Většinová vláda v Itálii zřejmě nevznikne

Ani pro jednu ze tří skupin, které vzešly z italských parlamentních voleb 4. března, nepřichází v úvahu neformální dohoda o rozdělení moci. Proto bude nesmírně komplikované vytvořit většinovou vládu. A pokud i vznikne, komplikace zůstanou, a tudíž pravděpodobně čtyři roky nevydrží.

Vít Kučík 2.4.2018
Itálie po parlamentních volbách. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Itálie po parlamentních volbách. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Itálie po parlamentních volbách. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Podle médií, jež se věnovala italským parlamentním volbám 4. března, by se mohlo zdát, že hlavními problémy Itálie jsou migrace, veřejné zadlužení či bankovnictví. Jsou sice vážné, ale nikoli zásadní, protože všechny jsou řešitelné, pokud bude vyřešen problém největší – v podstatě zanedbatelný hospodářský růst.

Italská ekonomika už deset let téměř neroste, teprve loni se dostala nad jedno procento – když však zbytek Evropy hospodářsky rostl prakticky dvojnásobně. Italský hrubý domácí produkt (HDP) se po velkých propadech po finanční krizi dosud nevrátil před ni a pohybuje se zhruba na úrovni roku 2001.

Refinancování státního dluhu

O příčinách tohoto hospodářského „nerůstu“ se v Itálii diskutuje, přičemž většina ekonomů vidí jiné než stranické sekretariáty – například nízkou spotřebu obyvatel, jež je důsledkem jednak vyšší, nikoli však katastrofální nezaměstnaností okolo 11 procent, jednak malé flexibility pracovního trhu, což neumožňuje zvýšit výrobu.

Italská vláda musí státní dluh neustále refinancovat – novými půjčkami splácet ty staré –, na což získává finanční prostředky jednak z prodeje státních dluhopisů v eurech svým občanům, jednak půjčkami od Evropské centrální banky, také v eurech

Italský státní dluh paradoxně rostl od sedmdesátých do devadesátých let, kdy Itálie prosperovala, což její ekonomiku posunulo nejen mezi pět největších na světě, ale i umožnilo populistické nakupování hlasů voličů. Nyní se dluh pohybuje okolo 130 procent HDP a mírně klesá. Zadlužení je tedy vysoké, ale samo o sobě nemusí být hrozbou ani bránit prosperitě země, je-li její ekonomika zdravá.

Podstatné je, že italská vláda musí tento dluh neustále refinancovat – novými půjčkami splácet ty staré –, na což získává finanční prostředky jednak z prodeje státních dluhopisů v eurech svým občanům, jednak půjčkami od Evropské centrální banky, také v eurech. Obojí lze považovat i za kotvu, která Itálii váže ke společné evropské měně, a jejich skutečný dopad se projeví až při splnění populistických slibů o výstupu z eurozóny.

Sešněrované podmínky pro zaměstnávání

Desetiletí odborářských bojů za lepší pracovní podmínky, které posiloval zvyk vládnoucích stran uplácet voliče předvolebními sliby, sešněrovala podmínky pro zaměstnávání natolik, že italští zaměstnavatelé přestali prakticky vytvářet nová pracovní místa, a výrobu, pokud mohou, přesunují do zahraničí.

Desetiletí odborářských bojů za lepší pracovní podmínky, které posiloval zvyk vládnoucích stran uplácet voliče předvolebními sliby, sešněrovala podmínky pro zaměstnávání natolik, že italští zaměstnavatelé přestali prakticky vytvářet nová pracovní místa, a výrobu, pokud mohou, přesunují do zahraničí

Podnikatelé ironicky říkají, že zaměstnance sice nepřijímají, ale musejí se s nimi oženit, přičemž propuštění je jako rozvod stejně bolestivé, dlouhé a finančně náročné. Například ve většině pracovních smluv není uvedena výše mzdy – jen paragraf, který odkazuje na dohodu odborů, jež stanovuje počet platů za rok, dovolenou, kompetence a náplň práce. Odstupné při ukončení zaměstnání se pohybuje podle odpracovaných let i v desítkách měsíčních platů.

Malý i velký zaměstnavatel může pouze zvýšit benefity, jelikož však jsou základní mzdové hladiny nastavené vysoko, nikdo to nedělá a mzdy jsou nivelizovány podobně jako u nás za socialismu. Důsledkem je jednak vysoká, až 40procentní nezaměstnanost mladých vysokoškolských absolventů (ty starší lze obtížně propustit a sami nemají velký zájem riskovat na rigidním trhu změnu místa), jednak nízké zahraniční investice a odliv italského kapitálu do zahraničí.

Bariéra souhlasu zaměstnanců

Hlavním problémem Itálie nejsou ani tolik daně – sice vysoké a mnohé kuriózní, které v jiných zemích nejsou –, jako „zabetonovaný“ pracovní trh, přičemž jeho zpružnění, které by přineslo zrušení povinnosti alespoň pro malé či nové firmy respektovat odborářské regule, je politicky nemožné – naráží na bariéru souhlasu milionů zaměstnanců se snížením mnoho let kumulovaných zaměstnaneckých jistot a benefitů.

Zpružnění pracovního trhu, které by přineslo zrušení povinnosti alespoň pro malé či nové firmy respektovat odborářské regule, naráží na bariéru souhlasu milionů zaměstnanců se snížením mnoho let kumulovaných zaměstnaneckých jistot a benefitů

Pokoušely se o to v uplynulých 20 letech prakticky všechny italské vlády, pravicové i levicové, jejich nesmělé, kosmetické pokusy však končily poklesem preferencí a pádem v příštích volbách. Poslední pokus sociálně demokratického premiéra Mattea Renziho se jmenoval zákon o práci – balíček opatření na vytváření pracovních míst, například pokud zaměstnavatel přijme nezaměstnaného na dobu neurčitou, tři roky za něho platí minimální sociální pojištěné.

Toto minimální opatření trh práce neuvolnilo, navzdory tomu ho dnes odmítá i sám Renzi, který po chabém výsledku své středolevé Demokratické strany (Partito Democratico, PD) v letošních volbách – 18,81 procenta – odstoupil z postu jejího předsedy.

Hendikep afrických migrantů

Na první pohled se zdá největším problémem Itálie nelegální migrace. Ten je sice reálný a vážný, ale značně nafouknutý. Lodě přeplněné snědými lidmi mají obrovský emoční potenciál, kterého se chytají novináři a politici, přičemž nepružný pracovní trh takovou příležitost k emotivním fotografiím neskýtá. K italským břehům připlouvají Afričané minimálně 40 let, a to v desítkách tisíc ročně. Většinou pokračují do Evropy, menšina jich nějakou dobu zůstává. Itálie je na to zvyklá, má infrastrukturu a mechanismy, jak se s tímto problémem vyrovnat.

Pro současné africké migranty je typická drobná kriminalita, většina se snaží buď odejít na sever Evropy, nebo se chová nenápadně, aby se nedostala do konfliktu s úřady. Jejich hendikepem je, že jsou kvůli barvě pleti nápadnější než Rumuni či Albánci, což z nich dělá snadnější politické téma.

Většina migrantů nepřichází po moři, ale po souši či letecky – „sbarcamenti“, jak se v Itálii Afričanům v lodích říká, tvoří jen malou část z celkové migrace. Situace se změnila v roce 2014, kdy se jejich počet vyhoupl na 170 tisíc, několikanásobek předchozího ročního průměru, a zůstal vysoký až do loňského léta, odkdy opadá. Záchytné tábory a migrační infrastruktura se s tímto náporem vyrovnávaly jen obtížně, státní zaměstnanci si stěžovali a politici na tomto tématu rozehrávali své hry. V zásadě jej však státní správa zvládla.

Tato migrační vlna způsobila méně problémů než v minulosti, například nárůst kriminality na počátku 90. let za albánské či na přelomu století za rumunské migrační vlny byl mnohem vyšší. Pro současné africké migranty je typická drobná kriminalita, většina se snaží buď odejít na sever Evropy, nebo se chová nenápadně, aby se nedostala do konfliktu s úřady. Jejich hendikepem je, že jsou kvůli barvě pleti nápadnější než Rumuni či Albánci, což z nich dělá snadnější politické téma.

Ani napravo, ani nalevo

Od konce druhé světové války byla italská společnost rozdělená na dvě nesmiřitelné skupiny – komunistickou stranu a zbytek skrývající se pod označením křesťanská demokracie. Křesťanští demokraté vládli díky strachu z komunistů, který k nim zaháněl různé politické proudy, 50 let. Když se na začátku devadesátých let zhroutil komunismus, a tím i jeho nepřítel, Komunistická strana Itálie se rozložila. Se zánikem tradičních politických stran však nezaniklo společenské rozdělení.

Na přelomu století se začaly objevovat malé středové strany, které nechtěly být napravo ani nalevo, kritizovaly pravolevé politické rozdělení a usilovaly o apolitickou, technokratickou vládu. Nebyly sice úspěšné, ale šlo o začátek třetí skupiny. Tu ovládlo ve volbách v roce 2013 populistické Hnutí pěti hvězd

Vznikly totiž nové strany, které se opět seskupily do dvou nesmiřitelných skupin. Levici dominovala Demokratická strana se sociálně demokratickým programem, pravici pak strana mediálního magnáta Silvia Berlusconiho. Ta sice několikrát změnila název, ale její pravicově liberální program přetrvával a podobal se tomu ODS v devadesátých letech. Okolo obou skupin se objevovaly malé strany, které často účelově vznikaly a zanikaly a vytvářely s hlavními stranami pravicové či levicové koalice. Tento model fungoval 20 let.

Na přelomu století se však začaly objevovat malé středové strany, které nechtěly být napravo ani nalevo, kritizovaly pravolevé politické rozdělení a usilovaly o apolitickou, technokratickou vládu. Nebyly sice úspěšné, ale šlo o začátek třetí skupiny. Tu ovládlo ve volbách v roce 2013 populistické Hnutí pěti hvězd (Movimento 5 Stelle, M5S) komika Beppeho Grilla, které v nich získalo 25,5 procenta hlasů, čímž značně oslabilo tradiční pravé i levé uskupení.

Grillo v pozadí

Českým ekvivalentem M5S je ANO Andreje Babiše. Obě hnutí jsou proti korupci a napadají systém dosavadních stran. Ideová nevyhraněnost ANO odpovídá Grillovým útokům na tradiční politický establishment: „Všichni se drží svých křesel jen kvůli penězům, pro lidi nedělají nic“ či „Pusťte nás do parlamentu, otevřeme vám jej jako konzervu tuňáka!“ Na rozdíl od ANO je M5S radikálnější – je protievropské, navrhuje referend o výstupu z eurozóny, skeptické k NATO a politice USA, environmentalistické a chce přímou demokracii.

Beppe Grillo vycítil, že jeho radikalismus odpuzuje, proto se loni ještě více stáhl do pozadí a vedení M5S přenechal 31letému Luigi Di Maiovi

Tento rozdíl je dán především odlišnými mentalitami jejich zakladatelů – Andrej Babiš je pragmatik, Grillo excentrik, který miluje řečnit před davy. Další rozdíl spočívá v tom, že jsou sice pro svá hnutí nepostradatelní a de facto je přímo řídí, ale Babiš ho vede osobně a nechává se volit, zatímco Grillo dává přednost zákulisnímu vedení a své hnutí pouze „inspiruje“ – není v parlamentu ani ve vládě.

Hnutí pěti hvězd navzdory úspěchu ve volbách v roce 2013 zůstalo v opozici, ale čelilo erozi. Jeho poslanecký klub se začal drolit a zneužívat politická privilegia. Grillo vycítil, že jeho radikalismus odpuzuje, proto se loni ještě více stáhl do pozadí a vedení M5S přenechal 31letému Luigi Di Maiovi. Štíhlý mladík s chlapeckým obličejem vypadá mezi svými často excentrickými kolegy, jako by si odskočil z tanečních, a v hnutí je považován za umírněného muže, který M5S důstojně reprezentuje.

Nová levice

Di Maio zmírnil radikalismus, prohlásil, že z Evropské unie ani z eurozóny se vystupovat nebude, a snažil se změnit image hnutí coby kompetentního vládnout. Byl to chytrý krok, M5S v letošních parlamentních volbách posílilo na 32,37 procenta hlasů.

I když M5S odmítá pravolevé rozdělení, stává se novou levicí, postmoderní a trochu anarchistickou, jež získává levicové voliče. Odpovídají tomu i některé body jeho programu – kromě environmentalismu a rovnosti pohlaví například „občanský příjem“.

Di Maio navzdory svému mládí i politické nezkušenosti se ukázal dobrým řečníkem i hráčem, který spíše stmeluje, než rozděluje různorodou poslaneckou skupinu M5S a pro ostatní politické strany je akceptovatelnější než kontroverzní Grillo, což by mohlo být inspirací pro ANO. Kdyby se Andrej Babiš stáhl do pozadí a před sebe postavil důvěryhodného člověka, koaliční potenciál jeho hnutí by se mohl zvýšit.

Transformace M5S z protestního hnutí v uskupení, které sbírá hlasy znevýhodněných, má další nečekaný dopad – „vyluxovalo“ voliče Demokratické straně (PD), volilo ho více než 50 procent nezaměstnaných. Zdá se, že i když M5S odmítá pravolevé rozdělení, stává se novou levicí, postmoderní a trochu anarchistickou, jež získává levicové voliče.

Odpovídají tomu i některé body jeho programu – kromě environmentalismu a rovnosti pohlaví například „občanský příjem“, státní garance, že žádný jednotlivec, důchodce ani rodina příjmově nespadne do chudoby, v čemž je M5S levicovější než tradiční levice. Zůstává však otázkou, nakolik by dokázalo tyto finančně náročné populistické sliby splnit.

Odmítnutí Renziho vlády

Dominantní stranou koalice tradiční levice je Demokratická strana, již donedávna vedl expremiér Renzi. Tento čtyřicátník byl velkou nadějí – ve volbách 2013 přivedl středolevou koalici k těsnému vítězství s 29,5 procenty hlasů a stal se premiérem. Bývalý skaut a úspěšný starosta Florencie je příkladem, jak každodenní politika a snaha o energické řešení chronických politických potíží může zničit politické naděje.

Renziho vláda byla poměrně úspěšná – nezaměstnanost mírně klesla, ekonomika nepatrně rostla, státní dluh se dařilo krotit a migrační krizi přečkat bez větší katastrofy –, navzdory tomu především levicoví voliči naději v ni odmítli

Renziho vláda byla poměrně úspěšná – nezaměstnanost mírně klesla, ekonomika nepatrně rostla, státní dluh se dařilo krotit a migrační krizi přečkat bez větší katastrofy –, navzdory tomu především levicoví voliči naději v ni odmítli.

Jeho vláda se pokusila řešit dlouholeté nepopulární problémy, jako je zaměstnávání učitelů či zmíněným zákonem o práci, a přestože nešlo o radikální změny, byly z mnoha stran a důvodů kritizované a vytvářely špatnou náladu. Posledním pokusem Renziho vlády byla reforma volebního systému, která měla zabránit povolebním patům a po níž volalo celé politické spektrum. Byla však odmítnuta v referendum, načež Renzi z postu premiéra v prosinci 2016 odstoupil.

Nenaplněné očekávání

Renzi přišel do PD z Lidové strany a představuje její středové, technokratické umírněné křídlo. Ekonomicky je pravicovější než některé pravicové strany – je Tonym Blairem italské levice, který však přišel příliš pozdě, když v roce 2013 stranu přebral po PierLuigim Bersanim, exkomunistovi a odboráři starého střihu. (Nabízí se srovnání s českou ČSSD a osudem Bohuslava Sobotky, který ji přebral v roce 2011 od Jiřího Paroubka. Ani v jeho případě vcelku dobré vládní výsledky a umírněná proevropská politika nezabránily historickému propadu strany ve volbách.)

Středolevá Renziho koalice obdržela 22,8 procenta hlasů, značně pod očekáváním. Matteo Renzi proto odstoupil z vedení PD a doporučil jí odchod do opozice.

Před letošními volbami se od PD odtrhli představitelé radikálního levicového křídla (mimo jiné Bersani), kteří Renziho liberální centrismus vinili z poklesu preferencí a založili mimo středolevou koalici volební formaci Svobodní a rovní (Liberi e Uguali, LeU), jež se sice do parlamentu dostala, ale jen s 3,39 procenty, což sama považuje za neúspěch.

Středolevá Renziho koalice sdružovala kromě PD čtyři miniaturní strany, z nichž jedna zastupuje tradičně jihotyrolský autonomní region a tři byla ad hoc vytvořená uskupení na podporu EU či bývalých centristů. Koalice obdržela 22,8 procenta hlasů, značně pod očekáváním. Renzi proto odstoupil z vedení PD a doporučil jí odchod do opozice.

Nepřesné vysvětlení

Středopravou koalici tvoří Berlusconiho liberálně-pravicová strana, které v letošních volbách vystupovala pod staronovým názvem Vzhůru Itálie (Forza Italia, FI), nacionalistická Liga Severu, z níž nedávno vypadl „Sever“, takže zůstala jen Liga (Lega) srovnatelná s Okamurovou stranou Svoboda a přímá demokracie (SPD), ještě ultrapravicovější strana Bratři Itálie (Fratelli d’Italia, FdI), kterou by šlo zařadit mezi SPD a Vandasovu Dělnickou stranu sociální spravedlnosti, a nejmenší, účelově založené centristické uskupení My s Itálií (Noi con l’Italia, UdC) ideově srovnatelné s TOP 09.

Vysvětlení úspěchu nacionalistů ve volbách protestem proti systému či frází, že voliči chtějí změnu, není přesné. Liga Severu, jedna z nejstarších italských politických stran, se totiž už před 30 lety v Lombardii profilovala proti korupci a systému a desetiletí se podílela na moci ve všech pravicových vládách.

Středopravá koalice v letošních italských parlamentních volbách zvítězila se ziskem zhruba 37 procent hlasů, podstatná je však její proměna. V roce 2013 Forza Italia získala 21,5, Liga Severu 4,1 a Bratři Itálie 1,9 procenta hlasů. Letos nejvíce obdržela Liga (17,4 procenta) před FI (14 procent), FdI (4,3 procenta) a UdC (1,3 procenta). Nacionalisté, tedy Liga a FdI, získali čtyřikrát, respektive dvakrát více hlasů. Vysvětlení tohoto volebního výsledku protestem proti systému či frází, že voliči chtějí změnu, však není přesné.

Liga Severu, jedna z nejstarších italských politických stran, se totiž už před 30 lety v Lombardii profilovala proti korupci a systému a desetiletí se podílela na moci ve všech pravicových vládách. V roce 1989 ji založil Umberto Bossi sloučením regionálních separatistických hnutí a její cíle se měnily – od samostatnosti severoitalských regionů až po jejich fiskální autonomii v rámci federální Itálie.

V nejbohatších severních regionech záhy získala dvojcifernou voličskou základnu, často i více než 30procentní, ale ve zbytku Itálie nekandidovala, takže z hlediska celé země bývala malou lokální stranou. Korupční skandál – rozkutálení peněz ze stranické pokladny do kapes synů zakladatele strany Bossiho, kteří záhadně přišli k luxusní jachtě či k astronomicky placenému politickému postu – Ligu Severu změnil. Bossi přišel o post lídra a straně klesly preference.

Změna kurzu

Poté se stal v prosinci 2013 šéfem Ligy Severu dnes 45letý milánský rodák Matteo Salvini, který do strany vstoupil v 18 letech a začínal na extrémní levici. Salviniho úspěch v letošních volbách má především původ v jeho zemitém vystupování. Je prostořeký, drzý, někdy žoviální, jindy agresivní a hodně mluví – zejména jako „obyčejní lidé“. Na facebookovém profilu sdílí fotky svých večeří nebo zvířátek mezi nenávistnými výroky o migrantech či Romech a tento demagog dokáže na vše rychle odpovědět.

Dalším důvodem volebního úspěchu Ligy Severu je změna kurzu. Krátce poté, co Matteo Salvini obsadil post předsedy, přihlásil se k francouzské Národní frontě Marine Le Penové a začal ideologii své strany měnit z etnického separatismu v italský nacionalismus. Uvědomil si totiž, že strana, která má úspěch ve třetině země, ale zbytek ji nenávidí, se nikdy k moci nemůže dostat.

Liga Severu, dnešní Liga, vytváří vlastní kulturu včetně jazyka a mýtů, na jejichž základě ovlivňuje lidi. Dokud byla lokální separatistickou stranou, za všechny problémy mohla „Římanka-zlodějka“. Díky neustálému opakování se i nevoličům Ligy Severu vrylo do paměti, že „Řím krade jejich peníze“ či že „obyčejní lidé znají věci lépe než ti nahoře“.

Dalším důvodem volebního úspěchu Ligy Severu je změna kurzu. Krátce poté, co Salvini obsadil post předsedy, přihlásil se k francouzské Národní frontě Marine Le Penové a začal ideologii své strany měnit z etnického separatismu v italský nacionalismus. Uvědomil si totiž, že strana, která má úspěch ve třetině země, ale zbytek ji nenávidí, se nikdy k moci nemůže dostat.

Efektivní taktika

Salvini přestal útočit na Řím a našel nepřítele v zahraničí – v Německu ztělesňovaném kancléřkou Angelou Merkelovou a v Bruselu, sídle EU. A vytvořil mýtus, že za italské ekonomické problémy může společná měna euro – stalo se symbolem zla a heslo „viníkem je euro“ stejně všudypřítomné jako dříve „Římanka-zlodějka“.

Salvini přestal útočit na Řím a našel nepřítele v zahraničí – v Německu ztělesňovaném kancléřkou Angelou Merkelovou a v Bruselu, sídle EU. A vytvořil mýtus, že za italské ekonomické problémy může společná měna euro Tato Salviniho taktika byla efektivní.

Tato Salviniho taktika byla efektivní. Ve všech jižních regionech, o kterých ještě nedávno ligisté prohlašovali, že patří spíše k Africe než k Evropě, obdržela v letošních volbách Liga několik procent, což v součtu s dvojcifernými čísly v severních regionech posunulo stranu ke čtyřikrát více hlasům než v roce 2013.

Analýza voličských preferencí ukazuje, že Salvini národní rétorikou „vysál“ značnou část Berlusconiho voličů, kteří se však vždy s těmi Ligy Severu částečně překrývali. Novinkou je, že se v uplynulých letech klasický liberál Berlusconi snažil přiblížit Salvinimu a přitvrdil v kritice migrace, EU či Německa. Populismus, byť umírněný, přinesl tradiční pravici pokles hlasů ve volbách, z čehož vyplývá, že voliči, kteří na něj slyší, volí spíše pravé radikály, než ty, kteří přidávají trochu radikalismu, aby rozšířili svou voličskou základnu.

Nepřekonatelná hráz

V uplynulých 50 letech Itálie zažila dvanáct reforem volebního systému. Poté, co Renziho vláda neprosadila svou reformu, následující kabinet prosadil kompromisní verzi, jež kombinuje poměrný a většinový princip, třetina okrsků volí většinově – postupuje pouze vítězný kandidát – a dvě třetiny poměrně – postupuje tolik kandidátů, kolik procent hlasů daná strana získá. Navíc vítězná koalice dostává bonus pro vítěze – více křesel v parlamentu, než odpovídá výsledku, aby mohla snáze získat většinu.

Letošní volby skončily ještě větším patem než ty předchozí. Všechny tři skupiny získaly přibližně třetinu hlasů a samy vládnout nemohou. A mezi nimi je nepřekonatelná hráz.

Navzdory této úpravě došlo na Renziho slova v průběhu noci po prohraném referendu, když ohlašoval demisi: „Můj návrh jste odmítli, prohrál jsem, ale teď bude na vás vymyslet něco lepšího.“ Letošní volby však skončily ještě větším patem než ty předchozí. Všechny tři zmíněné skupiny získaly přibližně třetinu hlasů a samy vládnout nemohou. A mezi nimi je nepřekonatelná hráz.

Na tomto místě je třeba uvést italský výraz „inciucio“, pomluva nebo skrytá dohoda, v politickém smyslu však ekvivalent české opoziční smlouvy, tedy neformální dohoda stran s odlišným programem o rozdělení moci. A protože se v minulosti stávala, všechny strany dlouho před volbami přísahaly a ujišťovaly, že žádné inciucio nepřichází v úvahu.

Grillo, respektive jeho nástupce Di Maio tvrdí, že M5S není jako jiné strany, které zrazují své voliče se svými protivníky, a proto se nespojí se „zkorumpovanou“ levicí ani pravicí. Salvini v prvním projevu po ohlášení volebních výsledků také ujišťoval, že žádné inciucio neplánuje a přísahal věrnost své středopravé koalici. Když český europoslanec Jan Zahradil po italských volbách na svém facebookovém profilu oznamoval, že euroskeptické strany získaly více než 50 procent hlasů, je to sice pravda matematicky, ale nikoli politicky.

M5S versus Liga

V této souvislosti napadne jako první spojení M5S a Ligy na základě euroskepticismu. Tato varianta je však málo pravděpodobná, i kdyby se obě strany vyrovnaly s „inciuciem, tedy se zradou voličů a koaličních parterů. Mají sice několik společných bodů, ale i mnoho zásadních odlišností.

Společný euroskepticismus nemusí stačit. Di Maio po návštěvě Bruselu Grillovu protievropskou rétoriku zmírnil. Liga však na ní staví, neboť pokud by ztratila vnějšího nepřítele, pak i národní uvědomění.

Například M5S se stává hegemonem nové levice, kterého budou jeho voliči tlačit k sociální štědrosti, Liga však uznává jen národní solidaritu. O jednom z hlavních slibů grillovců –„občanské příjmu“ – pak Salvini prohlásil: „Nikoho, kdo sedí doma, platit nebudu, protože to odporuje ligistickému přesvědčení.“

Ani společný euroskepticismus nemusí stačit. Di Maio po návštěvě Bruselu Grillovu protievropskou rétoriku zmírnil. Liga však na ní staví, neboť pokud by ztratila vnějšího nepřítele, pak i národní uvědomění. Berlusconi sice před volbami tvrdil, že Salviniho přesvědčil, že opuštění eura není dobrý nápad a v programu středopravé koalice není, ale šéf Ligy těsně po volbách tento postoj oslabil: „Jsme pro zachování eura, jen pokud se EU zásadně reformuje, a bude to prospěšné pro italské rodiny.“

Salvini je kandidátem středopravé koalice na premiéra, ale zdá se, že se mu příliš do vlády nechce. Může nechat vládnout M5S s některou levicovou frakcí Demokratické strany a čekat, až síla tohoto hnutí opadne a zhroutí se Forza Italia, protože 81letý Berlusconi zřejmě dlouho nevydrží. A poté, co Liga zaplní vakuum po FI a ovládne pravici, zaútočí na oslabenou M5S v předčasných volbách. Salviniho výrok tomu nasvědčuje: „Žádné inciucio, žádné překlenovací vlády. Buď vznikne vláda, která má důvěru, nebo půjdou Italové znovu k urnám.“

Prospěšné komplikace

Ani koalice Hnutí pěti hvězd s levicí by nebyla snadná. Odstupující Renzi prohlásil, že by vláda s grillovci byla pro Demokratickou stranu smrtelná a hrozil by jí zánik, o čemž přesvědčil její vedení. Šéf M5S Di Maio by musel PD rozbít a domluvit se s částí, která má k Renzimu největší averzí, aby tento postoj překonal.

Itálie měla po druhé světové válce více vlád než počet roků po ní, navzdory tomu prosperovala, kulturně vzkvétala a stala se jednou z atraktivních turistických destinací. S nadsázkou lze říct, že komplikace by mohly být i prospěšně – vláda má méně času plést se do života lidí, což ocení Italové z celého politického spektra.

Možná je i jiná taktika. Hnutí pěti hvězd má v obou komorách 337 poslanců. Bude těžké je uhlídat a středopravá koalice by mohla mezi nimi lovit přeběhlíky. Problémem je, že by jich musela ulovit alespoň 47 v dolní a 20 v horní komoře. Z uvedených možností vyplývá, že vytvořit v Itálii většinovou vládu bude nesmírně komplikované a trvat dlouho. A pokud vznikne, komplikace zůstanou, a proto pravděpodobně čtyři roky nevydrží.

To by však nemusel být problém. Itálie totiž měla po druhé světové válce více vlád než počet roků po ní, navzdory tomu prosperovala, kulturně vzkvétala a stala se jednou z atraktivních turistických destinací. S nadsázkou lze říct, že komplikace by mohly být i prospěšně – vláda má méně času plést se do života lidí, což ocení Italové z celého politického spektra.



Počet příspěvků: 1, poslední 3.4.2018 07:53 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.