Veřejná podpora firemních inovací odporuje zdravému rozumu

Místo toho, aby si firmy vlastní výzkum objednávaly u vysokých škol či Akademie věd a platily za něj, tahají peníze ze státního, píše Jiří Chýla.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

KOMENTÁŘ Jiřího Chýly / V nebývale rozsáhlém rozhovoru ČESKÉ POZICE Zbyněk Frolík: Jen rozpočtový tlak může přinést změny ve výzkumu tato ikona českého podnikání (jak Zbyňka Frolíka, jednatele firmy Linet, označil redaktor Martin Rychlík) vyjádřila své představy o tom, proč a jak by měla vláda podporovat výzkum, vývoj a inovace v podnikatelském sektoru. Má-li se Česko vymanit z ekonomických potíží, musí podle Frolíka vláda jít cestou podpory inovací, jinými slovy podpory výzkumu a vývoje v podnicích.

Podporou inovací jako cesty k mezinárodní konkurenceschopnosti se zaštiťuje leckdo, rád bych však upozornil na skutečnost, že tato podpora může být v rozporu s klíčovou podmínkou fungování tržní ekonomiky, jíž je férová hospodářská soutěž. Současný způsob, jak vláda podporuje výzkum a vývoj v podnikatelském sektoru, zjevně hospodářskou soutěž narušuje. A je tedy v rozporu nejen s rámcem Evropského společenství, který tuto podporu upravuje, ale i se zdravým rozumem. Realizace představ Zbyňka Frolíka by tuto situaci ještě zhoršila a sám tento veleúspěšný podnikatel dává svým jednáním ostatním podnikatelům špatný příklad.

Dvě poznámky úvodem

Není cílem tohoto textu vyvracet všechna tvrzení Zbyňka Frolíka, dvě však nemohu nechat bez komentáře, neboť úzce souvisí s hlavním tématem tohoto textu.

  • Poznámka první: Zbyněk Frolík v rozhovoru tvrdí:

„Podnikatelská sféra vynaloží letos na výzkum, vývoj a inovace až 40 miliard, z čehož jsou bratru tři miliardy tím, čím stát přispívá na pobídky. Pod deset procent. Tři miliardy, jež šly z programu TIP nebo z Technologické agentury ČR (TAČR) do průmyslu, jsou většinou určeny malým a středním podnikům. Jde o motivaci. Kdyby podniky nedostaly ani korunu, nikde by nekřičely.“

Obě čísla v první větě si ovšem její autor vycucal z prstu. Kolik letos podniky vydají na výzkum a vývoj, samozřejmě nikdo v polovině roku vědět nemůže a tato informace není známá ani za rok 2011, neboť data se ještě zpracovávají a Český statistický úřad je zveřejní až 17. září. Poslední spolehlivá data jsou za rok 2010 a ta hovoří jinak: výdaje na výzkum a vývoj činily celkem 59 miliard, z toho podnikatelský sektor poskytl 28,9 miliardy. Sám ovšem vydal o 7,7 miliardy více (36,6 miliardy), přičemž z oněch 7,7 miliardy pocházelo 4,7 miliardy z národních veřejných zdrojů a 3 miliardy ze zahraničí. Podíl veřejných zdrojů na výdajích podnikatelského sektoru tak činil 12,85 procenta, což je dvakrát více než průměr EU27.

  • Poznámka druhá: týká se Frolíkova tvrzení ohledně návrhu výdajů státního rozpočtu na výzkum, vývoj a inovace na rok 2013:

„V návrhu rozpočtu pro rok 2013 jde o celkové snížení 700 milionů. Návrh rozpočtu byl snížen jak zejména pro ministerstvo průmyslu o 1,1 miliardy, tak pro ministerstvo školství – o 350 milionů. Nejde o ,politickou objednávku‘, jak Drahoš (předseda Akademie věd – pozn. red.) tvrdí, ale pouze o to, že šetřit musejí všichni: i Akademie věd, které se snížení dotýká jen málo.“

O tom, jak musejí „šetřit všichni“, svědčí nejlépe skutečnost, že z deseti kapitol státního rozpočtu, které poskytují prostředky na výzkum, vývoj a inovace (nepočítám Úřad vlády, který má ročně kolem 40 milionů na administrativní výdaje spojené s činností Rady pro výzkum, vývoj a inovace), rostou výdaje v roce 2013 oproti roku 2012 v sedmi z nich. A z těch zbývajících tří – ministerstvo průmyslu, ministerstvo školství a Akademie věd – jde u MPO o pokles o 870 milionů (nikoliv o 1,1 miliardy), vyvolaný vyčerpáním většiny prostředků na program TIP (o něm bude dále ještě několikrát řeč) a u MŠMT o pokles primárně v důsledku snížení výdajů na kofinancování Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace, které navrhlo samo MŠMT. Skutečně kráceny jsou jen výdaje Akademie věd. To všechno Frolík dobře ví, a přesto říká nepravdu. Proč to dělá?

Jak (ne)léčit selhání trhu

V základech smlouvy o Evropské unii je založena rozumná zásada, že stát nesmí zasahovat do volného trhu tím, že by podporoval konkrétní subjekty. To platí jak uvnitř jednotlivých států, tak v rámci celé EU. Přesto je státní podpora některých ekonomických aktivit za určitých podmínek povolena. Jednou takovou oblastí je i výzkum, vývoj a inovace (VaVaI). Podle Rámce společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací je podpora VaVaI z veřejných prostředků slučitelná se společným trhem zemí Evropské unie tehdy, pokud v daném segmentu ekonomiky selhal trh, a za předpokladu, že poskytnutí této podpory povede příjemce podpory ke zvýšení vlastních výdajů na VaVaI.

Co přesně znamená „selhání trhu“, je poněkud vágní, ale hlavními charakteristikami jsou vysoké náklady spojené s nejistým výsledkem, které odrazují podnikatele od investic do výzkumu, jež by mohly přinést nejen velký zisk, ale i ztráty. Rámec říká konkrétně následující:

Pro účely pravidel státní podpory se však Komise domnívá, že státní podpora na inovace musí být povolena nikoli na základě abstraktní definice inovací, ale pouze v rozsahu, která se vztahuje ke konkrétním činnostem, které jednoznačně řeší selhání trhu brzdící inovaci a u nichž přínosy státní podpory pravděpodobně převáží možnou újmu způsobenou hospodářské soutěži a obchodu.

Každé rozhodnutí o poskytnutí podpory výzkumu a vývoje by proto mělo být podloženo argumenty svědčícími o tom, že prospěch z poskytnutí této podpory převýší nebezpečí plynoucí z narušení trhu, které taková podpora může vyvolat tím, že zvýhodní jeden subjekt oproti jiným. Poskytnutí veřejných prostředků by nemělo vést k podpoře ekonomicky neefektivních subjektů nebo vytvoření monopolu na určité zboží či služby tím, že by byla potlačena konkurence.

Jak uvidíme, právě to se ovšem u nás masivně děje a Zbyněk Frolík k tomu sám přispívá. Z účelových prostředků MPO a dalších ministerstev je podporována řada projektů podnikatelských subjektů, které tyto podmínky nesplňují, neboť k žádnému selhání trhu v dané oblasti podnikání nedochází a naopak hrozí, že poskytnutá podpora vede k narušení hospodářské soutěže, a bude mít tedy ve svých důsledcích na naši ekonomiku negativní vliv.

Monopolista a stát

Zbyněk Frolík mi ušetřil práci při hledání informací o své firmě a vše podstatné o společnosti Linet, jež se zabývá vývojem a prodejem zdravotní techniky, především nemocničních sklápěcích lůžek, napsal sám. Firma Linet, s. r. o., kterou Frolík spoluvlastní a řídí, působí ve 105 zemích a bude mít letos při obratu 3,5 miliardy velmi slušný zisk půl miliardy. Jeho podnik je největším evropským hráčem na trhu nemocničních a pečovatelských lůžek a třetím největším hráčem v oboru na světě. Byznys, jenž je založen na aplikovaném výzkumu a neustálých inovacích, je realizován z 94 procent mimo Českou republiku.

Shrnuto a podtrženo: v českých podmínkách a svém oboru monopolista jak Brno a i ve světovém měřítku jeden z hlavních hráčů. A tento monopolista nemá žádné zábrany na otázku, zda se Linet zapojuje do výzkumných projektů, odpovědět: „Ano, přihlašujeme se, chceme soutěžit jako každý jiný a máme radost, když nějaký grant získáme, ale i kdybychom nezískali, dělali bychom vývoj stejně.

Kdyby ministerstvo průmyslu respektovalo podmínky rámce pro poskytování podpory z veřejných prostředků a zapojilo i zdravý rozum, nemohl by Linet, ale ani řada podobných subjektů, dostat od státu ani korunuTakže monopolista Frolík má radost, když mu stát přispěje pár milionů ročně na vývoj ještě lepších sklápěcích lůžek, kterými se ještě více prosadí ve světě, ale sám přiznává, že i bez nich by Linet vývoj „dělal stejně“. Není divu, při ročním zisku půl miliardy ho nemůže ročních zhruba deset milionů z programů ministerstva průmyslu a obchodu vytrhnout.

Seznam všech projektů výzkumu a vývoje, na něž Linet dostává, respektive dostával od státu podporu, je zde. Kliknutím na jednotlivé projekty získáte podrobnější informace, z nichž plyne, že Linet získal z veřejných prostředků od roku 2001 celkem 125 milionů korun, čili zhruba 10 milionů za rok. Kdyby ministerstvo průmyslu respektovalo podmínky rámce pro poskytování podpory z veřejných prostředků a zapojilo i zdravý rozum, nemohl by Linet, ale ani řada podobných subjektů, dostat od státu ani korunu.

To, že Frolík dává ostatním podnikatelům špatný příklad, je smutné, ale co je zarážející, je skutečnost, že stát podporuje monopolistu, u něhož není nejmenší pochyb, že podpora, kterou od státu dostává, nemá za cíl napravit selhání trhu či povzbudit k ještě větším výdajům na výzkum a vývoj, ale že naopak potenciální konkurenci u nás dusí.

Hnojit jen tam, kde je to skutečně potřeba

V návaznosti na jasnovidecké tvrzení o výdajích podnikatelského sektoru v roce 2012 Zbyněk Frolík svou představu o roli státu formuloval v rozhovoru jednoznačně a výstižně:

Pointa je v tom, že stát má zájem vývoj a inovace víc rozhýbat. Podnikatelská sféra jsou vlastně takové svobodné krávy, které se volně pasou na poli. Stát jim ho občas pohnojí, aby na nich rostla kvalitnější tráva a podojil z nich víc mléka. A když pole nepohnojí, bude mléka míň. Navíc ty krávy jsou svobodné a pasou se tam, kde je tráva nejlepší. A ono se může stát, že kravky své teritorium občas změní – třeba přeběhnou za Šumavu nebo zhubnou a přestanou dojit.

Pole, na němž se pase Linet, by z důvodů uvedených v předchozí části stát hnojit v žádném případě neměl, protože to tohle pole nepotřebuje a kravka Linet určitě nezhubne. Stát by měl hnojit jen tam, kde to má racionální smysl, třeba na podporu konkurence Linetu.

Z mého pohledu daňového poplatníka, by stát měl finančně či daňově motivovat jakoukoli činnost, která vede k vyšší a rychlejší daňové výnosnosti. Je jasné, že v případě humanitních věd, kultury a podobně by stát měl říci, kolik je ochoten na kulturnost národa přispívat. Řada vědců tvrdí, že byznys by si měl svůj vývoj a inovace platit sám, a pokud možno jej nakupovat u vysokých škol či AV, a peníze ze státního rozpočtu mají být rozděleny jen jim.

První věta dokumentuje, že Frolík ignoruje skutečnost, že stát tu není od toho, aby finančně podporoval „jakoukoliv činnost“ vedoucí k vyšší daňové výnosnosti, ale jen tam, kde není sám trh dostatečně rozvinut. O „trhu bez přívlastků“ rád mluví kdekdo, ale dodržovat jeho pravidla už mnozí podnikatelé nechtějí. Nakonec proč, když to státu nevadí?

Ekonomický zločin

Čtenář může namítnout, že těch deset milionů ročně pro Linet je pakatel, který nestojí za řeč. Kdyby šlo jen o Linet, bylo by možné mávnout rukou a s Donaldem Rumsfeldem prohlásit „to se stává“ („stuff happens“). Takových, jako je Frolík, je však u nás mnoho a řada z nich od státu dostává podstatně více. Stačí se podívat do seznamu Projektů programu TIP schválených v roce 2012, aby nám bylo jasné, že řada z nich zcela zjevně nesplňuje podmínky rámce pro poskytnutí podpory z veřejných prostředků, a přesto tuto podporu dostává.

Příkladem přímo ekonomického zločinu je skutečnost, že ze státního rozpočtu podporujeme výdaje na výzkum firmy ArcelorMittal Ostrava, a. s., stoprocentní dcery ArcelorMittal SA, největšího výrobce oceli na světě, řízeného jedním z nejbohatších lidí této planety Indem Lakhsmi Mittalem, jenž vlastní 40 procent akcií holdingu. Samotná firma ArcelorMittal Ostrava má obrat ročně kolem 40 miliard korun a zisk po zdanění několik miliard (v roce 2006 šest miliard, v roce 2011 0,8 miliardy). Podobně jako Linet dostává na projekty, jejichž seznam je zde, ze státního rozpočtu pro firmu naprosto nevýznamných typicky deset milionů korun ročně. Proč podporujeme z veřejných prostředků tohoto globálního hráče?

Podstatně závažnější je ovšem případ Ústavu jaderného výzkumu Řež (ÚJV Řež; neplést s Ústavem jaderné fyziky AV ČR, který sídlí ve stejném areálu). Tato akciovka je z 52,5 procenta vlastněná naším největším monopolistou, firmou ČEZ, a ze 17,4 procenta firmou Škoda JS, jež podniká výhradně na jaderném trhu a jejímž strategickým cílem je dosáhnout významné účasti při plánované výstavbě 3. a 4. bloku JE Temelín.

V roce 2011 vydal ČEZ na výzkum ostudných 166 milionů, což představuje 0,4 procenta zisku po zdaněníÚJV Řež měl v roce 2011 při obratu zhruba 1,66 miliardy zisk po zdanění slušných 127,3 milionu korun a podobně i v předchozích letech. Tato částka je shodou okolností velmi blízká částce, kterou tato dcera akciové společnosti ČEZ získala v témže roce (a podobně i v letech předešlých) od ministerstva průmyslu a Technologické agentury jako podporu projektů výzkumu a vývoje, jejichž seznam je zde. Všechny tyto projekty řeší důležité problémy ve většině případů přímo spojené s jadernou energetikou. Nevidím však žádný důvod, proč by na jejich řešení měl přispívat stát, když prakticky jediným uživatelem výsledků je ČEZ sám a když ČEZ má gigantické zisky.

V roce 2011 měl při provozních výnosech 113, 4 miliardy korun zisk po zdanění 37,4 miliardy, z čehož bylo použito 26,7 miliardy na dividendy. Přitom na výzkum vydal ČEZ ostudných 166 milionů, což představuje 0,4 procenta zisku po zdanění. ČEZ by měl výsledky výzkumu, který potřebuje ke své komerční činnosti, od ÚJV Řež či Centra výzkumu Řež (jeho jediným podílníkem je ÚJV Řež) nakupovat, a ne je tahat ze státního rozpočtu.

Přehlídka kuriozit

Nakonec ještě pár kuriozit, které by byly k smíchu, kdyby nebyly k pláči, aneb Na co všechno ministerstvo průmyslu v programu TIP peníze daňových poplatníků vyhazuje (texty jsou převzaty přímo z odkazů).

Ve všech těchto a mnoha dalších případech ministersto průmyslu podporuje firemní výzkum, jenž nesplňuje podmínky rámce ani zdravého rozumu pro podporu z veřejných prostředků. Proč by měla firma Westcom, s. r. o., dostávat podporu na vývoj softwaru, který prodává, když v oboru IT trh funguje dokonale? Proč by pak podporu nemohli dostávat třeba i pekaři či hostinští?

Budeme jen parazitovat?

Horizont Frolíkova uvažování je omezený rychlou návratností peněz vydaných na cokoliv:

Premiér Petr Nečas, vláda i poslanci by si měli uvědomit, že peníze, kterými stimulují inovace a aplikovaný výzkum s rychlou návratností peněz zpět do ekonomiky, jsou to nejefektivnější, co mohou z rychlého hlediska udělat. Někdy to situace vyžaduje. I peníze do školství jsou velmi důležité, ale přinášejí delší návratnost a investice do základního výzkumu, jímž potenciálně obohacujeme světové poznání, mívají nízkou šanci na komerční úspěch v pozdější aplikaci nebo z prodeje licencí či patentů.

Ještě jasněji to říká o pár odstavců níže:

Vědecký článek jako hlavní výstup české vědy, byť by byl v super časopise typu Nature nebo Science, může být i takové ,trkátko‘ – inspirace pro velké společnosti, jejichž zaměstnanci to čtou a hledají inspiraci, co nového vyvíjet a vyrábět. Proto často vnímám výsledky českého základního výzkumu, navíc institucionálně placeného, jako příspěvek českého daňového poplatníka do studnice světového poznání, který bude někdy nejspíš kapitalizován v zahraničí – pro jiného daňového poplatníka.

Je zjevné, že Frolíkovi je peněz vydaných na „obohacení světového poznání“ upřímně líto, obzvláště když u nich je malá naděje na komerční úspěch z prodeje licencí a patentů, a že by je raději vydal na hnojení pastvin pro stádo svých krav. Je také zjevné, že Frolík nechápe, co to je základní výzkum, jak dnes probíhá, proč a kdo publikuje v Nature a Science a jaký vztah mají jeho výsledky k inovacím. Jeho slova o zaměstnancích velkých společností, kteří pročítají tyto časopisy a hledají inspiraci, co nového vyvíjet a vyrábět, jsou přímo směšná.

Omezenost Frolíkova způsobu uvažování dokumentují následující dva příklady průlomových objevů. Jde totiž o to, zda budeme na objevech jiných jen parazitovat a doufat, že to vyjde levněji, než když se budeme snažit sami do pokladnice světového poznání přispět z vlastních prostředků. Na tuto otázku bychom si měli všichni, ale především mladá generace, odpovědět. Odpověď Zbyňka Frolíka je z jeho vyjádření jasná. Moje také.

Kdo není na webu, jako kdyby neexistoval

Tato slova výstižně charakterizují dnešní globalizovaný svět, ať se nám to líbí nebo ne. Jako vše má i web na dnešní společnost kladné i záporné dopady. Mezi ty bezesporu kladné patří například i dramatické rozšíření šance, kterou web nabízí drobným podnikatelům. Na webu je samozřejmě závislý i Linet Zbyňka Frolíka. Je proto dobré si připomenout, kdo web vymyslel a co bylo hnacím motorem jeho vzniku. Ve světě Zbyňka Frolíka by vzniknout nemohl.

Obohacení studnice světového poznání

V roce 2009 získal polovinu Nobelovy cenu za fyziku Charles Kuen Kao za „průlomové výsledky týkající se přenosu světla ve vláknech pro optickou komunikaci“. V proslovu při odůvodnění udělení Nobelovy ceny profesor Joseph Nordgren mimo jiné uvedl:

Letošní Nobelova cena za fyziku oceňuje práci, která měla rozhodující dopad na náš každodenní život i na vědecký pokrok. Dnes považujeme za samozřejmé, že kdykoliv chceme, můžeme telefonovat někomu na druhé straně zeměkoule a hovořit s ním se stejnou kvalitou zvuku, jako kdyby byl ve stejné místnosti. Stejně tak považujeme za samozřejmé, že sledujeme obrázky a videa z událostí na jiném kontinentě v okamžiku, kdy k nim dochází. Naše počítače jsou propojeny Internetem, který se stal téměř nepostradatelnou součástí moderní společnosti.

Na počátku druhé poloviny 20. století se výzkumníci snažili využít výhody světla pro komunikaci přenosem světla na velké vzdálenosti optickými vlákny, ale narazili na potíže, protože útlum signálu ve vláknu byl tak velký, že prakticky všechno světlo se v nich pohltilo na několika stech metrech. Teprve když Charles Kao v roce 1966 ukázal cestu k úspěšnému přenosu světla v ultračístých skelných vláknech, nastal v této nové komunikační technologii průlom. Jen o čtyři roky později se podařilo optická vlákna, předpověděná Kaem, vyrobit a dnes je jeho vize společnosti založené na komunikaci realitou.

Průlomová práce, kterou výbor Nobelovy ceny ocenil, Dielectric-fiber Surface Waveguides for Optical Frequences, vyšla ve veřejně přístupném časopise mezinárodního institutu elektronických inženýrů a obsahuje analýzu vlivu nečistot na průchod světla dielektrickými vlákny. Šlo v podstatě o základní výzkum v oblasti fyziky pevných látek, který měl ovšem od počátku jasný motiv.

Kdyby Kao, respektive jeho tehdejší zaměstnavatel, společnost Standard Telecommunication Laboratories Ltd., uvažoval jako Zbyněk Frolík, nechal by si objev pro sebe a hned začal pracovat na jeho komerčním využití. Studnice světového poznání by nebyla obohacena a velmi pravděpodobně by Kaův objev nebyl využit tak rychle a tak dramatickým způsobem. Zbyněk Frolík by si měl přečíst odkazy na literaturu na konci Kaovy nobelovské přednášky, aby viděl, kolik dalších skvělých vědců přispělo k rozvoji optické komunikace a nezištně tak obohatili studnici světového poznání, místo aby své výsledky patentovali.

(Druhá polovina Nobelovy ceny za fyziku v roce 2009 byla udělena dvojici Willard S. Boyle a George E. Smith za podobně průlomový „vynález polovodičového zobrazovacího obvodu – CCD sensorů“, jež je neodmyslitelnou součástí všech digitálních kamer. I v tomto případě byl základní vynález popsán v práci Charge Coupled Semiconductor Devices publikované ve veřejně přístupném časopise Bellovy laboratoře, kde v té době oba pracovali.)

Bez Higgsova bosonu se nedá žít

Optická vlákna schopná přenášet světlo na desetitisíce kilometrů byl první nutný předpoklad vzniku webu. Ten druhý úzce souvisí s Higgsovým bosonem, který jak se zdá, byl počátkem července konečně objeven. (Roli Higgsova bosonu v dnešní teorii mikrosvěta jsem popsal na ČESKÉ POZICI již dříve.)

A právě pro tyhle blázny hledající Higgsův boson vymyslel a vyvinul v roce 1989 Tim Berners-Lee webV 27 kilometrů dlouhém kruhovém tunelu urychlovače LHC ve švýcarském CERN, kde nyní probíhají experimenty, které Higgsův boson objevily, byl do konce roku 2000 umístěn urychlovač zvaný LEP, na němž docházelo ke srážkám protiběžných svazků elektronů a pozitronů. Tento urychlovač byl postaven především proto, aby hledal právě Higgsův boson.

Na jednom ze čtyř experimentů, které se pátrání po Higgsovi zúčastnily, experimentu DELPHI, se podíleli i čeští fyzikové a technici z Fyzikálního ústavu Akademie věd a Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Urychlovač LEP začal provoz v roce 1989 a týmy všech čtyř experimentů čítaly již od počátku kolem 300 fyziků z desítek institucí celého světa. Oproti předchozí generaci experimentů to byla obrovská změna prostředí, v němž experimenty probíhaly.

Především bylo třeba zajistit stálou a efektivní komunikaci mezi skupinami vzdálenými tisíce kilometrů a poskytnout jim nástroj, jak na dálku společně sdílet články a další texty. A právě pro tyhle blázny hledající Higgsův boson vymyslel a vyvinul v roce 1989 Tim Berners-Lee, který v té době pracoval v CERN jako inženýr (v dnešní hantýrce ajťák), web. Respektive všechny čtyři jeho pilíře:

  • Internetový protokol HTTP (Hypertext Transfer Protocol) určený pro výměnu hypertextových dokumentů ve formátu HTML.
  • HyperText Markup Language (HTML), první značkovací jazyk pro vytváření stránek v systému World Wide Web, který umožňuje publikaci dokumentů na internetu.
  • Specifikaci URL (Uniform Resource Locator) adres dokumentů.
  • První webový prohlížeč, který nazval WorldWideWeb.

Během velmi krátké doby web ovládl vědeckou obec a zakrátko se rozšířil i mimo ni. Na konci provozu urychlovače LEP v roce 2000 si již nikdo svět bez webu nedokázal představit. Za své zásluhy dostal Sir Tim Berners-Lee v roce 2007 od královny Alžběty II. Řád za zásluhy (Order of Merit) a byl povýšen do šlechtického stavu.

Důvod, proč o tom píši tak podrobně, je následující: Tim Berners-Lee ani jeho zaměstnavatel CERN se nikdy nepokusili svůj zásadní vynález využít komerčně, ale naopak se zasadili o to, aby web zůstal otevřenou platformou, která nikomu nepatří a kterou nemůže nikdo zpeněžit. To je pro Zbyňka Frolíka jistě postoj zcela nepochopitelný, ale právě otevřenost webu způsobila jeho raketové rozšíření a všeobecné využití.

Jak restrukturalizovat výzkum u nás

Zbyněk Frolík má jasno i v otázce, co dělat s Akademií věd:

Já si myslím, že bude čím dál větší nutností restrukturalizace výzkumného prostoru v ČR ke standardní podobě z vyspělých zemí, typu Dánska a Švédska. Dovedu si představit zeštíhlení AV. Nechat x klíčových úspěšných ústavů Akademie věd ČR v podobě, jako je Max Planck Institut v Německu, některé další organicky přidat k vysokým školám a ze zbytku by se mohly stát samostatné ústavy orientované na účelový výzkum, něco jako Fraunhofer v Německu, kde platí princip, vydělejte si peníze a za každou získanou korunu z praxe vám dáme jednu od státu a budeme vás tím podporovat.

Je zajímavé, že Frolík na jedné straně hovoří o společnostech Maxe Plancka a Fraunhofera v Německu, ale za příklad, jak „restrukturalizovat“ Akademii věd, si bere Dánsko a Švédsko, kde žádné podobné silné neuniverzitní instituce nejsou. Proč si nebere za příklad právě Německo nebo Francii, které nám jsou po všech stránkách bližší a kde jsou páteří výzkumu právě neuniverzitní instituce, v Německu kromě společností Maxe Plancka a Fraunhofera i společenství Helmholtze a Leibnize a ve Francii CNRS? Pokud chce Zbyněk Frolík „restrukturalizovat výzkumný prostor v ČR“, měl by se zaměřit nejen na Akademii věd, ale také na vysoké školy a především samotný podnikatelský sektor, který potřebuje změny nejurgentněji.

Pokud chce Zbyněk Frolík „restrukturalizovat výzkumný prostor v ČR“, měl by se zaměřit nejen na Akademii věd, ale také na vysoké školy a především samotný podnikatelský sektor, který potřebuje změny nejurgentnějiV případě ústavů Akademii věd si dovedu představit, že by některé fungovaly podobně jako ústavy společnosti Maxe Plancka a jiné se chovaly po vzoru ústavů Fraunhoferovy společnosti. Jen připomínám, že v případě ústavů společnosti Maxe Plancka představuje institucionální financování 85 procent všech jejich příjmů, zatímco u ústavů Akademie věd toto číslo činí polovinu. A z těchto prostředků jsou přitom ústavy společnosti Maxe Plancka schopné zaplatit nejlepší vědce na světě a poskytnout jim podmínky, o kterých se německým vysokým školám ani nesní.

A pokud jde o ústavy Fraunhoferovy společnosti (FrG), je pravda, že podpora, kterou získávají od státu na takzvaný aplikačně orientovaný základní výzkum, což je v podstatě veškerý výzkum ve fyzice pevných látek a řadě dalších oborů, závisí na tom, kolik prostředků získají z výzkumu na zakázku, a to převážně od soukromých firem. V roce 2010 pocházelo ze zakázek soukromého sektoru 29 procent (konkrétně 454 milionů eur) všech příjmů FrG, 35 procent činila institucionální podpora a 36 procent pocházelo z grantů a projektů federální a zemských vlád. Vysoký podíl výzkumu na zakázku je ovšem podmíněn skutečností, že v Německu jsou firmy ochotné za výzkum platit.

Naše firmy místo toho, aby si výzkum zaměřený na jejich vlastní potřeby objednávaly u vysokých škol a ústavů Akademie věd a také za něj platily, raději a úspěšně tahají peníze ze státního rozpočtu a ještě se ohánějí argumenty, že je to tak správně. Tím největším přínosem k restrukturalizaci výzkumného prostoru v Česku by bylo změnit tento postoj. Zde může Zbyněk Frolík začít hned a od sebe.