Viktor Orbán: Musíme začít ohledně migrace okamžitě jednat

Na konferenci o migraci v Budapešti, již uspořádalo Kolegium Matyáše Korvína, vystoupil i maďarský premiér Viktor Orbán, což celé zveřejňujeme. Mimo jiné prohlásil, že migrační tlak z Afriky poroste.

Hungarian Prime Minister Viktor Orban addresses the media during an... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hungarian Prime Minister Viktor Orban addresses the media during an... | foto: Reuters
Hungarian Prime Minister Viktor Orban addresses the media during an...

Kolegium Matyáše Korvína uspořádalo 23. března v Budapešti konferenci o migraci, na níž vystoupili bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, český exprezident Václav Klaus, někdejší australský ministr zahraniční Alexander Downer, bývalý španělský ministr vnitra Jaime Major Oreja, profesor ekonomie a sociální politiky na Harvardově Kennedy School George Borjas a profesor demografie Oxfordské univerzitě David Coleman. Maďarský premiér Viktor Orbán pak v projevu vyzval k rychlé akci ohledně migrace a ochrany hranic a k evropské jednotě.

Vystoupení Viktora Orbána

(mezititulky jsou redakční)

Pokud si migranti nevyberou cestu po moři, ale po zemi, nevyhnutelně přicházejí do Evropy přes jižní hranice Maďarska. Ať už jsme tuto roli chtěli, nebo ne, ať už je to přiměřené, nebo ne, máme-li z toho radost, nebo ne, jsme tam, kde jsme, a chceme naše hranice chránit, kterýžto čin vyvolal celoevropský věhlas.

Ani Maďarsko, ani přední maďarští političtí představitelé – včetně mě – nechtějí hrát v Evropě vedoucí roli. Máme svůj starodávný maďarský svět, jehož zachování, udržování, přizpůsobení budoucnosti nám dává dost práce. Ale nedá se nic dělat, nechceme-li totiž znovu zažít to – to říkám našim hostům –, co jsme všichni zažili.

Ani Maďarsko, ani přední maďarští političtí představitelé – včetně mě – nechtějí hrát v Evropě vedoucí roli. Máme svůj starodávný maďarský svět, jehož zachování, udržování, přizpůsobení budoucnosti nám dává dost práce. Ale nedá se nic dělat, nechceme-li totiž znovu zažít to – to říkám našim hostům –, co jsme všichni zažili.

Najednou, ze dne na den kvůli nepřítomnosti hranic přepochoduje 400 tisíc lidí, převážně mužů – v branném vĕku –, pravda beze zbraně, ale ve vojenském uspořádání, přes naše hranice do Maďarska. A nemáme fyzické síly, abychom je zastavili, abychom zastavili nebo se vypořádali se 400tisícovou neozbrojenou masou, která představuje významnou fyzickou sílu. Zkrátka, nechceme znovu zažít být vydáni někomu napospas.

Proto jsme vybudovali plot, zavedli ochranu hranic, a tím se postavili evropskému mainstreamu. A poté, co nám dobrotivý Bůh pomohl a umožnil v roce 2010 i v roce 2014 většinovou vládu bez koalice, a dokonce dvoutřetinovou většinu v parlamentu bez koalice, mohli jsme provést i nezbytné změny v ústavě k ochraně před migrací, což je v současné situaci v Evropě luxusem. Když nám Bůh dal tyto nástroje, museli jsme jich využít. Tím jsme se dostali do situace, kdy dnes pořádáme konferenci.

Vážené dámy a pánové,

Mám připravenu vlastní řeč, ale možná na ni nedojde, protože bych rád okomentoval některé myšlenky, které tu zazněly.

V evropské politické koncepci je instituce dobrá věc – čím větší, tím lepší – a silný politik špatná věc. Proto je každý silný vůdce, který říká, já to vyřeším, ujmu se řešení toho, co je údajně nemožné, posuzován negativně.

Ministr zahraničních věcí Austrálie nás odrazoval od evropského přístupu, který zní: nemůžeme nic dělat. A on z Austrálie ví, že se něco takového lidem nelíbí a že takoví politici jsou vyhazováni. Šťastná nevinnost! To není případ Evropy, pane ministře zahraničních věcí. V Evropě je mantra, dogma, budovaná 30 let, dle níž je gesto „nemůžu s tím nic udělat“ pozitivní. Možná se to lidem nelíbí, ale druhý den ráno, tisk, soft power – měkká síla –, pěje chvalozpěvy na toho, kdo říká, nemůžu nic dělat. Vysvětlím vám to.

V Evropě byla v průběhu třiceti čtyřiceti let vytvořena koncepce, že společenství, zejména společný evropský svět, mají řídit instituce, nikoli jednotlivci, protože instituce jsou schopné reagovat – možná pomaleji, než by bylo třeba – na všechny krize. Protoje v evropské politické koncepci instituce dobrá věc – čím větší, tím lepší – a silný politik špatná věc. Proto je každý silný vůdce, který říká, já to vyřeším, ujmu se řešení toho, co je údajně nemožné, posuzován negativně.

V tom okamžiku na něho zaútočí všechna evropská měkká síla. Nejsem ten, kdo o tom má nejvíce znalostí, prezident Sarkozy dokáže přesně vysvětlit, jak silný vůdce místo aby získal uznání, dostane v Evropě od mainstreamových médií automaticky titul/označení „nebezpečný“. To má zjevně i historické důvody.

Špatná pověst

Moje druhá poznámka souvisí s tím, co řekl můj přítel Oreja. Je třeba se zbavit strachu, „eradicate“, jak řekl, je třeba strach vymazat. To je v západní Evropě velice obtížné. To, co nyní řeknu, je odhad. Myslím si, že západní část Evropy je svět kolem politiky, respektive svět, který je schopný politiku ovlivnit, pro jednoduchost jej nazvěme měkkou sílou, think tankem, NGO, univerzitami, public intellectuals, jak řekl náš australský přítel, médii.

Tento svět, který obklopuje politiku, je dle mých odhadů z 85 procent levicově liberální a je schopný jednat koordinovaně. Proto, i když si západoevropský politik myslí to, co Maďar, a řekne to stejně jako Maďar, je to druhý den těmi 85 procenty rozebráno na kousky. Nejsme odvážnější než Západoevropané, ale situace je, že ve střední Evropě, kde hardcore power, měkká síla kolem jádra moci, má zhruba 50procentní zastoupení a možná se ještě trochu chýlí ke křesťanskému konzervatismu, probíhá tento historický proces.

Navzdory tomu, že podle našeho přesvědčení máme pravdu jak fakticky, tak morálně a zastupujeme evropské zájmy, snad ještě žádný předseda vlády a stát neměl v západní Evropě stejně špatnou pověst, jakou mám já a Maďarsko

Proto dokážu přežít takové věty, ten přístup, které doma i v zahraničí používají. Tady ve střední Evropě to přežiju, ale na Západě to nepřežiju. Navzdory tomu, že podle našeho přesvědčení máme pravdu jak fakticky, tak morálně a zastupujeme evropské zájmy, snad ještě žádný předseda vlády a stát neměl v západní Evropě stejně špatnou pověst, jakou mám já a Maďarsko. To jasně ukazuje, že bojujeme, a dokud máme v parlamentu dvoutřetinovou většinu, budeme statečně bojovat dál, ale to, jak jsem řekl, není přirozený stav.

Pro Maďarsko je klíčové – což vysvětluje naději v Italy –, aby konečně přišla nějaká velká země. Ne desetimilionová, ale velká země, Francouzi, Španělé, Italové či Němci. Když se však rozhlédnu, vidím, že je tu jedna země, ve které může přijít vláda, jež říká to, co my, a jako my, a reprezentuje to, co my, protože je státem s mořskou hranicí a je v jejím zájmu zastavit migraci, zastavila ji i na moři. Mně se zdá, že tou zemí je Itálie.

Někdo přijít musí, protože ještě chvíli vytrváme, ale tak to nemůže jít donekonečna, jednoduše proto, že naše síly jsou konečné. Potřebujeme zemi, která bude ze západní Evropy říkat konečně to samé, co my. V opačném případě my, Středoevropané, vytrváme zbytečně, budeme v Evropě poraženi.

Vážené dámy a pánové,

Migrace je věcí, která útočí na naši nejdůležitější sílu, kterou zmínil prezident Sarkozy – na jednotu. A představuje i velmi vážnou intelektuální a politickou výzvu. Západní a střední Evropa se totiž ve věci migrace ostře rozcházejí. Tento rozkol je sociologický, nezávisí na našem rozhodnutí. V západoevropských zemích se totiž vedle původního obyvatelstva reprezentujícího křesťanskou kulturu objevila v uplynulých desetiletích výrazná, oproti původnímu obyvatelstvu početně mnohem rychleji rostoucí menšina se silným sebevědomím.

Poměry se neustále mění na úkor původních křesťanských obyvatel a ve prospěch nově příchozí, v zásadě muslimské komunity. Proto je dnes v západní Evropě hned po ochraně hranic nejdůležitější otázkou související s migrací to, co se již stalo, tedy že už jsou tady, jak řídit naše soužití s nimi. A každá myšlenka je o tom, a také ideologie hledá principy, na jejichž základě lze řídit život různých kultur, které se spolu zjevně nechtějí mísit, vedle sebe.

Opravdová integrace má podle maďarských zkušeností pouze jeden ukazatel – smíšených sňatků. Jsme-li ochotní vybrat se za manžele, pak jsme se integrovali. Pokud si tak nevybereme nikdy, matematicky velmi málo z nás, znamená to, že nejsme integrovaní.

Tady otevřu závorku, integrace má mnoho ukazatelů, jež obvykle nepovažuji za vážné, a ani jim nevěřím. Opravdová integrace má podle maďarských zkušeností pouze jeden ukazatel – smíšených sňatků. Jsme-li ochotní vybrat se za manžele, pak jsme se integrovali. Pokud si tak nevybereme nikdy, matematicky velmi málo z nás, znamená to, že nejsme integrovaní. Proto se na to soustřeďují všechny otázky.

Ve střední Evropě nejsou takové davy. Proto nevydáváme žádnou energii na otázku, jak migranty integrovat, protože to, co není, není třeba integrovat. Veškerá naše snaha směřuje k tomu, aby ani nebylo. Ve střední Evropě si myslíme, že existuje daná situace. Je jedno, zda si ji zasloužíme, či ne, zda máme štěstí, nebo ne, ale je daná situace. Nemáme v civilizačním smyslu rozdílné/různé velké masy národů a chceme si tento stav zachovat. Proto lidé ze Západu hovoří o tom, jak máme spolu žít, jak se máme integrovat, zatímco my o tom, jak o tom nepřemýšlet.

Proto se dvě poloviny evropské politiky, západní a východní, míjejí a jsou třeba zcela jiné zásady k obraně vlastního stanoviska. Z nich vyplývá, že ty takové masy nechceš, a jiné zásady, abys vysvětlil, proč a jak je chceš integrovat, a jak chceš s nimi žít. Proto se evropská politika z hlediska skutečných politických činů i duchovního přístupu od sebe nebezpečně vzdaluje, míjí se. Jak překlenout tento rozdíl, protože souhlasím s prezidentem Sarkozym, že by se měl překlenout, dnes neví nikdo.

Děkujeme, nechceme se změnit

V tomto boji, přiznávám upřímně, cítíme morální převahu. Možná to není pěkné, možná to neodpovídá křesťanské pokoře, ale přece jenom se my, Maďaři, cítíme mít v diskusi se Západem morální převahu. Důvod je následující. Máme dojem, že se nám snaží vnutit svou situaci a z ní vyplývající přístup. My máme také svůj přístup, ale nechceme jej vnucovat, a to nám dává morální převahu.

Můžeme diskutovat, zda multikulturalismus v budoucnu povede k hodnotově vyššímu světu než na počátku. Otázkou to ale není, je jí, zda je pro nás Maďary povinné účastnit se tohoto experimentu. Nebo máme-li právo říct, děkujeme, nechceme se změnit, chceme zůstat, jací jsme.

Nechceme radit, jak zvrátit situaci, kdy ještě nebyla přítomná masa migrantů, protože to je jejich věc, jejich zásady, jejich přístup, jejich integrační politika, jejich budoucnost. Nemůžeme však ani přijmout, aby nám na základě svých zkušeností říkali, jak máme přemýšlet, a jak se máme mísit s těmi, s nimiž jsme dosud nemuseli.

Přivádí nás to k filozofické otázce, má-li společenství – a myslím, že souhlasím s naším australským hostem –, suverénní stát s hranicemi, obyvatelstvem, ústavou, zákony a určitou kulturní kvalitu, právo trvat na této kulturní kvalitě, nebo musí přijmout západní učení, že multikulturní společenská struktura má vyšší hodnotu než naše homogenní struktura, a proto se musíme pomocí migrace stát multikulturními. Má-li stát právo říct ne.

Můžeme diskutovat, zda multikulturalismus v budoucnu povede k hodnotově vyššímu světu než na počátku. Otázkou to ale není, je jí, zda je pro nás Maďary povinné účastnit se tohoto experimentu. Nebo máme-li právo říct, děkujeme, nechceme se změnit, chceme zůstat, jací jsme.Máme chyby, na nichž rádi zapracujeme, ale svou podstatu měnit nechceme. Má na to stát právo? To je možná v anglosaském myšlení nesmyslná otázka, protože odpověď zní: má. Pokud jsi však členem Evropské unie, jež je také politickou integrací, odpověď není jednoznačná. A to dnes dělá Maďarsku v diskusích potíže.

Vážené dámy a pánové

to bylo několik mých poznámek, po nichž by následovala moje přednáška, kterou však teď, protože by to bylo vůči vám i přednášejícím velice nezdvořilé, nepřednesu. Rád bych vám řekl jedinou věc, a tou je časový horizont. Existuje proslulý maďarský demograf, který žije v Kanadě, jmenuje se Pál Demény, s nímž mám to štěstí občas konzultovat a hodně se od něho učím. Jde o staršího pána, který tvrdí, že migrace nemá potřebnou pozornost, protože časový horizont v politice je krátký, v migraci naopak dlouhý.

V životě každého, i v politice, se vždy něco musí řešit naléhavě. Pro voliče jsou nejdůležitější a také pro politiky mají prioritu záležitosti vyžadující urgentní řešení. Například brexit, abych připomněl větší sousto. Povaha migrace taková není, časový horizont migrace lze měřit v desítkách let.

Řeknu několik čísel. Je mi 56 let, a pokud Pánbůh dá, v roce 2050 ještě budu žít. Ten, komu je dnes 40 let, bude žít ještě v roce 2060. Komu je dnes 20 let, bude žít téměř jistě ještě v roce 2080. Desetiletý – určitě má někdo desetileté dítě – i v roce 2090. A ten, kdo se narodí v průběhu toho, co tady hovoříme, se pravděpodobně dožije 22. století.

V roce 2030 klesne počet obyvatel Evropy o několik milionů, a Afriky vzroste o 448 milionů. Během 13 let vzroste počet obyvatel Afriky o půl miliardy. A stane se tak, aniž by se rozdíl mezi životní úrovní Afriky a Evropy zmenšil, a pokud vše půjde jako dosud, bude se spíše zvětšovat.

Všichni patříme k jednomu společenství dnes žijících Maďarů. Proto máme i odpovědnost, každý podle vlastního věku, ale skupiny patřící do zmíněných věkových kategorií mají společnou odpovědnost za budoucnost. Ti, kteří zde sedí, uvidí, jaká bude Evropa za 20, 30 a 40 let, a budou diskutovat, co vše dnes evropští lídři zanedbali. My politici musíme pochopit, že se vždy najde naléhavější věc než migrace s důsledky hrozícími až za dvacet třicet let, ale musíme rozhodnout teď, jinak budou naši potomci, ale možná i my, čelit následkům, kterých budeme litovat.

Obvykle čerpám z dat OSN, jež ve svém odhadu z roku 2017 neříká nic jiného, než že v roce 2030 klesne počet obyvatel Evropy o několik milionů, a Afriky vzroste o 448 milionů. Během 13 let vzroste počet obyvatel Afriky o půl miliardy, proto o tom mluvil prezident Sarkozy. Obyvatel Afriky vzroste během příštích deseti a několika dalších let bezmála o tolik, kolik je v současnosti obyvatel EU. A stane se tak, milí přátelé, aniž by se rozdíl mezi životní úrovní Afriky a Evropy zmenšil, a pokud vše půjde jako dosud, bude se spíše zvětšovat.

V důsledku toho tlak z Afriky do Evropy, a sice že chtějí odtamtud přijít sem, jistě, a to říkám s jistotou síly přírodních zákonů, poroste. A zavalí Evropu. Také – další prognóza – ve srovnání s rokem 2010 v roce 2050, kdy ještě budeme žít, vzroste počet muslimského obyvatelstva v Evropě ze současných 40 a několika milionů na alespoň 70 milionů, a zároveň poklesne počet křesťanského obyvatelstva o 99 milionů. A to jsem nepočítal nově příchozí masy.

Vážené dámy a pánové,

pokud migraci vážně, jak jsme učinili my dnes, nezařadí evropská politika na pořad dne a neučiní rozhodnutí ještě teď a ihned, začnou procesy, které nebude možné později zastavit. Prezident Sarkozy má pravdu – rozvoj Afriky nelze uskutečnit za pět let, s rozvojem je nutné začít nyní, abychom tam donesli pomoc a potíže nepřišli sem. Jednotu Východu a Západu ve věci migrace musíme obnovit teď, nyní musíme najít modus vivendi, později to totiž nebude možné. Jak ve věci evropské jednoty, tak ochrany hranic a migrace musíme jednat teď.

Musíme si přiznat, je to nepříjemné, ale musíme si přiznat, že čelní představitelé EU, současné struktury unie, nejsou schopní vyřešit problém migrace a ochrany hranic. A pokud toho nebyli schopní v uplynulých čtyřech pěti letech, nemáme důvod si myslet, že toho budou schopní zítra. Proto musíme do systému sáhnout.

Na závěr vítám návrh jednoho z řešení prezidenta Sarkozyho, který říká, možná méně filozoficky, než to teď řeknu já – v politice je nejdůležitější přiznat selhání. Neříkám, že je jednoduché zvítězit, ale je to možné, existuje to. Je snadné žít s vítězstvím. Přiznání porážky, schopnost přiznat selhání je v politice, obzvlášť mezinárodní, nejdůležitější. A my máme před sebou obrovské selhání.

Od roku 2015 uplynuly čtyři roky. Musíme si přiznat, je to nepříjemné, ale musíme si přiznat, že čelní představitelé EU, současné struktury unie, nejsou schopní vyřešit problém migrace a ochrany hranic. A pokud toho nebyli schopní v uplynulých čtyřech pěti letech, nemáme důvod si myslet, že toho budou schopní zítra. Proto musíme do systému sáhnout, jak říká i prezident Sarkozy.

Musíme sáhnout do systému, a stejně jako byla v zájmu eura v rámci měnové unie ustanovena rada ministrů financí, je třeba vytvořit nový orgán ministrů vnitra – podle mne z ministrů vnitra zemí schengenského prostoru. Musíme Evropské komisi odebrat právo migrace a ochrany hranic a vrátit ho členským zemím, jež musejí delegovat své ministry vnitra do nového orgánu, aby společně zodpověděli otázku ochrany hranic a migrace. Pokud bychom po evropských volbách dosáhli jen toho, už proto stálo za to je uspořádat.

Děkuji vám za vaši laskavou pozornost!

Počet příspěvků: 2, poslední 22.4.2019 09:53 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.