Veřejnost versus těžaři: O výsledku nerozhodnuto

Výroba elektrické energie se začíná vyvíjet jinak než dříve. Jedinou podstatnou změnou u nás je vládní souhlas se zrušením limitů na hnědouhelném dole Bílina. Obyvatelé Černic a Horního Jiřetína však zůstali tam, kde byli před ním. Jak dlouho?

Elektrárna Počerady. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Elektrárna Počerady. | foto: Karel Pešek, MAFRA
Elektrárna Počerady. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Každý by zřejmě chtěl žít v Českých Budějovicích, ale jen málokdo v nizozemském Eemshavenu. Výjimkou mohou být zanícení industriální fanatici, jejichž hlavním fetišem je energie ve většině jejích podob. Na své si přijdou jak zelení – park větrných elektráren –, tak příznivci plynu – plynové elektrárny – či uhlí – právě spuštěná uhelná elektrárna RWE na černé uhlí v Eemshavenu, pravděpodobně nejmodernější na světě, jež z dlouhodobého hlediska vyhovuje všem požadavkům na ochranu životního prostředí.

Původní představa o spuštění eemshavenské elektrárny v roce 2012 se – jak bývá u elektráren zvykem – nenaplnila. Zahájení provozu bylo navíc o rok posunuto kvůli žalobám environmentálních organizací. Těm však nevadily technologie, ale potenciální dopady zvýšené lodní dopravy na nedaleké přírodní chráněné území. U průmyslového přístavu jde ale o argument poněkud nešťastný, takže soudní verdikt tyto žaloby zamítl.

Provozní náklady

Instalovaný výkon eemshavenské elektrárny představuje 1600 megawattů (MW), náklady na výstavbu zhruba tři miliardy eur, tedy o něco více než 50 milionů korun na jeden instalovaný MW.

Provozní náklady jaderné a uhelné elektrárny se výrazně liší. Je provoz nové jaderné temelínské elektrárny trojnásobně méně nákladný než nové eemshavenské elektrárny uhelné?

Ze srovnání tohoto jednotkového investičního nákladu na výstavbu nejmodernější světové uhelné elektrárny s investicemi na navrhovanou dostavbu Jaderné elektrárny Temelín vyplývá, že při investici 350 miliard korun (a to jsem spíše optimista) dosahuje jednotkový investiční náklad na dostavbu jednoho MW instalovaného výkonu rozšířeného Temelína minimálně 150 milionů korun – třikrát více než u nové eemshavenské elektrárny uhelné.

Následné provozní náklady jaderné a uhelné elektrárny se samozřejmě výrazně liší, navzdory tomu bych rád věděl, je-li provoz nové jaderné temelínské elektrárny trojnásobně méně nákladný než nové eemshavenské elektrárny uhelné.

O uhlí toho příliš nevím, odliším černé od hnědého, vím, co je lignit a antracit. Neřadím rašelinu mezi obnovitelné zdroje energie, přestože vím, že se obnovuje. Vím také, že se kvalita měří výhřevností a popelnatostí. Nevím však, nakolik je ostravské uhlí použitelné pro moderní elektrárny eemshavenského typu.

Pokles ceny silové elektřiny

Jediná naše černouhelná elektrárna je provozovaná v Dětmarovicích u hranic s Polskem, jež kromě elektrické energie produkuje i teplo. Možná je to „celé vedle“, ale nestálo by za úvahu namísto nových jaderných kapacit, kde podíl „českého“ uranu dosahuje sotva pětiny objemu ruského dováženého paliva, postavit moderní černouhelnou elektrárnu využívající plně tuzemské palivo a zajišťující obživu lidem v ostravsko-karvinském regionu?

Existuje řada argumentů, proč by to nešlo, na což jsou Češi světovými šampiony, navzdory tomu by taková úvaha měla mít místo při formulování energetické politiky státu či regionu.

Je sice pravděpodobné, že cena silové elektřiny bude mít sklon ke stabilizaci, ale nikdy již nedosáhne úrovně nutné pro dosažení ekonomické efektivity při velkých energetických investicích

Úvahy o energetice se odehrávají za situace, kdy cena silové elektřiny trvale klesá. Podle nejnovějších dat klesla cena za prodej megawatthodiny (MWh) z 81,5 eura v roce 2011 na současných 29 eur, tedy o více než 60 procent. Pokles je přitom trvalý, bez významnějších cenových výkyvů.

Efektivní provoz jaderné elektrárny vyžaduje minimální cenu silové elektřiny 120 eur/MWh, tedy více než čtyřikrát vyšší. Je sice pravděpodobné, že cena silové elektřiny bude mít sklon ke stabilizaci, ale nikdy již nedosáhne úrovně nutné pro dosažení ekonomické efektivity při velkých energetických investicích. Chtěl bych také při těchto cenách znát ekonomické parametry nové uhelné elektrárny RWE v Nizozemsku.

Aktivity dovnitř skupiny ČEZ

Zřejmě v důsledku tohoto vývoje lze sledovat postupnou změnu rozvojové strategie skupiny ČEZ. Zdá se, že namísto dřívějších rozsáhlých, byť ne vždy zcela povedených nákupů zahraničních energetických akvizic začíná směřovat své aktivity dovnitř – k posílení nových funkčních struktur.

Zdá se, že ČEZ namísto dřívějších rozsáhlých, byť ne vždy zcela povedených nákupů zahraničních energetických akvizic začíná směřovat své aktivity dovnitř – k posílení nových funkčních struktur

Na rozdíl od státních úředníků si manažeři firmy uvědomili, že doba velkých koncentrovaných výrobních zdrojů a tlustých drátů pozvolna končí, což není pouze důsledkem ubývání uhelných zásob či technického dožívání starých hnědouhelných elektráren, ale spíše celkovou změnou paradigmatu podnikání. Nejviditelnější je přitom postupná změna orientace na „regionální“, plošně diverzifikovanou elektroenergetiku.

Tento model představuje určitý návrat ke kořenům – současné síťové energetické obory se zrodily jako lokální, „ostrovní“ zásobování, a až následně vznikly plošné sítě pro dálkový přenos energií. Výhodou tohoto modelu je vyšší bezpečnost a stabilita, nevýhodou složitější řízení provozu soustavy.

Teplárenské podnikání

Výroba elektrické energie tedy sleduje – a nejen u nás – odlišné vývojové tendence, než na jaké jsme byli zvyklí. „Blíž k tobě, (zákazníku), blíž...,“ chtělo by se zanotovat. Jak to ale vypadá s teplárenským podnikáním, které v minulosti bylo integrální součástí polostátního ČEZ? Lze i v něm objevit náznaky budoucích změn?

Jedinou podstatnou změnou spojenou s teplárenstvím je vládní souhlas se zrušením těžebních limitů na hnědouhelném dole Bílina. Po tomto „A“ však nenásledovalo logické „B“ – rozhodnutí o limitech těžby na dole ČSA. Skóre veřejnost versus těžaři je tedy jedna nula s tím, že o konečném výsledku není ani zdaleka rozhodnuto. Vláda jako sudí v tomto zápase zřejmě zapomněla v šatně červené karty a podle toho hra vypadá.

Lze i v teplárenském podnikání, které v minulosti bylo integrální součástí polostátního ČEZ, objevit náznaky budoucích změn?

Sportovní utkání se vždy řídí pravidly, o nichž se nediskutuje, přestože nebývá obtížné faulovat. Pravidla „hry na podnikání“ jsou také zřetelná – práva a povinnosti jsou určeny zákony.

Z tohoto hlediska je většina vyjádření různých státních úředníků spíše extenzivním výkladem pravidel hry a jejich motivem především názor budoucího voliče, ale nikoliv současného občana, společně se zakrývanou, navzdory tomu viditelnou snahou pomoci politicky spřízněným podnikatelským skupinám k dalším výdělkům, jež se sice hezky poslouchají (věř, kdo chceš), ale hůře provádějí.

Otázka státního majetku

Například uhlí těžené za limity v dole Bílina bude směřovat výlučně do tepláren, případně jako tříděné uhlí pro drobné spotřebitele. Stát je sice majitelem těžených nerostů, ale jenom do chvíle, kdy se „kopne krumpáčem“ na skrývce. (Přeháním, ale v rámci právních argumentů, které prosazují těžařské skupiny.) Potom je uhlí „v režii“ těžaře v rámci státem vydané těžební koncese.

Stát může ve vztahu ke svému majetku, což jsou mimo jiné i nerostné suroviny, pouze buď vydat prospektorskou, a většinou následně i těžební koncesi, nebo tyto geologické zásoby odepsat

Představte si pekárnu na malém městě, které místní starosta, jenž prostřednictvím živnostenského odboru vydal pekaři živnost, zakazuje prodávat rohlíky přespolním – zejména Pražákům. Výsledek sporu starosty s pekařem lze předjímat téměř s jistotou. Jak tedy stát, jenž vydal těžební koncesi, donutí soukromý subjekt, aby své „housky“ prodával jen někomu? Kde jsou zásady volného trhu?

Pokud by to bylo možné, je to další argument k úvaze o emigraci. Stát totiž může ve vztahu ke svému majetku, což jsou mimo jiné i nerostné suroviny, pouze buď vydat prospektorskou, a většinou následně i těžební koncesi, nebo tyto geologické zásoby odepsat, jak se již stalo v případě dolu Chabařovice a v západočeském lázeňském trojúhelníku u Sokolovské uhelné.

Neslušné rozhodnutí

Nechávat rozhodnutí „až na jindy“ je přinejmenším neslušné, neboť vyvolává trvalou nejistotu v regionech. A nejde jen o uhlí – vyprávět by mohli třeba obyvatelé Kašperských Hor či Mokrska, kde se nacházejí zásoby zlaté rudy. Proto zůstali obyvatelé Černic a Horního Jiřetína tam, kde byli před vládním rozhodnutím. Vědí už sice, že to „asi hned tak nebude“, jenže: Jak dlouho to vydrží? Do dalších voleb? Do doby, kdy firma prodá své podíly kapitálově silnému zahraničnímu investorovi vybavenému plejádou brilantních právníků?

Nechávat rozhodnutí „až na jindy“ je přinejmenším neslušné, neboť vyvolává trvalou nejistotu v regionech. A nejde jen o uhlí.

Vynucený prodej majetku švédského Vattenfallu, třetího největšího výrobce elektřiny v Německu, tedy východoněmeckého „kombinátu“ MIBRAG, je možným návodem pro budoucí postup i v Česku. Nevím ovšem, bude-li mít i zde chuť Greenpeace lom ČSA koupit a zlikvidovat.

V mých článcích nebývají zvykem poselství či výzvy, ale v tomto prosím pány politiky za všechny lidi, jimž vláda svým rybo-račím rozhodnutím opět neposkytla pocit práva na trvalý domov.

Počet příspěvků: 3, poslední 27.10.2015 01:53 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.