Vladimír Merta: Komunismus lze uskutečnit bez komunistů

„S pasivním voličem a s pasivním národem se nedá sestavit stabilní politický systém,“ říká v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ známý písničkář.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

„Pravda je omamná květina / slabé nezabije a silné nezahojí,“ zpívá známý český písničkář Vladimír Merta (66) v písni Omamná květina pravdy. Na pódiích se začal objevovat v druhé polovině šedesátých let a v sedmdesátých a osmdesátých letech byl jedním ze symbolů československého folku – představitelem té jeho části, která byla málokdy slyšet na oficiálních akcích. Byť nikdy nepřekročil pomyslnou linii směrem k undergroundu, dlouhá léta se pohyboval na hraně legality a spíše využíval mezer v zákonech tehdejšího „komunistického“ státu.

Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 začaly do té doby z valné části soukromé nahrávky jeho písní vycházet i oficiálně. Paradoxně však Vladimír Merta dosáhl největší obliby u posluchačů v osmdesátých letech. Po roce 1989 jeho sláva pozvolna mizela a dnes už hraje pro poměrně malý okruh fanoušků spíše v menších sálech.

ČESKÁ POZICE: Je dvacet tři let po listopadové revoluci. Jak si ji pamatujete? Vzpomínáte si, co jste dělal v listopadových dnech roku 1989?

MERTA: Mně je strašně nevkusné mluvit o 17. listopadu a o sobě, člověk by měl mluvit spíš o tom jevu. Já jsem večer předtím hrál v Desné, v takovém divadélku, a zas jsem tam něco kecal a říkal jsem si, no tak zase bude průser. A přijedu domů, moje paní úplně nadšená a říká: „Víš, co se děje?“ A já, že nevím, a ona na to: „Už je to tady!“ Moje paní byla i s mými dětmi na Národní, ale zavčas utekla. Další den jsem si říkal, že noviny něco napíšou, studentům pohrozí vyhazovem a bude ticho po pěšině. Jenomže potom mně v sobotu volal Zdeněk Rytíř, ať přijdu do Realistického divadla, kde začala obroda herecká, protože tam asi devět lidí, povětšinou herců odchovaných režisérem Pistoriem, odmítlo podepsat antichartu. Dokázali, že je to možné.

„Vzpomínám si, že jsem se proslavil svým dotazem z publika: ,Ptám se za zbabělé. Co uděláme, když to nevyjde?‘“Na tom setkání se probíralo, co se vlastně dá dělat. Už visela ta generální stávka ve vzduchu a seděl tam taky Havel. Já pronesl takovou negativistickou větu, když jsem říkal, že když se celou dobu stavěli do pozice, že vědí, jak dál, tak teď to nesmějí pustit z ruky a musejí to dovést do nějakých důsledků. A Havel mi pak řekl, ať přijdu večer do Činoheráku.

Tak jsem tam přišel. Široko daleko se nic nedělo. Šel jsem od metra a tam stály vozy lidových milicí, žádní vojáci, žádní policajti. Jenom ty milice. Tak jsem si říkal, že je to připravené na nějaký zátah, a pro jistotu jsem si tehdy vzal svatební šaty, abych v případě, že bych byl někde hnaný ulicemi, vypadal trošku seriózně. Mezi těmi disidenty jsem se pak vyjímal jak svatební host. Pak si ještě vzpomínám, že jsem se proslavil svým dotazem z publika: „Ptám se za zbabělé. Co uděláme, když to nevyjde?“

ČESKÁ POZICE: Nastalo to, co jste od změny v roce 1989 čekal a co jste si přál?

MERTA: Nastalo mnohem víc. Mnohem lepší věci se děly i za cenu toho, že vlastně ti komunisti začali obracet kabáty a ten původní poměr padesát na padesát se změnil tím, že hromadně pokládali legitimace – Čalfa, Dlouhý a nevím kdo. Tam se vlastně zaselo na ten vtip: „Koho budeš volit? No, komunisty. To je jasné, ale z které strany?“

Nádražní balada:

ČESKÁ POZICE: Dost kritické písně jste psal i po roce 1989. Objevuje se v nich hodně nedůvěry k tomu, co přišlo na počátku devadesátých let.

MERTA: To je vždycky ambivalentní, nemůžete být jenom negativista. Mechanismus, jak jsme dělali písničky, byl hodně postavený na negaci něčeho. Ono to začalo vlastně až takovým způsobem, který připomínal české království. Havel první den na Hradu nechal vyvalit sudy a nechal nás tam zahrát, ale už tehdy bylo cítit, že je to trošku vzato z rukou studentů. Byli tam hlavně důchodci a takoví ti čumilové. Myslím ale, že s tím se nedalo nic dělat.

„Když se podíváte na jakoukoli společnost, vždy najdete pětinu lidí, kterým prostě nebylo dáno. A komunisté u nás zastupují lidi, kterým nebylo dáno.“

ČESKÁ POZICE: Párkrát jste zmínil problém komunistů. Stále mluvíme o otázce antikomunismu nebo o potřebě Ústavu pro studium totalitních režimů. Je dědictví komunismu pro českou společnost pořád problémem, se kterým se zatím nedokázala vypořádat?

MERTA: Myslím, že komunisté získali mnohem víc, než mohli očekávat. Je to legální strana. Získala dvacet procent a v podstatě, když se podíváte na jakoukoli společnost, třeba na třídu na gymplu, tak vždy najdete pětinu lidí, kterým prostě nebylo dáno, abych neurážel. A komunisté u nás zastupují lidi, kterým nebylo dáno. Celý ten systém byl založený jako velký sociální experiment, kdy moc a majetek přešly do rukou průměrných a podprůměrných. Ten experiment byl zastaven ruskou okupací. Nedoběhl do konce.

ČESKÁ POZICE: Měla se tehdy komunistická strana zakázat?

MERTA: Začínat demokratický boj tím, že soupeře postavíte mimo zákon, i když by si to mezi námi zasloužili, by asi bylo netaktické. Musíme si zvyknout na to, že s komunisty se bojuje ve volebních síních, ne prostřednictvím zákazů. Myslím ale, že se měli zakázat po prvních nebo druhých volbách, kdy bylo jasné, že mají rozpory v tom, co hlásají, a v tom, co fakticky říkají. Taky je problém, že neproběhly žádné očistné soudy. Prakticky nikdo z estébáckých bijců nebyl odsouzený, natož pak z iniciátorů. Teď už má být komunistická strana zachována.

Kromě toho si myslím, že to jejich senzační vítězství je taková lučavka královská demokracie. Já z toho mám dokonce radost, ne příliš autentickou, ale ani ne škodolibou. Konečně si snad národ uvědomí, že šedesát procent lidí, kteří jsou pasivní, nechodí k volbám, může být převálcováno tou disciplinovanou pětinou. Jak ukazují americké volby a jak ukáže volba prezidenta u nás, s pasivním voličem a s pasivním národem se nedá sestavit stabilní politický systém. Kdyby komunisti sehráli jenom roli osiny v prdeli, tak chvála bohu za to.

ČESKÁ POZICE: Není selháním elit, že komunisté jsou dnes, dvacet tři let po revoluci, vnímáni velkou částí společnosti jako legitimní volitelná demokratická strana schopná podílet se na moci?

MERTA: Myslím, že ne. Pakliže je to selhání, pak ne elit, ale naopak průměrných lidí ve státním aparátu, kteří nejsou schopni oponovat těm stabilně dosazovaným politickým figurám. Podle mého národ, který není schopen postavit rovnou dálnici, aniž by se mu nezkroutila, v němž i ti drobní řemeslníci kradou, nemá absolutně právo rozhodovat o Temelínu, o národohospodářských otázkách. Jediné, co je dokáže přitlačit ke zdi, je paradoxně jediná nekradoucí strana, a to jsou ti komunisti. Ať těch svých dvacet procent mají.

Jakmile totiž státní aparát není schopen vyřídit zcela zjevné případy, tak to není selhání elit, ale selhání subalterních úředníků. Je to spíš důkaz snahy nevládnout. Tady je snaha dirigovat občanstvo daněmi, různými přesuny z jedné spořitelny do druhé. To ale není politický systém, to je zoufalý výkřik ekonomických mozků.

ČESKÁ POZICE: Když člověk poslouchá vaše texty ze sedmdesátých a osmdesátých let, má dojem, že nekritizujete ani tak přímo komunismus jako spíš stav společnosti, ducha maloměšťáctví a podobně. Po listopadové revoluci se v tom asi mnoho nezměnilo, proč jste se najednou spíš odmlčel? Píšete nové texty?

„Umění, nejenom písnička, je mnohem dál a zabývá se podstatnějšími věcmi, než je každodennost. Od toho je bulvár.“MERTA: Já je chrlím, ale není to můj styl. Nejsou moc dobré a jsou velmi těžko zpívatelné. Nesmíte ale dát na to, co se vydává na deskách nebo co nedej bože někdo zahraje v rádiu. Ten způsob, jak já teď píšu, je vlastně součástí té změny. Já se měním s tím systémem a nezvládl jsem to umělecky. Je to taky krize tvůrčích schopností stárnoucího člověka. Je to hledání. Neznamená to ale, že nutně musíte suplovat roli kritických médií nebo vyšetřovacích orgánů. To by bylo směšné. Píšu písničky spíš o tom, čemu se říká psychospirituální krize. Není to žádná politická krize nebo nějaký pozůstatek leninské teorie odrazu, že umělec má nastavovat křivé zrcadlo. To neplatí. Umění, nejenom písnička, je mnohem dál a zabývá se podstatnějšími věcmi, než je každodennost. Od toho je bulvár.

ČESKÁ POZICE: Mají o to lidi zájem?

MERTA: Lidi nemají zájem o nic, co není zábavné. A je jedno, jestli jdete na koncert undergroundu nebo písničkářů. My máme ještě slušně vychované publikum, oni nás poslouchají, ale všude jinde panuje hluk, ego a příšerná rozkecanost. Myslím si, že jestli se dožiju vyrovnanějšího stáří, tak ty písničky dovedu do nějakého stadia, které bude mít smysl.

K pětadvaceti:

ČESKÁ POZICE: Když se podíváte na jih Evropy, do Španělska, do Řecka, lidé vycházejí do ulic, mohutní demonstrace proti současné podobě kapitalismu. Jak tyto jevy vnímáte?

MERTA: Už jsme mluvili o lidech, kterým nebylo dáno. To jsou lidé, kteří by rádi pracovali, ale práci nedostanou. Kapitalistická společnost je ve stadiu nadprodukce – blahobytu, informací, možností, nesmyslného převážení zboží sem a tam. Je to nadprodukce různých celních zábran, pokusů sjednotit Evropu, aby vůbec obstála v těch obrovských celcích. Ten malý bezbranný občan hledá svůj hlas na ulici.

Když ale vystoupí dvě klacky vyzbrojené skupiny a pobijí se na Václaváku nebo někde před Katedrálou Svatého Pavla v Londýně, tak je to podle mě opravdu jenom služba té bulvární části politické novinařiny. Dokud nenajdou tito uražení a ponížení svůj elitní hlas a nenajdou řešení, které je možno demokraticky přijmout, tak jsou všechny podobné akce jenom lepším pionýrským průvodem.

ČESKÁ POZICE: Bude znovu sílit poptávka po nějaké levicové utopii? Po komunismu? Bude to pro ty méně schopné jediné východisko?

„U nás je z neznámých důvodů přitažlivá tradice studenta, který se upálí, aby vyburcoval společnost, místo aby sejmul někoho, kdo za to opravdu může.“MERTA: Komunismus je uskutečnitelný bez komunistů. To dokázaly kibucy a mošavy v Izraeli. Ale i tyhle sociální pokusy jsou dnes v takovém mlžném pozadí dějin Izraele. Myšlenka komunismu jako určitého zhmotnění křesťanského ideálu je velice lákavá, ale rozhodně nebude oživená v žádné podobě, kterou známe z totalitních zemí. Určitě ale bude přitažlivá na univerzitní půdě. Bude to téma těch věčných revolucionářů a součástí romantické tradice.

U nás je z neznámých důvodů přitažlivá tradice studenta, který se upálí, aby vyburcoval společnost, místo aby po vzoru všech těch bojovníků sejmul někoho, kdo za to opravdu může. V zemi, která se spokojí s takovým sebeobelháváním a kýčovitým larmoyantním přístupem k oběti a hrdinství, komunismus už nikdy nevyhraje. Ale jako kecací spolek a jako určitý kontrolní mechanismus komunisti určitou roli sehráli. A doufám, že ji sehrají i dál – třeba v otázce Temelína budeme vůči lobby potřebovat velice silnou a erudovanou opozici.

ČESKÁ POZICE: Když narážíte na tradici sebeupálení jako symbolu oběti a hrdinství, jak smýšlíte o bratrech Mašínech? Jsou vhodnějším symbolem pro hrdinství než sebeupálení?

MERTA: Já jsem s tím strávil hodně času. Stručně řečeno: jejich činy jsou hrdinské, ovšem za okolností, které nedávaly příliš šanci těm obětem se bránit. Navíc, věc Mašínů je znevážená využíváním docela nízkých metod, jako je vylákání policajta k fingované nehodě, střelení nějakého hasiče do oka, protože dělal svoji povinnost a snažil se najít žháře. Hlavně ale ten absolutní debakl jejich činu. Jakmile se Mašínové prostříleli, tak vlastně bylo po jejich vkladu do místního odboje. Vyvolalo to jako heydrichiáda spoustu obětí. Jaksi hrdinsky utéct a nechat tady maminku, sestru, já nevím koho, spolupracovníky… Mě to nefascinuje a tvrdím, že ten čin nelze glorifikovat, ale nelze ho odsoudit jako vraždu.

ČESKÁ POZICE: Jedna aktuální poltická otázka: Půjdete volit prezidenta? Máte mezi kandidáty favorita?

„Prezidentská volba je stejný omyl jako státní maturity. Špatně připravený zákon, špatně připravení adepti, nevyjasněná otázka kampaně a zcela nevyjasněná role budoucího prezidenta.“MERTA: Prezidentská volba je stejný omyl jako státní maturity. Špatně připravený zákon, špatně připravení adepti, nevyjasněná otázka kampaně a zcela nevyjasněná role budoucího prezidenta. Já přirozeně půjdu volit a půjdu volit po racionální úvaze. Nebudu volit spoilery. To je výraz z americké volební hantýrky. Spoiler je kandidát, který kandiduje jenom proto, aby odčerpal jedno, dvě, tři procenta hlasů hlavnímu kandidátovi. Spoilerů je tady bohužel hodně a je mezi nimi mnoho sympatických lidí.

Ale po racionální úvaze, abych vůbec se měl možnost rozhodnout pro nekomunistického kandidáta, tak nejenom že podporuju Schwarzenberga, ale taky ho budu volit a dělám vše, co je v mých silách, abych svůj názor dal k úvaze jiným lidem. Je totiž lákavé volit Táňu Fischerovou nebo Vladimíra Franze, ale bojím se, že ta dvě, tři procenta budou knížeti chybět. Musíme to vzít realisticky. Žijeme ve státě, který už jednou dal najevo, že umí volit komunisty, tak jim to proboha musíme umět ztížit. Když už nevyhrajeme, tak ať se alespoň neradujou.

ČESKÁ POZICE: Jste dnes, dvacet tři let po pádu komunismu, spokojený se společností kolem sebe, s tím, jak se tu žije?

MERTA: Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu mít nějaký vliv na veřejné dění tady, ani jsem o tom nesnil. Pro mě je fascinující, že tady v tom systému mohou vyrůstat mé děti, které mají svůj svět, mají svůj okruh vzdělání, že se můžu jít volně podívat na přednášku na vysoké škole – dnes (ve čtvrtek 15. listopadu – pozn. red.) jsem se byl podívat na ekonomce, to je škola nabitá mladými lidmi, sebevědomými, energickými, kteří se vrací z různých stáží, berou velice vážně to, co my jsme si jenom vymýšleli, o čem jsme psali eseje. To všechno je fascinující.

Sebe bych z toho škrtnul. Já nic oslavovat nebudu. Sedmnáctého budu na semináři o filmové hudbě v Kroměříži. Kdybych nebyl, tak bych určitě nešel na demonstraci řvát na odboráře, ale kdyby mě třeba pozvali z nějakého gymplu nebo nějací normální lidé, kteří stojí o můj názor, tak bych tam asi zašel. Rozhodně bych ale nechtěl být profesionálním revolucionářem typu Rudiho Dutschkeho nebo Cohna Bendita, kteří nakonec skončili jako politici. A určitě bych nechtěl skončit jako Baader-Meinhofová, aby někdo kvůli mně a mým ideálům musel trpět.

ČESKÁ POZICE: Podíváte-li se zpět na rok 1989 a pád komunistických režimů z pohledu pamětníka, byl to spíše jakýsi chaotický zázrak, nebo řízený proces?

MERTA: Byl to zázrak.