Volba Jeana-Clauda Junckera: Merkelová bude ještě litovat

Od nového předsedy Evropské komise asi nelze očekávat zásadní změnu ve fungování Evropské unie. Navzdory tomu, že jeho nominace je výsledkem revolučního způsobu výběru na základě předchozí dohody největších frakcí v europarlamentu.

Jean-Claude Juncker | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jean-Claude Juncker | foto: Česká pozice
Jean-Claude Juncker | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Obsazování důležitých postů v Bruselu bylo vždycky založené na vyvažování zájmů a pozic hlavních aktérů, tedy samozřejmě velkých států. To také tradičně přinášelo výhodu menším státům, jejichž hlavní devízou bylo nikomu příliš nevadit a zastávat středovou, nepříliš výraznou politiku. Nepřekvapí proto, že s Junckerem přichází na unijní trůn již třetí Lucemburčan, podobně jako nepřekvapilo, že se prvním předsedou Evropské rady stal před několika lety Belgičan.

Podíváme-li se blíže na lucemburskou politiku vůči Evropské unii, záhy zjistíme, proč jsou právě politici nejmenšího evropského státu tak vhodnými kandidáty na jakékoli pozice. S výjimkou bankovnictví, jež představuje domácí stříbro velkovévodství, na něž nikdo nesmí sáhnout, se Lucembursko s oblibou prezentuje takřka jako vzorová jednotka federálního státu, která jako jediná v Evropě skutečně plně akceptuje nadřazenost evropského práva a unijního soudu.

Lucembursko se prezentuje jako vzorová jednotka federálního státu, která jako jediná v Evropě skutečně plně akceptuje nadřazenost evropského práva a unijního soudu

Žádná jiná země unie nedosáhla takového stavu konvergence mezi národním a evropským zájmem. Podíváme-li se na její dějiny, charakteristické absencí fáze skutečného národního státu a současně dlouhodobou přináležitostí k federálním útvarům, nemůže nás v Lucembursku samozřejmost vnímání vlastní existence jako součásti většího politického celku překvapit. Můžeme jistě lamentovat nad diskriminací nových členských zemí na východě Evropské unie při výběru unijních představitelů, ale bude trvat ještě dlouho, než lucemburské velkovévodství ztratí svůj privilegovaný status. Ať zasloužený, nebo nikoli.

Vyprofilovaný politik

Jean-Claude Juncker je plodem tohoto tradičního postavení své země. Z úřadujících politiků větších unijních států by za současných podmínek nikdo nešel do nejistého souboje evropských voleb, aby tak dával všanc svou stávající pozici. Z těch bývalých by pak byl každý až příliš spojován se svou zemí, jejími zájmy a případnými skandály. Jen si představme Nicolase Sarkozyho, Gerharda Schrödera či Tonyho Blaira, jak kandidují na pozici lídra pravicové nebo levicové kandidátky. Namísto sjednocujícího účinku by taková kandidatura měla v jejich vlastní „evropské“ politické rodině polarizující a dezintegrující efekt.

U Junckera tomu tak není. Jistě to není jeho zásluha. Důvodem je prostý fakt, že lucemburská politika, její skandály, úspěchy či problémy, v Evropě prostě nikoho příliš nezajímají. Pokud chcete najít politika, který evropské veřejnosti a médiím nevadí, sáhněte do Lucemburska nebo Belgie a nespletete se.

Byla by ovšem chyba představovat si Junckera jako bezbarvého a nezajímavého politika úřednického typu

Byla by ovšem chyba představovat si nyní Junckera jako bezbarvého a nezajímavého politika úřednického typu. Jestliže José Manuel Barroso byl nominován jako relativně středový politik, Juncker je daleko vyprofilovanější. Není tajemstvím, že jeho vztahy k některým evropským státníkům byly a jsou problematické. Paradoxně nejde v první řadě o britského premiéra, který pro něj nyní odmítl hlasovat, ale spíše německou kancléřku, nemluvě přitom o skoro animozní relaci mezi Junckerem a Nicolasem Sarkozym. Junckerova postava sice díky zemi, z níž pochází, nebudí vášně v médiích a mezi evropskými občany, v politických kuloárech však rozhodně není pokládán za nemastného a neslaného „eurokrata“.

Razantnější než Barrosova komise

Jakou politiku tedy od něj můžeme čekat? Junckerova komise bude daleko razantnější než Barrosova, která lavírovala mezi Evropským parlamentem a Evropskou radou reprezentující členské státy, mezi evropským Jihem a Severem, investiční expanzí a fiskální střídmostí. Nepochybně lze předpokládat, že se Juncker přikloní k Evropskému parlamentu (jemuž vděčí za hodně), a vychýlí tak křehkou rovnováhu mezi třemi klíčovými orgány Evropské unie.

Jeho dosavadní vyjádření o tom, že nebude žádným „tajemníkem“ unijních státníků, že nenechá Komisi a její zahraniční politiku „brzdit“ členskými státy a jejich ministry zahraničí, tomu napovídají. Nová dohoda mezi komisí a europarlamentem zcela jistě posílí práva parlamentu nad rámec toho, co bude státům milé.

Junckerova komise se přikloní k Evropskému parlamentu (jemuž vděčí za hodně), a vychýlí tak křehkou rovnováhu mezi třemi klíčovými orgány Evropské unie

Dále lze očekávat podstatné vychýlení dosavadní politiky komise směrem k cílům jižního křídla unie, jehož lídrem se pomalu, ale jistě stává italský premiér Matteo Renzi. Již v minulých letech, coby předseda euroskupiny i člen Evropské rady, byl Juncker znám svými pozitivními názory na společné evropské dluhopisy, na zachraňování předlužených států a odkup jejich neprodejných dluhopisů. Jakkoli v nástupní řeči slíbil, že stabilita (rozuměj fiskální odpovědnost) zůstane jeho krédem, zdůraznil také, že musí být doprovázena „flexibilitou“ (rozuměj možností se odpovědnosti zříci).

Signál vyslaný vůči evropským socialistům nešlo přeslechnout. Juncker je ostatně dnes potřebuje více než lidovce, na jejichž podporu se může spolehnout. O posilování vnitřního trhu naopak moc neuslyšíme. Toto téma, podstatné pro země jako Velká Británie, Švédsko či Nizozemsko, nebylo pro Junckera zásadní ani v minulosti a těžko se to nyní změní.

Problém je v tom, že tento trend ostře koliduje s postojem evropského Severu. Ten, jakkoli ekonomicky prosperuje, byl z hlediska svých unijních zájmů politicky oslaben již vítězstvím levice ve Francii a ztrátou klíčového partnera kancléřky Merkelové – Nicolase Sarkozyho. Po nástupu velké koalice v Nizozemsku a levice na Slovensku zůstávají v eurozóně pouze dva tahouni „severní“ koalice: Německo a Finsko. A to je proti silnému jižnímu bloku po čertech málo.

Hitem posledních let se staly nenápadné změny primárního práva, které se navenek prezentují jako podružné

Jakkoli nikdo v posledních letech nepokládal ani Barrosovu komisi za skutečně zcela nestranného hráče, lze počítat s tím, že jižní státy získají nyní v komisi jasného spojence. Až bude na pořadu dne debata o změně unijních smluv, může německo-finský tandem nynější volba šéfa komise opravdu bolet. Ani budoucí šéf Junckerova kabinetu, německý právník Martin Selmayr, na tom moc nezmění.

Méně nápadné, zato podstatné změny

Je však otázkou, zda můžeme skutečně očekávat zásadní diskusi o budoucím směřování Evropské unie. Zatímco v éře 80. a 90. let byla Evropská komise tahounem velkých unijních reforem, po neúspěchu ústavní smlouvy před skoro deseti lety se situace změnila. Hitem posledních let se staly nenápadné změny primárního práva, které se navenek prezentují jako podružné (v eurožargonu se ujal výraz „omezená změna smluv“). K jejich schvalování není třeba povolávat v referendu evropské občany, někdy dokonce ani národní parlamenty.

Díky mnoha flexibilním klauzulím ve stávajících smlouvách lze uskutečnit leccos, aniž by bylo zapotřebí měnit primární právo Unie. Éra velkých rekodifikací a souvisejících referend je tak zřejmě nenávratně pryč.

I když nelze vyloučit, že k nějaké menší změně v budoucích letech dojde, můžeme takřka s jistotou říci, že diskuse o ní zůstane omezena na expertní grémia Evropské rady a širší veřejnost do ní nebude vtažena.

Namísto velkých vizí můžeme počítat s méně nápadnými, o to však podstatnějšími změnami

Namísto velkých vizí, debat o federalizaci, státních symbolech unie a přenášení ústavních institucí na nadnárodní úroveň podle hesla „copy and paste“ můžeme počítat s méně nápadnými, o to však podstatnějšími změnami. Ty se nebudou týkat symboliky, ale skutečných procesů unijního vládnutí. Zde Junckerův nástup do čela Komise výrazně posílí roli politiků Evropského parlamentu v rozhodování o těchto změnách. Něco takového jako fiskální pakt, jenž dosud leží v žaludku jižním státům i mnoha členům Evropského parlamentu, se tak dozajista opakovat nebude.

Politizace Evropské komise

Stále osamocenější Německo, silnější jižní křídlo, silnější Evropský parlament, slabší Evropská rada... Co vlastně tyto závěry znamenají pro nás? Na první pohled bychom se mohli tvářit, že se nás to vlastně netýká. Takové konstatování je pravdivé do té míry, do níž u nás vládne nezájem o unijní témata. Podíváme-li se ovšem na dosavadní českou politiku vůči unii v její kontinuitě od roku 2004, zjistíme přece jen několik konstant, a to i pokud odhlédneme od ideologických floskulí a stranickopoliticky podmíněných akcentů.

Česká politika byla tradičně silně navázána na Německo, silně podporovala vnitřní trh a jeho dokončování (v rámci tzv. like minded skupiny), klonila se k úzké spolupráci se severními státy unie. I přes verbální podporu posilování Evropského parlamentu podporovali Češi spíše silnou Radu a Evropskou radu. Podobně jako na sousedním Slovensku, ani zde změna vlády (zatím) neznamenala změnu ostražitého postoje vůči možnému rozvolňování pravidel fiskální střídmosti na úrovni EU nebo vůči příliš jednoznačným garancím pomoci rozpočtově nezodpovědným vládám. Všechny tyto konstanty ukazují, že nový šéf Evropské komise asi nebude sdílet řadu českých priorit.

Politizace komise může velmi snadno vést k tomu, že klíčový unijní úřad oslabí svou nejsilnější stránku: punc nestrannosti

Politizace komise, kterou dnes Juncker proklamuje, navíc může velmi snadno vést k tomu, že klíčový unijní úřad oslabí svou nejsilnější stránku: punc nestrannosti i důvěru států (zejména těch menších) v komisi jako neutrálního aktéra vystupujícího jako mediátor v soupeření národních zájmů. 

Pakliže se komise začne spojovat s určitými skupinami států proti jiným koalicím zemí, pokud bude otevřeně deklarovat nevraživost vůči Radě a Evropské radě a prezentovat se jako spojenkyně Evropského parlamentu v křehké meziinstitucionální relaci, nebude to paradoxně znamenat její posílení, ale dlouhodobě ztrátu důvěry i síly. A to by pro Českou republiku nebyla dozajista dobrá zpráva.