Viktor Orbán: Fašismus a levicoví liberálové

Projev maďarského premiéra v sobotu 26. července vyvolal rozruch. Možná Orbán zajde v budoucnu v zavržení liberální demokracie příliš daleko, zatím ale žádnou čáru nepřekročil. Ať už ale s jeho závěry souhlasíme, nebo nesouhlasíme, je třeba je vzít vážně, a nikoli a priori odmítat, píše Roman Joch.

Roman Joch 22.8.2014
Viktor Orbán. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Viktor Orbán. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Viktor Orbán. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Viktor Orbán ve svém projevu mimo jiné řekl: „Nový stát, jejž v Maďarsku budujeme, je státem iliberálním, státem neliberálním. Nepopírá základní hodnoty liberalismu, jako je svoboda, a mohl bych jmenovat i některé další, ale nečiní tuto ideologii ústředním prvkem organizace státu, uplatňuje odlišný, specifický národní přístup.“

A dodal: „Dnes je hitem v myšlení pochopení systémů, které nejsou západní, nejsou liberální, nejsou to liberální demokracie, ba možná ani demokracie, a přesto činí národy úspěšnými. V mezinárodních analýzách dnes září hvězdy, jako je Singapur, Čína, Indie, Rusko nebo Turecko... Poté, co se odpoutáme od dogmat a ideologií přijímaných v západní Evropě a staneme se na nich nezávislými, pak vyhledáme, pokusíme se nalézt takovou formu zorganizování společenství, takový nový maďarský stát.“

Orbán dále řekl, že nový stát bude založen na křesťanských hodnotách a „na práci“ a že demokracie vůbec nemusí být liberální. Poté levicoví liberálové na celém světě začali šílet. Jiří Pehe, nejumírněnější a nejrozvážnější český levicový liberál, se dokonce zeptal: „Je Maďarsko na cestě k fašismu?“

Tři výhrady a klady

Nejprve uvedu tři své zásadní výhrady k politice Viktora Orbána:

  • Za prvé, je nacionalista a já nesnáším nacionalismy všech ras, národů a etnik.
  • Za druhé, v domácí ekonomické politice je socialista a já nesnáším socialismus.
  • Za třetí, v zahraniční politice je na můj vkus příliš proruský, což považuji za extrémně nebezpečné.

Následně uvedu tři jeho klady:

  • Za prvé, vytáčí levicové liberály k zuřivosti.
  • Za druhé, totálně nebere v úvahu, co si myslí nebo doporučují redaktoři deníků jako například The New York Times, Guardian, Gazeta Wyborcza a Smena, abych uvedl alespoň dva anglosaské a dva středoevropské.
  • Za třetí, Orbánovo pochopení významu stabilní rodiny s otcem, matkou a dětmi pro dobro společnosti (bonum commune) a štěstí jednotlivců (happiness z americké Deklarace nezávislosti; eudaimonia v aristotelovském smyslu) je mnohem lepší, dokonalejší a nadřazené pojetí levicových liberálů. V tomto ohledu je Orbán jednoznačně převyšuje.

Odlišné pojetí

Možná maďarský premiér zajde v budoucnu v zavržení liberální demokracie příliš daleko, zatím však nikoli - žádnou pomyslnou čáru nepřekročil. Současný politicko-sociální model západní Evropy je skutečně dlouhodobě neudržitelný. Levicoví liberálové mají kvůli Viktoru Orbánovi hysterický záchvat předčasně.

Současné maďarské dilema. „Demokracie, nebo Orbánistán?“

Současné maďarské dilema. „Demokracie, nebo Orbánistán?“

Už v roce 2010 jsem napsal, proč současný západní politicko-sociální model zanikne. Pokud lidé dostávají od státu více dotací a dávek, než platí na daních, přičemž tyto dotace a dávky si bez zábran odhlasují, pak takový systém dlouhodobě fungovat nemůže. Tomu také napomáhá, že muži nejsou ochotni se zbraní bránit svou společnost a ženy mají méně dětí, než je nezbytné k pouhé reprodukci. Taková společnost nemůže mít dlouhé trvání. Na rozdíl od Orbána však tento systém za autentickou liberální demokracii nepovažuji.

O liberální demokracii mám vysoké mínění a chovám k ní velkou úctu. Existovala v Evropě po druhé světové válce za státníků, jako byl německý kancléř Konrad Adenauer, anglický premiér Winston Churchill či francouzský prezident Charles de Gaulle. A na Západě ještě v osmdesátých letech 20. století za státníků, jako byl německý kancléř Helmut Kohl, americký prezident Ronald Reagan či britská premiérka Margaret Thatcherová.

To byla liberální demokracie - práva coby svobody a vědomí odpovědnosti. Co však je dnešní politicko-sociální model? Práva coby nároky, dotace, dávky... Západní populace a voliči většinou mají mentalitu ublíženého a ufňukaného dítěte, které nikdy nedospělo, stále jen natahuje ruku a fňuká: „Dejte mi víc! Neslyšíte mne? Já chci víc! Dejte mi víc, nebo budu plakat! Chci víc!“

Slepá ulička

Jejich vztah ke státnímu rozpočtu se podobá trávicímu traktu batolete - neuvěřitelný apetit a žádný smysl pro odpovědnost. To není liberální demokracie, ale ufňukánkovsko-žalobníčkovsko-stěžovatelská ochlokracie adolescentů, což dlouhodobě nemůže vydržet z důvodů, jež jsem již uvedl v článku z roku 2010. Tomu se levicoví liberálové nedokážou postavit kvůli své zbabělosti. Nejsou ochotni čelit pokleslé „liberální demokracii“ založené na emoci, že když něco chci, stát mi to musí dát či zajistit. To je však pubertální přístup.

Orbána do koše! „Drž se dál od diktátora!“

Orbána do koše! „Drž se dál od diktátora!“

Dokud západní populace, voliči a liberální demokracie nebudou důraz na práva, dávky a dotace vyvažovat důrazem na povinnosti, ctnosti a odpovědnost, nemají šanci dlouhodobě přežít - a možná dokonce už ani střednědobě. Místo práv-nároků jsou nutné svobody a povinnosti, místo dávek ctnosti, místo dotací odpovědnost. To je cesta k záchraně liberálnědemokratické formy vlády v Evropě. Nevydá-li se po ní, zanikne.

Orbán to na rozdíl od levicových liberálů ví, a proto se ohlíží po jiných, alternativních modelech. Pravda, s největší pravděpodobností stejně špatných a nesmyslných, jako je ten, proti němuž vystupuje. Orbán si však aspoň uvědomuje krizi Západu, kterou si levicoví liberálové neuvědomují, byť jeho řešení a terapie nejspíše skončí ve stejně špatné slepé uličce.

Vůle k fašismu

Levicoví liberálové často Orbána označují za fašistu, v jednom aspektu však mají k fašismu blíže než on. Zodpovědná liberální demokracie a politika - liberální, konzervativní či i sociálnědemokratická v její historicky nejlepší formě - je založena na uznání reality, že existují určité pravdy a normy, které poznáváme rozumem a následně se jim podřizujeme a uskutečňujeme je v politické společnosti. Deklarace nezávislosti USA uvádí: „Tyto pravdy považujeme (uznáváme) za samozřejmé...“

Postkomunistická předvolební propaganda z dubna 2014. Maďarská levice útočí na premiéra Orbána kvůli jeho dohodě s prezidentem Putinem o rozvoji atomové elektrárny v Paksi. Avšak nejvřelejší vztahy s Kremlem v posledních desetiletích pěstovala spíše právě levice, kterou Orbánův Fidesz ve volbách už podruhé porazil.

Postkomunistická předvolební propaganda z dubna 2014. Maďarská levice útočí na premiéra Orbána kvůli jeho dohodě s prezidentem Putinem o rozvoji atomové elektrárny v Paksi. Avšak nejvřelejší vztahy s Kremlem v posledních desetiletích pěstovala spíše právě levice, kterou Orbánův Fidesz ve volbách už podruhé porazil.

Pravdy uznáváme, poznáváme rozumem, nevytváříme je vůlí. Fašismus je však založen na vůli - vůle, lidská vůle, svévole vůdce či lidu tvoří a vytváří „pravdu“. Pravda je, co já chci, aby jí bylo; pravda je, co já řeknu, že je - to je fašismus. V tomto smyslu dle levicových liberálů manželství je, co já chci, aby jím bylo; manželství je, co já řeknu, že je. (Tedy nejen svazek jednoho muže a jedné ženy otevřený dětem, ale například i jednoho muže a jednoho muže, jedné ženy a jedné ženy, tří mužů, dvou mužů a tří žen či čtyř žen a 17 mužů.)

Popřípadě je dle levicových liberálů homosexuální vztah stejně normální jako heterosexuální. Proč? Jak to víme? Jak to zjistíme? Tak, že to chceme, je to naše vůle. A když to tak chceme - a právě proto, že to tak chceme -, stát to musí uznat, registrovat a schválit. Prostě vůle - je tato podobnost s fašismem náhodná?

Problém spočívá v tom, že pravdu nelze měnit vůlí. Manželství, jež je přesně definovanou institucí, nelze nafukovat donekonečna, aniž by prasklo - bylo zničeno. Stejně jako trojúhelník nelze tolerantně „rozšířit“ o další úhel, vrchol a stranu; učiníte-li to, nezískáte nové, lepší, „tolerantnější“ pojetí trojúhelníka, nýbrž jej zničíte. Získáte čtverec, kosočtverec nebo obdélník, ale trojúhelník to už nebude. A pokud tolerantně „rozšíříte“ koncept léta a budete za ně považovat i jaro, podzim a zimu, létem se nestanou.

Proto by se levicoví liberálové měli předtím, než začnou odsuzovat Viktora Orbána, podívat na vlastní názorové defekty, nedostatečnosti a kontradikce.

Jen floskule

Reakce médií podle Přemysla Houdy.

Předvolební plakát z dubna 2014.

Předvolební plakát z dubna 2014.

Západní média „rumunský“ projev Viktora Orbána ocejchovala. Titulky k Maďarsku senzitivnějších médií v komentářích a zprávách opakují několik mainstreamových manter:

1. Viktor Orbán je souputníkem Vladimira Putina a dalších režimů, které nemáme rádi. Titulky pak znějí: „Orbán ze sebe dělá Putina“ (Die Zeit); „Orbán už nechce liberální Maďarsko, inspiruje ho Čína a Rusko“ (Sme); nebo „Orbánovo zřeknutí se liberalismu - chvála pro Rusko a Čínu“ (Der Standard).

2. Viktor Orbán je nepřítelem liberální demokracie, kterou rádi máme. Titulky: „Iliberální svět Viktora Orbána“ (The Financial Times); „Orbán říká, že požaduje konec liberální demokracie v Maďarsku“ (Bloomberg); „Cameronův spojenec v bitvě o pracovní místa v EU oznamuje, že chce,budovat iliberální nový stát‘ v Maďarsku“ (The Daily Mail); „Maďarský premiér mistrem iliberalismu“ (The Washington Post).

3. Viktor Orbán je nestvůra, která se vynořila z minulosti,a musíme se s ní vypořádat. Titulky: „,Maďarský Mussolini‘ slibuje vytvořit z člena EU,iliberální stát‘“ (Newsweek).

Články headlinové mantry rozvíjejí. Redakční komentář německého deníku Süddeutsche Zeitung pak jde k podstatě problému: Může Orbánovo Maďarsko vůbec zůstat členskou zemí Evropské unie, pokud jeho premiér oznámil natolik rázný rozchod s liberální demokracií?

Komentátor německého týdeníku Die Zeit Michał Kokot označuje Orbána za autoritativního premiéra a z jeho projevu vyvozuje, že bude následovat své vzory - Rusko, Čínu či Turecko. Komentátor britského deníku The Financial Times Gideon Rachman se věnuje stejné věci a Orbánovu příchylnost k Rusku, Číně a Turecku dává do souvislosti s jeho odporem k neziskové sféře a se zastrašováním médií. I když prý potlačování svobody projevu Orbán důrazně odmítá, jeho vzory jasně dokazují, jaká je pravda.

Orbánova kritika neziskových organizací tvoří rovněž podstatu článku rakouského listu Der Standard. Všímá si Orbánova výroku, že placení političtí aktivisté chtějí v Maďarsku pomáhat uplatňovat zahraniční, nikoli maďarské zájmy (opět se nabízí nevyřčená paralela s nedávnými výroky ruského prezidenta).

Často zmiňované souručenství Orbána s putinovským Ruskem komentují média ještě v jedné souvislosti: Orbánova požadavku na autonomii maďarské menšiny na Ukrajině. Americký deník The Wall Street Journal kvůli tomu dokonce uvádí polského premiéra Donalda Tuska, který prohlásil, že Orbánova zmínka o autonomii pro maďarskou menšinu na Ukrajině byla špatně načasovaná, protože Ukrajina nyní čelí územním nárokům Ruska.

I další média komentují Orbánovu koncepci vesměs více či méně negativně. Rakouský bulvární deník Kronen Zeitung přirovnává Orbána k „sultánu Erdoganovi“. Slovenský deník Sme lituje „konce liberální demokracie“v Maďarsku. Podle The Financial Times si Orbán upevnil pověst problémového dítěte EU. Pravicový rumunský deník Romania Libera pak píše, že Orbán ukázal „fašismus s lidskou tváří“.

Problém několikaletého zděšení nad Orbánem však spočívá v tom (a reakce na červencový projev to dokazuje), že i nejtvrdší kritika je založena na banálních floskulích - sultán, fašista s lidskou tváří, maďarský hrobník liberalismu -, ale nic více. Viktor Orbán ale přece jen něco podstatného ztělesňuje: je produktem nenápadně přicházející společenské změny. Budeme-li opakovat pouze vžité mantry, můžeme být jednou nemile překvapeni.

Nastává éra státu založeného na práci

Evropa potřebuje politiky, kteří dokážou přesně pojmenovávat problémy současného světa. Maďarskému premiérovi se to jako jednomu z mála evropských státníků - možná jedinému -podařilo. Lidové noviny se proto rozhodly zveřejnit celý jeho projev z 26. července 2014 v rumunském městečku Băile Tuşnad (Tusnádfürdó) na 25. letní univerzitě a studentském táboře v Bálványosi Baile Tuüsnad. Mezititulky jsou redakční.

Současný maďarský premiér Viktor Orbán zachází se soukromým majetkem stejně neomaleně jako svého času jeho předchůdce Ferenc Gyurcsány se státním.

Projev premiéra Viktora Orbána:

Přeji všem dobrý den a uctivě vás zdravím!

Když jsme se tu před rokem sešli naposledy, začal jsem svůj projev tím, že jde o poslední setkání zde v Tusnádfürdó před nadcházejícími volbami v Maďarsku. Nyní mohu prohlásit, že se scházíme na prvním setkání v Tusnádfürdó po maďarských volbách, a s radostí vám všem mohu sdělit, že jsme tyto volby vyhráli. A to dokonce hned dvakrát!

Šlo totiž nejen o maďarské parlamentní volby, ale i o volby do Evropského parlamentu. Jak jistě všichni přítomní vědí, letos 12. října proběhnou v Maďarsku další volby, a sice do zastupitelstev obcí, které mají z hlediska života maďarského státu váhu a význam.

Vítězství dobra nad zlem

Dovolte mi začít svůj nynější projev připomenutím jednoho momentu posledních parlamentních voleb, kterému se nedostalo pozornosti, jakou by si zasluhoval. V Maďarsku vládnoucí občanská, křesťanská a národní síla, neboli strana Fidesz a Křesťanskodemokratická lidová strana, získala v těchto volbách dvě třetiny parlamentních křesel - jen taktak, o jediný mandát.

„Oznamuji vám, že vyvstává podezření, že v politice přece jen existuje jakási morální rovnováha.“

Vzpomínám si, jak jsme před lety hovořili, jak ušlechtilou formou pomsty by bylo, kdyby nastalo, že by politické síly, které v prosinci 2004 hlasovaly proti znovupřijetí Maďarů žijících za dnešními hranicemi Maďarska, byly po zásluze potrestány tím, že by při parlamentních volbách vznikla nadpoloviční či dvoutřetinová většina právě díky hlasům zahraničních Maďarů. Oznamuji vám, že vyvstává podezření, že v politice přece jen existuje jakási morální rovnováha. Ačkoliv máme často pádný důvod o tom pochybovat, čas od času se to potvrdí.

Například nyní nastalo, že hlasy zahraničních Maďarů a z nich vyplývající mandát byly třeba k tomu, aby národní síly získaly v parlamentu dvoutřetinovou většinu. Děkujeme všem, komu za to patří dík - prozřetelnosti, voličům, maďarským zákonodárcům a konečně i těm, kteří se obrátili proti nám, čímž se zasloužili, aby dobro nakonec přece jen zvítězilo. Neboť kdyby nebylo zlo, jak by potom mohlo zvítězit dobro?

Uzavřený historický proces

Můj dnešní projev se však nevztahuje k volbám. I pan předsedající nás představil jako ty, kteří změnili režim, a udělal to právě tak, že připomněl změnu režimu. To dobře ilustruje fakt, že pro naši generaci je změna režimu generačním prožitkem, vůči němuž všechno poměřujeme a na základě něhož interpretujeme vše, co se kolem nás děje. Zdá se to být přirozené. Zároveň je nám to dnes již spíše ke škodě než ku pomoci.

„Za svůj výchozí bod bychom měli považovat spíše velké přeskupení sil v oblasti financí, globální ekonomiky a obchodu, moci i vojenství“

Změna režimu je jako zkušenost samozřejmě mimořádně cenná, protože politika - navzdory tomu, co si člověk občas myslí - není žánrem spekulativním, nýbrž je ji třeba budovat z empirických faktů, ze zkušeností. A dnes je již situace taková, že tato zkušenost je cenná, ale mezitím se ve světě odehrává změna stejného významu, jako byl prožitek změny režimu. Intelektuálním úkolem před námi tudíž je, abychom v souvislosti s pochopením budoucnosti a diskusemi o vytyčování cest do budoucna používali změnu režimu už jen jako zkušenost, a nikoliv jako referenční bod.

Za svůj výchozí bod bychom měli považovat spíše velké přeskupení sil v oblasti financí, globální ekonomiky a obchodu, moci i vojenství, jež se stalo evidentním v roce 2008. To je úkol, který bychom měli vykonat. Ku pomoci je nám přitom to, že jsou i tací, kteří se narodili později než my.

A právě těm působí už dlouhá léta potíže považovat za svůj referenční bod změnu režimu, jelikož těm, kteří se narodili řekněme v roce 1985, bylo v roce 1990 pět let a změna režimu pro ně nepředstavuje stejný prožitek, jakým byla pro nás, takže jsou často vynecháni z politického diskurzu, neboť ani nechápou, na co se lidé starší, než jsou oni, při interpretaci přítomnosti a budoucnosti odvolávají. Myslím, že by bylo mnohem užitečnější, kdybychom teď již považovali změnu režimu za uzavřený historický proces, za studnici zkušeností, a nikoliv za východisko úvah o budoucnosti.

Další velká změna

Pokud tomu dobře rozumím - každý rok je naším úkolem, abychom se společně pokusili porozumět tomu, co se kolem nás děje, a abychom pochopili podstatné momenty tohoto dění, díky čemuž bychom snad také mohli vidět, co se s námi stane v budoucnu.

Je-li právě toto naším úkolem, pak navrhuji, abychom si krátce připomněli, že ve 20. století se odehrály tři velké změny světového systému: v závěru první světové války, na konci druhé světové války a v roce 1990. Společnou vlastností těchto změn - o tom jsem zde před vámi myslím již jednou mluvil - bylo, že jakmile tyto změny nastaly, bylo každému takřka ze dne na den jasné, že odteď budeme žít v jiném světě, než jsme žili dosud.

„Ale i druhá světová válka. Když se člověk rozhlédl a viděl všude sovětské okupační jednotky, věděl, že odteď už začíná jiný svět.“

Například po Trianonu to bylo zcela evidentní nejen tady, ale také v Budapešti. Ale i druhá světová válka. Když se člověk rozhlédl a viděl všude sovětské okupační jednotky, věděl, že odteď už začíná jiný svět. A také v roce 1990, kdy se nám podařilo zlomit a vytlačit komunisty, bylo po prvních parlamentních volbách jasné, že budeme žít v novém světě - berlínská zeď padla, jsou volby, to už je jiná budoucnost.

Tvrzením, jež má být výchozím bodem mé dnešní přednášky, je, že se dnes ve světě odehrává změna podobné hodnoty a významu. Její manifestaci, tedy to, čím se stala zcela evidentní, můžeme ztotožnit se světovou, či spíš západní finanční krizí z roku 2008. Význam této změny není natolik zřejmý, neboť ji lidé pociťují jiným způsobem než předchozí tři.

V době velkého západního finančního kolapsu v roce 2008 nebylo jasné, že odteď budeme žít v jiném světě. Změna není stejně ostrá, jako tomu bylo v případě prvních tří velkých změn světového systému, nýbrž se pomalu rozvíjí v naší představivosti a stejně jako mlha, která zahaluje krajinu, se na nás pozvolna snáší vědomí, že když se pořádně rozhlédneme a budeme důkladně analyzovat vše, co se kolem nás děje, pak je toto jiný svět, než v jakém jsme žili před šesti lety. A když si tyto procesy promítneme do budoucnosti, což s sebou vždy nese jisté riziko, ovšem v zásadě jde o odůvodněnou duševní práci, pak jasně vidíme, že tyto změny budou ještě výraznější.

Boj proti cynismu

Pouze v zájmu toho, abych ilustroval hloubku této změny, jsem bez jakékoliv systematičnosti vybral několik vět a myšlenek ze západního světa - i jednu dvě z Východu -, které jsou zarážející. Když se na ně člověk dívá nebo je poslouchá z hlediska dřívějšího, řekněme liberálního světového názoru z doby před rokem 2008, potom se nestačí divit. Pokud se však na ně takto nedívá, ale vyčte z nich, jak velkou cestu jsme za uplynulých šest let urazili ve veřejném diskurzu, z hlediska témat a formulací, pak nám věty, které budu citovat, pomohou pochopit, jaká změna dnes ve světě probíhá. Jen krátce.

„Jindy americký prezident otevřeně hovoří o ekonomickém patriotismu. Říká věty, za které by si člověk u provinciální maďarské veřejnosti ještě dnes vysloužil několik ran holí nebo ukamenování.“

V USA mluví americký prezident opakovaně o tom, že Amerika je prosycena cynismem a je nutné, aby celá americká společnost - v čele s americkou vládou - zahájila boj proti cynismu pocházejícímu z finančního systému. Říct něco takového před rokem 2008 by znamenalo vyloučení z mezinárodního debatního kruhu gentlemanů. Navíc by to kvůli specifikům finančního systému zavánělo něčím, co by podobná prohlášení činilo obzvlášť nebezpečnými. Navzdory tomu se dnes pravidelně objevují v americkém tisku.

Nebo americký prezident říká, že pokud se bude muset tvrdě pracující Američan pravidelně rozhodovat mezi rodinou a kariérou, pak USA zaostanou za světovým hospodářstvím. Jindy americký prezident otevřeně hovoří o ekonomickém patriotismu. Říká věty, za které by si člověk u provinciální maďarské veřejnosti ještě dnes vysloužil několik ran holí nebo ukamenování.

Mizení střední třídy

Například otevřeně mluví o tom, že velké podniky zaměstnávající cizince by měly platit odpovídající podíl daní. Nebo mluví otevřeně o tom, že je třeba v první řadě podporovat firmy, jež dávají práci Američanům. To všechno jsou hlasy, myšlenky a věty, které by byly před šesti či osmi lety nepředstavitelné. A nebo, abych pokračoval, podle jednoho analytika, jenž se těší velkému uznání, síla americké měkké moci upadá, protože liberální hodnoty dnes ztělesňují korupci, sex a násilí, čímž USA a americkou modernizaci diskreditují.

„Jeden z nejbohatších Američanů, jenž je jedním z prvních investorů firmy jménem Amazon, tvrdí, že společnost, v níž žijeme, je čím dál méně kapitalistická a čím dál více spíše feudální“

Pak nadace Otevřená společnost vydá studii - což se stalo celkem nedávno -, ve které analyzuje západní Evropu a v níž se objevuje i věta, že západní Evropa byla natolik zaměstnána řešením situace přistěhovalců, že zapomněla na bílou dělnickou třídu. Anebo britský premiér prohlásí, že v důsledku změn v Evropě se z mnohých stali příživníci na bedrech systémů sociálního zabezpečení.

Nebo jeden z nejbohatších Američanů, jenž je jedním z prvních investorů firmy jménem Amazon, tvrdí, že společnost, v níž žijeme, je čím dál méně kapitalistická a čím dál více spíše feudální, a nezmění-li se systém světového hospodářství, zmizí celá střední třída. A jak dále říká, boháči budou bráni na vidle. Proto by byl místo hospodářského modelu budovaného odshora dolů třeba hospodářský model, který roste směrem od středu.

Novost myšlenek

Nemám v úmyslu tyto myšlenky vysvětlovat, chci jen připomenout novost myšlenek, o kterých bylo ještě před pár lety takřka nepředstavitelné třeba jen otevřeně mluvit. Anebo taktéž z USA - počet mladých lidí bez práce drasticky vzrostl a děti pocházející z rodin, které se těší lepší hmotné situaci, mají v případě míst slibujících dobrou hmotnou situaci nepřekonatelnou výhodu.

To říkají v zemi mobilizace. A říkají i další věc. Jiný velmi respektovaný analytik tvrdí, že internet - liberálním světem dlouhá léta považován za symbol svobody - byl kolonizován velkými podniky, a největší otázkou současnosti dle něho není nic menšího než to, zda se silám kapitalismu neboli velkým nadnárodním firmám podaří zlikvidovat jeho neutralitu.

„Jiný velmi respektovaný analytik tvrdí, že internet - liberálním světem dlouhá léta považován za symbol svobody - byl kolonizován velkými podniky“

Půjdu ještě dál a řeknu vám jednu milou a nečekanou novinku, která je blízká našim srdcím. Britský premiér, který se vždy úzkostlivě vyhýbá tomu, aby bylo jeho vlastní politické hnutí označováno za křesťansko-demokratické, se postaví na veřejnost a prohlásí, že význačnou součástí britského hodnotového systému je křesťanství a navzdory multikulturalismu je Velká Británie v srdci zemí křesťanskou, na což by měla být pyšná.

Otázkou je, zda lze onu spoustu změn, k nimž kolem nás dochází, uspořádat v zájmu pochopení nějakým popisem, zda lze z toho všeho, co se kolem nás děje, podchytit jeden, dva či tři podstatné momenty. Zřejmě ano a velmi mnoho lidí o tom dnes přemýšlí a ještě více píše. Už o tom vyšla řada knih. Já bych chtěl nyní doporučit vaší pozornosti jedinou takovou myšlenku, která se snaží vysvětlit světovou situaci.

Dle mého názoru nejprovokativnější a nejzajímavější otázku, jež se v uplynulém roce v západním společenském myšlení objevila, lze s nutným zjednodušením shrnout následovně. Soutěž mezi jednotlivými na světě žijícími národy, soutěž mezi jednotlivými ve světě existujícími silovými skupinami a spojeneckými uskupeními se rozšiřuje o nový prvek.

Jelikož až dosud všichni mluvili o světové hospodářské soutěži a globalizace i to, že se hospodářství stalo věcí mezinárodní, si žádaly, aby se o nich hodně mluvilo a psalo a aby se hodně analyzovaly, známe do detailu takřka všechny otázky světové hospodářské soutěže. Zhruba dokážeme říct, díky čemu je nějaký národ nebo skupina, kterou pojí hospodářské zájmy, například společenství více národů, jako je Evropská unie, v mezinárodním hospodářství konkurenceschopné nebo v důsledku čeho o svoji konkurenceschopnost přicházejí.

Konkurenceschopné společenství

Podle mnohých - a já se k nim počítám -to už však dnes není hlavní otázkou. Důležitou otázkou to ale zůstává, a dokud bude člověk živ z peněz a ekonomiky, což se v dohledné době nezmění, důležitou otázkou to zůstane. Je tu však ještě jedna důležitější soutěž. Formuloval bych ji jako klání o vynalezení státu, který bude nejlépe schopný udělat ten který národ úspěšným.

„V mezinárodních analýzách dnes září hvězdy, jako je Singapur, Čína, Indie, Rusko nebo Turecko. Věřím, že naše politické společenství tuto výzvu před lety dobře vycítilo, vystihlo a snad také intelektuálně zpracovalo.“

Pakliže stát není ničím jiným než způsobem zorganizování určitého společenství, které se v našem případě někdy shoduje s hranicemi země, jindy ne - k tomu se ještě vrátím -, potom by snad bylo možné formulovat určující moment v dnešním světě tak, že probíhá závod o vynalezení takového způsobu zorganizování určitého společenství nebo takového státu, který bude nejlépe schopný udělat ten který národ, to které společenství mezinárodně konkurenceschopným.

Tím lze vysvětlit, proč je dnes takovým hitem v myšlení pochopení oněch systémů, které nejsou západní, nejsou liberální, nejsou to liberální demokracie, ba možná ani demokracie, a přesto činí národy úspěšnými. V mezinárodních analýzách dnes září hvězdy, jako je Singapur, Čína, Indie, Rusko nebo Turecko. Věřím, že naše politické společenství tuto výzvu před lety dobře vycítilo, vystihlo a snad také intelektuálně zpracovalo, a když si vzpomeneme, co jsme za uplynulé čtyři roky vykonali, a pomyslíme, co uděláme ve čtyřech letech následujících, pak to celé v podstatě lze interpretovat i z tohoto hlediska.

Neboli poté, co se odpoutáme od dogmat a ideologií přijímaných v západní Evropě a staneme se na nich nezávislými, pak vyhledáme, pokusíme se nalézt takovou formu zorganizování společenství, takový nový maďarský stát, jenž bude schopný učinit naše společenství v perspektivě desetiletí konkurenceschopným ve velkém globálním klání.

Demokracie nemusí být liberální

Abychom to dokázali, museli jsme v roce 2010 a obzvlášť nyní směle vyřknout větu, která podobně jako před chvílí citované věty patřila v rámci liberálního světového řádu takřka do kategorie rouhačství. Museli jsme vyslovit, že demokracie nemusí být nutně liberální. To, že něco není liberální, ještě neznamená, že to není demokracie.

Ba dokonce bylo nutné a také možné i říct, že společnosti založené na liberálně-demokratickém principu organizace státu si v následujících desetiletích pravděpodobně nedokážou udržet svoji globální konkurenceschopnost, a nebudou-li schopné podstatně se změnit, pak budou nejspíš zatlačeny do pozadí.

Věc se má tak, že díváme-li se na události, jež se kolem nás dějí, z tohoto hlediska, potom si za výchozí bod volíme jednu ze tří forem státního uspořádání, které jsme až dosud znali – národní stát, liberální stát a blahobytný stát. A otázkou je, co bude následovat. Maďarská odpověď zní, že může následovat éra státu založeného na práci, neboť my chceme organizovat společnost založenou na práci, která – jak jsem se již zmínil – na sebe bere ódium toho říci nahlas, že z hlediska svého charakteru není liberální povahy. Co to celé znamená?

Rozhoduje silnější

Znamená to, že musíme skoncovat s liberálními principy a metodami organizace společnosti a vůbec s liberálním chápáním společnosti. Toho se nyní dotknu pouze ve dvou dimenzích. Nechci se pouštět do rozsáhlejší přednášky, chci pouze poukázat na to, jak velkou má tato věc váhu. Výchozí bod liberálního uspořádání společnosti je z pohledu vztahu mezi dvěma lidmi postaven na myšlence, že můžeme dělat vše, co neomezuje svobodu druhého. Na tomto myšlenkovém, ideovém východisku byl maďarský svět založen 20 let před rokem 2010 – čímž přijal zásadu běžnou v západní Evropě.

„Znamená to, že musíme skoncovat s liberálními principy a metodami organizace společnosti a vůbec s liberálním chápáním společnosti“

Bylo však třeba 20 let, abychom v Maďarsku dokázali zformulovat problém, že sice jde o intelektuálně mimořádně přitažlivou myšlenku, jenže není jasné, kdo bude říkat, kde je ona mez, za kterou něco porušuje moji svobodu. A jelikož to není dáno samo sebou, pak o tom někdo musí rozhodnout a určit tuto hranici. A jelikož jsme neurčili nikoho, kdo by o tom rozhodl, setkáváme se v běžném životě neustále s tím, že o tom rozhodoval silnější.

Neustále jsme měli pocit, že slabší je zašlapáván. Konflikty pramenící z vzájemného uznávání svobody druhého jedince se nerozhodují podle principu nějaké abstraktní spravedlnosti, nýbrž se děje to, že vždy má pravdu silnější. Silnější soused vždy řekne, kde bude vjezd pro auta, silnější, v tomto případě banka, řekne, jaký bude úrok úvěru, a je-li třeba, pak to za pochodu změní. A mohl bych pokračovat v uvádění příkladů, které byly v uplynulých 20 letech soustavným životním prožitkem bezbranných a slabých jedinců a rodin s menší ekonomickou obrannou silou.

Duchovní východiska

Naším návrhem v odpovědi na to a myšlenkou, na které se pokusíme budovat maďarský státní život, je, aby právě to nebylo organizačním principem, aby se společnost neorganizovala podle této zásady. To nelze vtělit do zákona, nyní hovoříme o duchovních východiscích.

„Organizačním principem maďarské společnosti nesmí být, že je dovoleno vše, co nenarušuje svobodu druhého“

Organizačním principem maďarské společnosti nesmí být, že je dovoleno vše, co nenarušuje svobodu druhého, nýbrž by jím měla být zásada, jež praví, že co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ani ty jim. A na tento ideový základ se v maďarském společenském myšlení, vzdělávacím systému, v našem vlastním chování pomocí osobních příkladů pokusíme umístit svět, jejž můžeme nazývat maďarskou společností.

Podíváme-li se na tu samou myšlenku ve vztahu jedince a společenství – protože až dosud jsem hovořil o vztahu mezi dvěma jedinci –, pak shledáme, že ustavená maďarská liberální demokracie v uplynulých 20 letech nedokázala uskutečnit řadu věcí. Sestavil jsem krátký seznam toho, čeho nebyla schopná.

Seznam neschopností

Liberální demokracie nebyla schopná otevřeně prohlásit a zavázat – třeba ústavní silou – aktuální vlády, aby svou prací sloužily národním zájmům. Ba dokonce zpochybňovala myšlenku existence národních zájmů. Nezavázala aktuální vlády, aby uznaly příslušnost ve světě žijících Maďarů k našemu národu, k maďarskému národu, a snažily se svojí prací tuto sounáležitost posilovat.

„Když se podíváme, jaký je v jednotlivých členských zemích EU podíl veřejného majetku, nachází se Maďarsko až na konci seznamu“

Liberální demokracie, liberální maďarský stát neochránily veřejný majetek. Teď sice slýcháváme opak, jako by se v případě některých koupí – k tomu se ještě vrátím, neboť naposledy odkoupil maďarský stát také jednu banku – z daných výkladů utvářel obraz, že maďarský stát získává čím dál více i takových majetkových předmětů a označuje je za veřejný majetek, že tím překračuje v Evropě uznávané způsoby. Přitom když se podíváme – nedávno takový velký seznam uveřejnil deník The Financial Times –, jaký je v jednotlivých členských zemích EU podíl veřejného majetku, nachází se Maďarsko až na konci seznamu.

V každé zemi – snad až na dvě výjimky – je podíl majetku ve veřejném vlastnictví vyšší než v Maďarsku. Takže můžeme vyslovit tvrzení, že liberální demokracie se i vzhledem k ostatním evropským státům a v porovnání s nimi projevila jako neschopná ochránit veřejný majetek nezbytný k zachování národa. Dále liberální maďarský stát neochránil zemi před zadlužením. A konečně neochránil rodiny – zde můžeme připomenout systém devizových úvěrů. Neochránil rodiny ani před dluhovým otroctvím.

Národní přístup

V důsledku toho může výklad výsledků voleb v roce 2010 – obzvlášť ve světle volebního úspěchu v roce 2014 – znít zcela přijatelně tak, že ve velkém světovém klání, které se odehrává v zájmu vytvoření nejkonkurenceschopnějšího státu, očekávají maďarští občané od maďarských vedoucích představitelů, aby nalezli, vypracovali a vykovali novou formu organizace maďarského státu, která po období liberálního státu a liberální demokracie – samozřejmě s veškerým respektem k hodnotám křesťanství, svobody a lidských práv – učiní maďarské společenství opět konkurenceschopným a vykoná a bude respektovat nedokončené úkoly a nesplněné povinnosti, jež jsem vyjmenoval.

„V tomto smyslu je tudíž nový stát, jejž v Maďarsku budujeme, státem iliberálním, státem neliberálním“

Čili to, co se dnes v Maďarsku děje, lze interpretovat tak, že aktuální politické vedení učinilo pokus, aby osobní práce a zájmy lidí, které musejí být respektovány, stály v těsné spojitosti s životem společenství, národa, aby toto spojení přetrvalo a aby sílilo. Neboli maďarský národ není pouhou množinou jedinců, nýbrž společenstvím, které je třeba organizovat, posilovat a budovat.

V tomto smyslu je tudíž nový stát, jejž v Maďarsku budujeme, státem iliberálním, státem neliberálním. Nepopírá základní hodnoty liberalismu, jako je svoboda, a mohl bych jmenovat i některé další, ale nečiní tuto ideologii ústředním prvkem organizace státu, uplatňuje odlišný, specifický národní přístup.

Dvě překážky

Nyní musím pohovořit o překážkách, jež je třeba překonat v zájmu toho, aby se toto všechno mohlo uskutečnit. Je možné, že všechno, o čem mluvím, se v tomto kruhu jeví evidentní, ovšem je-li třeba toto všechno pozvednout na úroveň politického programu a práce, pak tomu tak vůbec není. Nebudu jmenovat všechny překážky, zmíním jen několik z nich, konkrétně dvě z nich – možná nikoliv ty nejdůležitější, ale ty nejzajímavější.

Vztah profesionálních politiků a představitelů občanských organizací. Čili stát musí být někým – k tomu zmocněnými a zvolenými vedoucími představiteli – organizován a řízen. Na okraji státního života se ale vždy objevují občanské organizace. Maďarský svět občanských organizací má dnes velmi svéráznou podobu. Občanské organizace a jejich představitelé jsou totiž – na rozdíl od profesionálních politiků – osobami či kolektivy, které jsou organizovány zdola, po finanční stránce stojí na vlastních nohách a jsou dobrovolné.

„Pokud chceme místo státu liberálního reorganizovat svůj stát národní, pak si je nutné ujasnit, že proti nám nejdou představitelé občanských organizací, nýbrž placení političtí aktivisté, kteří se snaží uplatňovat v Maďarsku zahraniční zájmy“

Oproti tomu, když se podívám na takové organizace v Maďarsku, na ty, které pravidelně figurují na veřejnosti, vidím – a nyní to rovněž ukázaly diskuse okolo norských fondů –, že máme co do činění s placenými politickými aktivisty. A ti jsou navíc političtí aktivisté placení ze zahraničí. Aktivisté placení zahraničními zájmovými kruhy, o nichž si lze těžko představit, že tuto svoji činnost považují za sociální investici. Mnohem odůvodněnější je názor, že se prostřednictvím tohoto systému nástrojů pokoušejí v daném momentu a v daných otázkách rozvinout vliv na maďarský veřejný život.

Je tedy velmi důležité, že pokud chceme místo státu liberálního reorganizovat svůj stát národní, pak si je nutné ujasnit, že tady nestojíme proti představitelům občanských organizací, že proti nám nejdou představitelé občanských organizací, nýbrž placení političtí aktivisté, kteří se snaží uplatňovat v Maďarsku zahraniční zájmy.

Proto je velmi správné, že byla v maďarském parlamentu ustavena komise, jejímž úkolem je průběžně sledovat, zaznamenávat a zveřejňovat zahraniční snahy o získání vlivu, abychom všichni, včetně vás, mohli přesně vědět, kdo se ve skutečnosti skrývá pod maskou.

Vznik exteritoriality

Uvedu jiný příklad, jenž je další překážkou reorganizace státu. Když zavádím řeč na EU, nedělám to proto, že bych si myslel, že by v rámci unie nebylo možné vybudovat nový iliberální, na národních základech založený stát. Podle mě to možné je. Naše členství v EU to nevylučuje. Je sice pravda, že se vynořuje spousta otázek, vzniká spousta konfliktů, jak jste mohli sami vidět v uplynulých letech, že je třeba svést spoustu bitev, ovšem teď nemyslím na to, nýbrž na docela jiný jev, který v této podobě pravděpodobně dosud nemůžete znát.

Když vypršela smlouva mezi EU a Maďarskem, která na sedm let upravovala finanční vztah mezi unií a Maďarskem, ta vypršela letos, a na pořad jednání se dostalo uzavření nové smlouvy na dalších sedm let, což právě teď probíhá, rozpoutala se diskuse. V tu chvíli jsem si před sebe musel vzít řadu fakt a údajů, abych pochopil povahu této diskuse. A cože jsem viděl?

Viděl jsem, že lidé – a nyní mluvíme o několika stovkách lidí –, kteří se zabývají tím, že rozhodují o Maďarsku náležejících – nikoliv darovaných, ale nám náležejících, na základě smlouvy nám náležejících – zdrojích na podporu ekonomického rozvoje a budování společnosti, dostávají plat přímo od EU. Čili v Maďarsku vznikla jistá exteritorialita.

Nejde o politická rozhodnutí

Dále z těchto čísel vyplynulo, že v porovnání s příjmy v maďarském vládní sféře byly tyto platy čtyřikrát až pětkrát, v některých případech dokonce osmkrát vyšší. Čili Maďarsko žilo sedm let tak, že o zdrojích, které byly určeny především a z převážné většiny na rozvoj ekonomiky a společnosti, rozhodovali lidé, kteří byli placeni někým jiným a za svoji práci dostávali několikanásobně vyšší platy než zaměstnanci maďarské státní správy.

„A nelze utrácet 35 procent, 35 forintů ze sta na měkké výdaje, neboť tyto výdaje nemohou v následujících sedmi letech překročit 15 forintů. Maximálně 15 ze sta!“

A obdobně – ze sta forintů, které odtud směřovaly do maďarské ekonomiky a veřejného života, bylo možné odečíst 35 procent na takzvané měkké výdaje. Tedy na to, co nebylo v těsné souvislosti s vytyčeným úkolem, ale týkalo přípravy, analýz, plánování, všeho možného, poradenství a tak dále.

Nyní nastal mezi EU a Maďarskem spor, protože jsme tento systém změnili a vláda provedla rozhodnutí, podle nějž musí být ten, kdo rozhoduje o penězích z unie, v této nové státní koncepci, v koncepci iliberálního státu, zaměstnancem maďarského státu a za práci, kterou vykonává, nemůže dostávat víc než pracovník maďarské státní správy ve stejném zařazení. A nelze utrácet 35 procent, 35 forintů ze sta na měkké výdaje, neboť tyto výdaje nemohou v následujících sedmi letech překročit 15 forintů. Maximálně 15 ze sta!

To všechno jsou rozhodnutí, která sama o sobě vypadají jako politické otázky, ve skutečnosti tu ovšem nyní nejde o několik politických rozhodnutí, nýbrž o to, že nastává reorganizace maďarského státu – v opozici k liberální logice organizace státu v minulých 20 letech. Probíhá reorganizace státu, která vychází z národních zájmů. Konflikty, k nimž dochází, nejsou náhodné, nepramení z hlouposti – i když i takové se mezi nimi možná občas najdou –, ale jde o spory, které jdou nutně ruku v ruce s procesem nového budování a sebedefinování státu.

Stát se může cokoliv

Závěrem bych vám rád řekl, že pokoušíme-li se dotknout budoucnosti, pak vám musím říci větu, která se vám bude od člověka zastávajícího natolik vysoký úřad zdát snad trochu málo – podstatou budoucnosti je, že se může stát cokoliv. A cokoliv lze těžko definovat. Může se stát, že ve vzdušném prostoru země, jež s Maďarskem sousedí, je sestřeleno civilní dopravní letadlo. Může se stát, že v důsledku akce, kterou v podstatě nelze nazvat jinak než teroristickou, zahyne z nepochopitelných důvodů několik set lidí.

Může se stát, že v USA – soudě podle včerejších zpráv – bude z rozhodnutí Senátu USA nebo na základě společného rozhodnutí Senátu a Sněmovny reprezentantů zažalován americký prezident za soustavné překračování pravomocí. A při pohledu do zákulisí těchto zpráv zjistíme, že ho nejen zažalují, ale že byl americký prezident za překračování pravomocí už i několikrát odsouzen… Představte si, že by v Maďarsku Parlament zažaloval maďarského ministerského předsedu za překračování pravomocí a soud by ho odsoudil. Jak dlouho bych mohl zůstat v úřadu?

„Může se stát, že maďarská vláda vzešlá z vítězných voleb předem vyhlásí, že maďarský finanční systém musí být minimálně z 50 procent v maďarských rukou. Nikoliv v rukou státu, ale v maďarských rukou.“

Tyto příklady uvádím pouze proto, že žijeme ve světě, ve kterém se může stát cokoliv. Například se může stát i to, že až proběhnou dotyčná soudní řízení, dostanou Maďaři zpět od bank peníze v řádu několika set miliard forintů, které by jim bývaly neměly vůbec vzít. I to se může stá! Tím jsem chtěl pouze naznačit, že předpovědět události přesně, anebo alespoň zhruba přesně je takřka nemožné.

Může se stát, abych závěrem uvedl ještě jeden příjemný příklad, že maďarská vláda vzešlá z vítězných voleb předem vyhlásí, že maďarský finanční systém musí být minimálně z 50 procent v maďarských rukou. Nikoliv v rukou státu, ale v maďarských rukou. Uplynou tři měsíce od voleb a bude tomu tak. Neboť nyní po posledních volbách tomu právě tak bylo. Vzhledem k tomu, že maďarský stát odkoupil zpět banku, jež ostatně nikdy neměla být odprodána cizincům, díky čemuž podíl maďarského národního vlastnictví v rámci bankovní sféry přesahuje 50 procent.

Teď už je pouze otázkou, a odpovědět na ni nenáleží mně, zda se takové situace, kdy se může stát cokoliv, máme bát, anebo by nás měla naplňovat spíše optimismem. Jelikož nám současný řád světa není zrovna po chuti, domnívám se, že bychom si měli myslet spíše to, že současné období „může se stát cokoliv“, jež je právě před námi a které podle mnohých přináší nejistotu a může přinést také velké potíže, chystá pro maďarský národ také minimálně stejně tolik možností a šancí.

Proto místo strachu, ústupu a stažení se do ústraní navrhuji maďarskému společenství v Karpatské kotlině, ba celému maďarskému národnímu společenství rozesetému po celém světě odvahu, myšlení směřující vpřed a rozumné, ale smělé počínání. Stát se může cokoliv, a proto se lehce může stát i to, že přijde náš čas.

Uctivě vám děkuji za vaši pozornost!