S Krzysztofem Wodiczko jsem se poprvé setkal v Torontském multimediálním studiu Networx, kde jsem pracoval, v osmdesátých letech. V té době multimediální znamenalo především propojení synchronizovaných promítaček diapozitivů, filmu a zvuku, světová móda kterou nastartovali Radok a Svoboda Laternou magikou na EXPO 58.
Vnímal jsem tehdy tohoto drobného a energického umělce trochu s nedůvěrou, možná i pro jeho pracovní blůzu, ve které přišel na setkání. Když jsem si však prohlédl práci, kterou již měl za sebou, pochybnosti se změnily v respekt. Monumentální projekce na známé budovy světa, které ve svém sdělení koncentrovaly fundovaný filozofický a politický názor, zároveň působily velmi silně po estetické stránce.
V roce 1984, pár dní před prezidentskými volbami, promítl ruku Ronalda Reagana na budovu AT&T na Manhattanu, aby ilustroval propojení politiky, která je pod maskou Boha, Státu a Národa poplatná velkému byznysu. Ať to bylo oko hlídající zlato na švýcarské bance nebo promítaná svastika na Domě Jihoafrické republiky na Trafalgarském náměstí v Londýně, projekce byly provokativní a vytvářely obrazy, které se dobře pamatují.
Krzysztof, který 16. dubna slaví sedmdesátiny, říká: „Nejdůležitější role umělce je v tom, jak přispívá ke změně kultury“. Změna znamená zásadní posun ve vnímání daných, archetypálních struktur, tradic, jistot, kterými jsme indoktrinováni od malička – rodinou, školou, společností, médii – a se kterými žijeme ve zdánlivě neměnném statu quo.
Nejlépe tento fenomén ilustruje Wodiczkův unikátní projekt, který vytvořil ve spolupráci s Centrem pro současné umění DOX pro svoji výstavu v této galerii pojmenovanou Outsiders/Insiders. Busty a sochy Jiráska, Němcové, Havlíčka ožívají projekcí tváří romských dětí, které vyprávějí o svých zážitcích, frustracích, nadějích. Jsou to i tito umělci, o kterých mluví Wodiczko, když poukazuje na to, že pomáhají vytvářet dogmata, která se stávají kulturou. Zdůrazňují postavení Nás proti Ostatním, naše vlastní „zvláštní“ kvality proti jejich nedostatkům. I tyto vědomé či podvědomé modely nám dovolují odosobnit některé jedince a skupiny a zařadit je do škatulky „nežádoucí“.
Vytváření protipólu ke kulturnímu mainstreamu ukazuje i další projekt který je součástí výstavy. Architektonický model pařížského triumfálního oblouku je obestavěn prosklenou konstrukcí. Tento nově definovaný objekt se má, podle nerealizovaného návrhu umělce, stát Světovým institutem za zrušení války. Triumfální oblouk je právě jedním ze symbolů kultury, která oslavuje válku, která svou vlastní historii definuje podle válek, pro kterou jsou zbraně krásné a žádoucí objekty a která pojem hrdinství primárně asociuje s konfliktem.
Významnou součástí Wodiczkovy práce je „sociální design”. Koncem 80. let navrhl a zkonstruoval prototyp vozíku specificky navrženého pro bezdomovce, který člověku na ulici pomůže ochránit svůj skrovný majetek a funguje jako miniaturní přístřeší na kolečkách. Spíše než praktický návrh pro sériovou výrobu měl tento ve své době hojně medializovaný objekt upozornit na palčivý problém, přežívání v městském prostředí, které je pro velkou skupinu nejchudších denním chlebem.
Od našeho prvního setkání s Krzysztofem uplynulo třicet let, ve kterých realizoval desítky instalací, účastnil se mnoha výstav, učil na světově proslulých institucích. Jeho „hrdina“ je stále stejný. Cizinec, bezdomovec, žena čelící domácímu násilí, cikánské dítě, to jsou Outsideři, ale zároveň Insideři, ti, kteří mají, nebo denně hledají recept na přežití. Když jsem se při rozloučení ptal, jak své, často nákladné projekty v počátcích financoval, řekl mi: „Přátelé pomohou, občas si člověk půjčí, víte jak to chodí.“
Krzysztof Wodiczko: OUT/INSIDE(RS)
Kurátoři: Jaroslav Anděl a Krzysztof Wodiczko
DOX
Poupětova 1, Praha 7
Otevřeno:
PO: 10:00 - 18:00
ST - PÁ 11:00 – 19:00
SO - NE 10:00 - 18:00
Multimediální umělec, který problematizoval Reagana, jihoafrický režim či tvrdý byznys, se pustil i do českých kulturních ikon.
