Víra v Boha je důležitější než rodinné role či sňatky homosexuálů

Homosexuálové svět nikdy neovládali, a ani neovládnou, pokud však katolická církev neudělá svou hlubokou sebereflexi, ovládnou ji. Z kazatelen by pak měla zaznívat snaha o prohloubení duchovního života věřících i nevěřících, a nikoli plamenné odsuzování špatné morálky jako v kázání Petra Piťhy.

Karel Hlaváček 10.11.2018
Katolická církev začala proškolovat faráře, jak bojovat proti škodlivým vlivům... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Katolická církev začala proškolovat faráře, jak bojovat proti škodlivým vlivům... | foto: Richard Cortés, Lidové noviny
Katolická církev začala proškolovat faráře, jak bojovat proti škodlivým vlivům...

Na svatého Václava 28. září 2018 kněz a profesor Petr Piťha při kázání ve Svatovítské katedrále obhajoval tradiční rodinu, přičemž kritizoval „mocné nátlakové skupiny genderistů a homosexualistů“ a použil ostrá proroctví, například: „Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány. Bude k tomu stačit, že dětem řeknete, že muž a žena nejsou totéž“, „Vezmou vám děti a zatají vám, kam je zašantročili, kde je vězní. Bude k tomu stačit křivé obvinění“ či „Homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu“.

Za Piťhu se postavil například kardinál Duka, v rozhovoru ho pak obhajoval kněz Jan Balík. Proti se vymezil například kněz Tomáš Halík či katolická dívka, která na protest přišla do Svatovítské katedrály polonahá s trnovou korunou na hlavě. Zareagovala i sekulární veřejnost – například Česká ženská lobby podala na Piťhu trestní oznámení, naopak exprezident Václav Klaus ho podpořil.

Je možné – a v katolických kruzích obvyklé – nesouhlasit s genderovými teoriemi či s dáváním sňatků homosexuálů na roveň těch muže a ženy, ale vyvolává velké pochyby, učiní-li to na svatého Václava ve Svatovítské katedrále uznávaná osobnost jako Petr Piťha, a to tak apokalypticky. Nevypovídá to o současné české katolické církvi a o tom, co je pro ni nejdůležitější? Že už jí nejde o křesťanskou víru, ale o rodinu, která však není obhajovaná rozumně, ale zejména útokem na zrovnoprávnění muže a ženy a na homosexuální menšinu?

Úpadek

Katolická církev má co nabídnout – nejen církevní školy či péči o nemocné, ale i duchovní poselství. Sociologické výzkumy ukazují, že Češi sice příliš nevěří v Boha, ale „nejateističtějším národem na světě“ nejsou. Zdá se, že oč více opustili tradiční religiozitu, o to jsou pověrčivější. Jak píše socioložka Dana Hamplová ve své knize Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí, Češi by se mohli zařadit mezi „jeden z nejpověrčivějších národů světa nebo přinejmenším Evropy“.

Věřit, že amulet přináší štěstí a věštci předpovídají budoucnost, jak je u Čechů běžné, sice vypovídá o neúspěchu výchovy k vědeckému myšlení (před 30 lety vědecko-ateistickému), ale z hlediska náboženství jde o úpadek

Religiozita se u nás dostala do tekutých písků – mnoho lidí něčemu věří, ale tato „víra“ není nijak kultivovaná. Věřit, že amulet přináší štěstí a věštci předpovídají budoucnost, jak je u Čechů běžné, sice vypovídá o neúspěchu výchovy k vědeckému myšlení (před 30 lety vědecko-ateistickému), ale z hlediska náboženství jde o úpadek.

„Věřit v Boha“ se v judeokřesťanské náboženské tradici nepodobá „víře v amulety“. Víra v Boha měla kultivovat život a doprovázet ji měla spiritualita – snaha o nové pochopení vlastního života, úkolu ve světě, motivací a tužeb, snaha odlišit sobectví od svého srdce, v němž se lze, byť letmo a nejistě, setkat s Bohem.

Hrozba proměny

Křesťanská komunita disponovala a disponuje moudrostí, jež byla kultivovaná několik tisíciletí. Otevřené lidi může obohatit, i když mnozí z nich se křesťany nestanou. Co z ní katolická církev předává dnešnímu světu poznamenanému nevědomostí o duchovnosti? V české katolické církvi je mnoho osobností, které zprostředkovávají duchovní kulturu, již schraňuje katolická tradice. A pokud tato osobnost není nablízku, lze se snadno seznámit s katolickou tradicí – od svatého Augustina až po současné autory, jako je Anselm Grün a další.

Katolické církvi hrozí proměna ve spolek zahořklých starců dštících oheň a síru. Jak chce oslovit liberální českou veřejnost, když na ni bude chrlit piťhovsky temná ultrakonzervativní proroctví?

Kvůli lidem, jako je profesor Piťha, se však dostávají do popředí apokalyptické odsudky současného světa. Katolické církvi hrozí proměna ve spolek zahořklých starců dštících oheň a síru. Jak chce oslovit liberální českou veřejnost, když na ni bude chrlit piťhovsky temná ultrakonzervativní proroctví? Nevidí kardinál Duka zrádnost tohoto jejího směřování? Nevidí kněz Balík, který se raduje, že se katolická církev díky Piťhovu kázání dostala do centra pozornosti, že tato pozornost je destruktivní?

Není třeba se ptát, zda má Piťha pravdu – očividně přehání –, ale spíše na důvody tohoto přehánění. Co některé představitele katolické církve odlučuje od jádra křesťanství a vytváří z nich militantní konzervativce, kteří toto jádro chybně vidí v úporné obhajobě patriarchální rodiny a ve více či méně skrytých útocích na homosexuály? Proč se do centra křesťanství dostala obhajoba rodiny?

Přirozený řád

Rodina je pro křesťanství významná. Společenství muže a ženy se v křesťanské tradici odvozuje z knihy Genesis: „Jako muže a ženu je stvořil.“ To však nevysvětluje militantní obhajobu rodiny, protože důležitých prvků je v křesťanství mnoho. Nejdůležitější pak ctnosti víry, naděje a zejména lásky. Je pravdou, že v rodině se může projevovat láska, ale to i mimo ni. A totéž platí pro naději a víru. Patriarchální rodina nezaručuje lásku, naději ani víru.

Podle katolické antropologie, na niž ve svém pastýřském listu z letošního května odkazují čeští biskupové, jsou muž i žena součástí Bohem daného „přirozeného řádu“ – mají se „plodit a množit a naplnit Zemi“

Odpověď proto především spočívá v převládající katolické antropologii, tedy nauce o člověku, z níž čeští biskupové a zřejmě i Petr Piťha odvozují své přesvědčení o špatnosti současného světa. Podle této antropologie, na niž ve svém pastýřském listu z letošního května odkazují čeští biskupové, jsou muž i žena součástí Bohem daného „přirozeného řádu“ – mají se „plodit a množit a naplnit Zemi“.

„Přirozený“ je podle nich pouze svazek muže a ženy (tedy nikoli homosexuální) a ženě „přirozeně“ náleží tradiční role (měla by muže spíše doplňovat, než mu konkurovat). Z tohoto úhlu pohledu se současné snahy o zrovnoprávnění ženy zdají ambivalentní a snahy o zrovnoprávnění homosexuálů odporující přirozenému řádu. Částečné vysvětlení plamenných vystoupení na obhajobu rodiny je třeba hledat zde.

Projekce

Toto vysvětlení je ale neúplné, protože i tak se každému katolíkovi musí jevit víra v Boha mnohem důležitější než rodinné role či sňatky homosexuálů, a to i když vezme zmíněný názor za vlastní. Piťhovo kázání však bylo jiné – prorocký tón, místo a čas kázání ukazují, že obhajobu rodiny považuje za centrum současného křesťanského sdělení. Doplňující odpověď spočívá zřejmě v psychologické projekci.

Piťhův prorocký tón, místo a čas kázání ukazují, že obhajobu rodiny považuje za centrum současného křesťanského sdělení. Doplňující odpověď spočívá zřejmě v psychologické projekci.

Katolický klérus nemůže založit rodinu. Všichni ji zakládají, ale oni nemohou, i když by často chtěli. Vypovídá o tom i například veřejně přiznaný a téměř hrdinský boj s celibátem katolického kněze Marka Váchy. Ten podle svých slov vydá zhruba stejnou energii na vnitřní boj s tím, že nemá rodinu, jako by vydal na její vytvoření. V noci se budí politý potem ze snů o dětech, které mohl mít, ale nikdy mít nebude.

Podobný vnitřní boj zřejmě svádí velká část současného kléru. Rodina je tak hlavním tématem kněží, protože musejí neustále bojovat s tím, že to, co jim bylo upřeno, ostatním bylo dovoleno. Proto hřímají z kazatelen o významu rodiny, proto část z nich zaměňuje křesťanskou víru za obhajobu rodiny.

Potírání sexuality

Projekce není u katolické církve neznámá a je opět spojená s rodinou – jde o sex. Klérus, který musí svou sexualitu popírat, tento vnitřní boj projekcí přenáší na věřící. Celibát mohl fungovat v dobách, kdy byla společenská sexuální morálka velmi svázaná, a proto kněží nemuseli nést tak velkou zátěž. I běžný lid byl svázán poměrně přísnými pravidly – sex patřil jen do manželství. Po roce 1968 však situaci změnila „sexuální revoluce“ a klérus špatně snášel (a snáší) uvolněnou morálku společnosti, protože musel a musí svou sexualitu potírat.

Po roce 1968 situaci změnila „sexuální revoluce“ a klérus špatně snášel (a snáší) uvolněnou morálku společnosti, protože musel a musí svou sexualitu potírat

Katolickou církev, jak píše kanadský katolický filozof Charles Taylor ve své knize Sekulární věk, ovládl „nejpřísnější moralismus“ přenesený na všechny věřící. Sex měl zůstat jen v manželství a i v něm omezeně. To bylo téměř hlavní prioritou církve až do konce pontifikátu Jana Pavla II. Až za Benedikta XVI. a poté Františka začala katolická církev přehodnocovat své priority, moralismus v ní však přetrvává dodnes. Není divu, že Taylor doporučuje, aby církev tento postoj opustila.

Nepřekvapuje ani, že na veřejnost prosakují stále nové sexuální skandály kněží. Jde pouze o odvrácenou stranu celibátu. To, co církev moralisticky vykazuje z kostelů, se o to naléhavěji vrací, a to často ve zmrzačené podobě zneužívání dětí. Zřejmě není náhodou, že Taylor nazval kapitolu své knihy, v níž pojednává o církevním moralismu, Proti mrzačení. Sexuální moralismus je v církvi stejně přepjatý jako obhajoba rodiny. Možná nejsmutnější pak je, že jde o obhajobu útokem na utlačovanou menšinu homosexuálů.

Podobně jako ve filmu Americká krása, v němž je jednou z hlavních postav zarytý bojovník proti homosexuálům, kterého pohoršuje, že jeho noví sousedé jsou homosexuální partneři, neustále podezřívá svého syna, že je homosexuál, a tyranizuje ho. Nakonec však vyjde najevo, že je homosexuál, který se se svou orientací nedokázal vyrovnat a celý života ji tajil a v sobě potlačoval.

Homosexualita

Netvrdím, že Piťha je homosexuál, význam, který přisuzuje rodině, může vyplývat i z katolické antropologie či z heterosexuality uzavřené do celibátu. Jeho vyhrocený postoj k homosexuálům však připomíná bojovníka proti údajnému zlu z Americké krásy.

Katolická církev má sklon považovat homosexualitu za nepořádek v Božím stvoření a obhajovat rodinu odmítáním homosexuality. Homosexuálové se tím dostávají ze „správného“ světa a homosexuální věřící nemohou svou orientaci bez problémů přijmout a integrovat do vlastního života. A zde se rodí to, co je třeba vymítat.

Není tajemstvím, že povolání kněze přitahuje homosexuály, kteří chtějí „vykoupit“ svou „zlou“ orientaci. Namísto plamenných kázání proti zrovnoprávnění homosexuálů by se katolická církev měla vyrovnat s nezdravým postojem k nim. Ukázala to například nedávná kauza Jaroslava Lormana, homosexuála propuštěného z Katolické teologické fakulty, který kvůli své orientaci dokonce prodělal „exorcismus“, vymítání ďábla.

Katolická církev má sklon považovat homosexualitu za nepořádek v Božím stvoření a obhajovat rodinu odmítáním homosexuality. Homosexuálové se tím dostávají ze „správného“ světa a homosexuální věřící nemohou svou orientaci bez problémů přijmout a integrovat do vlastního života. A zde se rodí to, co je třeba vymítat.

Potlačená homosexualita se vrací jako hlavní téma a církevní boj proti homosexuálům je na světě. Homosexuálové svět nikdy neovládali, a ani neovládnou, pokud však katolická církev neudělá hlubokou sebereflexi, ovládnou ji. Zahořklí starci pak budou z kazatelen plamenně odsuzovat špatnou morálku, aniž by si přiznali, že plameny zažehlo popření jejich vlastní vztahovosti a sexuality.

Prohloubení duchovního života

Česká společnost navzdory zrovnoprávňování žen i homosexuálů rodinu stále uznává. Klérus zřejmě ani tolik nebojuje s morálním zlem ve společnosti jako se svou touhou založit si vlastní rodinu. Podobně jako u sexuality, kde klérus nezápasí se špatnou morálkou věřících, ale s vlastní potlačenou sexualitou. Stejně je tomu s homosexualitou. To, že homosexuálové ovládnou svět, je projekce z církevního prostředí, v němž zřejmě je mnoho lidí této orientace.

Z kazatelen, a o to více z kazatelny Svatovítské, by měla zaznívat snaha o prohloubení duchovního života věřících i nevěřících, nikoli ozvěna vnitřních problémů katolické církve

Aby se osvobodila od projekcí i podezřelé přemíry sexuálních skandálů, měla by katolická církev prosadit dobrovolný celibát. Ten se jako nařízení pro celý klérus ukazuje problematický až nelidský. Z kazatelen, a o to více z kazatelny Svatovítské, by ale měla zaznívat snaha o prohloubení duchovního života věřících i nevěřících, nikoli ozvěna vnitřních problémů katolické církve.