Virtuos nevěří v Boha. V Turecku mu za to hrozí vězení.

Slavný turecký pianista Fazil Say může sloužit jako důkaz, že Turecko již není sekulárním státem.

Pavel Pokorný 26.4.2012

Loni v únoru jsem měl to potěšení být ve Smetanově síni Obecního domu, když tam exceloval turecký klavírní virtuos a skladatel Fazil Say. Byl to koncert plný pozitivních emocí, opravdu příjemný zážitek s krásnou hudbou a rád na něj i po roce vzpomínám. Vytanul mi na mysli, když jsem na webu ve středu zachytil zprávu, že Fazil Say opouští svou rodnou zemi, protože je popotahován tureckými úřady za to, že nevěří v Boha! Prosím? To má být vtip? (Bohu)žel není.

Světoběžník Say, jenž žil donedávna v USA, na Twitter napsal, že „je ateista a hrdý na to, že to říká hlasitě a jasně“, a pár dalších tweetů v podobném duchu. Za to, že „urazil náboženské hodnoty“, mu podle přísných tureckých zákonů hrozí až rok za mřížemi. Say se cítí být vyloučen z turecké společnosti a zřejmě se na nějaký čas vystěhuje do Japonska, „protože kdyby musel jít do vězení, byl by to konec jeho kariéry“.

Zdá se to těžko uvěřitelné, ale je to zřejmě v současném Turecku možné. V zemi, která oficiálně stále touží být součástí Evropské unie, je dlouholetým členem NATO a doletíte tam z Prahy za tři hodiny. Say je jedním z nejznámějších tureckých umělců, a co řekne nebo napíše, je vnímáno se zvýšenou pozorností. Prostinké prohlášení, že je ateista, by v sekulárním státě mělo projít bez povšimnutí. Sekulární znamená světský, takový stát není svázán s žádným náboženstvím a mimo jiné zaručuje svobodu vyznání, tedy i ateismus.

Co se v Turecku děje?

Zdá se, že muslimské Turecko dnešních dnů je sekulární jen na papíře, byť za něj platilo od dob zakladatele státu Mustafy Kemala Atatürka, tedy od dvacátých let 20. století. V minulých deseti letech, kdy jsou u moci islamisté ze Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) premiéra Recepa Tayyipa Erdogana, se však země plíživě mění. Zákony se přetvářejí, ústava se připravuje na změny. Dříve nedotknutelná armáda, která zaštitovala onu sekularitu, je upozaďována a z údajného spiknutí s cílem svrhnout Erdoganovu vládu jsou obviněny desítky vysokých šarží.

Povážlivá je i neustále oslabující svoboda slova. Podle tamní organizace Hnutí za solidaritu je Turecko zemí s nejvyšším známým počtem novinářů ve vězení vůbec. Údaje z února letošního roku říkají, že se za mřížemi ocitlo už 105 reportérů a publicistů. Turecko proti novinářům používá protiteroristický zákon či zákon na ochranu Turecka a turectví, které jsou natolik vágní, že za ně lze schovat prakticky jakékoliv jednání.

Z tohoto hlediska má ještě Fazil Say štěstí, že už v tureckém vězení dávno nesedí. Právě jeho případ, i když vypadá jako maličkost, je důkazem, že Turecko směřuje spíše k islamistickému státu východního střihu než k demokracii s „umírněnými“ a osvícenými islamisty v čele, jež bývá dávána za vzor tam, kde se úspěšně uskutečnilo arabské jaro. Fazil Say a reakce na jeho ateismus ukazuje, že o „umírněnosti“ Erdoganova režimu nemůže být ani řeči.

Turecký pianista a skladatel vyřeší situaci tím, že z rodné hroudy odejde tam, kde se za nevíru nezavírá. A nepochybuji, že až oslní české publikum v červnu na festivalu Smetanova Litomyšl, dá všem posluchačům svým výkonem zapomenout na nějaké náboženské spory nebo na rozjímání nad islamismem turecké provenience. (Kdyby někdo, kromě autora této poznámky, ten večer v takových souvislostech uvažoval.) I když leckoho možná napadne, že Sayovo umění je dané od Boha...

Urvisu Mám dotaz? 16:34 2.5.2012

Počet příspěvků: 1, poslední 2.5.2012 04:34 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.