Volby do sněmovny by neměly být zásadním „horizontem událostí“

Mělo by se učit, že žijeme v demokracii jako ve špatném systému vlády tvořeném chybujícími lidmi. To musíme dokázat skousnout, chceme-li mít status nespokojeného občana s nezadatelnými ústavními právy, a nikoliv spokojeného poddaného vyhřívajícího se v přízni ochranitele.

Diktátor a spasitel. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Diktátor a spasitel. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Diktátor a spasitel. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Pokud správně interpretuji o tématu voleb to, co jsem načetl, pak má termín „horizont událostí“ zejména představovat plochu v časoprostoru, která je vnímána jako nejzazší mez z hlediska pozorovatele vně černé díry, z níž ještě může uniknout světlo. Stačí tedy jen nepatrný posun za tuto hranici a „úniková rychlost“ již nebude rovna „rychlosti světla“, a proto bude definitivně a neodvratně černou dírou pohlcena.

Proč tento zvláštní začátek úvahy o sněmovních volbách? Protože i v lidských dějinách se vyskytují dějinné mezníky neboli metaforicky míněné „horizonty událostí“, po jejichž přesáhnutí hrozí společnostem „nevratné změny“, jako je v případě zvlášť neblahého vývoje „pád do diktatury“.

Zpečetění osudu

Uvedené lze aplikovat i na oblíbenou hru s dějinami. Hrají ji odborníci i laici a nikdy nepřestává fascinovat. Kdy totiž nastal v dějinách moment, kdy byl jejich vývoj „otevřený“, a odkdy už sledovala společnost jen logiku „nezvratného vývoje“, jenž ji nezadržitelně strhoval k zhoubnému pádu do hlubin, a kdy už instinktivní boj statečných s přesilou obluzených lidských mas přestal dávat smysl?

Volby jsou esencí demokracie, a pokud v nich voliči výrazně upřednostní stranu, pro niž je demokracie jen překážkou k uskutečnění „vlastních vizí pro každého“, pak je její osud zpečetěn

Kdy byl třeba u nás překročen „horizont událostí“, jenž v důsledku znamenal nastolení komunistické diktatury? Bylo to nevratné už od doby, co většinu území předválečného Československa osvobodila v roce 1945 Rudá armáda? Nebo až od chvíle, kdy jsme v roce 1947 odmítli pod sovětským tlakem účast na Marshallově plánu, a tím rezignovali na zahraniční politiku suverénního státu? Nebo byl „horizont událostí“ dosažen až zpackanou demisí ministrů ve vládní únorové krizi roku 1948?

Nakonec je třeba nejspíše dát za pravdu těm, kdo sázejí na květen 1946, kdy v parlamentních volbách omezených na strany Národní fronty zvítězila s velkým náskokem komunistická strana, jež v následujících dvou letech nezadržitelně a cílevědomě směřovala k naprosté koncentraci státní moci ve svých rukou. Právě zde se podle všeho nachází tehdejší „horizont událostí“, za nějž již nebyl návrat možný.

Je to ostatně logické – volby jsou esencí demokracie, a pokud v nich voliči výrazně upřednostní stranu, pro niž je demokracie jen překážkou k uskutečnění „vlastních vizí pro každého“, pak je její osud zpečetěn.

Stabilizovanější doba

Znamená uvedené něco podstatného i pro dnešní volební den? Ano i ne. Rozhodně by totiž nebylo správné rozmnožovat řady proroků libujících si v apokalyptických vizích a strašících srovnáními s Evropou třicátých let. Stále se těšíme privilegiu života v mnohem stabilizovanější době a všechny v uplynulých, spíše měsících než letech vyvstalé stíny na tom nic nemění.

Rozhodně by nebylo správné rozmnožovat řady proroků libujících si v apokalyptických vizích a strašících srovnáními s Evropou třicátých let. Stále se těšíme privilegiu života v mnohem stabilizovanější době a všechny v uplynulých, spíše měsících než letech vyvstalé stíny na tom nic nemění.

Na druhé straně si nelze zastírat, že je třeba být nanejvýš obezřetný, protože síly, jež sní o destabilizaci, v níž by nejspíše mohly uskutečnit své nekalé cíle a vrhnout nás zpět ze západní Evropy do náruče východních despocií, už o sobě daly opakovaně vědět a jsou ve společnosti zřetelně přítomné.

Mimo jiné se nám i namlouvá, že současná stranická a parlamentní demokracie přežila a brzdí efektivní vládnutí a spravování státu. Již v památném roce 1848 předjímal německý revolucionář a básník Georg Herwegh (1817–1875) hovory o parlamentní žvanírně rýmovaným „In Parla-Parla-Parlament, das Reden nimmt kein End“ (V Parla-Parla-Parlamentu řeči neberou konce). Aby se z toho dělný člověk toužící po zřetelných a hmatatelných výsledcích při uskutečňování své vize nezbláznil.

Otázka vizí

Jenže právě o to jde. Někdo má vizi a někdo zase úplně jinou, přičemž každý je přesvědčen o její správnosti a každá může posunout společnost i jednotlivce naprosto jinam. Proto je nanejvýše třeba, aby vize, než se stanou zákonem, jenž třeba zásadně ovlivní životy lidí, prošly ohněm parlamentní rozpravy a překonaly raději více než méně institucionálních pojistek či spíše klacků házených pod jejich nohy.

Někdo má vizi a někdo zase úplně jinou, přičemž každý je přesvědčen o její správnosti a každá může posunout společnost i jednotlivce naprosto jinam. Proto je nanejvýše třeba, aby vize, než se stanou zákonem, jenž třeba zásadně ovlivní životy lidí, prošly ohněm parlamentní rozpravy.

Často tudíž ke vzteku neprojde z malicherných pohnutek věc dobrá a potřebná, někdy se tak ovšem i k nemalé úlevě zabrání přijetí zákonů špatných a nanejvýš škodlivých. A o to právě jde. A aby se z toho dělný vizionář nezbláznil. Vždyť on přece nejlépe ví, co je škodlivé a co správné.

Třeba Němci hovoří o „Zwangsdemokraten“, jinými slovy o politicích, kteří by nejraději řídili stát z pozice osvícených monarchů absolutismu, ale s nelibostí a pod nátlakem veřejnosti přijímají roli „demokratů z donucení“ (Toto konkrétní novinářské označení bývalého bavorského premiéra Franze Josefa Strausse /1915–1988/ obstálo svého času „jako přípustné“ i před Spolkovým ústavním soudem v Karlsruhe.)

Model osvícenského absolutismu

Model osvícenského absolutismu, přesněji „osvícenské diktatury“, má pro ty s vizí nepopiratelný půvab. S celou silou státního aparátu za zády nadekretujete své představy a pak už jen zálibně sledujete, jak se uvádějí v život. Vy přece víte, co je správné, a především žádné diskuse a institucionální klacky pod nohy.

Model osvícenského absolutismu, přesněji „osvícenské diktatury“, má pro ty s vizí nepopiratelný půvab. S celou silou státního aparátu za zády nadekretujete své představy a pak už jen zálibně sledujete, jak se uvádějí v život. Vy přece víte, co je správné, a především žádné diskuse a institucionální klacky pod nohy.

Celé to má jednu zásadní chybu. Lidé v tomto modelu vládnutí totiž už nejsou občany, ale jen poddanými vydanými na milost a nemilost často nanejvýše pochybné moudrosti svého vladaře, jež však nemůže být sama o sobě předmětem přezkoumání. Není se proto tolik divit, že někdy jsou lidé navzdory tomu připraveni tento nelichotivý status vyměnit za konkrétní základní jistoty, čímž otevřou mužům s ambicí diktátora dokořán brány obce.

Stalo se to v rozvrácené Itálii po první světové válce a později i v Německu tvrdě sužovaném ekonomickou krizí. Zakázka však formálně nezněla na diktátora, ale spasitele. Mnohem hůře pochopitelné je vypsání takové zakázky v situaci, kdy základní lidské potřeby jsou zajištěny stejně jako relativní bezpečí, jež nenarušují ani veskrze imaginární imigranti.

Navzdory tomu se zdá, že v současném Česku je taková společenská objednávka už dlouho na stole. Jako by se zapomnělo na cynickou, vulgární, ale přesto osvěživě skeptickou moudrost našich předků: „Vždy když potkáš spasitele, tak ho kopni do pr…“

Nemístná adorace

Je rozmazlenou zhýčkaností vypisovat konkurz na spasitele v situaci, kdy toho není nezbytně třeba. Co budeme dělat, až bude opravdu zle? A asi za to může i až nemístná adorace demokracie – po pádu komunismu však naprosto pochopitelná. Ukázalo se totiž, že to sice ve srovnání s minulým je skutečně ráj, ale současně zapomnělo, že demokracie je špatný systém vlády – dokonce známými slovy britského státníka Winstona Churchilla (1874–1965) z listopadu 1947 přímo „nejhorší forma vlády vyjma všech jiných forem, které byly čas od času vyzkoušeny“.

Je rozmazlenou zhýčkaností vypisovat konkurz na spasitele v situaci, kdy toho není nezbytně třeba. Co budeme dělat, až bude opravdu zle? A asi za to může i až nemístná adorace demokracie – po pádu komunismu však naprosto pochopitelná.

Na školách by se mělo od útlého věku učit, že žijeme v demokracii jako ve špatném systému vlády tvořeném chybujícími lidmi, což musíme umět skousnout, chceme-li mít status nespokojeného občana s nezadatelnými ústavními právy, a nikoliv spokojeného poddaného vyhřívajícího se v přízni ochranitele a hospodáře. Pak nebudeme mít nereálná očekávání, z jejichž nenaplnění těží samozvaní spasitelé.

To, co se totiž může za vždy nejistým „horizontem událostí“ stát, popsal sugestivně ve své knize Tyranie americký historik Timothy Snyder: „Evropské moderní dějiny dokazují, že se společnosti mnohdy rozpadnou, demokracie zhroutí, etické zásady selhávají a obyčejní lidé, zbraň v ruce, najednou stojí nad hromadnými hroby.“

To je pro nás naštěstí stále jen „apokalyptická nadsázka“, navzdory tomu by volby do sněmovny neměly být žádným zásadním „horizontem událostí“, žádným významným dnem českých dějin, ale pouhým obyčejným tradičním svátkem demokracie, na který si záhy nikdo nevzpomene. Svou, nikoliv na emocích, ale na rozumu založenou volbou je možné se o to postarat. Zatím jsme totiž dosud před „horizontem událostí“, a tudíž jej máme ve vlastních rukou. Zatím…



Počet příspěvků: 2, poslední 24.10.2017 10:19 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.