bankrotem je chrání státní záruky z kapes daňových poplatníků, jak se ukázalo v případě bank. Globální volný trh se zároveň stal nástrojem, který megakorporacím umožňuje likvidovat lokální konkurenci oněch „tradičních kapitalistů“. Ti – a jejich země – ekonomicky zaostávají, protože jim chybějí jednak investice a technologie, jednak přístup k trhu ovládanému megakorporacemi.

Politika volného trhu není prostředek, který by pomohl z bídy chudým zemím. Naopak, historicky nejvíc země bohatly celními a ochranářskými opatřeními. Typickým příkladem je dnes Čína a klasickým USA. Ty bohatly od poloviny 19. století ochranářskou politikou, a naopak její liberalizací už 30 let chudnou. Čtenáři odchovanému moderním ekonomickým liberalismem by mohla Changova kniha zpočátku připadat levicová, kdyby nebyla bezohledně faktografická a dramaticky zábavná.

Kapitál není nadnárodní, nýbrž má vždy nějakou „národnost“. Většina „nadnárodních“ firem si drží svoje národní sídlo a v ostatních zemích se chová „domácky“, jen dokud na nich vydělává. Nežijeme v „post-industriálním věku“ ekonomiky služeb, protože bez výroby nemůže žádná ekonomika existovat. Iluze, že služby převládají nad výrobou, vychází z toho, že se neměří objemem, nýbrž obratem, v němž hmotné zboží se zvýšenou produktivitou zlevňuje, a služby zdražují.

Méně efektivní finanční trhy

Podle objemu (místo obratu) výroby by mezi neprůmyslovější země patřily Švýcarsko a Singapur. USA ani zdaleka nemají nejvyšší životní úroveň na světě. Tuto iluzi způsobují obrovské rozdíly mezi nejbohatšími (kteří jsou nejnápadnější ve hlavních městech) a nejchudšími (kteří jsou neviditelní na okrajích) a pověstný „americký sen“, jímž je mobilita „z hader k bohatství“ aneb z garážové dílny k Microsoftu a ze studentské koleje k Facebooku. Žádná země nezbohatne jen vzděláním, pokud nevede k vytváření bohatství. Jedna z nejbohatších zemí, Švýcarsko, má jen 15 procent obyvatel s vysokoškolským diplomem.

Bylo by třeba posilovat, nikoli oslabovat moc národních vlád oproti nadnárodním institucím a korporacím

Finanční trhy potřebují být méně efektivní, aby se z nich nestávaly bubliny vytvářející neexistující peníze. A především, volný trh nefunguje, protože „nejsme dostatečně inteligentní, abychom věci ponechali trhu“. Současná krize, kterou žádný slovutný ekonom nepředvídal, dokazuje, že ekonomové jsou zbyteční a ekonomice se líp daří bez nich. „Ekonomie,“ cituje Chang „nejvtipnějšího ekonoma dějin“ Johna Kennetha Galbraitha, „je nesmírně užitečná jako způsob zaměstnávání ekonomů.“

Veškerá budoucí ekonomická politika by měla vycházet z „poznání, že naše schopnosti objektivního používání rozumu jsou omezené“. Vytvářet pravidla, která by z lidí dostávala to nejlepší místo toho nejhoršího. Vrátit se ke staré rovnováze mezi výrobou a financemi, což by znamenalo i zakázat některé finanční nástroje, které působí dluhovou bublinu, a kterým Warren Buffett říká „finanční zbraně hromadného ničení“. A navíc by bylo třeba posilovat, nikoli oslabovat moc národních vlád oproti nadnárodním institucím a korporacím.

23 Things They Don’t Tell You About Capitalism
(23 věcí, které vám neřekli o kapitalismu)
AUTOR: Ha-Joon Chang
VYDAL: Bloomsbury Press 2011
ROZSAH: 304 stran